Andresius | Dopis 227 - 229

227. dopis

Michael Maier, Kassel
Robertu Fluddovi v Londýně

v dubnu

Velectěný mistře, milý příteli! Spěchám, abych Vám poslal knížku, která jistě vzbudí nejvyšší měrou Váš zájem. Jen tak tak jsem vůbec sehnal ještě jeden exemplář, neboť lidé se o tuto knížku derou, jakoby v ní byla ukryta veškerá tajemství celého světa. A do jisté míry je to pravda. Jenom je úkolem každého čtenáře si její hádanku rozřešit sám. Na druhé straně však je díky této knize již nad slunce jasnější, co máme rozumět rosikruciány. Titul, jenž zní "Chymická svatba Christiana Rosenkreuze: Anno 1459" sice zprvu naznačuje, že nyní již proslavení a proslulí rosikruciáni, konečně odhalují svá tajemství, jejichž vlastnictví předstírali a která mohou naši Zemi již na věky zbavit hladu, nemocí, bídy, stáří, ba i samotné smrti. Leč kdo by si myslel, že si to zde přečte jako v nějakém receptáři, je zklamán. Rovněž tak se cítí ošizen, kdo by ve spise hledal praktické kompendium alchymie. Přesto se mi zdá, že v knize spatřuji znamení. Znamení zrodu nové Evropy, a proměny duchovní tvářnosti celého západu. Něco takového samozřejmě nemůže být nikdy výsledkem jediné knížky. Ale to. že byla sepsána, že ji lidé čtou a vášnivě o ní debatují, dává na srozuměnou, že to, čeho je tato kniha znamením, skutečně probíhá.

Z vnějšího pohledu její děj provází po sedm dní nám již známého Christiana Rosenkreuze různými stadii jeho zasvěcení, těžkými zkouškami, mnohými pokušeními a souženími až ke konečné proměně. To samo může být poučným čtením o těch, kdo hledají a usilují opravdu s čistým srdcem, jakých jsme se však již dost načetli. Ale do tohoto prostého rámce napěchoval jeho vysoce sečtělý autor tolik symbolů, náznaků, různých útržků a tradic, že tím se odkrývají pohledu téměř bezedné hlubiny. Nejde tu, jak pozorný čtenář zjistí, o nějaký způsob iniciace, jakou znají veškerá náboženství, ale o iniciaci jako takovou. Ten obraz, jakoby náhodně a bez jakéhokoli ladu a skladu sestavený a smíchaný ze všech možných náboženství světa skoro jako hříčka, totiž vytváří harmonický celek! Ještě nikdo nikdy před mýma očima nevyvolal ta samozřejmou, smysluplnou a jasně načrtnutou vizi jediného lidského náboženství. A to, co bylo pravdou, jíž se řídil lidský život před zjevením Krista na Zemi, platí zde úplně stejně jako to, co žije a po staletí žilo vedle samotného křesťanství. A do tohoto kosmu, jenž mi připomíná Keplerovu "Harmoniam mundi", nebo Brunovo "De immenso", nyní vstupuje Rosenkreuz jako "křesťan" (vzpomeňme jeho jména : Christian!) Je tam jásavě uvítán, ale proviní se těžkým hříchem a proto je odsouzen stát na stráži před oním výtečným "hradem" veškeré dokonalosti a střežit jeho práh, dokud jej odtud nevysvobodí pochybení někoho dalšího. Jasněji už nemůže být cíl a způsob, jakým chtějí Rosikruciáni překonat křesťanství, popsán. "Chymická svatba" tím k mému radostnému úžasu daleko převyšuje "Fámu" i "Confessio", v nichž se sice směle hovoří o generální reformaci veškerého světa, ale stou opatrnou výhradou, že by měla být vykonána alespoň v intencích luterského křesťanství. Až nyní, když padají taková omezení, dostává radikální všeobecná reformace svůj pravý smysl.

Spis ponechává otevřeno, jaké závěry a poučení mají z toho zasvěcenci vyvodit. Konči uprostřed věty, což mi připadá jako velmi umný trik. Neboť kdo se vydá právě touto cestou, kterou mu autor předkládá, musí svůj život ke svému cíli dovést sám. Může se přitom cítit nanejvýš členem určitého společenství, které existuje jen jako tajný řád - ať již jde o bratrstvo, nebo se - jako je tomu v "Chymické svatbě" - nazývá rytířstvem.

Můj osobní závěr je, že existuje bratrstvo, jehož členové jsou zatracováni theology jakožto "Pansofisté", ale jsou to venkoncem řádní a rozumní lidé a byli jimi i vždy předtím. Jediné, co by snad na rosikruciánech bylo převratné, kdyby tomu tak skutečně rozuměli, by bylo zřeknutí se transcendence. To však nemusí být z "Chymické svatby", čteme-li ji jako poučný příběh, právě zřejmé. Když však tento spis rozluštíme, vyvstane nám jeho poselství naprosto bez jakékoli další pochybnosti. Je jím to, že odpověď na záhady života nemáme hledat mimo tento svět a vyprošovat si je na Bohu, ale všechno je k nalezení v přírodě! Samozřejmě v přírodě v tom nejširším smyslu. A my teprve počínáme ji odkrývat. Víra byla doposud lidem velikou pomocí, to nechci zpochybňovat a už vůbec jí pohrdat. Ale nyní nastává čas, kdy lidstvo musí spasit vědění! Víra se zvrhává v náboženské války, neboť je slabá a pro svou slabost v ní roste nesnášenlivost. Až nakonec tato nesnášenlivost víru zcela vytěsní. Jenom vědění může vytvořit společný základ a předpoklad společného pokojného soužití lidí. Vědění se nakonec nedá vymezit rámcem nějakého bratrstva, ač nyní tomu tak musí být, neboť není lze jinak, ale musí se stát údělem veškerého lidstva. Pak budeme moci doufat ve spásu na Zemi a nebudeme muset již bažit po útěše z nebe.

Výtah ze shromážděných dopisů a spisů vyjadřujících se pro neb proti Bratrstvu růžového kříže

Toužíte po reformaci? Správně. Chcete reformovat reformaci? Ještě lépe. Chcete revoltovat proti protireformaci? To je to úplně nejlepší. Ale učiňte to, probůh, skutkem!

C.M.C

Toužíte po celosvětové reformaci? Proč tedy již nezavítáte do Holandska?

Van den Bosch

Je pod sluncem ještě jiný takový národ s tolika fantastickými proroky, co se jich potuluje v Německu? Rozdmýchali nyní takový oheň, že může zachvátil celou zemi a její lid a všechny zničit.

S.W.R.B

Co se nadýmáte, hledajíce pomoc a útěchu u učených? Všichni tihle učení doktoři a přemoudří magistři a profesoři na akademiích a univerzitách nejsou v očích Božích nic, než hrstka bláznů.

Simplex

Tato reformace musí spočívat především v trojím: Nejprve je třeba zapudit všechny bezbožné, aby ze sebe nedělal člověk více Boha, ale aby se po celém světě šířila Kristova víra a jeho Církev a přiznali se k ní i odbojní Židé; za druhé v hojnosti všeho a za třetí v dosažení duchovní důstojnosti a moudrosti, aby člověk žil ve spravedlnosti míru a bezpečí, tak jako na počátku Adam, kdyby nebyl zchytralostí ďáblovou upadl do hříchu. Modleme se proto, aby již přišlo nebeské království, a aby se jeho vůle naplnila na Zemi i na nebi.

Anonymus

Cizím jazykem se nám pokoušejí vnutit cizí myšlení. Latina je jazykem římské nadvlády. Luther obnovil němectví, ale přesto nám jsou biblické příběhy cizí. Náš nový německý duch nás budí ke zcela novému myšlení.

A.B.C.

Věčně hádaví theologové a obžerní kněží nemají o Bohu ani potuchy. Theologie se nadá nikomu nalít do hlavy. Pravá víra, vera theologia, musí člověka proměnit, musí ji v sobě prožít a protrpět. A takovou transmutaci musí učinit každý sám. Žádná církev mu ji nemůže vnutit nebo naopak vzít.

Alpha

Chcete reformovat veškerý svět. A začali jste již aspoň u sebe?

Theophilus

...nejste nic jiného nežli obyčejní mágové a čarodějové, dryáčníci a volnomyšlenkářští rozsévači nepokoje, jimž by se měl co nejrychleji zatnout tipec.

R.L.A.

Je třeba rozlišovat mezi pravými rosikruciány, totiž střízlivými filosofy, mediky a theosofy a těmi nepravými, kteří znovu a znovu vydávají svůj šunt, v němž se toho sice mnoho slibuje ale málo dodrží. Jen takový je pravý rosikrucián, jež ví, že byl stvořen k tomu, aby trpěl, jak to již pravil David. Kdo nedbá na boží naučení, nezaslouží si nejvyšší úcty. Praví rosikruciáni jsou na světě již od Neronových dob. Zpočátku jich bylo málo, ale po vydání Galeriova ediktu se velice rozmnožili. V době nejnovější pak byla celá fraterna confoederatio obnovena. Jejich počet odhaduji na deset miliónů. Jejich cíl vidím v tom přivést svět, jenž ve zlém leží, zpět k bázni boží a k vnitřní dokonalosti. K tomu, nebude-li zbytí, vydají i svůj tělesný život.

J. Themistius de Melampage

Kdo jste ve skutečnosti? Katolíkům je jasné, že jste luteráni a kacíři. Luteráni vás obviňují z kalvinismu. Libavius ve vás spatřuje novokřtěnce a takový Johannes Siverti Aegli zase dokonce Photiniány. Nigrinus tvrdí, že vašimi zastánci jsou hugenotští princové a spatřuje ve vás následovníky valdenských; a zakladatele vašeho řádu Christiana Rosenkreuze rozpoznává ve štrasburském lékaři Karlstadtovi, jenž za časů Lutherových vyvolal spor o svátosti, neboť se narodil právě 120 let po Viklefovi. Nebo jste snad dokonce Jezuité, s nimiž se naoko přete? To by vám bylo podobné. Přepásejte se tedy purpurovým pásem, vetkněte si růži za klobouk a vyjděte ze svých skrýší či mystických zámků!

Frater

Tahle reformace pochází od mohamedánů a čarodějů, způsobili ji rozmarní povaleči, kteří chtěli lidi, neustále bažící po novinkách, vodit chvíli za nos.

Hunnius

Tato reformace je proveditelná, ba nutná. Lutherovo dílo nám již nestačí. Nesmí totiž zůstat jen věcí theologů, ale musí se dotknout i lékařů a filosofů. Veřejný pořádek a soudy z ní mohou být vyňaty, v nich panuje řád. To vše ale zabere mnoho času, stačí se porozhlédnout po Německé říši. A k tomu ještě celý ostatní svět. To je třeba všechno dobře promyslet. Ovšem jakmile se objeví úspěchy, budou tu hned závistivci. A pokud dokážete být rozhodčími i ve všech věroučných sporech, musíme vám žehnat.

Theophilum Philaretum

Tyto spisy jsou samá hrůza a ďábelský škleb. Proto si je lidé navzájem rvou z ruky. Čtou je s úděsem a potěšením současně. Musí ovšem být duchové rodu nejrůznějšího a skryté mocnosti, o nichž není nikomu nic známo. A nejsou nakonec mocnější, nežli kněžské zaříkávání? Tak by možná bylo dobře zvědět od bratří růžového kříže nějaké to zaklínadlo.

R.F.R.

Co to vlastně znamená re-forma? Latinské slůvkore znamená zpět, nebo znovu. Když něco důležitého, zač jistě musíme křesťanskou víru považovat, nabude určitého tvaru, mohou se s tím ztotožnit mnozí, ba celé země. Tak tomu třeba zcela určitě (a možná naposled) bylo v době křížových výprav. Formy jsou ovšem velice trvanlivé, mohou se udržovat ještě dlouho potom, co ztratí obsah. A právě to pocítili Luther, Zwingli nebo Kalvín (jako ostatně už mnozí před nimi) a hodlali tudíž svoji reformu přizpůsobit původnímu obsahu. Jejich reformace nehledala nikdy novou formu pro nový obsah. Protireformace , jež je v podstatě re-reformací, samozřejmě ještě méně. Ta netouží ani obnovit původní obsah ani ho nově interpretovat, jen a jen za žádnou cenu nezpochybnit údajně neměnný obsah víry. "Generální reformace" nemůže chtít žádný návrat a žádné obnovování bezobsažných forem, jež již nejsou ničím závazné. Chce je naopak všechny rozbít a vytvořit formu zcela novou. Růže musí zvítězit nad křížem! K nové představě o Bohu musí nyní vést poznání přírody! A to bude pravý Bůh, jenž se obejde beze všech církví!

Theophilus Schweighart

Chymická svatba se čtoucímu jeví jako zjevení nového náboženství. Ale spíše je to jen náhražka náboženství. To pak raději žádné.

N.N.

Žijeme v době, která není tím, čím by měla být. To vnímají skoro všichni, kdo umí číst a psát. Proto by také každý chtěl být rosikruciánem, jakoby se již pouze tím stal něčím jiným a napomohl trošku pozměnit dobu. Ale onu celkovou nejistotu vnímá i obecný lid. Byly snad doby, kdy bylo utrpení a nouze větší. Ale ještě nebylo, co svět světem stojí, času větších pochybností. Dokáží nás rosikruciáni zachránit před zoufalstvím?

Valentinus Tschirnessus

228.dopis

Francisco de Quevedo, Neapol
Danielu Heinsiovi v Leidenu

27.dubna

Můj vážený mistře, podivuhodnou máme dobu. Vlastně bychom měli být nepřáteli. Sice se vzájemně neznáme, ale toho není k nepřátelství potřeba. Kdo svého nepřítele příliš pozná, nejspíš se mu stane přítelem. Ale kdo může žít bez nepřátel? Potřebujeme tyto výzvy na život a na smrt. Jinak člověk začne pochybovat o své hodnotě. Několika svým nepřátelům jsem v Madridu prohnal dýku tělem a musel proto uprchnout do Neapole. Přesto zůstávám Španělem - to si mám vyměňovat zdvořilosti s holandským kacířem? O příměří nechci slyšet! Pomáhám právě našemu vicekráli shánět peníze na boj s Benátkami. Nebo snad chceme Benátky bránit před Spojenými provinciemi? Možná obojí. Buďte ve střehu! Španěl nemůže být bez svého nepřítele. Po osm století to byli Mauři, pak Židé, teď jsou to všichni nevěřící. A těch je - chvála Bohu - habaděj. Máme tady v Neapoli jednoho hrubiánského malíře jménem José Ribera, jenž dá každého jiného malíře, jenž by se odvážil ve městě malovat obrazy, pronásledovat a zamordovat. A pak krášlí chrámy nádhernými malbami krvácejících svatých. Tenhle Ribera, to je pravý Španěl! Jeho horoucnost se živí jeho krutostí. Vy tedy hodláte mé snění a hovory o pravdě, násilnostech a nemravech přeložit do holandštiny? Pro Erasma, jehož si velmi vážím, k tomu rád svolím. Bude to rovněž lichotit mé marnivosti. Ale neuvádějte mé jméno. Svatá inkvizice zakázala ve Španělsku tisknout má díla. Za tohle vše vděčíme tomu Lutherovi, Melanchthonovi a Zwinglimu. Bez nich by snad ani inkvizice nebylo. Ale což, kde bychom pak brali nepřátele? A dokonce ty správné nepřátele! Možná, že i špici svého pera jsem pozvedl proti nesprávným nepřátelům. To pozná člověk většinou teprve když sklidí chválu od nepravých přátel. Odvážil jsem se popsat ďábla, peklo i poslední soud. Přiznávám, že mi to činilo ďábelské potěšení. Ale inkvizice reaguje jako Ribera. Mimo ni nesmí nikdo takovéhle obrázky malovat. A já se skláním před touto jejich dovedností, obzvláště když je spojena s takovou mocí. Proč nepřeležíte "Dona Quijota"? Cervantes před čtyřmi dny zemřel, nemusím tedy již na něj žárlit. A navíc on není ten nejlepší satirik. On je ve skutečnosti mnohem, mnohem více. I král se potěšil, jak se celé Španělsko směje důmyslnému rytíři. Ale Španělé by nad ním měli spíše plakat. Duchaplní lidé totiž začali říkat, že od nynějška již nebude vůbec možno číst rytířské romány. Cervantes dovedl tento styl ad absurdum. Budiž tomu tak. Ale je to to nejdůležitější? Mnohem horší mi připadá, že si už nikdo dnes nedokáže představit opravdového rytíře. Poslední, kdo ještě věřil v rytířské ctnosti - vírou vpravdě stylu "credo quia absurdum est" - se jmenoval Sancho Panza. Ale toho berou asi tak stejně vážně jako jeho pána. Cervantes nezesměšnil rytířství - jak by španělský hidalgo vůbec mohl něco takového chtít? On jen propůjčil tvar své nezměrné touze po dávno minulém rytířství a popsal smutnou tvářnost světa, v němž žijeme. Svět plný lidiček, kteří své sebeuspokojení zakládají na tom vystřelit si z člověka, jehož bláznovství kořeni nepochybně ve vznešenosti ducha a svou láskou usiluje o vyšší poznání, jež nazývá Dulcineou z Tobosa. A obři na zemi také žili: Pověsti a pohádky jsou jich plné. Kdo řekne, že už nejsou? A kdo ví, zda nemohou nabýt podoby větrných mlýnů? Před obry, jež ohrožují lidstvo , ať už v jakékoli podobě, všichni zavírají oči a dělají se ještě menšími, než ve skutečnosti jsou. Jen Don Quijote se odváží vyjet proti nim se založeným dřevcem! Opravdu, myslím, že překládáte špatnou knihu. Ale k čemu jsou vůbec knihy—? Jen o těch ničemech, které jsem polechtal ostřím své dýky, vím, že jsou mrtvi a nikoho již nebudou obtěžovat svou omezenou nabubřelostí. Ovšem mé pero je jako meč smutného rytíře. Možná že by ze mně byl výtečný inkvizitor. Je třeba jít s dobou. My jsme již nadobro vyměnili rytířství za inkvizici—

229. dopis

Inigo Jones, Londýn
Salomonu de Caus v Heidelbergu

v květnu (dle gregoriánského počítání)

Milý příteli, Evropa se nedohodne ani na společném kalendáři, natožpak na společné víře. Mám smutnou zprávu, která se jistě dotkne i tvé paní. Zemřel génius našeho divadla, William Shakespeare. Právě o svých dvaapadesátých narozeninách - 23.dubna, jak tomu chce juliánský kalendář, nebo 3.května podle gregoriánského. Dá se také říci, že se Shakespeare - podoben svému Falstaffovi - upil k smrti. Ale není to tak úplně pravda. Je pravda, že ho u příležitosti svatby jeho dcery Julie navštívili ve Stradfordu jeho dávní přátelé a kolegové Ben Jonson a Michael Drayton. Jistě si dokážeš představit, jak ti tři brzy nechali svatbu svatbou a kdesi v hospodské komůrce začali horovat za staré časy. A kdo se vícekráte zúčastnil komediantských hodů v Hospodě u Mořské panny v Bread Street jako já, si dokáže živě představit, jak to probíhalo. Obzvláště když se Jonson se Shakespearem rozparádili, byly z toho úžasné slovní šarvátky. Jonson je vzdělanější, mluví rád rozvláčně a dokáže být pěkně tvrdohlavý. Shakespeare je hbitější v argumentaci, vtipnější a Johnsona vždycky ohromoval svými myšlenkovými skoky. Na podstatu komedie měli zcela rozličné názory. Jonson Shakespearovi neustále předhazoval, že píše jen pro vnější svět a Shakespeare mu kontroval, že je Johnson korunovaným básníkem mikrokosmu. A pak se zase usmířili. Byla to švanda. Určitě se to i tentokrát odehrávalo podobně. Určitě si toho měli spoustu co vyprávět, protože od požáru divadla Globe se Shakespeare v Londýně neukázal. Určitě pili až do svítání. Pak vysadili robustního a stále vyzpěvujícího Johnsona do dostavníku. Drayton musel být přiveden k vědomí za pomoci medikamentů Shakespearova zetě Dr.Halla. A Shakespeare, který toho beztak tolik nesnesl jako Johnson, ulehl do postele, z níž již nevstal. Ale teď vidím, že jsem tomuto kusu napsal pěkně banální závěr - veliký William by si zasloužil lepší.

Nevím, jak dlouho již v něm smrt hlodala - možná už ode dne, kdy se odebral zpátky do Stradfordu. Přitom vždy snil o tichém životě na venkově, Všichni, kdo ho blíže znali, soudili, že současně s pohodlným živobytím nalezl ve Stradfordu i své štěstí a po velkoměstě a divadelním životě se mu nestýská. Já osobně si myslím, že tam v tichosti připravoval souborné vydání svých děl, které právě vydává Johnson a k tomu ještě neautorizovanou knižní podobu sonetů. Ale nebylo tomu tak. V jeho pozůstalosti se kromě závěti a několika účtů nic nenašlo. Kdyby jeho dávní divadelní kolegové nebyli uchovali své staré divadelní role, byla by jeho mistrovská dramata, včetně historických i komedií ztracena. Dokonce se zdá, že je vůbec nepovažoval za žádné velké umění. Ale musel to přece vědět: Úcta, jakou mu prokazovali, pověst, jíž se těšil, ty mu musely přece něco říci o jeho postavení. Přesto zde cosi podstatného schází. Někteří z přátel. s nimiž jsem o tom hovořil. poukazují na nešťastnou lásku, o níž tak přímočaře hovoří jeho sonety. Ale to bylo již před dvaceti lety a podle mne se to již nemohlo muže Prosperovy uvážlivosti nikterak dotýkat.

Muselo to tedy být něco jiného, co přivedlo Shakespeara předčasně do hrobu. Snad to může vytušit jen ten, kdo ho zažil na divadle. Já jsem viděl Shakespeara na jevišti v mnoha rolích. Byl obdivuhodný divadelník. Všechny obvyklé postavy italského divadla ustupovaly před ním do pozadí. Byl člověkem, který se vám před očima dokázal změnit v někoho jiného. Všechny divadelní hry, jež sepsal, byly úlohami, které by byl mohl hrát a v nitru je také jistě všechny hrál. Jen role Shakespeara ve Stradfordu mu byla cizí. Do ní byl špatně obsazen, ale poznal to až příliš pozdě. Život bez divadla, bez hraní, bez ducha byl pro něj pomalým umíráním. Bez role, kterou by mohl hrát nebyl ničím. Už v lednu sepsal svou závěť. Hrál ve všech rolích, jaké jen si je možno pod sluncem představit a byl již unaven, k smrti unaven. Předvídal to již ve svém 66.sonetu Máš ho po ruce?

Tired with all these, for a restful death I cry,

As, to behold desert a beggar born,

And needy nothing trimm'd in jollity,

And purest faith unhappily forsworn,

And gilded honour shamefully misplaced,

And maiden virtue rudely strumpeted,

And right perfection wrongfully disgraced,

And strength by limping sway disabled,

And art made tongue-tired by authority,

And folly, doctor-like, controlling skill,

And simple truth miscall'd simplicity,

And captive good attending captain ill:

Tired with all these, from these would I be gone,

Save that, to die, I leave my love alone.

Když to psal, obával se že opustí svou lásku. Teď už žádnou lásku necítil, necítil už nic. A k čemu ještě žít?—

předchozí část:                                               andresius.pise.cz/...

následující část:                                              andresius.pise.cz/...