Rok 1616 - Dopis 224 - 226

Anno Domini 1616

224.dopis
Šimon Studion, Marbach
Davidu Magirovi v Tübingen

v lednu

Milý mistře. Tak teď už je i Sperber mrtev. Odebral se na věčnost ještě přede mnou, jenž již jen tak tak žiji. Ten tuhý kořínek, i když ovšem již potrhaný a překroucený, nechce povolit. Anebo jsem to já, kdo se nechce podat? Ale nechme hraní se slovy. Chlapce, kterému tenhle list diktuji, to mate a dělá chyby. A já už je nemohu opravit, neboť nevidím. A stejně nechápe, co mu říkám. Tedy je to schopen zachytit a zapsat, ale už to nedokáže pochopit. Mám to s ním asi takové, jako Pánbůh s lidmi. Ale což! Když mu nadiktuji, že není Boha, vzpříčí se mu pero? Kdepak. Je to hodný a poslušný chlapec a pěkně píše klidně dál.Možná tomu tak není. Možná při tom protahuje obličej, ale já to stejně nevidím. Bůh nevytvořil lidi ke svému obrazu. To si lidé jen namlouvají. Veškerá příroda, veškerenstvo může být jako celek obrazem božím, ale pak by to nebyl boží "obraz", ale sám skutečný Bůh. Tak široce pojatého však lidé Boha vidět nechtějí. Raději si utvořili Boha nebo i Bohy (a že jich je hodně) - podle svého obrazu. A tito Bohové nejsou to nejúčinnější, nejsmysluplnější a nejkrásnější, co lidé vymysleli. Vymyslet si Boha ale znamená se k němu vzpínat a sjednocovat se s ním, chtít sám být Bohem. Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum? Ale ne. Božství přeci spočívá právě v tom, že nezná žádný rozdíl mezi dobrým a zlým. Bůh je výmysl - sice velmi krásný, ale úplně marný; proto se také všehovšudy pokoušejí z něho udělat něco užitečného.Ale je tomu tak jen proto, že si člověk nedokáže představit účinek bez příčiny. Giordano Bruno nás nyní poučil o nekonečnu a osvícení mu uvěřili. A proč nakonec ne? Věříme přece i ve věčnost, to je čas bez počátku i konce. Existuje-li věčnost a existuje-li nekonečno, musí být také následky bez příčin. Je to velice tajemné a proto to u lidí platí za pravdu. To znamená, že máme před sebou nekonečnou působící sílu zcela bez příčiny. John Dee se pokusil tuto věčnou sílu a nekonečně působící podle svých zákonů zobrazit jedinou formulí, svou "Monas Hieroglyphica". Jak slyším, používají toto znamení i rosikruciáni, ať je to kdokoli. Je to totiž - ač si to jen málokdo uvědomuje -autentický obraz Boha naší doby. V budoucnu bude snad Bůh vyjádřen ještě přesnější formulí, v čistých číslech. Koneckonců odjakživa byl Bůh vyjadřován pomocí symbolů - zbytek je jen poezie.

Ale to jsem se vzdálil od přítele Sperbera.

Když je člověk starý a den po dni jen přemítá na svém lůžku, plácá páté přes deváté. Sperber byl člověk jedinečný a dobrý. Byl jedním z "bdících", jak se kdysi říkalo. Mnoho věděl. Nyní uzřel zářivé světlo a zcela se do něj ponořil. Rád bych jej následoval. Kéž by se tak stalo, až dodiktuji tento list; nebudu až žádné další psát. Budeme muset Sperberovi trochu napomoci. Už tolik toho ze mne odumřelo: nohy, oči, většina potřeb - jen duch nevykazuje žádnou únavu, je stále bystřejší a volnější. Někdy mi připadá, že se dobře baví tou křehkostí rozpadajícího se těla, v němž se ještě stále zdržuje, nebo lépe: které ještě tu a tam navštěvuje, neboť já již nad ním nemám kontrolu. Ona nekonečná mocná síla, musí totiž někde mít své Centrum - tak mě učí můj duch, když se vrací ze svých toulek. Ježto jsou však Země i veškeré hvězdy v neustálém pohybu, představme si onu hybnou sílu jako mocný vír, jehož síla směrem ven slábne. Snad se do něj zanářejí a z něj vyvstávají spirálovité energie. Kdysi jsem to nazval světovým prouděním, které pulsuje po spirále směrem k Centru a od něj. V současné době nás ženou centrifugální síly pryč od Centra.. Kdy dojde ke změně, nikdo neví. Dokážeme-li ji způsobit, víme ještě méně. Pochybuji o tom. Což neznamená, že bych si zoufal. Kam tím mířím: Za veškerého času byli lidé, kteří dokázali uvnitř víru své epochy státi blíže Centru a zůstali s ním pevněji spojeni nežli ostatní. Sperber byl takovým mužem. Většinou jsou to lidé ostatním neznámí, kteří se vyhýbají nicotnostem a marné slávě své doby. Hájí před ní věčně platné hodnoty a tak nepatří ke světu současníků. Žijí rozptýleni po celém světě a často osobě navzájem vůbec nevědí, přesto jsou však spojeni neviditelnými pouty a utvářejí nezdolný řetěz Ducha. a ono nejvnitřnější jádro je nečinné. Věnuje se úkolu, jež odpovídá symbolu věčného ohně. Můžeme je nazvat třeba i strážci Grálu, když se přitom osvobodíme od křesťanských představ, což ovšem dnes není snadné. Jsou to oni "bdící".

Zdá se, že se nyní ve větším měřítku vyskytují lidé, kteří nejasně, avšak mocně touží po osvobození, i když nevědí přesně ve jménu čeho. Ukázat takovým lidem cestu, nabídnout jim ochranu před duchovním nebezpečím současného světa, dovést je k poznání pravdy a umožnit jim v sobě uskutečnit jejich vůli, aby se někteří z nich sešikovali do zástupu "bdících", je asi to nejlepší, co se dá ještě udělat. Snad se to podaří těm, kdo si říkají "Rosikruciáni". Ale musí si být vědomi, že je to cosi, co se týká jen malé menšiny. Nikdo by si neměl představovat, že touto čistě duchovní cestou bude možno dosáhnout výrazné proměny v celkovém osudu Země. To není v naší moci. Ovšem pokoušet se o něco takového je na druhé straně jediným ospravedlněním vší hmatatelné činnosti, kterou působíme na své okolí, které s námi jinak nic nespojuje. A této činnosti prospívá, když jsou všem na očích takoví svědkové, jakým byl Sperber, takže se na nich věčné hodnoty stále ukazují, a to tím více a zřetelněji, čím více sílí odpor vůči nim. Třebas ještě dnes nelze tyto hodnoty uskutečnit, přeci jsou více nežli pouhými idejemi. Tvoří pro nás měřítko. Dříve měli k tomu lidé bohy. Ti už však nejsou skuteční, ale stali se vzájemně zaměnitelní a tak se v nich projevil obraz člověka. Pokud by však zcela zmizela možnost poměřovat se s Centrální hnací silou, upadla by Země do temnot noci. Ale snad musí taková noc přijít, aby po ní přišlo ráno. -

Lístek

Lásko má - mé všechno, naše dítě je mrtvé. Kéž s ním nezemře naše láska.—

Lístek

Lásko má - a mé štěstí, muž hledá život v klínu ženy a v jejím klínu nalézá i smrt. Žena, jež dává život dítěti, mu spolu s ním dává věnem i smrt. Muž, ploditel nečiní život věčným, jen rozmnožuje smrt, jež dříve neb později přijde. Mé Já umírá v tobě, tvé Já umírá ve mně. Tak naše smrtelnost umírá vždy znovu v oněch šťastných chvílích, kdy skrze lásku zakoušíme nesmrtelnost - to jediné z ní, co jest nám na zemi zakusit.—

Štrasburské Zprávy
Jak v Římě přinutili Galilea Galileihoodříci se Koperníkova učení a proč se Země nesmí otáčet okolo Slunce.

Kdyby byl mlčel, byl by mohl zůstat filosofem. Neboť každý smí sice spřádat vesmírné sny, pokud si je jen ponechá pro sebe. Florentský matematik a astronom Galileo Galilei však neměl dost na tom, že o divech vesmíru hovořil; tvrdil dokonce, že je viděl na vlastní oči pomocí vlastnoručně zkonstruovaného dalekohledu. Kdyby byl přitom spatřit Pánaboha na nebeském trůnu a hlasitě ho pochválil, tlačili by se k jeho okuláru všichni a i kurie by mu byla musila zatleskat. Nic takového však Galileimu do oka nepadlo, snad jen, že člověk poznává Boha v jeho dílech, jež jsou ještě nádhernější, než církev učí. S tímto učením se však Galilei dostal do křížku; postupně - jak nabýval přesvědčení , že dospěl k pravdě, kterou církev popírá a snad i popírat musí. Galileiho tragický omyl spočívá v tom, že se přesto má za  věřícího a oddaného syna katolické církve, a jen v tomto jednom bodě ji musí poučit, neboť mocí svého vědění dospěl k pravému poznání. Tak až do poslední chvíle doufal, že bude možno fanatické mnichy o něčem přesvědčit. To ovšem oni vůbec nepřipouštěli jakožto předmět sporu. I když ho přátelé důtklivě varovali, odebral se Galilei do Říma a tam v soukromé společnosti ohnivými slovy a závažnými důkazy hájil názor, že se Země otáčí okolo Slunce a ne naopak. Potlesk, který přitom sklidil ho zcela zaslepil, takže neviděl, jaká nevole se vůči němu pozdvihá v nejvyšších církevních kruzích.

Člověk, který popsal povrch měsíce a vysvětlil, proč na Slunci vznikají skvrny, byl slepý vůči tomu, co se chystalo v nejbližším okolí. Ale v Římě mu otevřeli oči za dva týdny: Jeho svatost papež Pavel V. 19.února povolal jedenáct odborníků z oblasti theologie - výlučně dominikány a jezuity - kteří měli bez odkladů prozkoumat, zda platí následující výroky: 1. Slunce je středem světa a tudíž nehybné; 2. Země není středem světa a není nehybná, ale sama se pohybuje, a to každý den.

Theologové se radili dva dny a poté , 24. února, dospěli k jednomyslnému názoru Ad 1: Takové tvrzení je bláznivé a absurdní a opravdové kacířství, neboť protiřečí četným místa Svatého Písma, co do jeho slovního smyslu i jejich konkordantním výkladům v pojetí svatých Otců a učitelů církve; ad 2: Toto tvrzení třeba odsoudit stejně jako prvé a považovat ho v rámci pravdy zjevené theologii přinejmenším za mylný a zavádějící názor.

Hned druhý den si zavolal papež kardinála Bellarmina a poručil mu zavolat si Galileiho a napomenout ho, aby se tímto usnesením nadále řídil. 26. února dorazil Galilei do paláce kardinála Bellarmina. V přítomnosti komisaře svatého officia otce Michaela Angela Seghizzi de Lauda jej kardinál poučil o jeho bludných domněnkách a napomenul jej, aby se jich vzdal. Galilei prohlásil, že se podřizuje.

3. března referoval kardinál Bellarmin na zasedání generální kongregace římské inkvizice o Galileově podrobení. Byl přečten dekret proti Koperníkovu učení, jenž má být 5,března všude zveřejněn. Tento dekret podepsaný prefektem kongregace zakázaných knih kardinálem Sfondrati a sekretářem Franciscem Magdalenem Capiferreem, jmenuje Koperníkův spis De revolutione orbium coelestium, knihu Didaca da Stunica o Jobovi a Obranu Pythagerejců a Koperníka od Paola Antonia Foscariniho. "Nikdo”, tak se tam praví, ať již jakéhokoli stavu nebo důstojnosti, nemá, pod tresty ustanovenými Tridentským koncilem a kongregací pro zakázané knihy, se opovážit uvedená díla tisknout nebo svěřit tisku, anižto je jakkoli při sobě přechovávati nebo čísti.”

Galileiho jméno není v dekretu uvedeno. Jistě to mělo vzbudit dojem, že se církev staví vůči němu s největší možnou mírností. Papež však prý k tomu ještě nařídil a komisař inkvizice to skutečně přečetl, že se má Galileimu pohrozit vězením a mučidly, pokud nyní i do budoucna vše neodvolá. Galilei k tomu všemu smlčel a zachoval se jako poslušný syn církve. Nicméně je jisto, že den po svém odvolání utrousil: "Soudím, že svět nezná větší nenávisti, nežli je nenávist nevědomosti namířená proti vědění.” Přátelé ho však i nyní přiměli držet jazyk za zuby.

Mniši vyhráli na celé čáře. Hrozbami a Galileiho umlčením se domnívají dosáhnout toho, aby se i nadále vše točilo okolo Země a tudíž i okolo církve a tedy okolo nich. Ale ani Koperníkovo odsouzení, Brunovo upálení a Galileiho umlčení nezabrání tomu, aby jednou v budoucnosti země neplatila víc než za zrnko prachu ponořené do veškerenstva. A k čemu bude pak církev?—

225. dopis
Daniel Stoltz ze Stoltzenbergu, Frankfurt
Danielu Möglingovi v Heidelberku

7.března

Vysoce ctěný a mně milý mistře. Když jste pln děsu utíkal odtud z Frankfurtu, jistě Vám nebude proti mysli znáti a slyšeti, co se nato událo, nebo jak vše žalostně dopadlo. Vincence Fettmilcha a jeho kumpány totiž minulý týden popravili na Koňském trhu. Zní to velmi prostě, pročež Vám veškerou Proceduru raději popíši podrobněji. Nejprve Fettmilchovi zutínali všechny prsty a pak uťali hlavu. Tělo rozčtvrtili a jeho díly rozvěsili u cest do všech čtyř světových stran, hlavu pak posadili na mosteckou bránu směrem k Sachsenchausenu. Fettmilchův dům byl zbourán a bude na jeho místě stát pranýř. Konráda Gerngroße sťali též a s ním i Konráda Schoppenschneidera a Georga Ebaltze a hlavy vystrčili z věže, těla pak zahrabali pod šibenicí. Dalších devět tovaryšů zmrskali pruty a s hanbou vyhnali z města. Tak bylo spravedlnosti učiněno zadost. Musím říci, že jsem vskutku neviděl obludnější divadlo. A jakkoli mám stále před očima i ty Židy, jak s úpěním tlačili své loďky na řece, nejsem si jist, zdali takové potrestání jen ještě nerozdmýchá další nenávist. Ten Fettmilch měl ve městě asi víc přátel, než se obecně soudí. Na trhu byla také rozestavěna velká síla vojska s arkebuzami, jakoby měli být měšťané zastrašeni neméně nežli povstalci. Také přišlo přihlížet méně lidí z města, než se čekalo. Fettmilchovi je také třeba přiznat, že hněv své vzpoury neobrátil přímo proti Židům, ale spíše proti zámožnému a mocichtivému měšťanstvu, jež nakonec rádo a s úlevou přijalo, že se vztek vzbouřenců vybil na bezbranných Židech, jimž nikdo nepřišel na pomoc. Teprve když už byli údajní viníci vyhnáni a rebelové, zdánlivě posíleni, se chystali jít na kořen věci a dostat se na kůži svým sytým pánům, teprve tehdy začali najednou volat, že hoří, a dovolávat se císařské pomoci. A ten svobodnému říšskému městu rád posloužil svými vojáky a katy. Který císař by také nechtěl ochránit před křivdou město, které cinká zlaťáky a v němž vládnou peníze?—

Avízo
Obležení Gradišky
aneb jak se slétají můry ke světlu

Takzvaná Uskocká válka, která se v různých šarvátkách na moři i na zemi táhne již druhým rokem, dospěla nyní do bodu, v němž je na spadnutí její rozhodnutí. Hraje se nyní o flíček, zvaný Gradiška, na ostrově Isonzo, a pokud ji označíme za pevnost, prokážeme jí tím čest, o níž se jí nikdy dříve ani nesnilo. Pravý pevnostní stavitel by si totiž musil zoufat, kdyby měl na svědomí tuto baštu, kolem níž císařské vojsko vybudovalo pevnostní karé. Ale přesto toto místo vzdoruje doposud obléhajícím Benátčanům, jejichž válečnické umění je ovšem na moři neskonale vyšší, nežli na zemi. O válečném štěstí v tomto zapadlém kousku Římské říše se toho dá říci jen málo, zato tím více o těch, kteří zde své válečnické štěstí hledají. Zdá se, že nejeden mocný a udatný pán, který byl zvyklý přebírat se v lahůdkách na přepychovém stole, musí zde vzíti rád zadost suchým chlebem.

Francouzský hrabě Henri Duval de Dampierre jistě tesknil od roku 1606 po tureckých válkách, které mu po třináct let skýtaly dobrý příjem. Od té doby marně hořel po nových slavných činech a tučné kořisti. Tím dychtivěji se chopil možnosti naverboval pro arcivévodu Maxmiliána regiment arkebuzírů. Tak vytáhl ke Gradišce s pětisty pravoslavnými Srby, kteří se budou bít za každého, kdo jim zaplatí.

Leč tam přitáhl i dobrodružný a ctižádostivý maltézský rytíř jménem Rudolf Colloredo s čtyřmisty kyrysníky, které vyplácí podle vzoru obrista Raméého neblahé paměti, ze zemí, jimiž táhne. A pospíšil si tam i Don Baltasar Marradas, spolu s pětisty kyrysníky zaplacenými ze španělských peněz a jemu v patách táhli i španělští lancknechti z Alsaska pod obristem Mořicem von Kriechingen, jenž si říká Créange. Český pán Albrecht z Valdštejna vyzbrojil vlastním nákladem stoosmdesát kyrysníků a osmdesát mušketýrů a přitáhl s nimi k Isonzu. i on se vyučil válečnému řemeslu v bojích s Turky a jeho talent již dlouho rezavěl.

Je nutno si položit otázku, co takovéto pány pohání na válečná pole, kde si lze získat jen málo slávy a skrovné poklady. Snad je tou pohnutkou být co nejdřív u jakékoli šarvátky, z níž by se mohla vyvinout větší válka? Ale což pak šetří králové Anglie a Španělska výhrůžkami? Zatím to povždy skončilo u slov. Nicméně už bylo takřka rozhodnuto, že nejvyšší polní maršálek Karel Bonaventura de Longueval, svobodný pán z Vauy a hrabě de Boucquoi potáhne se španělským vojskem na Benátky. Avšak Ambrosio Spinola se nehodlal zříci této síly, neboť by se bez ní cítil proti Nizozemcům příliš slabý. Tak asi ty můry vědí, za jakým světlem se mají táhnout. Leč všechny v něm nezajdou.

226. dopis
David Magirus, Tübingen
Samuelovi Dilbaumovi v Štrasburku

na Velikou noc

Drahý můj příteli, prokážete velikou službu naší věci, dokážete-li pohnout Lazara Zetznera, aby vytiskl přiložený rukopis. Nazývá se "Chymická svatba Christiana Rosenkreuze:Anno 1459" a pochází od Johanna Valentina Andreae. Ten se však o ničem nesmí dozvědět - těžko by její vytištění schválil. Rukopis jsem získal od jeho dávného přítele a důvěrníka Andrease Bidembacha, jenž se odkudsi opět vynořil a navštívil mne. Pochopitelně se o rozruch, jaký vzbudily resekruciánské spisy, čile zajímá a naléhal na mě, že právě nyní je správný čas pro "Chymickou svatbu". Tuto alegorickou báseň sepsal Andreae již víc jak před deseti léty, ještě dříve, nežli nám předložil svou "Famu". Dílo není ani dokončené - končí v půli věty, do konce chybí ještě tak asi dva kvartové archy. Nejprve jsem velice zvažoval, zda máme ještě zvyšovat všeobecnou rozjitřenost, již jsme nevědomky vzbudili, takovouto další hádankou a dvojsmyslným dílem. Ale co jsem dílo téměř dokončené vícekrát přečetl, souhlasím s Bidembachem. Teprve v této "chymické svatbě" dostává ta podivuhodně působivá legenda o Christianu Rosenkreutzovi a jeho tajemném řádu svůj pravý a skutečný základ. Uvědomuji si to tím palčivěji, neboť přeci Besold původní Andreaeho verzi Famy podstatně zkrátil a tím připravil o důležité momenty. Mělo to sice své důvody, ale takto alespoň budeme Andreaemu konečně po právu, když předáme světu jeho "Chymickou svatbu" bez jakýchkoli změn. Pak je mé svědomí klidné, i když tak činím bez jeho vědomí.

předchozí část:                  andresius.pise.cz/436-dopis-221-223.html

následující část:                andresius.pise.cz/438-dopis-227-229.html