Andresius | Deus caritas est (na 1.neděli po Trojici)

Deus caritas est
(Kázání na 1. neděli po Trojici, Q 65)

Deus caritas est: et qui manet in caritate, in deo ...

Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm.
Vezměme to první slůvko: "Bůh je láska". To je: že vyhledává vše to, co miluje a umí milovat, a to vše vyhledává svou láskou, aby je miloval.

Podruhé je Bůh láskou tak, že vše to, co Bůh kdy stvořil a co dokáže milovat, vyhledává svou láskou, aby to miloval, ať je mu to libo či nelibo.

Za třetí: Bůh je láska, poněvadž svou láskou vyhledává vše, co dokáže milovat, mimo veškerou rozmanitost a rozlišenost.
Přestože je Bůh milující i v rozmanitosti; láska, kterou je, vyhledává poza vší rozmanitostí a rozlišenost jeho vlastní jednotu.

Za čtvrté je Bůh láskou tím, že svojí láskou propůjčuje všemu stvoření jeho bytí a jeho život a udržuje ho svojí láskou.

Kdyby se mě někdo zeptal, co je Bůh, řekl bych jen, že Bůh je láska a natolik lásky hodný, že všechno stvoření usiluje milovat tuto jeho líbeznost, a činí do vědomě i nevědomky, ať je mu to milo či nemilo. Bůh je tak líbezná láska, že vše, co dokáže milovat, ho musí milovat, ať je mu to milo či nemilo.
Neexistuje tak zpupný tvor, že by miloval, co je zlé. Neboť co člověk miluje, se musí buď jevit dobré nebo dobré být. A nyní vezměte všechno dobré, co jen může poskytnout stvoření – to je vše oproti Bohu čirá špatnost. Svatý Augustin říká: "Miluj to, co můžeš láskou získat, a podrž si to, co tvoji duši uspokojí."
Bůh je láska. Aj, děti, hleďte, po tom toužím! Bůh tak mocně miluje moji duši, že do toho vkládá svůj život a své bytí, že mě musí milovat, ať je mu to milé či ne. Kdo by Bohu upřel, aby miloval mou duši, upřel by mu jeho božství, neboť Bůh je tak jistě láska, jako je pravda a jako je dobro. To je nahá pravda, jako že Bůh žije. Byli takoví mistři, kteří říkali, že láska, která je v nás, je Svatý Duch, ale to není pravda. Tělesný pokrm, který požíváme, se proměňuje v nás; ale duchovní pokrm, který přijímáme, ten proměňuje nás v sebe; proto se v nás božská láska nezdržuje, neboť by pak byla dvojí. Ale božská láska nás pohlcuje a jsme v ní jedno. Barva, jež je na zdi, se drží zdi; tak je veškeré stvoření přidržováno při svém bytí láskou, jež je Bůh. Když setřeme barvu se zdi, ztratí své bytí; tak také ztratí stvoření své bytí, kdybychom je odervali od lásky, která je Bůh.

Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu, a Bůh přebývá v něm. Mezi tělesnými a duchovními věcmi je rozdíl. Každá duchovní věc může přebývat v druhé, ale žádná tělesná věc nemůže přebývat v jiné. Vodu sice máme v sudu, ale ten ji jen obklopuje: kde je dřevo, není už voda. Takto nemůže žádná tělesná věc být v jiné, ale každá duchovní věc je v jiné. Každý anděl je v každém druhém vší svojí radostí i vší svojí líbezností a i vší svojí blažeností stejně tak dokonale jako v sobě a každý anděl je se svou radostí a blažeností ve mně, ba i Bůh se vší svou blažeností, a já to přesto nevím. Chápu toho nejnižšího anděla v čisté přirozenosti. A i jen tříštička a jiskřička, jež by od něj odpadla, by osvítila celý tento svět libostí a radostí. A jen hleďte, jak je vznešený sám v sobě. Již jsem mnohokrát mluvil o tom, že anděl nezná počet ani množství. Ale už pomlčím o lásce a vezmu poznání: Kdybychom poznali jen je, bylo by snadné, opustit celý svět. Kdyby Bůh vše, co stvořil a ještě kdy může stvořit, dal v plnosti mé duši a spolu s tím i Boha a zůstalo by jen na píď [co bych nedostal], mé duši by to nestačilo a nebyl bych blažený. Jestliže jsem blažený, je vše, i Bůh ve mně. Kde já jsem, je Bůh. Tak jsem v Bohu, a kde je Bůh, jsem i já.

Kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm. A jsem-li v něm, pak kde je Bůh, jsem i já, a kde jsem já, je i Bůh – na tom trvá Písmo. Kde jsem já, tam je Bůh – to je nahá pravda, a je to pravda pravdoucí, jako že Bůh je.

"Služebníku dobrý, ustanovím tě nade vším svým zbožím." To je: Jako je Bůh dobrý vůči veškerému rozmanitému stvoření, já tě ustanovím, nad vším tím mým "dobrým".

Za druhé tě ustanovím nad vším svým zbožím, to jest, když veškeré stvoření obdrží blaženost v čiré jednotě, jíž je sám Bůh, pak i on obdrží blaženost, a to je: Jako je Bůh dobrý, tak nás chce ustanovit nade vším svým dobrem.

Za třetí nás ustanoví nade vším svým zbožím – to je: nade vším, co povolává, nade vším, co se dá vyjádřit slovy, nás ustanoví, i nade vše, co se dá pochopit. Tak nás chce ustanovit "nade vším svým zbožím".

"Otče, prosím tě, abys je učinil jedním, jako já a ty jsme jedno." Kde se má dvojí stát jedním, musí jedno [z toho] ztratit svou bytnost. A tak tomu je - má-li duše a Bůh být jedno, musí duše opustit své bytí a svůj život. Nakolik u nich setrvá, natolik se [pouze] spojí. Ale mají-li se stát jedním, musí se jedna bytnost úplně ztratit a druhá musí své bytí podržet. A tak se sjednotí. A Svatý duch praví, že se sjednotí, jako jsme my jedno. "Prosím tě, abys je učinil jedním v nás."

"Prosím tě." Kdykoli prosím o něco, neprosím vůbec – vyprošuji si nic. Když prosím o nic, tehdy prosím správně. Když jsem spojen s tím, kde je vše přítomné, kde je, co minulo a co právě je i co teprve bude, je to vše stejně blízko a sobě rovno; vše je v Bohu a vše je také ve mně. A tam už nemusí člověk pamatovat na Kunráta ani na Jindřicha. Kdo si žádá čehokoli jiného kromě samého Boha, může se to nazvat modloslužbou nebo nespravedlností. Správně prosí ti, kdo prosí v duchu a v pravdě. A když prosím za někoho, za Jindřicha nebo Kunráta, prosím úplně nejméně. Ale když neprosím za nikoho a o nic, prosím nejnáležitěji, neboť u Boha není Jindřich ani Kunrát. Takže když Boha prosíme o cokoli jiného než o něj samého, je to neprávem a je to nevíra a nedokonalost, poněvadž se snažíme něco dosadit na místo boží, jak jsem nedávno řekl: Chceme Boha učinit ničím a z ničeho učinit Boha. Bůh je láska, a kdo je v lásce, je v Bohu a Bůh v něm.
Abychom všichni dospěli k lásce, o níž jsem mluvil, nám pomoy náš milý Pán Ježíš Kristus. Amen