Cum sero factum est(na Bílou neděli, S92)

Kázání na Bílou neděli (S92)

"Když nastal večer a skončil den a učedníci byli shromážděni, tu vešel Bůh." Když zapadne slunce tělesných radostí a v duši se vloudí večer pomíjivých věcí a ta shromáždí a uzavře pohromadě všechny své síly, zasvítí v duši světlo pravdy.

Proto člověk odumře hříchu i všemu, co ho působí.

Pak zemře i [své] přirozenosti, neboť není sám sebou, ani nehledá svého, nežli jen boží slávu.

a pak bude člověk božím vlastnictvím a Bůh může v duši toužebně konat své dílo. Nežli padl, byl Adam natolik božím vlastnictvím, že byl svou vůlí napojen na Boha a božství prozařovalo [jeho] vůlí až k [jejím] nejnižším silám, takže nemohly vůbec působit, než jak jim kázala vůle boží. Tu konal Bůh své dílo a mohl se v duši proměnit.

Proto Kristus praví: "Je mi dána veškerá moc v nebesích i na zemi i v Jeruzalémě" – to znamená: je mi umožněno působit v duši, která se těší z míru; v té mám moc vykonat své dílo.

A co koná jeho dílo, působí v duši radostně – jako Svatý duch. a co působí? Dvanáctero ovoce,jež člověka uvádí do božského řádu a k dobrému životu.

Prvním je láska – ta člověka pozvedá nad vše pomíjivé a přesazuje v Boha, jehož miluje. Když si duše,  obklopená milostným ohněm pravé lásky, to vše přivlastní, vše to stráví oheň lásky.

Druhé ovoce je duchovní radost. Ta pochází z čistého svědomí, které člověka činí pohotovým ke všemu dobrému a pozdvihá nad sebe sama. A když  ta přijde, člověk se zaraduje.

První je mírnost – to je, aby člověk z celého srdce všem ostatním lidem přál plnost dobrého.

Třetí je milosrdenství, to jest, aby se člověk k lidem choval tak, aby nikoho nezarmoutil.

První [z ní] je trpělivost, že je člověk srozuměn s břemenem utrpení, a nechová se jako kůň unavený chůzí a tím, co musí nést.

Druhé je slitovnost, že člověk nehledá únik z utrpení.

Prvním [z ní]  je umírněnost, druhým zdrženlivost a třetím čistota, aby člověk ničeho nepožíval tolik, až by již nemohl více a aby žádost zůstala střízlivá.