Andresius | Dopis 221 - 223

221. dopis

Pietro Guicciardini, Řím
Curziu Picchenovi ve Florencii

na dušičky

Můj nejctihodnější příteli,
jak slyším, pomýšlí mistr Galileo Galilei opět na cestu do Říma, aby obhájil tu svou věc se Sluncem. To se mi nechce líbit. Galilei počítá s mocnými přáteli, kteří mu pomohou, myslím, že ale má ještě více mocných nepřátel, nežli tuší. Nerad bych viděl toskánské poselstvo zapleteno do sporu těchto dvou stran. Nemohl byste Galilea přemluvit ke zdrženlivosti, aby v pokoji vyčkal ve Florencii na další vývoj událostí? Je to jistě výtečný muž a obdivuhodný matematik. ale nevím zda se změnil ve svém učení a ve svém temperamentu. Zato vím velice dobře, že někteří bratři svatého Dominika, příslušníci Svatého officia a i jiní o něm smýšlejí velice špatně. Tohle není země, kde by se mělo diskutovat o měsíci, ani doba na prosazování nových nauk. Důrazně mu to, prosím, připomeňte. Už tak máme na zemi dost trampot. Ať aspoň on zůstane pěkně, kde je.—

222. dopis

Daniel Mögling, Heidelberg
Michaelu Maierovi v Kasselu

na konci listopadu

Milý bratře, musel bys to vidět! Co? Hortus palatinus Salomona de Caus rozprostírající se za Heidelberským zámkem. Soudím, že je není na světě zahrada jemu rovná. Pro přízeň, jaké se těším na kurfiřtském dvoře mohu tu a tam vstoupit do této čarodějné zahrady. A nemohu se toho nasytit. Když započaly přípravy, dalo se soudit, že jde pouze o panovnickou libůstku, nebo o snahu zamilovaného snoubence připravit své rozkošné a ovšem také rozmazlené choti prostředí, v němž nebude postrádat přepych anglického dvora, ale vzniklo mnohem více. Co zde Salomon de Caus vytvořil je procházka přírodními divy, celou knihou jejích tajemství. Oko se těší, ale stejnou měrou je pohnuta hlubina mysli a skýtá duchu nové zážitky. Jistěže, kdo neslyšel o legendárních výtvorech Vitruviových a nečetl o Hérónovi z Alexandrie, a u koho obojí nerozněcovalo nejvyšší možnou měrou jeho fantazii? Zde ale můžeme tyto divy spatřit a tak nám před oči předstupují dávné báje, které jsme měli za pouhou poezii. Zda všichni neměli za pouhou orientální bajku, že se prý obrovské Memnónovy sochy u egyptských Théb ozývaly zpěvem, jakmile se jich dotkl první paprsek ranního slunce? Nu, milý bratře, v Heidelberských zámeckých zahradách stojí takový Memnónův kolos, v podobě Herkula, opírajícího se o kyj; snad ne tak obrovský, jako byl jeho egyptský předchůdce, leč přece v nadživotní velikosti a hlavně - když se jeho kamenného těla dotkne slunce, z dutiny jeho úst se vydere tón, nezemský a tajemný tón, na nějž se nedá zapomenout, když ho byť jen jedinkrát uslyšíš. Snad tak nějak zní harmonie sfér, kterou vyčetl Kepler ze svých čísel. A to prý zde má jít také "jenom" o hru s čísly, jak mi tvrdil de Caus, jehož jsem prosil o vysvětlení tohoto jevu. De Caus by si jistě ode všech vysloužil pověst mocného čaroděje, když tak stojíš před jeho jeskyněmi, kde fontány vyzpěvují celé melodie a sochy se hýbají, jakmile někdo vkročí do jejich blízkosti. On však jakoukoli magii odmítá. To vše prý není nic jiného než matematická fantazie, sdělil mi se smíchem. A pak mi chtěl popisovat, jak se dá využít síla slunce, jak se proměňuje voda v páru a ta se dá použít coby nová síla a jak si člověk může ke své službě dokonce uzpůsobit vzduch - ale já nic z toho nebyl s to pochopit. To, co pro něho bylo na světě to nejsamozřejmější, mně připadalo jako počátek nového věku.

A tu mě jako blesk zasáhlo ještě jiné poznání. Asi tě nepřekvapí, že kromě jiného zřídil de Caus také umně vytvořený labyrint. Rozlohou se příliš neliší od onoho obrovského labyrintu, který viděl Hérodot v Egyptě, ale je také tak uspořádán, že v něm člověk může bloudit celý den. Avšak každá bludná pouť v tomto labyrintu končí v jeskyni, kde dojde člověk určitého poučení. Celá kniha by toho byla, než by to člověk vše popsal. Možná se usměješ nad tím, že jsem zažil nepopsatelné štěstí, když jsem dospěl do jeskyně, jež mi zaslibovala cestu z labyrintu ven. Ale věřím, že tvůj úsměv přejde v údiv, když ti povím, co jsem v oné jeskyňce spatřil: Byla tam nástěnná malba zobrazující kruhový stůl krále Artuše! A jeho zpodobnění v oné šeré jeskyni vypadalo jako nějaký ohromný horoskop, neboť stůl je vypodobněn skutečně jako kulatý a je dělený na bílé a rudé úseky. které určitě mají mně dosud neznámý, astrologický význam, a ukazuje šestadvacet rytířů. Uprostřed nich se však skví pětilistá růže, již jsme si i my zvolili za svůj symbol. Můj údiv přešel ve vzrušení, když jsem si přečetl nápis okolo tohoto obrazu: "Toto jsou mystičtí strážci svatého Grálu" Grálští rytíři- Artušovi rytíři . Templářští rytíři - Rytíři podvazkového řádu - rosikruciáni! To vše mi najednou splynulo. Vypotácel jsem se z labyrintu jako zmámený. Jako bych náhle porozuměl řeči, kterou hovoří za rozbřesku ona socha.—

223.dopis

Kryštof Kepler, Leonberg
Johannovi Keplerovi v Linci

o vánocích

Milý bratře, máme to zlé Vánoce! Matku obvinili z čarodějnictví Ty pletichy se chystaly dlouho. Doufali jsme, že se jim dokážeme ubránit. Podali jsme i udání k fojtovi. Ale pak se vše spiklo proti nám. Ani Markétin muž, farář Binder si už neví rady. Pokud nám nepomůžeš ty, bude vše ztraceno. Všichni tou pohanou trpíme. A matka nám to také neulehčí. Znáš její vznětlivost a její zlý jazyk. Tím si už pořídila spoustu nepřátel. A v Leonbergu už upálili letos šest čarodějnic. To se nás doposud netýkalo. Ale když teď budou matku soudit, nebudeme tu moci zůstat. Ale kam se vrtneme? Doposud jsme žili se sousedy v míru. Teď si na nás ukazují prsem a šeptají nám za zády. Děti chodí domů s pláčem. Přitom k nám v poslední době chodí matka málo. Chodí sice kde za kým, ale nepamatuji si, kdy byla naposledy u nás. Vše začalo, když otec odešel. Nevíme, kde se zdržuje. Možná už ani nežije. Vždy ho to táhlo tam, kde se bojuje. To bylo jeho živobytí. Po léta s ním matka sdílela nepokojný život v táboře. Ale pak už nechtěla. Otce však nic neudrželo doma. Je to všechno v boží ruce. Matku sice dobře opatřil, ani sestrám nic nechybělo, než odešly z domu. Já jsem se tehdy učil kovolijcem a mohl jsem jim pomoci jen málo. Matka se ale vyzná v bylinách a léčení. Široko daleko ji znali jako "Katušku". Pomáhala přivádět na svět děti. Znala také prostředky, aby nepřicházely. Rozumíš? Lidé chtějí mnohé. Zlo vyšlo od Reinboldky, ženy skláře Reinbolda. To byla velmi neřestná žena. Všichni věděli, že smilní, aniž by se příliš ptala s kým. Sklář, starý mužík, to nechával, nechtěl ale vychovávat žádné cizí spratky. Tak Reinboldka matku pořád volala. Od posledně ji pak trápily bolesti v dolní polovině těla. Ale nechtěla o tom nic říci. A matka to měla zavinit. V létě po trhu si vjely na ulici veřejně do vlasů. Reinboldka nadala matce do břídilů a matka zase na oplátku jí do kurev. Málem by si byly vyškrábaly oči. Od té doby pronásleduje Reinboldka matku nenávistí. Má totiž bratra, Urbana Kräutlina. A ten je dvorním lazebníkem a felčarem v Tübingen a stará se i o prince. A ten Kräutlin je zase zadobře s Lutherem Einhornem, naším Leonberským fojtem. A když princové tady byli na lovu, byl Kräutlin s nimi, v jejich průvodu. Navštívil fojta na rychtě a popili spolu. Dokonce si tykali. A slovo dalo slovo. Tak přišlo na to, že dal fojt zavolat matku na rychtu. Kräutlin ji tam nařkl, že jeho sestru uřkla a že musí hned připravit protikouzlo, aby ta pozbyla svých bolestí. To by byl ovšem těžký hřích a matka to se vší silou odmítla a veškerou vinu popřela. Kräutlin se nato tak rozlítil, že vytáhl na matku šavli a hrozil, že ji namístě oddělá, když sestru neuzdraví. Tomu zabránil fojt, který doposud nezúčastněně přihlížel. Matka pak žalovala u městského soudu urážku.

Ale od té doby není klidu. Fojt je s Kräutlinem na jedné lodi. A Kräutlin chce přes prince pohnat věc až ke knížeti. A Reinboldka štve celé město proti matce. Prý vyrůstala u sestřenice, kterou potom upálili coby čarodějnici. Také měla po hrobníkovi žádat lebku svého otce, aby ti zní vyrobila stříbrný pohár! Prý po jedné hádce s naším zesnulým bratrem Heinrichem utýrala k smrti tele. A kantor Beutelspacher, tvůj školní kumpán, tvrdí, že jí musel předčítat listy od tebe, po čemž dostal vždycky napít něčeho, co ho zcela ochromilo. No, chromý je už asi deset let a vůbec je to všechno snůška lží. Řezník Frick má bolesti ve stehně, poněvadž se ho matka dotkla, když okolo ní procházel. Krejčí Daniel ji viní ze smrti svých dvou dětí, které od narození jen ležely nemocné v kolébce. Schindenburga, žena nádeníka Hallera, o níž všichni vědí, že to nemá v hlavě v pořádku, viděla matku projít zavřenými dveřmi. Ta také všemi těmi bláznivinami zcela popletla Reinboldce hlavu, takže má za prokázané, že ji uřkli. A když někde krávy nedávají mléko, nebo prasata nežerou, připisuje se to matčině čarování. Už si nevíme rady. Švagr Binder míní, že bude potřeba najmout nějakého slavného právníka. Ale kdo to zaplatí? A Reinboldka teď navíc už také požaduje bolestné. A co bude teprve stát proces? A když navíc matku odsoudí? Pak bude fojt na koni, navíc dobře ví, že matka není z Nemanic a má leccos naspořeno. Bratře, musíš nám pomoci. Markéta tě velice pozdravuje.

P.S. Kräutlin připisuje i tobě nedovolené čarodějské umění.

předchozí část:                     andresius.pise.cz/...

následující část:                    andresius.pise.cz/...