Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Lk 2:40-52 Chlapec rostl v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. 41 Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. 42 Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. 43 A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal mládeneček Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. 44 Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. 45 Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. 46 Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. 47 Všichni, kteří ho slyšeli, divili se jehochápavosti a jeho odpovědím. 48 Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Dítě, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." 49 On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, u svého Otce?" 50 Ale oni jeho slovu neporozuměli. 51 Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poddal se jim. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. 52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
(40 To. de. paidi,on hu;xanen kai. evkrataiou/to plhrou,menon sofi,a|( kai. ca,rij qeou/ h=n evpV auvto,Å 41 Kai. evporeu,onto oi` gonei/j auvtou/ katV e;toj eivj VIerousalh.m th/| e`orth/| tou/ pa,scaÅ 42 kai. o[te evge,neto evtw/n dw,deka( avnabaino,ntwn auvtw/n kata. to. e;qoj th/j e`orth/j 43 kai. teleiwsa,ntwn ta.j h`me,raj( evn tw/| u`postre,fein auvtou.j u`pe,meinen VIhsou/j o` pai/j evn VIerousalh,m( kai. ouvk e;gnwsan oi` gonei/j auvtou/Å 44 nomi,santej de. auvto.n ei=nai evn th/| sunodi,a| h=lqon h`me,raj o`do.n kai. avnezh,toun auvto.n evn toi/j suggeneu/sin kai. toi/j gnwstoi/j( 45 kai. mh. eu`ro,ntej u`pe,streyan eivj VIerousalh.m avnazhtou/ntej auvto,nÅ 46 kai. evge,neto meta. h`me,raj trei/j eu-ron auvto.n evn tw/| i`erw/| kaqezo,menon evn me,sw| tw/n didaska,lwn kai. avkou,onta auvtw/n kai. evperwtw/nta auvtou,j 47 evxi,stanto de. pa,ntej oi` avkou,ontej auvtou/ evpi. th/| sune,seikai. tai/j avpokri,sesin auvtou/Å 48 kai. ivdo,ntej auvto.n evxepla,ghsan( kai. ei=pen pro.j auvto.n h` mh,thr auvtou/( Te,knon( ti, evpoi,hsaj h`mi/n ou[twjÈ ivdou. o` path,r sou kavgw. ovdunw,menoi evzhtou/me,n seÅ 49 kai. ei=pen pro.j auvtou,j( Ti, o[ti evzhtei/te, meÈ ouvk h;|deite o[ti evn toi/j tou/ patro,j mou dei/ ei=nai, meÈ 50 kai. auvtoi. ouv sunh/kan to. r`h/ma o] evla,lhsen auvtoi/jÅ 51 kai. kate,bh metV auvtw/n kai. h=lqen eivj Nazare.q kai. h=n u`potasso,menoj auvtoi/jÅ kai. h` mh,thr auvtou/ dieth,rei pa,nta ta. r`h,mata evn th/| kardi,a| auvth/jÅ 52 Kai. VIhsou/j proe,kopten Îevn th/|Ð sofi,a| kai. h`liki,a| kai. ca,riti para. qew/| kai. avnqrw,poijÅ
Máme před sebou příběh ze závěru druhé kapitoly Lukášova evangelia a tímto úryvkem zároveň končí obsáhlý lukášovský "úvod k evangeliu”, úvod, který je zřetelně oddělen od vyprávění vlastního evangelia, to jest vypsání podivuhodného života , slov a činů Ježíše z Nazareta, jež začíná přesným vročením (V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše,... Lk 3,1n.), zatímco o předchozích událostech se píše jen, že se udály "Za dnů judského krále Heroda” (Lk 1:5 ), úvod, který se celý zabývá – o nic méně podivuhodným – původem – onoho Ježíše.
O Ježíšově původu mohli mít Ježíšovi učedníci samozřejmě pouze nepřímé zprávy. Nicméně se – dodnes – každý obyvatel předního východu "představuje” nejen jménem svým, ale jménem svého otce, případně i vyjmenováním celé ředy "otců”. V Ježíšově případě by to znělo : Ješua bar Jósef ( v aramejské formě) nebo – v slavnostnější hebrejské Ješua ben Jósef (pokud bychom tato jména měli přeložit do češtiny měla by docela zajímavý význam: Zachránce, syn Shromažditele), a možná by pro přesné označení osoby k tomu ještě dodal místo jeho původu (viz ono německé von...) ha-Nácór příp. ha-Nácrí (Nazareťan).
Uvážíme-li zmíněnou funkci prvních dvou kapitol evangelia, je jasné, že nebylo možné nezmínit v nich Ježíšova otce,[1] jakkoli ho evangelista ani ostatní Ježíšovi učedníci neznali. To je dostatečně průkazné, neboť v dalším textu evangelia se se žádná, ať už jmenovitá nebo jen povšechná zmínka o Ježíšově otci – na rozdíl od matky – nevyskytuje.[2]
Náš úryvek je proto jedinečný, neboť nás obdařuje hned dvěma Ježíšovými otci, i když ani jednoho z nich neuvádí jménem.[3]
Prvním Ježíšovým otcem je nepochybně Josef.[4] Je to ale trochu zvláštní otec – vůbec se totiž jako otec neprojevuje. Jestliže syn provede něco, co se jeho rodičům nelíbí, bývá přece především otcovým úkolem, aby mu vyčinil. Ne tak zde. Ježíše oslovuje s výtkou jeho matka, která mluví i za otce. A výtka je mateřsky jemná, dokonce s něžným oslovením – dítě, vlastně doslova "děťátko - te,knon”. Josefovo mlčení je svým způsobem překvapivé. Jisté vysvětlení – nevysvětlení nalezneme, když si pozorně přečteme celé první dvě kapitoly Lukášova evengelia: on totiž Josef, Ježíšův otec u Lukáše nemluví vůbec, během celého líčení Ježíšova početí a narození nepronese ani slovo. Úplně stejně jako "kněz Zachariáš”, otec Jana Křtitele, který je první osobou, kterou evangelium uvádí na scénu. Zachariáš umlká, ohromen nepochopitelností tajemství, jež se před ním začíná uskutečňovat. Ovšem zatímco se Zachariášovi po Janově narození ústa opět otevřou a evangelista dá z jeho úst zaznít strhující chvalořeči, Josef mlčí dále, i v situacích, ve kterých by podle logiky vyprávění promluvit měl. Proč? I malou postau věštce Simeóna obdařil evangelista krátkým chvalozpěvem na přicházejícího Mesiáše, proč tedy ne Josefa, Ježíšova otce? Chtěl snad evangelista natolik zdůraznit úlohu Ježíšovy matky Marie, že oproti ní odsunul jejího muže do pozadí? Nebo to v jejich rodině skutečně tak bylo, že byl otec nemluvný a zamlklý a o důležitých věcech rozhodovala matka? Nevíme a nejspíš se to nikdy nedozvíme. Ježíšův mlčící první otec se nám nenávratně rozpývá v šeru.
Čtenáři celého Lukášova evangelia je ovšem – i bez zvýraznění velkým písmenem, jak to činí například námi použitý (a mírně upravený) ekumenický překlad – ihned jasné, který je ten druhý Ježíšův "Otec” neboť o "Otci” (případně též "Hospodáři”) mluvil ve svých podobenstvích Ježíš napořád. Můžeme se samozřejmě ptát, zdali není takové líčení událostí evangelistou poněkud nadnesené a zdali byl dvanáctiletý "mládeneček Ježíš” (VIhsou/j o` pai/j) takového uvědomění schopen, třebaže se projevil jako velice chápavý a vnímavý mladý muž.[5] Na druhé straně je takovéto dvojí otcovství, respektive vědomí o dvojakém původu naší bytosti, vlastnictvím celého lidstva, a Ježíš nám zde – přesně podle Origenovy maximy[6] – slouží jako předobraz, archetyp údělu, jenž se má naplnit na všech. Každý člověk totiž dříve nebo později dospěje k uvědomění o svém dvojím původu, který můžeme zjednodušeně označit jako pozemský a duchovní zároveň. "Otec” je pak hmatatelným symbolem takového původu, který mělo lidstvo odedávna před očima a jehož prostřednictvím se realizuje pro lidskou společnost charakteristický jev kontinuity života překonávajícího generace, jev následovnictví a nástupnictví. Nástupnictví existuje v trojí podobě, z nichž první je zcela zjevná, druhá zčásti a třetí skrytá.
Prvním typem následnictví je následnictví v přímé dědické linii. Ve všech kulturách bývalo odedávna ve veliké úctě. Syn přejímal majetek, povolání, sociální postavení a případně i náčelnickou či vladařskou funkci po otci, a bylo to s vůlí a souhlasem celé pospolitosti, neboť syn má své tělo z otce; tělo i jisté části duše. Bývá otci podoben; ztělesňuje, replikuje jeho kvality a nese je dále, a tak se v něm otec jaksi vrací, žije dále. Království – jež je pro člověka symbolem a zárukou řádu a stability – nezahyne, dokud panovnický rod nevymře.
Záhy ale začalo být, a to hlavně u některých kněžských – a speciálně v Izraeli pak i prorockých – skupin být uznáváno i nástupnictví jiné; nástupnictví duchovní, jež přechází z mistra na žáka. I tento typ následnictví a nástupnictví se velice rozšířil, většinou však býval vyhrazen jiným skupinám nežli těm, které aplikovaly nástupnictví přímé pokrevní linii, především tam, kde se skupiny mužů vědomě zříkaly možnosti zplodit potomka – v komunitách, které pro Evropana nejlépe označit jako klášterní. Zajímavým pokusem v tomto směru bylo adoptivní nástupnictví císařů římské Antoninovské "dynastie", kteří je chápali skutečně jako svého druhu nástupnické zasvěcení. A jak vidíme dobře také na vývoji klášterních komunit, je analogie s pokrevním nástupnictvím takřka úplná: Nezřídka se i zde mluví o otcovství a synovství, mezi takovýmito duchovními otci a syny vzniká nezřídka vztah živé náklonnosti. A když "duchovní" otec odejde ze země, často vstupuje jeho žák a nástupce do jeho šlépějí, na jeho místo nejen formálně, ale také myšlenkově a citově – obléká si jakoby mistrův oděv a s ním odívá i část jeho bytosti.
Pak je ještě třetí typ nástupnictví, hluboce skrytý, jenž se vůbec neodehrává na očích veřejnosti, ale jen v nitru jedince samého, kdy jedinec vstupuje jakoby do svých dávných, jím samým kdysi zanechaných šlépějí. O tom zde ale mluvit nebudeme.
První z obou zkušeností otcovství nás tedy uvádí ve společenství s "pozemskou obcí": s lidmi, s naším národem, se zděděnými kulturními a případně i státními institucemi, jimž za svůj "dar", své dědictví též odpovídáme; druhá nás naopak ze všech těchto souvislostí vytrhuje a vyvazuje a staví tváří v tvář úplně jiné odpovědnosti, vůči "nebeskému Otci", jenž nám zadává úkol a úkoly naprosto jedinečné a nesouměřitelné s těmi, které plníme vůči svému pozemskému společenství. Tato situace se může vyostřit až v přímý konflikt mezi oběma nároky, oběma rolemi, jež musíme zastávat. Náznaky takového konfliktu máme už v řecké tragédii (například osud Antigonin). To je také důvodem toho, že velice často se ten nebo ta, již zaslechli volání tohoto vnitřního hlasu vyšší odpovědnosti cítí nuceni zpřetrhat své svazky vůči společenství běžných lidí a uzavřít se například v nějaké klášterní komunitě, nebo do úplné samoty. Touto cestou Ježíš nešel. Přesto nemůže z evangelních dokladů být sporu o tom, že ono druhé, duchovní "otcovství" bylo pro něj neskonale významnější než první; ani ke svým příbuzným navíc neměl příliš vřelý vztah, jak plyne z Mk 3,31-34. Ale právě uvedené místo velice dobře souzní s tím, co jsme zde uvedli o dvojím závazku tradici: tradici pokrevního příbuzenství a tradici duchovní. Pokrevní příbuzenství bylo ovšem v Ježíšově době velmi ctěno a váženo, jak je tomu ostatně ve všech archaických venkovských společenských strukturách. Domnívám se, že jeho jistým "znevážením" Ježíš ve zmíněném logiu chce vyzvednout právě význam onoho závazku vůči duchovnímu světu, světu učení a jeho tradici. A na závažnosti a závaznosti takového postoje nic nemění, že u Ježíše mohl vzniknout třeba i jako adolescentní "vzpoura" proti rodičovské autoritě.
[1] Na konci třetí kapitoly vkládá ještě evangelista poněkud neorganicky celý Ježíšův – pravděpodobně smyšlený – rodokmen. Na rozdíl od rodokmenu Matoušova evangelia, který celé evangelium otevírá a je nepochybně pevným kompozičním záměrem evangelisty, působí tento Lukášův rodokmen jako dodatek a není vyloučeno, že byl Matoušovým evangeliem inspirován. Otázka vzájemného vztahu, datace a případné závislosti jednotlivých evangelií je nicméně velice složitá a není ji možné v takto krátkém textu řádně pojednat.
[2] Nejobvykleji se tato skutečnost vysvětluje tím, že v době Ježíšova veřejného působení byl již po smrti Jsou možná ovšem i vysvětlení jiná, například to – oblíbené v protikřesťansky smýšlejících kruzích pravověrného židovstva – že Ježíš byl nemanželským dítětem. Takové vysvětlení nakonec ani není v takovém rozporu s líčením obou evangelií, které se Ježíšovým původem zabývají, v obou je totiž líčen jako dítě předmanželské, byť ovšem zrozené díky božskému zásahu.
[3] Z této poněkud matoucí situace (a též z určité odchylnosti líčení Ježíšova narození v Matoušově a Lukášově evangeliu) byla odvozena – bohužel v antroposofických kruzích oblíbená – nesmyslná a šílená teorie o záměně a výměně identity mezi Ježíšem a jakýmsi druhým mrtvým dítětem stejného jména.
[4] Evangelium takto o něm výslovně mluví. V této souvislosti je vůči němu poněkud dehonestující, jestliže ho modernější katolická theologie označuje pouze za Ježíšova "pěstouna" či "otčíma". Obě evangelia sice uvádějí, že Ježíšovu narození předcházel zvláštní podivuhodný Boží zásah, a také víme, že všechna tajemství genetiky nebyla ještě probádána. To nás však neopravňuje člověku, který pro Ježíše a celou svou rodinu tolik vykonal, upírat čest a postavení, jež mu náleží.
[5] Žádné náboženství, co jich kdy na světě bylo, bohužel neunikne tendenci k zveličování a heroizace svých zakladatelů a svých počátků, jež s lety, které je od jejich počátků vzdalují, jenom narůstají. To se projevuje občas i v biblických překladech: Ještě poměrně střízlivé Lukášovi hodnocení, že "Všichni, kteří ho slyšeli, divili se jehochápavosti a jeho odpovědím." (pa,ntej oi` avkou,ontej auvtou/ evpi. th/| sune,seikai. tai/j avpokri,sesin auvtou) i jinak střízlivý ekumenický překlad podává jako "Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí", čímž ho nenápadně posouvá z role žáka do role učitele.
[6] "Cokoli platí o Kristu jako naplněné a uskutečněné, se vztahuje na každého křesťana jako možnost a příslib."