Andresius | O nezaměstnanosti a podpoře

Udělejme si nejprve krátkou rekapitulaci. Před rokem 1989 nezaměstnanost v českých zemích neexistovala: bylo žárlivě střeženou prioritou režimu, aby každý měl zaměstnání – třebas i kuriózní a absurdní, ale aby je měl; a také, aby byl takto kontrolovatelný a zařaditelný. Výjimky – svobodní umělci, hipíci a jiní tuláci se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Pak přišla svoboda a s ní přizpůsobování západním podmínkám. Bylo nutno volky nevolky uznat, že spolu se svobodou se u nás zahnízdí i jev na západě běžný, jímž je nezaměstnanost. A s nevelkou chutí byla i přijata opatření podobná těm ve vyspělých západních demokraciích, i když značně zredukovaná. "Záchranná sociální síť" se tomu tehdy honosně říkalo a pojímalo se to jako takový nějaký kvelb na košťata v luxusní vile: musí tam být, ale nikomu se neukazuje – a až budeme všichni bohatí se stejně zruší. Tomuto pojetí "dočasnosti" odpovídalo i to, že stát limitoval vyplácení podpory na dobu jednoho roku: a kupodivu si všichni tehdy myslili, že to stačí. O tom, že by se někdo mohl octnout bez práce v dynamicky se rozvíjející ekonomice na dobu delší, nebo že by se mimo možnost pracovat octly celé skupiny obyvatelstva, by bylo snad i neslušné hovořit.

Běžel čas a podstatně se změnila vůle národa: Na počátku devadesátých let to byla ještě vůle ke svobodě, napravení poměrů ve smyslu spravedlivějšího řádu ve společnosti a materiálního vzestupu. Tedy jaksi pravda, láska, svoboda + tedy ta prosperita. O nějakých pět let později nebylo už po sociálních ideálech ani tuchu. Nějaký čas třímala ještě jejich prapor tlupa intelektuálů semknutých okolo Hradu a Václava Havla, leč po jeho odchodu z úřadu byla definitivně rozprášená. Symptomaticky zlověstnou v tomto smyslu byla prezidentská volba v roce 2002, při níž proti sobě stanuli Václav Klaus a představitel právě této filosoficky-intelektuální skupiny Jan Sokol. Moc a politický obchod zvítězily: Václav Klaus navštívil parlamentní klub KSČM a – byl zvolen. To, že při další volbě zbytky této skupiny nedokázali proti Václavu Klausovi postavit nikoho důstojnějšího nežli ekonoma a světoběžníka Jana Švejnara, svědčí dostatečně o krachu tohoto sociálního projektu.

Spravedlnost a sociální vnímavost ovšem zmizely z české společnosti mnohem dříve. Otázkami o spravedlivém fungování společnosti si nikdo nelámal hlavu: když tak jen tehdy, když tu či onu normu po nás požadovala Evropská unie. Korvetní kapitán Vodička na ministerstvu práce drasticky seškrtal systém sociálních podpor již v polovině devadesátých let. Podpora v nezaměstnanosti zatím zůstala, ale i ta se začala po roce 2000 krátit. Nejprve na šest měsíců, pak pět a nyní naše "sociální reformy" zavádějí již jen dvouměsíční lhůtu pro výplatu podpory. Zároveň se oproti devadesátým letům snížilo státem uznané sociální minimum (tj. částka, kterou stát uznává za potřebnou k přežití každého svého občana a kterou mu tím či oním způsobem musí zaručit) zhruba na třetinu: z 5600 na 2200. Co se dá za tyto peníze koupit a jaké bydlení si za ně může člověk zaplatit?

Ale posečkejme ještě, než - podle založení - začneme bědovat nebo naopak rudnout v tváři. Musíme si totiž položit otázku po smyslu těchto sociálních podpor. Možná zjistíme, že je nesprávné vůbec jaké podpory vyplácet a že jejich omezení je pouze krokem správným směrem, totiž k jejich likvidaci. Je tedy vůbec správné vyplácet nějaké peníze lidem, kteří by si je stejně jako jiní mohli vydělat a takhle k nim přijdou bez práce? V mnohém "spravedlivě naladěném" občanovi jistě taková otázka vyvře: "Já si těžce vydělávám a támhleten má mít peníze bez práce? To není spravedlivé!"

Ač nám mnohdy podobnou námitku našeptává náš "cit pro spravedlnost" (ehm – není to náhodou krycí jméno pro závist?), je nesprávná z několika důvodů. Protože je jich více, pojďme na věc z druhé strany. Ukážeme si za jakých podmínek jedině by daná námitka platila. Tato námitka by platila jenom tehdy, kdyby ve společnosti platilo něco jako "zákon o zachování práce", který by říkal, že práce potřebná k chodu společnosti je konstantní a navíc přiměřená celkové pracovní kapacitě jejích členů.[1] Ani jeden z těchto předpokladů však v moderní společnosti neplatí. Moderní společnost je velmi efektivní a dokáže své životní potřeby naplňovat za mnohem menšího vynaložení práce, nežli jak tomu bylo v předchozích generacích a navíc se její fungování stále zefektivňuje. Snadno to poznáme, když putujeme v době žní krajinou: žádné davy halekajících mlatců a brigádníků, jaké tam bylo potkat v padesátých a šedesátých letech – mimochodem v osmdesátých letech už takřka vymizely, i když režim a jeho ideologie se nezměnily; pročpak asi? Dnes to vypadá takto: Sem tam kombajn ztracený na poli, ke kterému jednou za dvě hodiny přijede znuděný řidič náklaďáku, aby od něho převzal, co požal. To je realita. V moderní společnosti převažuje nabídka práce nad poptávkou velmi výrazně. Nezaměstnaní v klasickém smyslu v ní musí být, nelze jinak. Myšlenka, že ježto nezaměstnaní nejsou (momentálně) společnosti k potřebě a nejsou pracovně využiti, měla by se jich společnost zbavit, je zrůdná (v mírnější podobě se jí kdysi přezdívalo "sociální darwinismus"): Kdo určí, kdo půjde "z kola ven"? Los, vůle bohů, velký bratr nebo jiný diktátor, "neviditelná ruka trhu"? Ve všech případech slepá náhoda. A i kdyby se našel bezezbytku "spravedlivý" způsob, jak něco takového stanovit, nebylo by jakékoli "řešení" tohoto druhu (ať už by znamenalo zbavit příslušné lidi života, nebo je jen zbavit prostředků k němu) strašlivým rouháním vůči Tvůrci veškerenstva, jenž zná všechny lidi, každého poslal na svět s jeho posláním a má sečteny všechny vlasy na jejich hlavě? A navíc je takové řešení nejen zrůdné, ale i bláznivě pošetilé: což je pracovní potřeba společnosti konstantní a nepodléhá nejrůznějším výkyvům? Ten, jehož práce není dnes potřeba se může ukázat zítra nepostradatelným. Ne, tato cesta opravdu nikam nevede.

Na své místo ve společnosti mají tedy právo nejen ti, kteří pracují, ale stejnou měrou také ti, kteří (teď právě) nepracují; jedni se musí s druhými rozdělit. Ale jak rozdělit? Tak jako dnes, že stát vybere od občanů skoro polovinu jejich výdělku a z ní opět asi třetinu rozdělí jako různé sociální dávky? To by zaručilo těmto druhým mnohem menší příjem nežli prvním. Je to oprávněné, když víme, že to, zda někdo momentálně práci má a jiný ne, je dáno souběhem nejrůznějších náhodných faktorů a jen málokdy, respektive z velice malé míry skutečnými kvalitami dotyčných? ( A v dnešní době ještě mnohem kvalitami typu "líbí se", nežli typu "umí".) Navíc, má-li jedna skupina lidí, ať jakkoli vymezená, k dispozici více peněz nežli jiná, vzniká cenový tlak, který žene ceny nahoru, a rozdíl mezi těmito skupinami se jím dále jen prohlubuje. To není společensky zdravý vývoj.

Jako spravedlivější se v této situaci jeví nedělit výdělek, ale práci. To znamená stanovit přísné kvóty na délku pracovního týdne , který musí být kratší, nežli nynějších 42 hodin a nedovolovat její překračování. Něco takového se samozřejmě zaměstnavatelům nelíbí. Je známou věcí, že nejnákladnější a "nejproblematičtější" složkou výrobních nákladů jsou právě zaměstnanci. Je s nimi spojena nejrůznější administrativa a s rostoucím počtem zaměstnanců rostou zaměstnavateli právě tyto fixní ,"na hlavu" vázané výdaje spojené se zaměstnanci. Zaměstnavatelé v nynější době proto volí strategii právě opačnou: Když už je nutno někoho zaměstnat, pak tedy nejlépe na šestnáct hodin denně, využít do mrtě jeho pracovní síly a ještě hřát jeho sebevědomí, že je výkonnější a potažmo také více placen nežli jeho soused. Pak bude zaměstnanec možná i ochotnější slevit ze svých nároků vůči zaměstnavateli: vytvořme konkurenci mezi zaměstnanci a můžeme si mnout ruce. Ejhle jak v jednadvacátém století objevujeme metody století devatenáctého. Takovýmto tendencím se ovšem musí stát rázně postavit, nejen v zájmu zachování "sociálního smíru" ale i celkově zdravé společnosti.

Jinou možností by bylo podstatně rozšířit a možná i znovu společensky definovat, co to vlastně práce je. Je strašná spousta činností tím či oním způsobem užitečných, ba i nezbytných (péče o malé děti), které společnost neuznává za práci, za níž by měla náležet pracovníku mzda. To je samozřejmě cesta obtížná, ale mnohem progresivnější: Vydat se jí totiž by znamenalo nejen muset najít i nové způsoby hodnocení práce oproti dvěma stávajícím, totiž "od hodiny" a "od kusu", ale také celkový přesun důrazu z výkonových činností (které se dají takto hodnotit) k činnostem ostatním (u kterých to jde hůře nebo nejde vůbec). Je nepochybné, že by to vzbudilo zpočátku značný odpor především u těch doposud "výkonných" zvyklých na stávající způsob hodnocení jejich práce (a nejde jen o peníze, společenská prestiž hraje zde velikou roli – ostatně "dobrá pověst" a příliv peněz od lidí jdou spolu ruku v ruce), kteří by se museli smířit s tím, že je jejich výkon najednou hodnocen méně. To by bylo nutné už z toho důvodu, že by se stejné peníze rozdělovaly mezi více lidí.

Pole pro takové rozšíření pojmu práce a odpovědnosti je velmi široké. V první fázi by zřejmě šlo o nejrůznější "společensky prospěšné" činnosti: třeba ony mateřské funkce a nejrůznější sféry toho, co dnes zahrnujeme do pojmu dobrovolnictví: ochranářství, sociální pomoc, zájmové kroužky apod.. Později však, až by společnost k něčemu takovému vyspěla, soudím, že by bylo možné sem zahrnout i různé činnosti směřující k rozvoji člověka jako takového – především nejrůznější formy vzdělávání a sebevzdělávání.

Všimněte si, prosím, že ve všech těchto návrzích doposud nic nešlo z kapsy zaměstnavatelů (snad kromě poněkud zvýšených administrativních nákladů) ba ani z kapsy státu. Naopak, pokud by se takto lidem dopřálo být nejrůznějším způsobem užitečnými, potřeba peněz na různé sociální programy a dávky by zákonitě klesala – bylo by tedy možné i snížit daně.  K posledně jmenované metodě se asi objeví námitky, že je to vytváření umělé zaměstnanosti. Nic nemůže být pravdě vzdálenější. Jaká umělá zaměstnanost, když jde o činnosti, které lidé beztak vykonávají a jsou jim tedy přirozené: dokonce tak přirozené, že jsou je ochotni konat i bez nároků na odměnu. A mnozí by je konali mnohem radši a věnovali by se jim mnohem intenzivněji, kdyby jim v tom nebránilo shánění "pracovních příležitostí", tj. jiné, jim ne tolik vyhovující práce, za kterou nicméně dostanou peníze. Takový argument navíc připomíná řeč o provaze v domě oběšencově. Kolik je jen nyní zbytečných funkcí nejrůznějších "poradců", manažerů, asistentek/asistentů, konzultantů a bůhví čeho ještě, které státní instituce a nakonec i firmy vytvářejí, aby proboha ještě nějaké pracovníky vůbec měli (protože třeba pro takový daňový úřad stačí mít výkonné počítačové centrum  -tak 3-5 zaměstnanců- a podatelnu s fungující digitalizací formulářů – o trochu více, řekněme 20-30 zaměstnanců. Kolik je nesmyslných marketingových společností, reklamních agentur a "call center", míst, kde se nic nevytváří, neprodukuje, jejichž jediným cílem je zajistit, abychom prodali my a ne konkurence. A to jsme stále jen u špičky ledovce.

Naposledy je nutno poukázat na to, jakým způsobem by podobná reforma pozvedla tvůrčí potenciál ve společnosti. Lidé by již nebyli nuceni se uniformně přizpůsobovat nabídce na pracovním trhu, nenápadité, hroší, jak už tak manažeři, přežvykující ještě dnes čísla z předvčíra, bývají, ale mohli by být sami tvůrci svého osudu, sami by přicházeli s nabídkou svých jedinečných schopností a obdarování

Až na konci dlouhé řady těchto možných opatření je pak třeba jmenovat ono "placení za nic", ale ani ono nesmí být škrtnuto: Jsou totiž ve společnosti lidé i celé skupiny lidí, jejichž schopnosti jim dávají šanci na tvůrčí uplatnění ve společnosti podstatně menší nežli jiným. Především nejrůznější zdravotně postižení, ale i jiné skupiny obyvatel. Koneckonců na jedné velké skupině obyvatelstva to máme plasticky před očima: Jaké je dnes ve společnosti poptávka po hraní čardáše do ouška, nebo léčení koní? Jistěže jde u všech těchto skupin obyvatel o komplikovaný problém a členové žádné z těchto skupin nemohou být úplně zbaveni odpovědnosti za vlastní sociální postavení a vlastní vývoj. Sociální pomoc by však zde měla být samozřejmostí: Máme už programy chráněných dílen pro tělesně i duševně postižené a chráněného bydlení, v němž se duševně postižení učí samostatnosti, zodpovědnosti a tedy i u těchto lidí, jimž jde učení často velice ztuha, podporujeme jejich samostatný vývoj. Možná bychom tak měli činit i u oné velké etnické skupiny obyvatel, která se dodnes řídí hlavně vlastními tradicemi: bylo by dobré stimulovat ji, aby k nim přijala tvůrčí postoj zahrnující sebevzdělání a sebevývoj. Také je v podstatě správné, že se snažíme spojovat podporu v nezaměstnanosti s takovou či onakou formou rekvalifikace. Jenom bych se přimlouval za to, aby byla šířeji pojata: V podstatě by za ni mohlo být uznáváno jakékoli sebevzdělávání, nejen to, které odpovídá nějakým tabulkám na příslušném úřadu. Z toho, co bylo uvedeno výše také vyplývá, že se ani nedá uvažovat o tom, že by i takováto podpora mohla být časově omezená: důchodcům také po deseti letech neříkáme: zacláněl jsi dost dlouho, koukej umřít. Omezování sociální podpory na určitou dobu není nic jiného – jen další převlek zmiňovaného sociálního darwinismu.

Tím jsme se dostali k poslednímu bodu, který zde musím zmínit: ke vztahu nezaměstnanosti a důchodů. Zde je potřeba podotknout, že důchodový věk se asi opravdu musí zvyšovat: odpovídá to celkově se prodlužujícímu věku populace a pomalejšímu stárnutí, které mnohým lidem zajišťuje dobrou výkonnost i v relativně pokročilém věku. Zvýšení důchodového věku, tj. pozdější přiznání nároku na důchod ovšem na druhé straně zvyšuje počet kandidátů na pracovním trhu, který je už tak zoufale úzký. Přesto si troufám tvrdit, že se důchodový věk zvyšovat má, byť opatrně. Soudím totiž, že razantní aplikace metod nastíněných výše, především a na prvním místě zkrácení pracovní doby může snížit nezaměstnanost velmi významně, tak, že ani tlak oněch "ještě ne důchodců" tento trend nepřeváží. To je v podstatě jednoduchá početní otázka: Máme nezaměstnanost x procent? Přesně o tolik procent – možná pro jistotu o trochu více je nutno zkrátit pracovní dobu. Nutno ovšem počítat se skutečnou nezaměstnaností, ne s čísly, která jsou nám jako čísla o nezaměstnanosti předkládána. Ale i tak: je-li oficiální nezaměstnanost něco okolo pěti procent, skutečná řekněme patnáct, zkrácení pracovní doby o patnáct procent nám dá šestatřicetihodinový pracovní týden, což není zas tak drastická změna pro ty v současnosti zaměstnané.

Pro "dynamické" (tj. ne pevné, ale dané věkovou strukturou obyvatelstva) stanovení hranice odchodu do důchodu, hovoří i to, že by jistě nebylo dobré příliš zvyšovat celkové reálné daňové zatížení občanů. To už se totiž v současnosti pohybuje nad úrovní 40%; kdyby přesáhlo hranici 50% výdělku, znamenalo by to vlastně pro občana ekonomickou nesvobodu – občan by odváděl z plodů své práce státu více, nežli by si směl ponechat a měli bychom tu zpátky komunismus, jenom pod jinou fasádou.

Tím se dostáváme k poslední námitce, se kterou bych se zde měl vyrovnat. Určitě totiž mnohé napadne námitka, že pokud navrhuji takový rozsáhlý systém sociálních podpor, dokonce časově neomezených, společnost /ekonomika na takové rozsáhlé podpory nebude mít: nebude možné ve stávajícím systému najít prostředky, které by tyto – třebas státem garantované - prostředky pokryly a v důsledku do povede nejprve ke zvyšování schodku veřejných rozpočtů a státnímu dluhu, posléze k celkovému kolapsu státu. To je námitka závažná a já na ni asi neodpovím zcela, neboť to by vyžadovalo počítání s reálnými čísly, které nemám k dispozici. Ale chci k ní uvést dvojí: Za prvé připomínám, že opatření, která navrhuji prioritně, nejdou vůbec z kapsy státu, ba ani zaměstnavatelů: jde jen o jiné rozdělení prostředků, nežli jaké je dnes aplikováno a že pokud by se aplikovalo a chudým se tak dostalo pomoci z této strany, naopak by to nároky na stát v této oblasti snížilo. Jiná je situace u třetí skupiny opatření, kterou jsme pracovně nazvali "podpora za nic". Ta skutečně musí jít ze státních peněz, potažmo z daní. O tom, jak širokého segmentu populace by se při prioritní aplikaci výše zmíněných metod týkala, nelze bez jejich praktického ozkoušení vůbec hovořit, ale dá se předpokládat, že by šlo o segment podstatně užší, nežli jsou příjemci sociální podpory dnes. Ovšem i tak je rozumné radit ke spořivosti a tento třetí typ podpory – byť neomezovat časově – omezit skutečně na poskytování životního minima (tedy ovšem skutečného životního minima, neboť k přežití v těchto zeměpisných šířkách patří i mít kde bydlet). To je spravedlivé, neboť všichni mají nárok na to, aby byla jejich existence a jejich život společenství respektovány. – Pokud by se však ukázalo, že na něco takového společnost nemá, znamená to, že musíme některé lidi nechat umírat hladem. Jinými slovy by to znamenalo, že se naše společnost nachází na nižším stupni (ekonomického) rozvoje nežli v době předválečné, kdy k něčemu takovému docházelo už jen výjimečně. Odpovídá to dnešní sociální realitě? Odpovídá to běžné životní úrovni lidí tak, jak je vidíme kolem sebe? například více jak polovina Čechů má auto. To je stálo minimálně sto tisíc? Je v takové situaci ospravedlnitelné, aby byli mezi námi lidé, kteří nemají na střechu nad hlavou? Ne? Pak s tím něco dělejme. Mé návrhy nemusí být ty nejlepší, jaké se dají vymyslet, ale soudím, že alespoň některé z nich by k řešení těchto palčivých problémů přispěly.

úterý, 15. listopadu 2011

Mgr. Václav Ondráček