Anno Domini 1618 - Dopis 243-244

Anno Domini 1618

243. dopis
Isaak Beeckman, Middelburg
Johannu Faulhaberovi v Ulmu

mense Januarii

Milý a vysoce ctěný kolego, uzavřel jsem zde přátelství s jedním mladým šlechticem z Poitou, jenž se vypravil do Nizozemí, aby se přiučil válečnému řemeslu. Náš pán Mořic Nassavský je jistě proslavený svým vojevůdcovským uměním, pomocí něhož zdolal Španěly, ale jistě se zeptáte, co s tím mám právě já společného. Mohu Vás uklidnit - nic. Moje náklonnost platí stejně jako dříve jen a výlučně matematice a podařilo se mi probudit náklonnost k tomuto vědění i v onom mladém Francouzovi. Nepatří totiž k oněm nemajetným rváčům, kteří se všude potulují, nabízejíce své služby, a doufají že si skrze válečná dobrodružství nabudou věhlasu a dojdou kořisti. Má jisté jměníčko a v La Fléche, kde je podle jeho vlastní vůle pohřbeno srdce Jindřicha IV., obdržel vynikající vzdělání. Přitom na odchovance vzorové Jezuitské školy vykazuje obdivuhodnou volnost ducha. Jeho ducha nedokáže vojenský výcvik, jemuž se podvolil za symbolický žold jednoho dublonu, sdostatek naplnit. Bere ho na sebe a podřizuje se mu, aby - jak se na šlechtice sluší - nabyl zkušenosti v mužných ctnostech. Jeho šermířské umění se mi zdá pozoruhodné. A to nejen s šavlí ale i se slovy. Vedeme tak dlouhé debaty o fyzice a matematice, přičemž se mi stále více daří přivádět jej k názoru, že se má ta prvá podřizovat té druhé a nikoli naopak, jak tomu bylo dosud. Oba se považujeme za "fisykomatematiky" a soutěžíme ve snění o nové vědě. Jakmile si můj mladý přítel odbude svůj rok vojenského výcviku, který sám sobě uložil, chce odcestovat do Německa a navázat spojení s Rosikruciány. Proto jsem také s ním hovořil o Vás. Jmenuje se Renatus Descartes jednoho dne se k Vám jistě dostaví.—

244.dopis

Michael Maier, Kassel
Danielu Möglingovi v Heidelbergu

3.februarii

Můj milý příteli,
to jsi celý ty: v jednom dopise rozdrtíš na padrť dva světy a dáš vyvstat dvěma zcela novým horizontům, že se až jednomu dělá mdlo. Kdyby bylo toto expressis verbis stálo v rosikruciánském poselství, byla by se ta bouře, kterou rozpoutalo, rovnala orkánu.

Ale což Rosikruciáni skutečně zamýšleli něco takového? Vyjádřím se k tomu zde jen krátce, protože taková světodějná témata třeba nejprve hluboce prodiskutovat. To, co jsi nalezl ve svých labyrintech považuji jednoduše za svobodného ducha. Dá se pěstovat - a někteří to již učinili, dá se zvěstovat - a i o to se již někteří vícekrát pokusili, a je možno se mu oddat celým životem - a to většinu stálo opravdu život. Jistě víš, že přemnoho jiných strávila hranice za mnohem menší věci, nežli za to, co - doufám - nerozhlašuješ po tržištích. to bych se o tebe musel bát i v té poměrně tolerantní Falci. Kdo bere Kalvína vážně, nerozumí žertu.

K těm částečně rozporuplným, v konečném efektu však harmonujícím faktům, jež šíříš jen tolik: Mám vcelku za podružné, zde se budova víry vybuduje na historické osobnosti - jak učinili církevní otcové, nebo na osobnosti fiktivní. Zakladatel každého náboženství se nakonec promění v mýtickou postavu. Z jeho prapůvodní životní reality, pokud se vůbec mohla projevit, toho mnoho nezůstane. Já jsem osobně vždy považoval Ježíše Krista za alegorii zobrazující tajemství transmutace, po němž pátráme v alchymii. Nedalo by se také nic namítnout proti tomu, aby se zbožštila nějaká osobnost těšící se všeobecné úctě, kdyby při tom byl každý ponechán při svých představách o Bohu. Tomu se však staví do cesty kněžstvo, a to každé kněžstvo. Kněží jsou smrtelnými nepřáteli svobodného ducha. Na tom se nedá nic změnit, bude je nutno bez milosti vyplenit, jak to "Svatý otec" che učinit protestantům. To se ale nikdy nestane, poněvadž smrtelnými nepřáteli svobodného ducha jsou také mocní, neboť svobodný duch je kořenem vší lidské svobody. Mocní se tedy spřáhli s kněžími a tito zas s oněmi v zájmu společného cíle.

Mám za vedlejší, zda Ješuovo poselství, například horské kázání, pochází z jeho vlastní hlavy, nebo zda vyplývá z učení a představ Esejců. Je ovšem značný rozdíl, jestli se někdo dovolává autority nějaké sekty, která nám dnes již není vůbec ničím, nebo zdali se odvolává na Boha. Kněžím je nutno dát za pravdu, když se se svou "radostnou zvěstí" odvolávají přímo na Boha, ale nejednají podle ní a tak snižují svého Boha na pouhého bůžka. Tento proces se již nedá zastavit a lidé to cítí. Tato pravda o Ješuovi z Nazareta, který zemřel jakožto poslední židovský král v pevnosti Masada se mi zdá vcelku jasná. Veliké hádanky mívají často prostá řešení. ale pro lidi v jejich bezradnosti a zoufalství nemá tento jeho osud význam. Je snazší prohlásit člověka za Boha,nežli po patnácti stech letech Boha za člověka. To jistě pochopili i radové na kurfiřtském dvoře. Nechají pro být Boha Bohem, ale propašují nám sem živoucího božího syna, nebo spíše božího pra-pra-pravnuka. Nápaditá myšlenka! Ale k jejímu prosazení je třeba moci. Mnoho moci, duchovní i světské, vojenské moci. A kde pak bude, milý příteli, tvá svoboda?—

předchozí část:                                       andresius.pise.cz/445-dopis-242-parizsky-mir.html                                   

následující část:                                      andresius.pise.cz/447-dopis-245-novinky-z-cech.html