Zdravé tělo nebo zdravý duch

Takže prý máme "pandémii". A jakou? Jaká rána to přišla na celičký svět? Snad podobná nějaké z oněch sedmi ran egyptských, při nichž naskákaly lidem hnisavé neštovice? Nebo komáry roznášená malárie? Smrtelná spavá nemoc? Nebo strašlivá elefantiasis, při níž zbytní údy tak, že jimi není možno pohnout?

Ne. Chřipka. Ani to není vždy úplně příjemná nemoc, i když většina z nás ji již mnohokrát zvládla. Samozřejmě, každé hodnocení je relativní: lidé jsou různí a mají různou konstituci, a pro některé, zvláště pro ty , kteří trpí i jinými neduhy, může být i chřipka problémem. Těžko ale budeme chřipku považovat za větší obtíž nežli ochrnutí. Takže si nyní poslechněme toto:

A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy." Ale někteří ze zákoníků si řekli: "Ten člověk se rouhá!" Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: "Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci `odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci `vstaň a choď´? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" On vstal a odešel domů. (Mt 9,2-7)

Takže Ježíš, když k němu přinesli tohoto člověka, který byl ochrnutý, nepovažoval za nutné řešit prvořadě jeho ochrnutí - jistě závažný problém - ale něco jiného! Něco, co se netýká jeho existence v těle, ale jeho podstatně trvalejší duchovní esence. Tělesný neduh byl až na druhém místě.

Syn člověka přišel spasit, co zahynulo, praví evangelium na jiném místě (Mt 18:,11). Ochrnutý úd nebo ochrnuté tělo, neznamená že člověk zahynul, ba ani jeho tělo. Pro člověka však je naprosto zhoubné, když se oddělí do duchovního světa - a to se stává právě hříchem, těžkým proviněním na bližních nebo i na sobě. Člověk je pak oddělen od zdroje životodárných sil, a není žádnou výjimkou, že ho postihne nějaká plíživá nemoc - a není ani divu.

Východní učení s oblibou zdůrazňují, že čím se člověk živí, tím se stává. Já vždy s děsem a údivem pozoruji, kolik mladých lidí se dychtivě žene na právnické fakulty, i když vědí (anebo se to brzy dozvědí - nejpozději v den, kdy nastoupí do praxe), že budou živi z lidského utrpení, z lidské zlé vůle. Jak se toto nemá projevit v jejich těle?

Toto oddělení od božského světa přišel Ježíš překonat. Oddělení se překonává kontaktem. Ježíš se stýkal proto se všemi skupinami lidí, včetně těch nejvyvrženějších: Nebránil se kontaktům s malomocnými (Mt 8,3; Mk 1,41, Lk 5,13 - kde se Ježíš malomocných dotýká!; v Lk 17,12 ke kontaktu nedochází.) Navíc vcházel i do jejich domů (Mk 14,3! - i když možná šlo o vyléčeného malomocného), což je navíc v přímém rozporu s ustanovením Zákona (viz Num 5,2: Přikaž Izraelcům, ať vyhostí z tábora každého malomocného, každého, kdo trpí výtokem, i každého, kdo se znečistil při mrtvém.) Také se nezříkal kontaktu se "sociálně pochybnými existencemi": s příslušnicemi nejstaršího řemesla i s drobnými vydřiduchy ve službách okupační moci, kteří byli mezi lidmi obzvláště silně nenáviděni (asi jako dnes exekutoři; právníků v dnešním smyslu, jací již byli v Římě, tehdy v Izraeli nebylo). Dělal tedy to, z čeho měla většina jeho současníků hrůzu: buď z děsu před věcí samou, nebo díky strachu ze Zákona, který takové věci zapovídá.¹ A nedělal je pouze jako nějakou demonstraci či exhibici: Očekával a požadoval, aby stejným způsobem jednali i jeho následovníci:

Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: "... Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.(Mt 10,5-8)

Této Ježíšovy "radikálně kontaktní" životní strategie, oproti převládající strategii izolačně-hygienicko-profylaktické, si samozřejmě všimli už starověcí vykladači. Augustin ji vysvětlil-nevysvětlil známou maximou o tom, že bonum est diffusivum sui. Nemusíme ovšem věřit na "automatické šíření dobra" - všimněme si: kdyby to byl Augustin řekl osvětle , měl by nepochybně pravdu; možná mu ale v jeho novoplatonismem ovlivněné mysli obojí splývalo - "dobro" (i "zlo") se "šíří" spíše kauzálními řetězci příčin, kdy jeden čin vyvolává jiný a jedna událost druhou - jak to popisují východní karmanové systémy, ale nepochybně zde Augustin postihl cosi z elementární všelidské zkušenosti. Když se totiž setkáme s nějakou událostí, kterou si zařadíme do kategorie nemoci, nebo "zla", máme v podstatě trojí možnost reakce. První a dne nejčastější je, že se v dané věci neangažujeme, že se nás netýká. Zde bychom snad ještě mohli rozlišit dvě podkategorie, a sice první, že se nás netýká doopravdy, že vůči ní nic necítíme (To nemusí být nic špatného: Dnes se jistě nebojím bubáka ve skříni, kterého jsem se bál v pěti letech, a něco takového není projevem nějakého negativního vývoje, například zcyničtění), anebo že jsme o tom sami sebe přesvědčili, že rozum, nebo vůle překonaly naši touhu po empatii, ať už sympatické nebo antipatické) Něco takového je spíš na pováženou a v mnoha případech se to blíží reakci druhé. Druhou možnou reakcí je totiž strach. Strach ze zasažení tou divnou,strašlivou věcí, strach, který nás nutí honem vzít nohy na ramena, anebo se dát tím neštěstím zasáhnout a pohltit. Je však ještě třetí možný způsob reakce, a sice dát průchod své empatii, ve věci se skutečně "angažovat" a pomoci, nebo aspoň sdílet účast v dané bolesti.

Prozkoumejme nyní motivy, které k těmto třem odlišným typům jednání vedou. Nejjednodušší je to v případě druhém; tam uznáváme moc, kterou ono zlo nebo neštěstí má, a kterou prokázalo na onom nešťastníkovi, nebo nešťastnících, jím zasažených a hledíme před ním uchránit sebe. Když stádo antilop prchá před lvem, nejedná jinak. Strach nám může zachránit život. Může, ale také nemusí. Možná, že ten, kdo je "zdatnější (fitter)" v této reakci strachu, má větší šance na přežití. Jednáme-li ze strachu, ponecháváme vše v režii nižších, animálních složek naší bytosti. Nic více, nic méně. Snad právě proto nebýval strach ani v minulosti u četných národů a kultur nijak příznivě hodnocen.

Složitější je motivace v prvním případě. Starověcí filosofové, především stoikové, dost silně odsuzovali jednání pod vlivem hnutí mysli (pathos, pathéma), a to "pozitivních", příjemných i "negativních"; strach mezi nimi na prvním místě. Nebude nás tolik zajímat, s jakými konkrétními řešeními a návody jednotlivé filosofické školy přišly, ale spíše sám fakt, že se vůči těmtopathématům může člověk ve své mysli a ve své vůli vymezit a jaksi jim vzdorovat. Zdali to zvyšuje šanci na přežití, je diskutabilní, ale rozhodně to dává našemu jednání novou kvalitu - nejednáme, jak by na daném místě a v dané situaci jednala nerozumná hovádka, ale jednáme lidsky. Jak, to už může být konkrétně různé a můžeme zvolit řešení šťastnější i méně šťastné. V takovémto způsobu jednání dáváme zaznít naší lidské přirozenosti a naší lidské individualitě- nic méně. Ale také nic více!

Z jaké motivace a z jakých zdrojů však jednáme v případě třetím? Je očividné, že tady nejednáme jen sami ze sebe, ale že nás takové jednání spojuje s čímsi božským. Jednáme sice my, ale nejednáme sami. Toto naše rozhodnutí nás propojuje s nějakým jiným světem, se světem v nějž minimálně v tu chvíli věříme, poněvadž svoji víru vyjadřujeme skutkem. A právě v ten okamžik se - i naším zásahem - začíná šířit něco, co je ontologicky mimoběžné s řádem příčinnosti a nutnosti, nebo mu dokonce protichůdné, přesto však existuje. Proto je tak významné a vytváří to novou nesmírnou hodnotu, i kdybychom měli jenom sedět při onom nemocném nebo postiženém, a hladit ho po čele či po bolavém místě, nebo držet svou ruku na ráně. Nemusíme být lékaři ani léčiteli, ale toto přesto působí. Tkáme tím nové tkanivo k nějakému novému osudu, který - kdoví - může jednoho dne překrýt onen starý, vyměřený nám nornami nebo moirami.

V této nové, převratné, ale nepochybně ježíšovské strategii, se nám tedy jeví jako primární zdroj zdraví a života nikoli úroveň tělesná, ani animální, dokonce ani obecně lidská, ale ještě jiná, snad bychom ji mohli nazvat duchovní. I Ježíš si byl nepochybně vědom skutečnosti, že veškeré neduhy světa ani on, ani jeho následovníci vyléčit nemohou. Tělo zůstává smrtelné i po jeho příchodu. A je-li smrtelné, tedy se musí k té smrti i nějak "dopracovat" - třeba podle nesmrtelné hlášky ze známého českého filmu: "Tělo musí jít do hrobu pořádně zhuntovaný."

O blaho těla se moderní člověk stará až do minuciózních detailů a slouží si k tomu ohromným a draze placeným aparátem moderní medicíny, která ovšem - jako každý dobrý sluha - je zároveň zlým pánem pro ty, kteří na tuto hru s ním přistoupí.

Zhruba od padesátých let minulého století ovšem zde máme již také - hlavně díky americké verzi psychoanalýzy - jedinečnou péči o duši, která nám splní ty nejfantastičtější přání, vykouzlí nám před očima vzdušné zámky, umožní nám bezbolestně (a bez následků) milovat ty, které chceme milovat a nenávidět ty, které chceme nenávidět, a když to budeme chtít, uzavřít se zcela do sebe a o druhé se ani za mák nestarat, poněvadž my jsme přece ta individualita, která má přede vším přednost. Psychoanalýza tak předběhla moderní média, která dnes už rozšafně každému hudou do uší jen to, co chce slyšet, neobtěžujíce ho nějakými zprávami, natož nedej bože nějakými zprávami nečekanými a překvapivými; každý má přece právo věřit tomu, čemu věří, bát se toho, čeho se bojí, a uctívat to, co uctívá, nebo ne?

Ale opravdu není ten zdroj života (blaha, zdraví) někde jinde? Nesouvisí třeba i s poznáním a vymaněním se s čistě lidsky podmíněné existence a s oddáním se proudu života, který není omezen pozemskou podmíněností? Není nakonec čistá mysl, zprostředkovatelem harmonie pro všechny ostatní složky člověka i lidské pospolitosti a mocným, účinným nástrojem schopným to vše proměnit do nové podoby?

Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení (HYGIAINÚSÉS DIDASKALIAS ÚK ANEXONTAI), ale nahromadí si podle svých choutek všechny možné učitele, aby mohli slyšet, co je příjemně šimrá v uších; pravdě nebudou chtít dopřát sluchu, a vrhnou se na báje. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, plně konej svoji službu. (2Tim 4,3-5, Petrů)