Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Modlitba Otče náš je rozlévajícím se světlem, jež se počíná z jednoho zdroje a postupně se šíří na celou naši bytost, Zároveň je směřováním od univerzálního ke konkrétnímu, neboť to Jediné je zároveň to nejvšeobecnější. To Jediné avšak všeobsáhlé nazýváme v modlitbě
Gnóstikům a ještě před nimi Židům vděčíme za to, že nechali to Jediné nepojmenované. U Židů se jeho jméno nikdy nevyslovuje, i když starší tradice mu je přiřkla. V gnózi pak jsou na něj jen velmi jemné odkazy a náznaky, někdy vyjádřené právě jménem Otec. Toto označení využívala i modlitba zbožných židů, farizeů, takže se nám dochovalo jednak v židovské liturgii (modlitba Avínú malkejnú...) jednak v Ježíšovské tradici a u Křesťanů. O čem není možno mluvit, se má mlčet, pravil jeden nedávný filosof. Není vpravdě co říci o Jednom. Co však vzbuzuje podiv, že tak partikulární bytost jako člověk, jako my, jako já, může, ba má a musí svoji modlitbu počínat tím nejvzdálenějším možným úběžníkem. Tajemství, jež se vzpírá našemu pochopení, o to tajemnější, že je o nás samých.
O jednom jméně je řeč, Bůh má však mnoho jmen. Nebo jsou snad všechna jedním a jen jedno Jméno je jeho řádné jméno? Ne. Někdo by se snad mohl dát touto cestou, já však pravím: ne. Jméno je již cosi, co je v moci člověčí. Přesněji řečeno je to v moci Logu, jenž je právě tak božský jako lidský. A dnes to už můžeme doopravdy říci, že jsou nám všechna boží jména svatá. To "posvětit" znamená opět totéž: naplnit světlem, jak jinak ani nemůže být. A mnoho jmen se tedy k nám shůry snáší, každé jako lampa zářící, jako nádoba božským světlem přetékající a skýtající ho dále, jako hierarchie nádob, postavení, tvarů, matematických a kabalistických formulí, analogií, čtverců, křížů, stromů... Jakmile se začne jednou božské světlo rozlévat, nemůže tomu nikde být konce, Jedno světlo plodí jiné, jeden strom se rozvětvuje v jiný. Hluboké nauky hovoří o čtveré dosavadní iteraci tohoto procesu, ale zdali je tím božská síla vyčerpána...?
Jako mohutná a přesto přejemná síť se snáší toto pléroma božských jmen na vesmír – pokud vůbec už nějaký vesmír je. Božská jména nepotřebují ke své manifestaci, ke své epifánii nic hmotného – snad jen mysl jíž by se mohla zjevit Jsou-li božská jména posvěcena, může být vesmír v takovém nebo onakém stavu,může být jsoucí neb nejsoucí, padlý neb vzkříšený, otevřený neb uzavřený – na skutečném životě Božských jmen to nic nezmění. A nám je dáno toto vše kontemplovat.
Cokoli přichází, přichází někam. I královská vláda přichází někam – na nějaké území, by´t by to byl zatím divoký prales. ( srv. - Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami) Boží království tedy musí přijít do poměrů, které jsou nám už aspoň trochu známy, které můžeme mít, aspoň vzdáleně, za vlastní. A opět by zde byla cesta se s tím spokojit, prohlásit: co je nahoře, je i dole a neustat, dokud nebude božský řád plně vtělen na zemi, dokud nebude křesťanskému císaři nebo jinému božskému vládci (jakým byl třeba egyptský farao) podřízen celý svět, nebo alespoň celý přehlédnutelný svět, dokud nebude vtištěn boží zákon do každého dchnutí a hnutí každého člověka (jak chce židovská halacha). To by bylo bývalo možné, kdyby se byly dějiny lidstva odvíjely jinak. Člověk je povolán k vládě – dokonce měl podle biblického podání zcela podle svého úsudku přenést božská jména na svět ( Gn 2,20 .- I dal Adam jména všechněm zvířatům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
Ale člověk nebyl v sobě jednotný; nebyly proto trvalé ani jeho výtvory: velké říše padly a byly nehrazeny jinými, chrámy zanikly anebo se z nich staly svatyně jiných bohů a kultů. Jakkoli to prožíváme tragicky, nebylo a není jinak možno, neboť člověk je bytost realizující v sobě celou řadu možností; není jednou provždy dán svým určením, svým "rodem a druhem", který by se dále neměnil. Vždyť sami to můžeme dosvědčit: nakolik se cítíme ještě týmž člověkem, jakým jsme byli před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety; můžeme se ještě poznat v rysech miminka na fotografii? Božský řád na světě není možné vytvořit pouhým zrcadlením řádu nadsvětského. Člověk jej může stvořit jen v "malém světě", tedy v sobě samém. Vždyť také království, jež Ježíš hlásal, nebylo z tohoto světa – bylo to jiné království, království svobodných synů tohoto království, jiná cesta a jinam se ubírající.... Voláme-li tedy: Přijď království tvé", je to toto jiné království a má přijít k nám, jen a jen k nám; a nepřijde, pokud se my nevydáme na cestu za ním. Opět se můžeme ptát: kdo je cesta a kdo je cíl? : Veni sancte Spiritus et igne accende corda tuorum fidelium.
Jak krásná prosba všem věřícím, oddaným duším! Buď vůle Tvá! Nemusíme být nadále mučeni starostí o správné rozhodování, před námi je cesta, kterou tam sám Bůh prostřel; ve všem je od nynějška možno vidět úradek Boží – a kdo by se odvážil říci, že tam není! Kdo by se odvážil tvrdil, že Bůh není mocen to vše učinit a že kdyby chtěl, mohl by nám poslat "tisíc legií andělských"? Řekne-li duše "buď vůle tvá", může se cítit bezpečna a ubírat se dál i v naprosté temnotě.
V temnotě? Ano v temnotě. Ale jak je to možné? Vždyť tato modlitba je imaginací rozlévající se božské záře. Ano: už u předchozí prosby jsme zažívali spíše oheň, oheň rozhodnutí – oheň burcující naši vůli, avšak k cestě za světlem. Nyní bychom se měli spokojit s temnotou?
Je ovšemže pravda, že vůle nepotřebuje světla. Rodí se v našem nejhloubějším nitru – a často ani nevíme, proč. Zavřeme tedy oči a projděme po mostě temnoty vedeni jen a jen vůlí, kterou doufáme býti vůli boží, věříce, že pak – pak se nám snad dostane světla? Ano, i tak je to možné a byla to cesta mnohých pravých křesťanů.
Ve vrcholném středověku měli theologové veliký problém, když se snažili myslet boží vůli. Nakonec se křesťanský svět tak nějak volky nevolky smířil s tím, že boží vůli myslet nejde, že se sní pouze můžeme mysticky sjednotit. – Tedy: buď vůle tvá.
Co když se ale nás na tom mostě temnoty zmocní poryv větru a svrhne nás do propasti ještě mocnějších vůlí a vášní, a my – majíce oči zavřené – nebudeme již vědět, který směrem jdeme? I toto je boží vůle? A zase je před námi rozhodnutí: Zvolíme-li ano, pak jistě projdeme peklem, peklem hrozným a mocným, proti kterému je to Dantovo jen didaktický dřevoryt, ale budeme li věřit – věřit Bohu a sobě a nezřekneme-li se jednoho ani druhého, vyjdeme z něj jednou ven a dosáhneme cíle.
Můžeme však také říci ne a nejít dále cestou nevědomí. Můžeme otevřít oči, Avšak nezpronevěříme se tím cestě samé?
Bylo by tomu vskutku tak, kdyby tento verš zněl v božské harmonii skutečně tak, jak jsme ho zde předvedli – ale on zní jinak. Správnější překlad je:
a my jsme zde toto vše uvedli, abychom předvedli, jak hluboké a závažné důsledky může mít malička změna jednoho slůvka. V modlitbě Páně neevokujeme tedy žádný předzvěděný věčný boží úradek! Úradek vůči němuž má duše jen dvojí možnost – buď se mu podrobit nebo nepodrobit, obé s důsledky dobře známými z nejrůznějších rozpracování v křesťanské theologii. I boží vůle na nebi se stává, rodí! A skrze co nebo koho se tak děle, resp. může dít? Jaká pozemská bytost je jednak časná a v čase žijící, jednak schopná rozhodnutí a volby?- Rovnice má jediné řešení: člověk. V nebi odpovídají možná za boží vůli andělé, na zemi – člověk. A jak má tento svůj úkol naplnit, jak jen mu má dostát? – Maně nás napadne otázka, fatální otázka, kterou kdysi špitla jedna dívčí ústa: "Jak se to všechno stane?" A dobrý nápad to asi byl, protože si hned vzápětí přečteme odpověď: "Duch boží tě zastíní..." Tedy Duchem!
A hle, nejsme až tak daleko toho, kam zavedl předcházející verš, jenž z nás učinil syny království, jiného království, království ducha, Syny na něž se nevztahuje světská moc. Ten jediný krok, o nějž jsme nyní dále, je, že snad máme být i služebníky tohoto království. Jak, kdy a za jakých okolností činnými, kde zasahujícími a odkud se odvracejícími – to je vše velmi tajemné a poddáno tajemství individuálního osudu, avšak za samu onu důstojnost služebníka království musíme být neskonale vděčni.
Nemůžeme však jít dále, aniž bychom se zmínili o osudu těch, kteří jdou tou druhou cestou, snad svedeni, snad božím úradkem – který pro ně nepochybně platí – zavedeni na onu dlouhou a obtížnou cestu nevědomí a strázně. Zdá se mi, že Pavel, který ač je v mnohém zodpovědný za rozšíření a upevnění právě oné pozdější církevní formy křesťanství, něco o tom věděl. Poslechněme si toto místo z jeho listu Korinťanům: (1Kor 3,9nn. CEP)
Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy - dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Možná , že Pavlův problém byl, že neviděl v ostatních křesťanech své spolustavitele, ale stavbu (a bohužel tím dal podnět k hierarchickému rozrůzňování křesťanů), ale to nám zde nepřísluší soudit
Překlad tohoto verše je natolik nejasný, že osciluje i mezi různými evropskými jazyky, volil jsem tedy v titulku slovo to.n evpiou,sion raději nepřeložit, i když se naskýtá dvojí možný český překlad: Tradiční "chléb náš vezdejší" a bez porušení rytmu i smyslu i "chléb náš nebeský"; to řecké slovo totiž může být obojí a v celé doposud známe starověké řecké literatuře se vyskytuje na jednom jediném dalším útržku papyru, kde má význam "pro potřebu". Pro samotný smysl modlitby to však kupodivu nemá až takový význam: je totiž jasné, co je chléb: Chléb je to, co nezbytně potřebujeme a co udržuje naši pozemskou existenci. My si ovšemže většinu věcí, které potřebujeme pro svou existenci, obstaráváme sami – lépe řečeno, obstaráváme si je ve spolupráci s druhými lidmi a vzájemnou výměnou služeb. (Jestlipak to platí i o potřebách nemateriálních? - Někteří by ovšem popřeli, že takové potřeby vůbec mají.)
Na tomto místě se asi do Ježíšovy modlitby nejvíce promítá konkrétní situace jeho a kruhu jeho učedníků, kteří žili životem pozemsky nezakotveným a ve svých potřebách se zcela spoléhali na náhodnou pomoc druhých lidí. Snad nám může ale přesto posloužit k zamyšlení (a jak je vidět, je to myšlenka prastará), nakolik nám boží dary přinášejí druzí lidé, nakolik jsou sami naši bližní pro nás "božím darem", ba více - Bohem.
Ano, jsou i lidé na světě, kteří jako by byly posláni, aby nás trýznili (kromě spousty těch, kteří nám uškodí víceméně náhodně – "nevědí, co činí"). Tu bych rád připomněl úvod knihy Job – Satan je jeden z božích synů a za Jobem byl Bohem poslán.
Světlo k nám tedy přichází v každém úlomku chleba, v každém dobrém slově a v každém dobrém pohledu. A i zlý pohled a zlý skutek můžeme odvrátit čistou myslí jako Perseovým štítem a proměnit ho v oslnivou zář. Snad jen zlé slovo má nad námi moc, neboť my můžeme rozhodnout jen o pravdě pro nás a celková Pravda, pravdivost naší bytosti i bytostí jiných je v rukou vyšší instance. Avšak kdo vysílá zlé slovo a lže, je vinen rouháním proti Pravdě a ponese trest za své čarodějství.[1]
Dokážeme-li přijmout boží vůli/sjednotit se s boží vůlí a přijmout svůj úkol včetně všeho toho, co s ním souvisí, tedy i těla a toho, co tělu náleží, vše je již prakticky dokonáno; světlo může volně proudit do hlubin naší bytosti. Až snad s jedinou výminkou: Stále může být v naší bytosti něco bolestně spoutaného, způsobeného vnějšími okolnostmi nebo naším vnitřním vývojem, který v minulosti možná nebyl vždy tak harmonický, abychom nenatropili nikde žádné škody. Tyto spoutanosti, tato traumata tvoří uzly, skrze něž nemůže světlo volně proudit a zůstávají tak tedy stále v naší bytosti temná místa. Faktické vyřešení všech křivd, nespravedlností úskoků, zrad a selhání nebývá již velice často možné; nikdo již nevrátí život mrtvým, kteří zahynuli lidským násilím, nic rozbitého se samo znovu nesestaví. Je veliké štěstí a opravdu k tomu nedochází často, když skutečně ještě můžeme napravit, co jsme v minulosti napáchali, nebo co jiný způsobil nám. V této situaci přicházíme k něčemu, co je asi nejpodivuhodnější stránkou Ježíšova učení, kterou křesťanství naštěstí převzalo, aniž by se odvážilo na ní mnoho změnit: Ježíšovo učení i odpuštění hříchů. Je zde jakási možnost otupit ostří onoho karmického zákona, který volá po odplatě všeho, zlého i dobrého, spravedlivého i nespravedlivého, krutého i láskyplného, onoho biblického "hlasu krve", který volá ze země (Gn 4). Podmínkou pro účinnost takového opatření je, že se provede všeobecně.
Ježíšovo převratné učení se totiž přeci jen v opírá o jistou starozákonní tradici, tradici jóbelu čili "milostivého léta", které nastávalo každý padesátý rok a v němž byl Izrael Bohem zavazován propustit všechny otroky a a vrátit vše co, byť legálně, přešlo z něčího vlastnictví v ruce kohokoli jiného. V praxi nebylo něco takového asi nikdy v úplnosti dodrženo, navíc se zmírněná varianta jóbelu vyžadovala pro každý sedmý rok! Avšak proroci a prorocká theologie jakoby nesmlouvavě přizvukuje – hodláte-li od Hospodina obdržet milosrdenství, hle, toto je cesta: Nechť celý Izrael napraví své cesty a vzdá se bezpráví, nechť dá volnost všemu uměle svázanému a pak Hospodin naloží se svým lidem podobně.
Již jsme viděli, že Ježíšova převratná koncepce božího království ho nadále neztotožňuje s žádnou pozemskou extenzí, že je to království mimo tento svět a jeho "synové" nesou toto království v sobě – a v tomto rámci, v této extenzi je ovšem nutno přijmout pravidlo odpuštění bez výhrady a úplně. Ostatně to Ježíš říká v bezprostředním k dodatku k modlitbě (Mt 6,13-14), kde stojí výslovně: Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.
Je tedy možné učinit sama sebe říší a zároveň předmětem takovéhoto jóbelu, ale je to nesmírně, nesmírně obtížné. Odpustit totiž neznamená vytěsnit z paměti; to by ještě nebylo tak těžké. Zde jde o přenastavení celé své duše. Ježíš si toho byl nepochybně vědom, a proto také zřejmě své poslání spatřoval v tom maximálně vtomto výkonu lidem pomáhat: Slova "odpouštějí se ti hříchy" jsou v evangeliích velmi častá, někdy i s varování, které upomíná na tento zákon rovnováhy: "jdi a už nehřeš (aby se ti nepřihodilo něco horšího)". Je tedy možné lidem dát odpuštění, dříve nežli se k němu vzchopí oni sami, a přijmout odpuštění, dříve než ho budu schopen já sám; avšak v obou případech jaksi podmíněně. Vzpomeňme na podobenství o nespravedlivém služebníku! Kdo sám přijal odpuštění a uvolil se na tento "obchod" s Bohem všehomíra přistoupit, dříve nebo později musí sám začít "plnit smlouvu". Text modlitby je zde ovšem nesmluvavější, nežli výklad, jaký jsme zde podali i než přijatý překlad: v modtlitbě máme vyslovit "jako jsme odpustili" avfh,kamen, což je perfektum a znamená to naplněný dovršený čin. Jak tedy? Nemám se se snad modlit modlitbu Páně, pokud nejsem schopni dostát tomu, co po nás tímto svým veršem požaduje? To je otázka, nad kterou bychom neměli jen tak mávnout rukou. Je pravda, že ani zákon Jóbelu se nakonec nepodařilo v praxi vyvoleného národa prosadit – ale nepřestal nakonec možná právě proto být vyvoleným? Je Izrael stále vyvolencem Božím? Ale na druhé straně: máme se zříci tak mohutného proudu světla, (jen) proto, že ho nedokážeme plně integrovat do své bytosti? Kdybychom se měli modlitbu páně věčně modlit s tím, že ji nejsme a nikdy nebudeme schopni naplnit, asi bychom se skutečně měli takového počínání zříci. Věřme tedy, že je nám tato modlitba dáno, podobně jako odpuštění, podmíněně, pod podmínkou toho, že budeme neustále pokračovat v rozvazování dalších a dalších uzlů – a snad jednou dojdeme k jejich rozvázání úplnému.
avlla. r`u/sai h`ma/j avpo. tou/ ponhrou/
Snad nikde jinde nebyl text modlitby Páně klasickými překlady znetvořen tolik, jako v tomto verši: Slovo peirasmon neznamená totiž "pokušení", a když tak jen velmi odvozeně; znamená "zkoušku" , test, a to jak ve smyslu vědeckém, poznávacím (v jakém mluvíme třeba v moderní době o experimentu), tak, co se týče člověka, když zkoumáme jeho hodnoty, postoje, úmysly apod. Specifickým typem "zkoušky", který doléhal na prvokřesťanské sbory byl ovšem mocenský nátlak nutící jejich členy k odvolání křesťanské víry. Člověk může být vystaven zkoušce sterým způsobem a zkouška typu svodu je jen jedním z nich; zrovna tak dobře může být zkouškou, zda obstojí v určité situaci, zda zvládne vyřešit to či ono, zda dokáže neudělat to či ono, zda vydrží trvalý tlak nebo jednorázový příval neštěstí (Jób!), apod. Je samozřejmě přirozeným lidským přáním nebýt takovým skouškám vystaven, nebo jimi nebýt sužován přespříliš. I Ježíš projevil takové přání, a možná je tato prosba i jemnou odezvou- nebo spíše předtuchou takové osobní situace. Člověk, který je naplněn světlem by se vlastně neměl žádné takové zkoušky bát, ale přeci jen – nejsme mocné bytosti světla; světlo je nám pouze dáno a – kdo zaručí dokážeme-li si je uchovat tváří v tvář brutálnímu útoku mocností nám se protivících, mocností druhé strany (Sitra achera), mocností zla? Nezastraší nakonec ďábel naši duši, rozvine–li před nám celou majestátní šíři své říše? A nebude-li naše světlo dost silné, aby přemohlo jeho temnotu, nezbude nám, než se utéci opět k Původci světel, od něhož jsme svůj dar přijali.
V tom smyslu jsou závěrečná slova modlitby (jež lukášovská verze už nemá) dobrým rozvedením prosby předposlední. A myslím, že nechybíme, budeme-li zde předpokládat, že jsou myšlena jako prosba o ochranu spíše před bytostmi zla, nežli před (neosobním) zlem jako takovým; tou/ ponhrou je sice jak mužský, tak střední rod, ale řečtina přeci jen dává přednost, pokud hovoří o abstraktech, vyjadřování v plurálu, tedy by "od zla" znělo spíše apo tw/n ponhrw/n.
Bývalo a bývá zvykem přidávat na závěr modlitby ještě liturgický dovětek, který nepochází z Písma, ale z křesťanské modlitební praxe, a který dobře shrnuje a zaokrouhluje celou modlitbu:
a tím můžeme i my zde naše úvahy uzavřít.
[1] Problémům pravdy a zla jsem věnoval několik rozsáhlých esejů, konkrétně: Dobro a zlo (2006), Pravda (nedat.), Ještě jednou o zlu (2010); všechny by měly být součástí připravované knihy s pracovním názvem Cesta za severní září