Podobenství o hřivnách (Mt 25, Lk19)

Podobenství o hřivnách (Mt 25, Lk19)

Ježíšovo podobenství o hřivnách je velice pozoruhodné a nese svým způsobem nejednoznačné morální poselství, a z těchto i jiných důvodů bývá velmi často vykládáno. Nakonec je široce známo, a to až do té míry, že biblický výraz použitý v něm (v jedné verzi) vešel do internacionálního slovníku jako obecné jméno. Já zde hodlám věnovat pozornost konkrétně tomu faktu, že není dochováno v jedné, ale ve dvou verzích, které se sice mezi sebou shodují co do celkového svého obrysu, jakož i v morálním vyznění, přesto jsou však mezi nimi určité rozdíly, a pokusím se zamyslet nad tím, co nám říkají právě tyto rozdíly.

Proto bude nejlépe představit úplný text tohoto podobenství, a to synopticky v obou verzích, Mt 25 a Lk 19, čímž se všechny shody a rozdíly hned ukáží:

Shrňme nejdříve očividné rozdíly mezi oběma verzemi:

• Lukášovská vezte opatřuje podobenství úvodem se zřetelnými politickými narážkami;, které pokračují i v dalším textu Mt nic takového nemá.

• Mt popisuje podrobně obě fáze příběhu – rozdílení peněz, i jejich zpětné vybírání pánem; Lk první fázi zcela vypouští: to,co se během ní odehrálo, vyrozumívá čtenář víceméně až z popisu fáze druhé, tj. skládání účtů pánovi

• největší rozdíl, zároveň však nejméně nápadný je v tom, že obě verze naprosto rozdílně popisují klíč, nebo chcete-li "mechanismus" rozdílení, a to ve všech jeho třech fázích- ve fázi samotného rozdílení pánova majetku, ve fázi "navyšování hodnoty" i ve fázi odměny

Zároveň však jsou mezi oběma texty i velice významné shody. Kromě oněch v celkovém zaměření a vyznění jsou to ještě následující detaily:

• Formulace námitky/obrany "špatného služebníka" i na ně navazující rada o tom, že měl v takovém případě dát peníze na úrok, je skoro úplně shodná: Přistoupil i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde(Mt)/ co (Lk) jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.(Lk jen maličko konkrétněji: Vybíráš, co jsi neuložil, (ai;reij o] ouvk e;qhkaj )

• Shodné je i závěrečné LOGION: každému, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. (U Mt je do něj vložen malý dodatek)

Tyto doslovné shody svědčí nepochybně o určité míře závislosti obou textů. (Tj. je to opravdu JEDNO podobenství, jen dvakrát převyprávěné a zapsané.)

V tomto závěrečném logiu můžeme možná také zachytit krystalizační jádro, okolo nějž a kvůli němuž byl nakonec celý příběh vytvořen, a to nejspíš SAMOTNÝM JEŽĺŠEM. (Nezaznamenal jsem zatím žádnou tak liberální teorii, která by připisovala autorství Ježíšových podobenství sborové tradici, nebo některé z redakcí) Tento příběh mohl být docela dobře vyprávěn Ježíšem učedníkům proto, aby osvětlil, co myslil, nebo aby jim tak vyložil a přiblížil právě onen temný -a nepochybně pobuřující - výrok každému, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.

Na druhé straně, to, co mají obě verze rozdílně (tj hlavně třetí z výše uvedených bodů) , nebo jedna z nich nemá (první dva body) pravděpodobně není pevnou součástí Ježíšova vypravování¹, ale je dílem invence jednotlivých evangelistů.²

Podívejme se tady nyní na to, co jejich práci charakterizuje:

Lukášův příběh je plný narážek na konkrétní politické událost – to mu dodává značné zemitosti. Pán, který má mnoho jiných starostí a záměrů, podniká onen "experiment" s rozdáváním peněz jen jako by mimochodem, dalo by se říci, aby zvýšil zisk z celého svého troufalého podniku A ostatně - rozdat, nebo svěřit někomu část svého majetku, když se vydáváme na cesty , a navíc v takové nejisté a nezajištěné situaci, kdy nevíme, zda nelibost (spolu)občanů³nepovede k újmě na něm, nebo dokonce k jeho úplnému rozchvácení, může být docela rozumné opatření – jakási zadní dvířka pro případ, že by to "doma" dopadlo špatně. V tomto kontextu zní pánova výhrůžka z v.22 Věděl jsi, že jsem přísný člověk, že vybírám, co jsem neuložil, a sklízím, co jsem nezasel. docela věrohodně. Příběh také drasticky končí: Ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, pak přiveďte sem a pobijte přede mnou.

Máme zde před očima jednoznačně lidského pána, který určitě není žádný světec, ale muž ambiciózní, smělý, tvrdý a snad i krutě bezohledný.

Oproti tomu Matoušova verze má od počátku jakýsi spirituální nádech: Matoušův pán nejedná impulzivně ale promyšleně, a také evidentně bere zřetel na to , čeho je ten který služebník schopen, na to, jaký je (Jednomu dal pět hřiven,jinému dvě a jinému jednu, každému podle jeho schopností,). Matoušův pán také své dobré služebníky chválí ( Výborně, můj dobrý a věrný služebníku. Byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým.)

To vše by zatím se dalo vysvětlit stále tím, že na rozdíl od "tvrdého" Lukášova pána, zde máme pána "lidumilného" (ale slova o pánově tvrdém jednání jsou v Matoušově evangeliu také, oproti Lukášovi je vynecháno jen výslovné označení pána za "tvrdého"!)

Jsou zde však dva další detaily, které naznačují, že půjde o pána jiného než lidského. Prvním je nenápadné slůvko "po dlouhé době" (meta. de. polu.n cro,non) ve v.19. Co je "po dlouhé době", to může být na celý lidský věk, nebo na věk světa, aión, a až potom se vše sečte zhodnotí. Co působí v takovéto dlouhodobé, snad i eschatologické perspektivě, jsou boží věci (boží mlýny bychom mohli říci společně s hezkým českým příslovím). V této souvislosti je vhodné také upozornit, že v Matoušově evangeliu následuje perikopa o hřivnách bezprostředně za perikopou a moudrých a pošetilých pannách, v níž je motiv čekání na příchod dlouho se nevracejícího pána motiv ústřední.

Nejpřesvědčivější důkaz je však na samém závěru. Matoušovská verze totiž nekončí nějakým pobíjením protivníků, ale formulí A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té zevnější tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů Toto je ovšem takřka standardní formule, kterou Matouš ukončuje Ježíšovy řeči, které se týkají nebeského království. (např 8,12; 13,42; 13,50 aj.)

Bylo by ovšem nesprávné vyvodit z tohoto srovnání, že zatímco Matouš popisuje chování nebeského Pána, popisuje Lukáš pána pozemského. To nedává smysl hlavně proto, že Ježíš jistě vyprávěl svá podobenství jako podobenství o věcech nikoli pozemských, jež jsou pozemskými pouze zobrazovány. Onoho nebeského Pána jasně rozpoznáváme v evangeliu Matoušově; u Lukáše si jakoby nasazuje masku pána pozemského a promlouvá k nám skrze naprosto lidské, konkrétní události Je myslitelné i to, že je nám zde nebeský Pán představován v takové drsné, velmi zpozemštělé podobě, má třeba důvod v nějaké mysticko-gnóstické tradici blízké například známému gnóstickému mýtu u upadlém spasiteli, jak jej známe z Písně o perle z ActThom⁴?

Teď ovšem musíme ještě věnovat pozornost tomu nejpodstatnějšímu, totiž jak se s oněmi nebeskými dary (že jsou vskutku nebeské, nám právě prokázal rozbor, který jsme provedli) – jak se s nimi nakládá. A protože o tom mají oba evangelisté představu zcela rozdílnou uchýlíme se opět ke srovnání tabulkou:

Porovnejme nyní celý proces. začněme body 1-2. V nich se na první pohled nejeví být velký rozdíl, ale není tomu zcela tak: Deset hřiven je sice ohromná částka, a mohla by být docela dobře celým pánovým majetkem, přesto je zde rozdíl principiální: lukášovský pán poskytuje omezenou, definovanou částku⁵, určitý díl svého majetku. Matoušovký pán rozdává takto svůj majetek celý. to nás zpětně vede k tomu, co jsme již vypozorovali: Nebeskému Pánu, Bohu, patří vše, jeho vlastnictví není ničím omezeno, a stejně tak není ničím omezen ani jeho dar. Už patrističtí spisovatelé si všimli, že nekonečný Bůh musí dávat nekonečné dary⁶. A náš matoušovký pán se věru tak chová. Zároveň z toho plyne i to, že i když Bůh něco dává, přesto zůstává jeho vlastníkem - proto je konsistentně v bodu 2 slabší výraz svěřilpředal.⁷

Způsob rozdělovaní - bod 3 - tematizuje vlastně jen Matouš, u Lukáše je implicitní. Orthodoxnější je samozřejmě verze matoušovská: božský Hospodář, jenž vše dopředu uvážil, ne-li přímo naplánoval, a ví o schopnostech i neschopnostech, silných i slabých místech každého jednotlivce, zcela konvenuje s představou o božství, jakou má většina monotheistických náboženství. Lukášovo nerozpracování tohoto bodu může vést ke dvěma závěrům. To, že je služebníků deset a hřiven také deset, může naznačovat, že byli poděleni rovnoměrně, čili, že se všem dostalo stejných možností. Tak nějak - ovšem nerealisticky! - bychom si to asi rádi představovali v moderní společnosti, ale obávám se , že pravdě blíže bude druhý závěr, totiž že pánovi je to jedno! Neřídí ono rozdělování - asi tak jako když velmož rozhodí mezi shromážděný lid hrst mincí. To by pak - pokud ten obraz domyslíme - dokonce znamenalo, že větší rvavost v této počáteční fázi zaručí dotyčnému lepší výchozí pozici v soutěži o lepší výsledek a lepší prezentaci před pánem. Pokud by takto skutečně jednal nebeský Pán, znamenalo by to, že lidský osud řídí buď nějaký železný zákon, nebo slepá náhoda, tak trochu jako u Marxe. - Další doklad pro to, že u Lukáše je to jednoznačně nějaký pozemský pán.⁸

Pak je tu ovšem ještě jedna možnost výkladu. Kde totiž schází vyčíslení a kvantita, může jít buď o věc nekonečnou, nebo nevyčíslitelnou (jak jsme viděli výše), anebo o kvalitu, Tedy v tomto konkrétním případě ne o to kolik a jak pán komu svěřil, ale prostě že jim něco svěřil. To by vzhledem k dalšímu vývoji příběhu - bylo i dost pravděpodobné.

Co se totiž s pánovým vkladem u jednotlivých služebníků odehrává, se v obou verzích evangelního příběhu také velice liší. U Lukáše se "hospodářské výsledky" jednotlivých služebníků - při nejasně definovaném základním vkladu⁹ - diametrálně liší; a jejich odstupňované výsledky jsou také pánem jim úměrně, tedy opět odstupňovaně hodnoceny. Výsledek je tedy jednoznačně v rukou služebníků.

U Matouše je tomu zcela jinak: "Dobří" služebníci - a těch je většina- přinášejí pánu zisk úměrný jejich počátečnímu vkladu - přesně jeho dvojnásobek. Rozdílnost mezi nimi je tedy určena už samotným pánem a jeho počátečním darem, který dotyčný služebník buď zhodnotí nebo nikoli.¹⁰

A rovnostejně a bez rozdílu se také všem věrným služebníků u Matouše dostává jejich odměny; pán je vítá touž formulí: Výborně, můj dobrý a věrný služebníku. Byl jsi věrný nad málem, proto tě ustanovím nad mnohým. Vejdi do radosti svého pána.

Tím jsme u konce s tím,co nám o příběhu vypovídají rozdíly jeho verzí. Možná jsme však nedocenili, co nám vypovídají jejich shody. Nepochybnou shodou obou verzí je pánovo tvrdé jednání s neúspěšným, nebo možná nedbalým služebníkem: Vezměte mu tedy tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven. To zapadá mnohem lépe do Lukášova "ekonomického" a "na výkon zaměřeného" schématu, nežli do Matoušova vyprávění o božské harmonii vesmíru. Z ekonomického hlediska je to také snadno pochopitelné a racionální: Máme-li na zřeteli celkový zisk, není v zájmu věci svěřovat prostředky těm, kdo se v hospodaření s nimi neosvědčili a svěřit je tomu nejúspěšnějšímu ze služebníků/ podnikatelů je zcela nasnadě. Nicméně ani Matouš necítil potřebu tento rys příběhu nějak ohladit a přizpůsobit. Proč?

Matouš byl zřejmě velice dobrý psycholog a znalec lidských povah. Tomuto služebníku by totiž nijak neprospělo, kdyby s ním i Matoušův lidumilný pán jednal přívětivěji. Tím, že se do oné hry odmítl zapojit, že odmítl "přijmout svěřenou hřivnu za svou" a nakládat s ní jako s něčím, co mu patří a co se v souznění s jeho vlastní osobou může transformovat v něco jiného a "přinést další hřivnu", prokázal jasně, že ona hřivna není jeho, že mu nepatří. Pro něj nemá další účast v této "hře" žádný význam, spolupráce mezi ním a pánem není v těchto souřadnicích možná. Asi by matoušovskému stylu slušelo lépe, kdyby pán tuto nevyužitou hřivnu spravedlivě rozdělil a rozpočítal mezi své dobré služebníky, ale to by celý příběh značně - a také neúčelně – zesložitilo

Dopodrobna jsme se zde zabývali nejrůznějšími kvantitativními aspekty našeho podobenství, které nám vskutku přinášejí cenné informace. Zatím jsme však nezaměřili naši pozornost na kvalitativní stránku věci.¹¹ Jak by příběh/podobenství vypadal, kdybychom ho zbavili všech kvantitativních rysů? Byl by poměrně jednoduchý:

• Jeden člověk při odchodu na cestu zavolal své služebníkya svěřil jim část svého majetku.

• Potom po dlouhé době pán těch služebníků přišel a počítal s nimi účty

• Služebníci, kteří pánův majetek rozmnožili, došli od něho velké chvály a odměny za svoji věrnost.

• Byl však mezi nimi jeden, a ten odevzdal přesně to, co od pána dostal. Toho pán přísně napomenul, nazval ho zlým služebníkem a nevěrným, poručil mu sebrat svěřený majetek a dát ho těm, kteří byli (nej)úspěšnější.

• Hle, takto platí/takový je význam slova: každému, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.

Možná jsme se touto rekonstrukcí i dost přiblížili původní "ježíšovské" verzi, ale o to mi primárně nešlo. Zato v této zjednodušené formě může snad lépe zasvitnout, oč mohlo Ježíšovi v tomto podobenství jít. Následující úvaha se sice neopírá o žádné doklady a je čistou spekulací, ale domnívám se, že by mohlo jít o svého druhu polemiku s určitými "zbožnými" lidmi ( a ti se velice často vyskytovali právě mezi Ježíšem tak často kritizovanou stranou farizeů), kteří neustále a na všechno říkají : "Jak Pán dá." "Dopřeje-li nám Hospodin" "Je to v rukou Božích", apod. Toto podobenství jasně říká, že pán dává a dal; ovšem očekává, že jako je on neustálým zdrojem vývoje světa, budou i jeho lidské výtvory nesoucí jeho obraz jednat podobně a iniciativně tento vývoj dále stimulovat. Čistě reaktivní jednání jednotlivce, který odhadl, co asi jeho pán chce, a zařídil se podle toho, je velice příkře odsouzeno. Tento výklad současně nevylučuje, že bylo podobenství vytvořeno v zájmu vysvětlení velice obtížného a na první podhled tvrdě, ba až absurdně znějícího logia každému, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.každému, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.V kontextu příběhu je jedinci odebráno jen to, s čím si dotyčný nevěděl rady a bylo mu to k ničemu; a na druhé straně, ti kteří se osvědčili při zvládání určitých úkolů, dostanou k těmto svým, které už zvládají, úkoly nové.

Na úplný závěr bych rád připomněl filosofický koncept Jana Sokola, kterému on sám dal název Etika dědice¹²a bere v něm úvahu ve filosofii a etice většinou zcela přehlížený fakt, že – při respektování naprosté mravní a kognitivní autonomie jedince – jsme jako obyvatelé země a držitelé určitých statků, vždy něčí dědici: že jsme věcí, které považujeme nyní za své ve valné míře nenabyli sami, ale že nám byly někým darovány, svěřeny, nebo odkázány; a také že takový odkaz implikuje určitý závazek, který by při našem každodenním ekonomickém a jiném rozhodování měl být přítomen a brán v potaz, neboť jinak necháváme vyschnout určitý životodárný zdroj, z něhož se napájí celá lidská kulturní civilizace.