Andresius | 12 stop božského života

Každý člověk má v sobě něco božského. Znamením božského v člověku je celý jeho život, jenž se počíná v neznámu a do neznáma ústí. Dále je dle staré řecké filosofické tradice člověk zóon logon echón, tj. živočich obdařený schopností slova - to je i vyjadřování, myšlení a smyslu. Řekové pojímali tuto mohutnost - pracovně ji nazvěme rozumnost - velmi vážně, a to až tak, že v ní spatřovali skutečně cosi nadlidského a obecného. Ve stoické filosofiii se stává ona "rozumnost", tedy  Logos  vůdčím světovým principem. Středověcí arabští  filosofové, v prvé řadě Averroes (arab. Ibn-Rušd) pak prohlásí, že tento původní řecký nús(nouj) je společný celému lidskému rodu a jednotlivci mají na něm pouze - tu větší, tu menší - podíl. (Na sklonku  13. století vyvolal tento názor v Evropě veliké rozepře.)

Je tedy filosofickou otázkou par excellence, jaký je vztah člověka a této mohutnosti, jež je a zároveň není esenciálně jeho. Stává se v dějinách lidského ducha, že když je filosofické a obecně lidské tázání v koncích, přijde odpověď odjinud, jaksi z druhé strany. Takové odpovědi ovšem pravý vědec (ať již antický nebo dnešní) jen stěží přijme, poněvadž mají v sobě něco zásvětního, něco náboženského.

Když je člověk v koncích, hledá znamení. Znamením partikulárního může být partikulární. Avšak, troskotá-li člověk celou svou existencí - což je například jeden z mohutných podnětů filosofování pro mnohé duchy dvacátého století - nestačí mu žádné partikulární znamení, žádné in hoc signo vinces; to může být cestou jen v partikulární situaci. Znamením pro celistvou lidskou situaci musí být znamení člověka. Pokud se na zemi objeví osobnost, jejíž život jednak je ověřitelně lidský, avšak přesto nese znaky onoho směřování k univerzálnímu, bývá taková výjimečná osobnost označována nejrůznějšími jmény a často jí bývá přičítáno více, nežli se skutečně stalo. V religionistice se ustálil pojem "spasitele", i když je tomu, oč nám zde jde, jen zčásti práv. Spasitelem může vskutku dobře být takový Mojžíš, nebo třeba i Mao-ce -tung, neboť zasáhli silně do života velkého společenství a otevřeli mnohým nové životní šance. Nám však jde o osobnost, která sama na své osobě demonstruje v rámci plného lidství tento možný přesah lidské osobnosti k božství. Bez újmy vůči ostatním manifestacím lidského božství a díky poměrně dobrému ošetření ranými životopisy této osobnosti můžeme i dnes spatřovat velmi zřetelný obraz takovéto osobnosti v Ježíši z Nazareta, křesťanském Kristu.

Jakožto o zakladateli a klíčové postavě nového náboženství o jeho poslání spekulovaly už nesčíslné řady theologů všech křesťanských epoch. Je až s podivem, že mezi nimi nedošlo za ona dvě tisíciletí existence křesťanství ke shodě o tom, v čem tkví hlavní výkon a úkol této božské a zároveň lidské osobnosti. V dnešní západní (tj. včetně protestantské a neoprotestantské) theologii převládá názor, že tím hlavním, čím Ježíš podstatně  zasáhl do spirituálních dějin lidstva byla jeho mučednická smrt. Východní theologie však odedávna pohlížela na situaci vzniklou příchodem této postavy jinak; těžiště východní spekulace o postavě Ježíše z Nazareta - zakladatele křesťanství spočívá v jejím ztotožnění právě s oním prafilosofickým principem - logem. Pak je ovšem nutno vysvětlit, jak to, že "filosofická kategorie" pochoduje po světě jako člověk. Východní theologie to povětšinou nevysvětluje (na rozdíl od západní, kde k nám již z raného středověku zaznívá slavné Anselmovo Cur Deus homo?), pouze konstatuje, považujíc to přitom za mohutný boží div a nazývajíc ho občas evnsarkwsij, což přesně odpovídá západnímu incarnatio, vtělení, ovšem častěji evnanqropoihsij, což se nedá dobře přeložit("zčlověčení" zní skoro až směšně, "zlidštění" má v našem jazyce jiný význam). Díky spekulativnímu učení o tzv. communicatio idiomatum, rozvinutém v pochalcedonské době především theology alexandrijské tradice, můžeme stejně dobře hovořit o tom, že tím člověk dostává pečeť božství, jako o tom, že božský svět je signován znamením člověka. To je jistě už dost silný výrok na to, abychom se s ním spokojili, a nepokoušeli se ho dále rozpitvávat, přesto si však můžeme dovolit jít ještě dále, nezůstat u povšechného konstatování této korespondence, ale pokusit se symbolicky rozvinout všeobecné poukazy, jež se skrývají ve významu jednotlivostí života této osobnosti.

Allegoréze je jistě metoda jak pradávná, tak ošidná. Metodou postupného přiřazování částí jednoho celku k částem celku jiného můžeme dojít k neuvěřitelným nesmyslům a nakonec možný vztah mezi oběma spíše zatemnit. A jistě není jen jedna jediná metoda, jak takové nějaké přirovnání vypracovat. Vzhledem k výše nastíněné otázce však nebude jistě marné pokusit se pohledět na život Ježíše z Nazareta nejen v jeho celku, ale též v jeho částech a pokusit se přisoudit (symbolický) význam i jim, čímž ovšem zabředneme do allegoréze poměrně hluboko.

Nebudeme se zde zabývat podrobně otázkou, nakolik jsou jednotlivé zprávy o Ježíšově životě dochované v kanonických evangeliích autentické. Jistě je možno dobře pochybovat především o líčení raných fází Ježíšova života dochovaném ve dvou podstatně odlišných verzích u Matouše a u Lukáše. Mimokanonická evangelia pak asi v tomto ohledu nejsou použitelná vůbec. Musíme se tedy v těchto fázích Ježíšova života spokojit s poměrně hrubým vylíčením, redukovaným na nejpodstatnější fakta. Avšak to nemusí zas tak vadit, neboť skutečně rané fáze každého lidského života jsou koneckonců velmi podobné, spíše se liší okolnosti je provázející. Na druhé straně vystupuje závěr pozemského Ježíšova života ve velmi ostrém světle s mnoha detaily, v mnoha případech se shodujícími, někdy si ovšem protiřečícími. Ze všech líčení nám dostupných nám vyvstávají v pozemském životopise Ježíšově tedy zhruba tyto fáze, většinou uvozené zlomovými událostmi.

Popišme nyní tyto zlomové body, respektive fáze, jež oddělují.

1: O tom, co se děje před narozením kohokoli z nás, máme jen velmi mlhavé představy. Máme je ostatně většinou i o prvních letech našeho života po zrození. Jisté je však, že člověk nějaké "předdějiny" má. Nemůže ale v nich ještě být označen za tu či onu konkrétní osobu. To se děje až narození, s nímž je v kulturních epochách většinou již spojeno udělení jména (některé archaické kultury s tím nicméně vyčkávají až iniciaci na prahu dospělosti). Narození je dramatický děj, jímž může život člověka (dnes už sice podstatně méně často než dříve) také skončit. Narozením nicméně proces vstupu člověka na svět nekončí. Novorozený člověk "není ještě plně zde". Trvá více než desetiletí až k prahu oné "předdospělosti",  než si vůbec částečně začne uvědomovat sebe, než je schopen říci "já". Po celou tuto dobu vlastně trvá jeho "rození".

2. V této době nejsou ještě lidé považováni za odpovědné a jsou svěřeni rodičům. Vstup do období svébytnosti a tudíž i odpovědnosti někdy mezi 12 a 18 rokem života slaví většina kultur, někdy i poměrně složitým obřadem. Židovský obřad Bar-Micva , při němž mládenec musí obstát v úloze čtení Zákona a následně je již zavázán ho dodržovat, se vyvinul právě v období okolo počátku letopočtu. Ježíš v této zkoušce dobře obstál - stal se později sám mistrem Zákona (zákoníkem), ale vykládal Zákon vskutku svérázně. Evangelia nám kupodivu dochovala událost, jež může být odrazem Ježíšovy Bar-Micva

                Lk 2,41, Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma.

42  Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem.

43  A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.

44  Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými.

45  Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.

46  Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky.

47  Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.

3. O Ježíšově "civilní kariéře" nevíme z evangelií ani z jiných pramenů nic.  Pouze v novější době maluje (převážně katolická) exegeze ráda barvotiskový obrázek mládence Ježíše pomáhajícího v dílně svému otci (pardon! - pěstounovi). Evangelia nám nic takového nezaznamenala. Ať již Ježíš měl civilní povolání či nikoli a živil se od počátku jako "intelektuál", pro pisatele evangelií byla důležitá právě jen jeho činnost kazatelská a náboženská., které v pozdější době věnoval svůj život beze zbytku. On i jeho kruh žil z materiální podpory přívrženců. (Mt 27:55; Lk 8,3(!); srv. též Ježíšův častý zvyk jíst v cizích domech - i poslední veledůležité stolování "za zavřenými dveřmi" - viz níže - konal se svými učedníky ve vypůjčené místnosti). A ani když hmotné zdroje aktuálně nebyly dostupné, nepřimělo to Ježíše k žádné "ekonomické aktivitě" (Mk  2,23 par.; Mt 17,24-27). To, nač se musel Ježíš připravit - do jisté míry následovnictvím a přejímáním cizích vzorů, byla právě jeho činnost prorocko-náboženská.

Ježíš byl žákem proroka Jochanána, jehož známe z evangelií jako "Jana Křtitele". To nakonec nezakrývají ani samotná evangelia, která se však snaží tuto postavu upozaďovat, činíce ji pouhým Ježíšovým "předchůdcem" a neuvědomujíce si poněkud prostomyslně, že je-li někdo něčím předchůdcem, onen pak je naopak jeho následovníkem. V otázce osobních řevnivostí bývala většinou konstruktivnější velká, zavedená náboženství, kde už z principu věci se muselo počítat s více školami a více názory, nežli malé, čerstvě vzniklé sekty. V rabínském Judaismu se tak již v Talmudské době nařizuje citovat výrok pod jménem jeho autora (ať je jím kdokoli). Křesťanství nicméně osobu Jan Křtitele do značné míry "zatlouklo".

Součástí náboženské praxe okruhu Jan Křtitele bylo rituální očišťování. Evangelia ho prezentují jako jednorázový akt, avšak jak v Kumránské sektě, kterou můžeme považovat Křtitelovým přívržencům za blízkou, tak v do současnosti přeživším gnósticko-křtitelském Mandejském společenství je rituál ponoření/očištění součástí pravidelné náboženské praxe. Je však možné, že Jan je praktikoval jinak - možná i jako určitý "návod" pro přechodné příchozí, kterých jistě bylo okolo něj hodně. ( Mt 3,5-6:Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu,  vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.; Mk 1,5: Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.) Je téměř jisté, že při (jednom z ) očišťování měl Ježíš (a snad i jeho učitel Jan) zvláštní zážitek, který později evangelia zachytila takto:

                Mk 1,10  V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.

11  A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."

Musel to být nesmírně silný náboženský zážitek. Tak silný, že Ježíše vedl ke hledání vlastní cesty, o níž pojednává další odstavec.

4. V následujícím vezmeme text Písma poněkud doslova: Ve všech třech synoptických verzích (Mk 1,12; Mt 4,1; Lk 4,1) se hned ve verši bezprostředně následujícím po líčení tohoto zážitku píše, že "ho Duch vyvedl na poušť". Tedy tento mocný "duch", jedinečná náboženská zkušenost nebyla pro Ježíše potvrzením, "konfirmací" jeho dosavadní náboženské praxe v kruhu Janových učedníků, ale právě naopak  - vedla k jejímu celkovému radikálnímu zpochybnění a k hledání zcela nové, vlastní cesty. Tradice nám také kupodivu zachovala (Mt 4,2-9; Lk 4,2-11), s jakými "pokušeními" se Ježíš při promýšlení této zcela nové vlastní cesty shledával: Zjednodušeně řečeno jimi byly pokušení pohodlí a pokušení moci. Je velmi prospěšné, jestliže člověk musí s nějakou myšlenkou, tématem nápadem, nebo chcete-li, "pokušením" zápasit. Ujasní si tak své stanovisko, a nejen to:  uchopí je i vůlí. Proto nepřekvapuje příliš, že ani během další životní dráhy nenalézáme v Ježíšově životě ani stopu  touhy po klidném životě, nebo po uznání lidí, jež by se mohlo stát základem pro politické vůdcovství. K těmto dvěma tématům, se však v obou synoptických pramenech pojí třetí, které by se mohlo zdát opakováním druhého - opět "ďábel" nabízí Ježíšovi velmi specifické postavení spojené s mocí.  V Lukášově verzi je však z hlediska dalšího vývoje velmi zajímavě formulováno:

Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; (4,9)...

Ježíš tedy odmítá možnost projevit se jako "Syn Boží", a to ve stejném modu "silného volního odmítnutí" jako u předchozích dvou. To je velmi zajímavé: Přestože byl lidmi za takového uznáván, Ježíš po celý svůj nedlouhý život odmítal být považován za cokoli více nežli člověka.[1]

5. Je jistě velkým překvapením a utvrzením, jestliže po odchodu na zcela osamělou a individuální cestu zjistíme, že toto naše rozhodnutí a tato naše cesta ještě někoho dalšího osloví, jestliže získáme přívržence, sympatizanty nebo žáky. Proto si troufám za další stěžejní mezník v Ježíšově životě prohlásit moment, kdy se k němu přidružili první žáci. Ten se nedá z evangelií jasně určit: evangelní prameny,  z nichž synoptikové kladou velký důraz na kruh Dvanácti, se totiž v jejich jménech dost značně rozcházejí a vedle popisu "povolání" Petrova a jeho příbuzných (Mt 4,18-22; Mk 1,16-20) zmiňují již jen příběh o povolání celníka (v  Mk 2,14 a Lk 5,27-29 jménem Lévi, v Mt 9,9 Matouš). Ve všech těchto vypravováních, jakožto i v samotném "ustanovení Dvanácti" (Mk 3,16-19; Mt 10,1-4, Lk 6,13-16) je Ježíš jednoznačně aktivní a v podstatě svým žákům přikazuje, aby se jimi stali. Na dotvoření  a někdy i možná na samotném vytvoření těchto příběhů se zřejmě podepsalo hledisko prvotní církve, spatřující již v osobě Ježíšově jednoznačně vyvýšeného "Pána", který má bezpochyby nárok na takovýto způsob jednání, těžko ale můžeme předpokládat, že by právě takovýmto způsobem Ježíš autenticky vystupoval v počátcích své činnosti. Situačně mnohem přiměřenější se tak jeví zpráva dochovaná o počátcích Ježíšova ještě snad jen poloveřejného vystupování u Jana (J 1,35-50):

Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží." Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: "Co chcete?" Řekli mu: "Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?" Odpověděl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těchto dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: "Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus)." Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)."

Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!" Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!" Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti." Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem." "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele." Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší."

Toto vypadá mnohem více jako běžné scény z "akademického" rabínského života, při nichž se budoucí učitel a budoucí žáci vzájemně "oťukávají", než padne rozhodné slovo. Samozřejmě ani zde není příliš pravděpodobné, že by Ježíšovi žáci, včetně toho "nejskalnějšího" ze všech, který si tak (asi také až později) vysloužil přezdívku Skála (Petr), viděli v Ježíšovi OD SAMÉHO POČÁTKU MESIÁŠE.  V tom naopak můžeme věřit spíše zprávám synoptických evangelistů (Mk 8,27-29; Mt 16,13-16; Lk 9,20), kteří tento okamžik "prozření" u učedníků kladou až do souvislosti s Ježíšovým podivuhodným zážitkem na hoře v severním Izraeli (viz níže). V případě posledního žáka, Natanaela, celý rozhovor dokonce nepostrádá rysy humorného přehánění.

Je zde ale další problém. Jan klade zmíněné rozhovory bezprostředně za událost popsanou zde v bodě 3. V jeho podání vyrůstá Ježíšova mise organicky, bez jakéhokoli švu nebo dramatického střetu z prostředí Janových učedníků. Není v něm místo pro onu "zkušenost pouště", o níž mluví synoptikové. Vzhledem k tomu, že synoptikové líčí Ježíšovy počátky dost schematicky a zdá se tudíž, že o pravých Ježíšových počátcích toho mnoho nevěděli, přidržel bych se spíše této, janovské verze. Ovšem to neznamená, že musíme prohlásit Ježíšovu zkušenost pouště - a s ní i perikopu zachycenou třemi evangelisty, tj. celý náš bod 4 za legendární. Soudím, že je možné, že se Ježíš po svém osamostatnění podporovaném výše vylíčenými neobvyklými zážitky ještě na čas vrátil do kruhu, z něhož vyšel, popřípadě se tam vracel periodicky, nežli si upevnil svou samostatnou kariéru a vycizeloval kruh svých následovníků. Za takovýchto návratů by pak byl prostor pro setkání podobná těm, jak je líčí Janovo evangelium  v citované  pasáži.

6. Ježíš v následujícím proslul jako učitel, a pokud by to bylo v prostředí jen o chlup více helenizovaném, mohli bychom říci i svérázný filosof. Jeho nauka, které zřejmě učil zdarma a nejširší vrstvy, měla styčné body s učením židovské (pre)rabínské farizejské školy, ale také se v lecčems výrazně odlišovala. Nicméně postupně se začal prosazovat i v "oboru" zcela odlišném - jako léčitel a divotvůrce.[2] Jeho podivuhodné zásahy do lidských osudů pak jistě zpětně zjednávaly autoritu jeho učení.

O tom, jak a kdy Ježíš této moci nabyl, můžeme pouze spekulovat. Možná byl tímto faktem sám překvapen. Když čteme zprávy o počátcích Ježíšovy činnosti v synoptických evangeliích, uzdravení a jiné "mocné činy" jdou v nich ruku v ruce s Ježíšovou činností jakožto učitele a kazatele; avšak vždy je na prvním místě zpráva o Ježíšově učení  - často nejprve sumární (Mk 1,14-15; Lk 4,15; Mt 4,12-17) a po ní následuje vždy nejdříve popis nějakého skutečného kázání - Mk 1,21-22; Lk 4,16-27 (v Nazaretě) a 4,31-32 (v Kafarnau); Matouš dokonce před jakékoli popisy Ježíšových činů předřazuje celou kompozici tzv. "horského kázání" (kapitoly 5-7). A zdá se, že první Ježíšův "mocný čin" byl spojen právě s kázáním, a to v jeho "sídelním" městě Kafarnau, odkud pocházela většina jeho přívrženců. Byl to pravděpodobně snad i neuvědomělý zásah proti "rušiteli" a možná i Ježíš sám, zcela jistě však všichni ostatní přítomní, byli překvapeni jeho účinkem. Marek líčí událost poměrně stručně (1,21-26):

Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil.  I  žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží."  Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!"   Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.

Markova poznámka ... neboť učil jako ten, kdo má moc může být napsána až s ohledem na zaznamenanou událost na konci kázání. A jak v Markově (1,27-28), tak v Lukášově (4,36-37) verzi následuje dovětek o úžase a obdivu, s kterým tento čin byl přítomnými zaznamenán. Avšak podle líčení obou těchto pramenů Ježíš ještě týž den projevil svou uzdravující moc ještě v jednom případě ve svém blízkém okolí: Vyléčil matku Petrovy manželky, u něhož byl na návštěvě. Tyto dvě události zřejmě stačily k rozšíření pověsti o Ježíšovi jako velkém divotvůrci - Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé (Mk 1:32).

7. Je zajímavé, že se s podobnou vazbou, kázání - mocný čin, setkáváme i později, a to minimálně v okamžiku, který můžeme pro Ježíše hodnotit jako vrcholný. Přitahuje a oslovuje nejen okruh blízkých sympatizantů, ale celé "zástupy". Shodnou konstelaci událostí v této době popisují všichni tři synoptičtí evangelisté: Marek v šesté, Lukáš v deváté a Matouš ve čtrnácté kapitole: Ježíšovské hnutí se stává natolik úspěšné, že se neomezuje na jeho osobu, ale  už i vysílá učedníky a pověřuje je kázáním (Mk 6,6-13; Lk 9,1-6; u Matouše adekvátní pasáž chybí, ale to proto, že již dříve, ve své 10.kapitole, zařadil celý kodex chování učedníků/emisarů vyslaných kázat evangelium o Božím království). Úspěch je ještě posílen skutečností, že Ježíšovi "odpadl konkurent" v osobě jeho učitele Jana, jenž se stal obětí nevybíravé politické krutosti vládce Heroda. Je možné a pravděpodobné, že část jeho původního okruhu následovníků vstřebal právě Ježíš. Rozhodně je zájem o Ježíšovu osobu obrovský, jakkoli se mu Ježíš snaží spíše unikat na "pustá místa" (Mk 6,31n.; Mt 14,13; Lk 9,12)[3], avšak v mnohých případech mu to není nic platné (Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Mt 14:13) Co se pak na onom "pustém místě" o němž v tomto bodě vyprávění hovoří shodně všechna evangelia, událo, v tom se poněkud rozcházejí. Marek tvrdí, že tam Ježíš kázal (Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Mk 6:34), Matouš mluví skoro stejnými slovy, avšak o uzdravování (Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Mt 14:14) Lukáš říká, že dělal obojí. (...mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali. Lk 9,11 c,d) Nicméně nikdo z evangelistů (Mk 6,35-44; Lk 9,12-17; Mt 14,15-21; J 6,5-13) neopomněl zaznamenat, co se stalo potom, jak totiž toto velké množství lidí pod vlivem podivuhodných a mocných Ježíšových slov se cítilo natolik uspokojeno a i fyzicky nasyceno[4], že z nepatrného množství jídla, které měli s sebou ještě mnoho zbylo.

Ježíšova moc nad druhými - ovšem moc spočívající v obrovském osobním zaujetí pro druhé a ve sebevydání - dostoupila vrcholu. Zároveň nemohl neprožívat tragickou smrt svého učitele, a nemohl nepocítit, jak na jeho ramenech nyní spočinulo celé a nedílné břemeno úkolu, v němž už mu nikdo nebude prošlapávat cestu.

8. Nedlouho potom, co Ježíš přejal plnou zodpovědnost za "reformní hnutí" a tíži této odpovědnosti, začalo mu být zřejmě jasné, že nevstoupil do šlépějí svého předchůdce toliko pro chvíle slávy, ale že i jeho úděl bude následovat úděl Janův.[5] Ve třech synoptických evangeliích máme trojí takzvanou předpověď utrpení[6]. Nalézají se na stejných místech, tj. ve stejném kontextu, takže není pochyby, že toto trojí ujištění takto do svého díla zapracoval již Marek a oba mladší evangelisté ho v tom zcela následovali. A tento kontext není v žádném případě bezvýznamný! První dvě totiž obklopují jednu převýznamnou událost, které po právu přiřadíme v našem seznamu číslo osm a třetí se nalézá bezprostředně před Ježíšovým vstupem do Jeruzaléma, který nepochybně otevírá novou, již závěrečnou kapitolu Ježíšova života a zaznívá na onom místě jakožto jednoznačné varování učedníkům, aby korigovali svá očekávání, jaká pravděpodobně s tímto eschatologickým momentem Ježíšova triumfu měli. Ale nepředbíhejme.

Prvnímu Ježíšovu výroku o svém násilném konci bezprostředně předchází velmi významná pasáž, v níž mluvčí kruhu učedníků Petr (v následujícím překladu projednou tuto přezdívku překládáme) označuje Ježíše za eschatologického vůdce Izraelského národa, za Mesiáše, tj. Pomazaného Páně[7].(Mt 16,13-19)

¹³                    Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: ”Za koho lidé pokládají Syna člověka?”

¹⁴                    Oni řekli: ”Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.”

¹⁷                    Ježíš mu odpověděl: ”Blaze tobě, Šimone Bar-Jona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

¹⁸                    A já ti pravím, že ty jsi Skála; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

¹⁹             Dám ti klíče království nebeského, a co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi.”

Verše 1-16a se takřka v nezměněné podobě opakují ve všech třech synoptických evangeliích, pasáž o Petrovi od verše 16b (dvakrát podtrženou) má jenom Matouš a my ji sem zařadili proto, aby dobře vynikl kontrast s následujícím. Pasáž totiž bezprostředně pokračuje: (Mt,16:20-23)

²⁰             Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

²¹             Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být  zabit a třetího dne vzkříšen.

²²             Skála si ho vzal stranou a začal ho kárat: ”Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!”

²³             Ale on se obrátil a řekl Skálovi: ”Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!”

(podtržený text má Matouš společný s Markem, dvakrát podtržený pouze Matouš)

Zatímco tedy pouze u Matouše  Ježíš toto své provolání za Mesiáše opatrně uvítá, a to ještě ve spiritualizované, přeznačené podobě[8], u žádného ze třech synoptických evangelistů nechybí následná "studená sprcha", v níž Ježíš říká, že bude - ve své mesiášské úloze, nebo i mimo její rámec - pravděpodobně náboženskými představiteli národa nevybíravě odstraněn. Marek a Matouš navíc zřejmě asi poměrně autenticky zaznamenávají, jak rozhorleně reagoval, když se učedníci proti takovému "pesimismu" ozvali.

Ještě významnější událostí je však ta, kterou opět zaznamenávají všichni tři synoptici, pročež ji ocitujeme podle nejstaršího z nich, Marka (Mk 9:2-9):

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem. Petr promluvil a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni. Tu přišel oblak a zastínil je a z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte." Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.

Ono "po šesti dnech" (Lukáš má "za týden") zřejmě má - alespoň v kontextu evangelistova vyprávění - zřejmě opravdu znamenat od události popsané v předchozím odstavci. Mezi ní a tímto líčení je u všech třech evangelistů pouze nedlouhá pasáž, v níž Ježíš svolá zástupy a poučuje je o charakteru následovnictví začínající známými slovy: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.(Mk 8:34 par) Ježíšovi se tedy v tento okamžik jeho života, kdy začíná před sebou vidět strastiplný a násilný konec své cesty, zároveň dostává veliké mimozemské posily, jejíž dosah asi stěží dokážeme pochopit.[9]

Ve struktuře a kompozici evangelií je však význam této události jasný: Jako se Ježíšovi dostalo potvrzení v jeho mesiášské funkci od lidí, ve druhém stupni přichází podobné potvrzení od Boha. Důležité však je, že v obou případech, jak prvním tak druhém, je toto potvrzení spojeno s předpovědí onoho zvláštního konce, jímž má Ježíšovo mesiášství dojít naplnění. U Marka dokonce stojí, že takové předpovědi činil Ježíš před svými učedníky opakovaně: učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane (Mk 9:31)

9. Zmínili jsme výše v poznámce, že poslední Ježíšův výrok o svém konci (Mk 10,32-35 par.)  umisťují evangelisté do okamžiku, kdy je Ježíš už na cestě do Jeruzaléma. Během ní zaznamenávají ještě určité příhody (např. Mk 10,46-52 par.; Lk 19,1-11), jež se udály v okolí Jericha. Každému čtenáři Ježíšových příběhů musí však být nápadné, jak se zhruba od těchto okamžiků chod událostí zhušťuje. Od Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma můžeme jeho stopy sledovat takřka po hodinách.

Ježíš přišel do Jeruzaléma zhruba týden před velikonoci, nevíme však přesně kterého roku, byť o problému datace těchto biblických událostí existuje poměrně rozsáhlá literatura.[10] A jestliže ne dříve, tedy nejpozději v tomto okamžiku muselo být všem v jeho okolí zřejmé, že se skutečně definitivně stal "veřejnou osobou". Jeho příchod do Jeruzaléma vzbudil pozdvižení, hraničící s obecným povstáním. To také do značné míry vysvětluje neblahé události, k nimž při tom došlo v Chrámu.

Ježíš přišel do Jeruzaléma jako poutník a bylo tedy nasnadě, že jedno z prvních míst, kam zamíří, bude právě Chrám. Ovšem když tam Ježíš se svým početným průvodem dospěl, vypadalo to spíše jako jeho násilné obsazení nežli návštěva zbožných po náboženské spáse toužících poutníků. Evangelia (Mk 11,15-17; Mt 21,12-13; Lk 19,45-46) sice připisují při tomto "vyčištění" chrámu iniciativu jednoznačně Ježíšovi (Jan ji dokonce umisťuje do úplně jiné souvislosti na začátek Ježíšova působení - viz J 2,13-16), nicméně je dost možné, že to byla spontánní iniciativa jeho přívrženců;  Galilejským horalům se dobře mohly nelíbit leckteré "městské" praktiky, které považovali v této souvislosti za zhýralé a rouhavé.[11]

V tomto okamžiku Ježíšova příběhu nastává asi nejprudší diskrepance mezi synoptickými zdroji a Janovým evangeliem. Již jsme zmínili, že Jan vůbec nezmiňuje Ježíšovu akci v chrámě (i když obšírně popisuje Ježíšův vstup do Jeruzaléma, s podobným hodnocením jako u ostatních evangelistů); oproti tomu navíc zmiňuje událost, která dle něj měla právě přilákat tak širokou pozornost. Dle Janova podání nepřišel Ježíš do Jeruzaléma  přímo (nejspíše cestou z Jericha), ale přišel nejprve do vsi Bethanie v Jeruzalémském okolí, kde žila rodina, s níž byl spřátelen (na čemž není nic nevěrohodného). Ovšem přišel tam právě v okamžik, kdy hlava rodiny, Lazar po krátké nemoci náhle zemřel. Ježíšovi se ho dle Janova podání podařilo povolat k životu již když byl pohřben, což byl v očích současníků samozřejmě ten největší možný "zázrak" Jan dokonce zaznamenává, že se Lazar, objekt jeho dobročinnosti těšil nemenší pozornosti nežli sám divotvůrce (J 12,9).

V právě popsaném okamžiku byl Ježíš asi nejblíže tomu, co by se dalo označit jako politické vítězství. Kdyby byl v tomto okamžiku sáhl po moci, mohlo by se mu jí dostat. Ježíš ale nechal tento moment vyšumět naprázdno. Poslední týden svého života strávil víceméně akademickými debatami s představiteli myšlenkového mainstreamu, v křesťanských písmech obvykle označovaných jako zákoníci a farizeové . (Nikoli s mocí, již představovali bohatí kněží  - moc totiž nikdy a s nikým nediskutuje.) Rozhodnutí k tomu, politicky NEZASÁHNOUT, v něm uzrálo jistě již dříve (viz zde náš bod 8). Ale v lidském životě je jednou věcí se pro něco rozhodnout a druhou svoji volbu skutečně naplnit, ne každému se to podaří. Ježíšovi ano. Proto zmiňujeme tento bod jako další významný milník na Ježíšově cestě.

10.  Ježíš nevyužil svoji chvilkovou popularitu k uchvácení moci a odstranění jejích stávajících držitelů, bylo tedy jen otázkou času, kdy oni odstraní jeho. To Ježíš jistě věděl. Stěží si to však uvědomovalo jeho okolí, kruh jeho učedníků, který nejspíše stále ještě vyhlížel nějakou rozhodující apokalyptickou událost, jíž se prosadí "boží království"; vždyť k jeho uskutečnění bylo tak blízko... Ježíš se rozhodl ne k nápravě lidských, politických poměrů, která by i v případě nebývalého úspěchu zahynula s ním, přetrvala jednu, nebo nanejvýš několik málo generací. Namísto toho vtělil své poslání do něčeho mnohem zásadnějšího, co mělo řadě dalších generací jeho následovníků poskytnout oporu a vodítko pro orientaci celého života. Rozhodl se založit nová mystéria. Tajemstvím nám zůstává zahaleno dění večer bezprostředně před Ježíšovou smrtí v kruhu učedníků; tajemstvím zůstává i přes to, že nám o něm všichni čtyři evangelisté podali obšírné zprávy (které se opět dosti liší). Nesporné se pouze zdá, že Ježíš ustanovil rituál lámání chleba doprovázený podáváním kalicha a ten přešel jako to nejcennější dědictví do všech křesťanských obcí řídících se Ježíšovým příkladem.[12] Rituál ve své materiální podobě se zdá být modifikací pesachového sederu, při němž se rozdílejí (a tudíž lámou) nekvašené chleby maccót a v jehož průběhu musí každý jeho dospělý účastník vypít několik číší vína.[13]Obsahem se však od zmíněného židovského rituálu nesmírně liší. Židovský pesach je oslavou boží vysvobozující moci, jež zachránila a vždy znovu zachraňuje Izrael; je to slavnost spjatá s fyzickým životem národa a jejím subjektem, který ji slaví je celý národ, vztahuje se na jeho všechny členy bez výjimky. Pesach může s Izraelci slavit i cizinec, který je u nich hostem, ale není k tomu zavázán. Tato spásná moc má tedy jakýsi drobný "přeliv" přes historické etnické hranice božího lidu. Rozhodně však není určena komukoli, kdo je ochoten se s ní ztotožnit, veškerému lidstvu.

Tato událost je natolik významná, že se u ní na chvíli pozdržme a zkusme si jí hmatatelně představit. Jestliže Ježíšova hostina s učedníky byla, nebo aspoň v náznaku měla být pesachovou hostinou a jestliže se v hrubých rysech její pořádek již shodoval s dnešním pesachovým sederem, musil se Ježíš o jejího rituálu odchýlit už v samém začátku: Namísto slov,  jež seder předepisuje: Toto je chudý chléb, který jedli naši předkové v Egyptské zemi... Tento rok otroci, svobodní rok příští! Zřejmě použil Ježíš šokující slova o svém těle, jež se vydává a krvi , jež "se prolévá za mnohé". To už byl signál, který nemohli učedníci ignorovat. - srv. J 16:29 Jeho učedníci mu řekli: "Nyní mluvíš přímo a bez obrazů." - A přitom to obraz byl, a jaký! Obraz, jenž do sebe dokázal svou magickou silou vtáhnout celá další pokolení a věky . V tomto okamžiku vydal Ježíš skutečně "to nejlepší", vydal se zcela "pro život světa". Jeho slova zazněla jakožto pravé hieros logos zasvěcovací výrok nového mystéria. Podobně jako Sókrates v dialogu Faidón završuje tváří tvář smrti celé své učení a poslání, na něž teprve smrt vtiskuje pravou a nesmazatelnou pečeť, stejně tak činí Ježíš.

11. Je podivuhodným tajemstvím, že mezníky lidského života nevyznačují, byť bychom si to sebevíc přáli, pouze naše aktivní rozhodnutí a činy, ale jsou též  převýznamné věci, které se nám prostě dějí a na nichž nemáme žádnou aktivní účast. Události tohoto typu vyznačují především začátek a konec každého individuálního života. Rodíme se na svět bez svého aktivního přičinění, a než dosáhneme dospělosti, jsou často naše možnosti ovlivňovat vlastní osud velmi omezené. Podobně, ale ještě silněji, to platí o konci života: o něm nerozhodujeme my, ale jiné síly, které ukončí - někdy i poměrně hrubě a násilně - náš pobyt v těle. Věru, pravdivé je slovo písma: Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. (J 21,18). I poslední dvě události Ježíšova života jsou tohoto typu. První z nich je Ježíšova smrt, násilný konec jeho života, který evangelisté podrobně líčí a jenž byl výsledkem složitého procesu připomínajícího nějakou spuštěnou mašinérii - zajetí, postrkování od jedné instituce od druhé, až se nakonec nalezla instituce, jež se ho odhodlala odpravit. V této souvislosti možná stojí za povšimnutí, jak  v líčení především Janova evangelia mistrně Ježíš tuto svou novou, pasivní roli zvládá: od počáteční výzvy učedníkovi, aby zanechal obrany, před odmítnutí debaty a vlastní obrany před synedriem, ignorování světského vladaře Heroda (tuto epizodu zaznamenává pouze Lukáš - nemusí být tedy zcela autentická), až po provokující pasivitu, jíž Ježíš přímo vnutí svůj scénář událostí římskému vladaři Pilátovi u Jana. (J 18,33-19,11).

Z hlediska účelu této práce narážíme nyní na jistý nepříjemný paradox:  Celý Ježíšův život jsme se doposud snažili nastiňovat jaksi zevnitř, z Ježíšovy osoby, a pokoušeli jsme se pochopit, jak asi mohl jednotlivé momenty zde uvedené prožívat a jakým způsobem to přispívalo ke tkaní jeho jedinečného osudu. U posledních dvou událostí to je ale stěží možné, a to i přesto, že líčení posledních dní a chvil Ježíšových je v evangelních pramenech tou nejobsáhlejší a nejpodrobněji zpracovanou částí. Nám všem lidem totiž, jak zde chodíme po zemi, obracíme s jeden na druhého, píšeme si a sdělujeme vzájemně své zážitky, schází jeden fundamentální zážitek vlastní lidské bytosti - zážitek smrti.[14] Říká se, že ve smrti je každý sám, a je to asi pravda, ale v Ježíšově případě cosi nehraje. Naše individuální smrt nás nepochybně vytrhuje z veškerých pozemských souvislostí a staví na cesty nám doposud neznámé, bez možnosti se vrátit a nadále ovlivňovat pozemské dění. Je jakoby posledním limitem[15] naší vůle, jejíž rezervoár je takřka nezměrný při narození a postupnou realizací konkrétních rozhodnutí během života se neustále zmenšuje. Ježíš dokázal tuto omezující hranici individuálního osudu nějakým způsobem prolomit - o tom svědčí především následující události: Jeho vůli k pomoci světu a životu musela nakonec asi ustoupit i smrt. Tím se dostáváme k tomu nejtajemnějšímu a ohromivému poslednímu bodu Ježíšovy pozemské cesty:

12. Ježíšova bytost totiž po odložení těla ve smrti neopustila zcela tento svět. Celkem několik desítek lidí - pokud shrneme zprávy evangelií a Pavlovy - ho  po jeho smrti viděla - ovšemže v čemsi co se silně podobalo jeho pozemskému tělu - a někteří z nich s nim také hovořili. Tento fakt Ježíšovy pokračující přítomnosti nejen jakožto ideje, kterou mají jeho učedníci naplňovat, ale též jako bytosti s vlastním osudem, bytosti, jež může říkat "já", rozhodovat se a svá rozhodnutí případně také měnit[16] je čímsi jedinečným, odjinud nedosvědčeným, čemu křesťanská církve začala říkat Ježíšovo VZKŘĺŠENĺ. Toto je poslední událost, jíž Ježíš svůj pozemský osud naplnil a zároveň překročil a událost, jíž se v jeho bytosti naplnilo jednak vše lidské, jednak ono směřování k univerzálnímu. o němž jsem mluvil v úvodu k této stati. Proto je vskutku možno hovořit o Ježíšovi jako o "božském člověku", nebo o člověku - Bohu.