Andresius | Já jsem vinný kmen (Ex. J 15)

Jan 15

1  Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest

2  Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla.

3  Již vy čisti jste pro řeč, kterouž jsem mluvil vám.

4  Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně.

5  Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.

6  Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest, a uschneť, a sberouť ty ratolesti a na oheň uvrhou a shoříť.

7  Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-liť v vás, což byste koli chtěli, proste, a staneť se vám.

8  V tomť bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a takť budete moji učedlníci.

Přátelé

Rostliny mají tu zvláštní vlastnost, že mohou celkem bez problému postrádat nějakou část svého těla, aniž by je to ohrozilo na životě. Některé druhy rostlin s tím, že budou spásány nebo okusovány, dokonce tuším tak nějak "počítají", a kdyby se to nedělo, zaplavily by celý svůj biotop. Proto může působit poněkud divně, že vůbec mluvíme o částech rostliny, jako by měly samostatnou existenci. A tu je si dobré uvědomit, co vlastně myslíme, když v běžné řeči mluvíme o větvích, kmeni, listech haluzích apod. To se totiž k nim vztahujeme jako k věcem, jako k neživým předmětům: když třeba mluvíme o kmeni, máme většinou na mysli kmen stromu už poraženého, jen ještě nerozřezaného, zatímco když se v obdivu blížíme ke starobylé lípě, mnohem spíše zvoláme "Jaký mohutný strom!" nežli "Jaký mohutný kmen!"

Ale přesně o tom mluví toto Kristovo podobenství: Haluz odťatá od stromu je mrtvá, nežije, nenese ovoce. To říká verš 4. (ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu)

A v opačném případě? V opačném případě vlastně nemůžeme o žádných haluzích nebo ratolestech mluvit: vše je součástí jednoho organického celku a vlastně není principiálně rozdílu mezi "kmenem" a "ratolestmi"; kmenem vlastně označujeme jen tu nejstarší část těla rostliny, která, ač v ní působí stejné biologické vazby a principy, se již zřekla sama produktivní funkce a působí právě skrze své výhonky.

Máme-li tedy být součástí organického celku, nemá nám jít o zdánlivou, mrtvou samostatnost, neboť to, co v nás stejně jako v tisícerých jiných výhoncích působí je jediná kristovská síla, jeho slovo, "řeč, kterouž jsem mluvil vám". Bez této síly jistě nemůže dojít k žádnému naplnění našeho úkolu, nemůže "dozrát žádné ovoce".(verš 4)

Kristova síla se propůjčuje všem, nečiní rozdílu, jedině oddělením od ní se můžeme připravit o plody jejího působení. A naopak - necháme-li sebou tuto sílu procházet, nemusí nás trápit, že nevidíme její bezprostřední účinky: Ta síla se jistě projeví - možná zde, možná někde daleko; možná skrze nás samé, možná skrze někoho zcela jiného.

Bylo by to až příliš krásné, proto je si třeba uvědomit, že i do tohoto procesu něco zasahuje – a Ježíš je si toho vědom: Kristova síla, síla lásky je dostupná všem, přesto se však stává, že k některým nedospěje. Proč, zůstává zahaleno tajemstvím: může to být způsobeno vnějšími vlivy, může to být ztajená choroba, která se právě zde na tomto místě, v tomto výhonku projeví. O takových nejrůznějších faktorech uvažoval Ježíš ve svém jiném "botanickém" podobenství, totiž o semeni a rozsévači (Mk 4,3-20 par.). V takovém případě, alespoň podle tohoto Janova výkladu, je třeba zásahu Otce. (v.2 - Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla.) Jistě je pro každého zbožného člověka - tedy i pro Ježíše, jenž nikdy nezapomínal na zbožnou pokoru před svým "Otcem" - přijatelnější připsat takový zásah právě jemu, protože soudit, že se tak děje například podle vůle slepého osudu, by bylo bezbožné. Ale přesto tu máme problém: Opravdu Bůh působí tak, že některým lidem odejme milost Kristova působení?

Zdá se, že zde Jan šel poněkud nad rámec prvotního Kristova poselství, jak je vyjádřeno u synoptiků, nebo dokonce už třeba v Matoušem citovaném Izaiášově verši, že - rozuměj Mesiáš - nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, (Iz 42,3 cit. v Mt 12,20). Synoptický Ježíš je mnohem nakloněnější s důvěrou vyčkat naplnění: Nechte obojí růst spolu až do žně. (Mt 13:30). Proč najednou je u Jana zdůrazněno takové nekompromisní, ostré řešení? Je ovšem zajímavé, že hned v následujícím verši evangelista svou horlivost oslabuje:  Vy již čisti jste ... - tedy vás by se to nemělo týkat, říká učedníkům - pokud nezmalomyslníte, pokud se sami této své naděje nezřeknete. Slova o "odřezávání" resp. "vyvrhování" jsou tedy asi míněna obecněji, v širším kontextu, možná mířila na Izrael jako celek. Vinice je častý obraz pro Izrael - (např Oz10,1;14,7-8; Jer6,6; Ez 15,1-6; 17,5-10; 19,10-11; Ž 80,8-9), ale i v pozdější židovské literatuře; dokonce proslavená židovská rabínská "akademie" v Javne se nazývala "vinice". Mohly by se tedy v tomto Ježíšově, nebo lépe řečeno Janem dotvořeném Ježíšově slově odrážet určité spory mezi křesťanskými sbory a synagogou při jejich definitivním oddělování, jež spadá zhruba do doby vzniku Janova evangelia.

Nicméně i zde můžeme vidět určitý rozdíl mezi ježíšovskou zvěstí podle synoptiků a janovským Ježíšem: rozdíl zde, na novozákonní úrovni sice ještě poměrně málo zřetelný, avšak takový, jenž posléze povede v církvi k zaujetí mnoha sporných stanovisek. Vše nasvědčuje tomu, že prvotní ježíšovská zvěst si byla silně vědoma této působící síly a měla v ní naprostou důvěru - zde opět můžeme poukázat na podobenství o rozsévači. Nepočítala vůbec s tím, že by se jí cokoli mohlo postavit do cesty, neřkuli její poslání překazit. Ale již v Prvním Janově listu máme pro pozdější vývoj dosti neblahý výraz antikrist, jímž je dle 1J 2,22 ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus a nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle (1J 4,3; 2J 2,7). Není podstatné, zda se tím míní odpůrci z židovských kruhů nebo odjinud; podstatné je, že je tu najednou někdo (nebo něco) co se staví proti Kristu a jemuž tedy může a má být upřen podíl na Kristově spásném působení! První generace Ježíšových učedníků, ještě bezprostředně zasažena a oslovena oním svět burcujícím a převracejícím Ježíšovým poselstvím si asi stěží dovedla představit, že by se šíření jejich zvěsti mohla postavit do cesty - nevíra! V situaci oslovení a zasažení je snadné a přirozené reagovat vírou. Bez onoho bezprostředního impulsu je to však mnohem těžší a je to spojeno s mnohem větším osobním výkonem - janovský Ježíš jej dokonce spojuje s blahoslavenstvím (J 20,29). A tak mnohočetné zdůrazňování  Zůstaňtež ve mně (v.4)...Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven (v.6), a oproti tomu Kdo zůstává ve mně (v.5)... Zůstanete-li ve mně (v.7)... takť budete moji učedlníci (v.8) určitě nemůže být výzvou k zmrtvění, zakonzervování onoho prvotního impulsu, ale možná v nich můžeme slyšet právě ozvěnu onoho – asi přirozeného - procesu ochabování prvotní víry. Kristův impuls však nikdy nemůže být petrifikován. Tím by právě zcela naopak byl snížen na úroveň pouhé spekulace, domněnky proti níž je možno postavit domněnku jinou. Kristus shlížející na Rio de Janeiro mi připadá – jakkoli jsem ho na vlastní oči neviděl – spíše jako příbuzný Stalinův, nežli jako výraz křesťanské víry. Ratolest zůstávající na stromě je ratolest živá - přinášející ovoce, jiná nemá smyslu. Kristovo působení je živé a oživující, proto také neustále přináší roztodivné plody - a to právě je znamením pravého učedníka Kristova.