Dopis 177 - 178

177.dopis
Ludwig Camerarius, Praha
Kristiánovi z Anhaltu v Ambergu

24.novembris

Můj nejjasnější pane, ctihodný kníže. Mám-li Vám podat zprávu o svých tajných rozhovorech s císařem - a dostalo se mi té milosti při vícero tajných audiencích - jsem u velikém údivu a snad si ani nevím rady. S bezprostředním účelem mé mise, totiž stran podrobností možné smlouvy s Uníí, nechtěl vůbec souhlasit. Občas se zdávalo, jako by zapomněl na vše, s čím se tak překvapivě svěřil markraběti z Ansbachu. Když hovořil, připadalo mi to jako zvláštní směsice moudrosti a bláznovství, kterou ani nedokáži zopakovat. Takřka vůbec nedopustil otázky, vlastně mě ani nepustil ke slovu, ale byl jsem přijmout úlohu důvěrného svědka nekonečných monologů. Bezpochyby jej rozlítilo, jak kurfiřti v Norimberku v květnu rozhodli o volbě jeho nástupce a domáhá se nejprve říšského sněmu v Řezně, jistě s cílem překazit Matyášovu volbu. Ale to vše opakuje jaksi mechanicky, jakoby to byly plány někoho jiného a cizího, plány nad nimiž se cíti s pousmáním povznesen. S neobvyklou mírností prohlásil, že mu byla odebrána světská moc, a tak byl zrazen. Ale vzal si ponaučení: Moc spočívající na násilí, sama sebe zničí - ničí lidi, národy a říše. Světová veleříše Římská padla i se svými legiemi a kohortami, neboť meč vyvrací meč. Ale Řím přesto zůstal středem světa. Proč? Protože na místo světské moci nastoupila moc duchovní. Ukřižovaný přemohl císaře a rozpadající se říši vzal na svá bedra a nově ji vybudoval.

Leč papežové nezůstali věrni Vykupitelovu poslání. Nepodrželi si moc duchovní síly a namísto ní zaměřili své úsilí jedině na moc světskou. To zkazilo křesťanstvo a nakonec je rozštěpilo ve tři nesmiřitelné tábory, jež na sebe pod záminkou obrany pravé víry zuřivě a bez milosti útočí, ovšem s jediným cílem, strhnout na sebe úplně světskou moc. Pokusil se této osudové kletbě zabránit, když učinil Prahu oporou míru. Praha se měla stát novým Římem, novým středem světa. Ale nevděční Pražané ho nepochopili. Proto prý město navěky proklel a nyní hledá nový Řím.

Nato se počal vyptávat na Heidelberk, jehož krásu slyšel velebit a jehož univerzita se těší vynikající pověsti. A jeho zámek, prohlásil zamyšleně, je hoden císaře. A pak začal jako o samozřejmosti mluvit o jakési "nebeské svatbě", čímž myslel své spojení vdovou po kurfiřtu. A z tohoto svazku, ze "svaté krve", by měl vzejít dědic celé říše, jakoby naše zeměpaní ještě nepřivedla na svět žádného syna. Zde jsem přirozeně chtěl zaseknout udici, ale on hovořil dále o tisícileté říši, již hodlal vybudovat v srdci Evropy na březích Neckaru. Nastala totiž nová doba duchovní moci a on chce být jakožto císař beze zbraně jejím prvním vládcem.

Pak mi sdělil, že jeho dvorní astronom Johannes Kepler objevil ve hvězdách zákony božské harmonie, jimž je podřízen řád světa. Děje se to ovšem v epochách, jež člověk nedokáže vyčíslit a oproti nimž není lidský život více než pouhý okamžik. Proto je také vše, co může vykonat jednotlivec, pouze zlomkovité a nedá se navíc ani čekat, že v tom jiný bude pokračovat, nebo to dokonce dokončí. Většina toho, oč do budoucna usilujeme, je vlastně již minulostí, jež ovšem upadla v zapomnění. To platí i o míru, jenž vládl, když byli lidé v harmonii s přírodou. Věděli totiž, že vše řící vyšší duchovní moc a spojuje vjedno a pokorně se jí poddávali. Teprve když si tuto moc zosobnili v postavách bohů a jeden začal svého boha vynášet nad boha druhého, dostali se do sporu, jak ukazuje příběh o Kainovi a Ábelovi. A když si lidé opovážlivě přisvojili božství a panovačně se postavili mezi Boha a jeho stvoření, byla harmonie na zemi zničena.

Hodlá tedy založit nové lidské společenství pokoje, v němž se pokojně v bratrské lásce setkají katolíci a luteráni, kalvinisté a Židé, Čeští bratři a utrakvisté, ba i muslimové. Chce svýma vlastníma rukama ukovat zlatý řetěz pro Řád míru, který propůjčí tomu, kdo půjde příkladem a nastoupí na tuto cestu. Vojáci jsou morem sužujícím zemi, zvolal, řádí hůře nežli černá smrt, jež ostatně přicházívá až v jejich stopách. V jeho nové říši nebude nikdo smět nosit zbraň a vztáhnout ruku na druhého. Toho se však nedá docílit tresty, ale všichni musí být naplněni zjevením, jako byl i sám Ježíš zapálen poselstvím, které bylo poté zfalšováno a obráceno v opak. Chtěl by toto poselství zvěstovat na příštím říšském sněmu a chtěl by si předtím k tomu zajistit souhlas všech kurfiřtů. Spoléhá se v tom především na Unii.

"Řím!, Řím!" zvolal a zahrozil pěstí směrem k městu, odkud zaznívalo dunění zvonů, " svými legiemi kněží a kohortami Jezuitů zotročil lidské svědomí, a ani Luther ani Kalvín mu nepřinesli vysvobození." Ale nyní přichází hodina generální reformace, v níž bude svědomí vykoupeno a nelidské náboženství bude nahrazeno kosmickou zkušeností a všeobjímající láskou.

Co jsem na to vše měl říci? Byl jsem dojat k slzám a byl bych rád bezpodmínečně císaři slavnostně přislíbil, že ho budu následovat, ale čemu by to pomohlo? Vždyť nikdo nepomyslil na nic jiného, nežli že císař chce každým možným způsobem uškodit svému bratrovi. I my bychom se mu v rom rádi postavili po bok, poněvadž od Matyáše můžeme v budoucnu očekávat málo dobrého. Ale politika, jež se upíná k vizím a zcela pohrdá skutečností, byť by i byla velkolepá, sotva nastolí nový věk. A pokud by chtěl císař své záměry opravdu uskutečnit, dospěl k nim příliš pozdě. Myšlení bylo vždy jeho mnohem silnější stránkou nežli jednání, jakoby se to rozhodující již odehrálo v jeho hlavě. A tak tomu bude i nyní. Z Prahy si neodnesu jinou jistotu, nežli o tom že existuje harmonie sfér.

178. dopis
Jan Ámos Komenský, Herborn
Janu Laneciovi v Přerově

na 1. advent

Ctihodný učiteli a mistře!

Ani Vám nemohu popsat, jak dobře se mi zde vede a jakou vděčností jsem naplněn, že mi náš milostivý pán, pan ze Žerotína prokázal milost, že smím studovat na zdejší proslavené alma mater. Chci se ukázat hodným jeho důvěry.

První krok k tomu mám již za sebou: Profesor Johann Heinrich Alstedt, který se mezi studenty těší veliké úctě, si mě vybral za asistenta. Zastává sice stolici učitele theologie, ale má rozsáhlé vědomosti ve všech vědních oborech. A je jen o čtyři roky starší nežli já! Jak velice se mi na něm ukazuje, co se dá dokázat cílevědomou pílí. A Alstedt si vskutku stanovil velký cíl: Je třeba shromáždit veškeré lidské vědění, rozptýlené po sedmadvaceti oborech, systematicky je uspořádat a představit v jednotném celku a vzájemné harmonii a souladu s vírou. A při tom mu mám být nápomocen! Když jsem jednou po dlouhém sni plném studia usnul ve studovně, zdálo se mi o tom, že jednou dokážu takovou práci vykonat i pro svou vlast. Tomu se asi zasmějete. Ale když jsem procitl, umínil jsem si, že na snu vybuduji svůj plán. Již mám i titul pro takovou encyklopedii: Theatrum universitatis rerum. Nespílejte mi, prosím, pro přílišnou troufalost. Tady v Herbornu to ani jinak nejde - tady vládnou vznešené ideály. Tak jsme tu před nedlouhou dobou vedli dlouhou disputaci o metodě profesora Ratichia, pomocí níž se dá zcela snadno naučit latinsky, řecky i hebrejsky, aby se všem otevřely prameny moudrosti v jejich originále. Kromě toho pracuje profesor Ratichius na univerzální světové řeči, pomocí níž by se mohli dorozumět všichni lidé na světě. To by nakonec muselo vést k jediné celosvětové říši a k jedinému náboženství pro všechny lidi! Někteří se to snaží obrátit v žert, ale já jsem těmito idejemi zcela naplněn a přemožen. Zdali mi postačí můj život, abych je dokázal uskutečnit? Co se mých sil týče, nikdy v to neztratím důvěru.—

předchozí část:             andresius.pise.cz/404-dopis-176-solna-valka.html

následující část:           andresius.pise.cz/406-dopis-179-180.html