Dopis385 + Disputace Descarta a Fridricha Falckého

385. dopis
Gustav Adolf, král švédský, Gollnow
Kancléři Oxenstiernovi ve Stockholmu

2.decembris

Vaše milosti!
Shromažďuji své lidi na Odře a mám v úmyslu zkřížit zbraně s nepřítelem, a třebaže je naše věc dobrá a spravedlivá, přesto je pro naše hříchy a pro krátkost našeho života výsledek boje nejistý. Proto Vás žádám a napomínám pro samého Krista, abyste neztrácel odvahu, nebude-li vše zcela podle naší vůle. Mějte ustavičně v prvé řadě na paměti naši památku a blaho našich lidí. Naložte s mou rodinou tak, jak byste sám chtěl,aby Bůh naložil s Vámi a Vašimi blízkými a jak i já se vůči Vám a Vaší rodině hodlám zachovat, popřeje-li mi Bůh života. Dvacet let jsem vládl v našem království a vynaložil při tom velkou námahu, avšak také - Bohu díky- získal nemálo cti, vždy jsem je miloval a ctil i s jeho věrnými obyvateli a vynaložil pro ně svou čest, svůj život, své jmění i mnoho dobrých dnů. Na tomto světě jsem nevyhledával jiných pokladů, nežli plnit povinnosti svého úřadu, a tak vše, co mi Bůh dal, poroučím do jeho svaté moci, doufaje v to nejlepší zde i v mír, radost a blaženost po tomto životě.

Disputace
vedená v Haagu v první vánoční den mezi Českým králem Fridrichem, společně s jeho chotí Alžbětou Českou a Renatem Cartesiem, francouzským matematikem a filosofem

FRIDRICH: Jste vyhnanec jako my, jakkoli ve Francii zůstal živý duch krále JIndřicha IV.
CARTESIUS: Nebyl jsem vystaven pronásledování, ani mi nikdo vřejně nevyhrožoval. Prozatím. Ale varovali mě přátelé. Existovalo podezření. A nakonec jsem poslechl varování mého vnitřního hlasu.
FRIDRICH: Jste nepřítelem církve?
CARTESIUS: Něčeho takového bych se nikdy neodvážil. Jsem pouze názoru, že by se mělo pečlivě rozlišovat mezi názory hlásanými církví a těmi, které jsou běžně církevními doktory uznávány a opírají se o nepodložené fyzikální představy.
FRIDRICH: Tomu říkám opatrná formulace! Ale teď žijete ve svobodné zemi, zde můžete psát a diskutovat bez obalu.
CARTESIUS: Mně nejde o to disputovat o tom, co je správné. Jde mi pouze o tom,abych svou osobu uchránil před násilím a zajistil si vlastní bezpečnost. V Nizozemí všichni vědí, co znamená svoboda. Ale pochybuji, zda si ji každý podle libosti smí vykládat tak dalekosáhle, jak je mu libo.
FRIDRICH: Byl jste také vojákem...
CARTESIUS: V Bitvě na Bílé hoře...
FRIDRICH: To byl pro mne nešťastný den...
CARTESIUS: Ani pro mne není tou nejšťastnější vzpomínkou.
FRIDRICH Ztratil jste tehdy odvahu?
CARTESIUS: Odhalila se mi tehdy nesmyslnost odvahy, jež pozůstává z toho vyběhnout s křikem a šavlí v ruce vpřed v dešti kulí z mušket a kanónů.
FRIDRICH Je ještě jiná odvaha, odvaha ducha.
CARTESIUS: Vím, na co narážíte Sire. Obdivuji Giordana Bruna. Nejsem však připraven sdílet jeho osud. Přeji z celeého srdce Tommasu Campanellovi přízeň, jíž ho zahrnuje kardinál Richelieu. Nebyl bych ale připraven zaplatit za ni odpovídající cenu. Zboží, jehož si ve světě cením nejvíce, jsou klid a bezpečí.
FRIDRICH: Já však jsem slyšel velice mnoho o odvážnosti vašich myšlenek. Ty jistě nevyrůstají z klidu a bezpečí.
CARTESIUS: Je třeba rozlišit vnější podmínky od vnitřních poměrů. Na tváři země jsou idylické krajiny, které nedávají ani tušit, že pod nimi kypí tekutý oheň.
ALŽBĚTA: Můj manžel na vás naléhá, poněvadž očekává nějaké silné slovo v neprospěch církve. Od té doby, co se zkřížily naše cesty již zakusil tolik zlého, že se dokonce odvrátil od Boha. Dělám si o něj starost. Vím, že je dobrý člověk. Ale což člověk může žít jako nekřesťan, přesto ale dobrý člověk?
CARTESIUS: Není rozhodně tak nebývalé, že i ateista žije ctnostně, jako křesťané, kteří se dají strhnout ke všemožným zločinům. Když dennodenně vidíme po celé Evropě tuto bandu zrůd, proč bychom měli věřit, že je něco takového nemožné? Zkušenost nás učí, že ti, kdo věří na neb a peklo, jsou přesto schopni každého zločinu. Z toho je zřejmé, že náklonnost ke zlému nepochází z nedostatku poznání Boha, aniž poznání odměňujícího a trestajícího Boha nevede k polepšení. V duši, jež nemá poznání Boha, totiž není náklonnost ke zlému nikterak větší, nežli v té, co Boha zná.Ateistická společnost může stejně tak dobře vtělit do života občanské a morální ctnosti, pokud jen bude přísně trestat zločiny a spojí představy cti a hanby s určitými předměty. Neboť tím, že členové společnosti neznají prvotní bytost, Tvůrce a udržovatele světa, z nich nezmizí cit pro čest a hanbu, smysl pro odměnu a trest a veškeré ostatní vášně, jež hýbou obyčejnými lidmi, a rovněž z nich nebudou vymazány veškeré rozumové poznatky. Jistě bychom mezi takovými lidmi potkali jednotlivce čestné v obcování, pomáhající ubohým, nepřátele bezpráví, věrné v přátelství, velkomyslné vůči úhonám, schopné odpírat rozkoším těla a dobré mysli vůči všem.
ALŽBĚTA: Pak by ovšem tito ateisté byli zakuklenými křesťany. Nejsou snad křesťané, kteří páchají zločiny zakuklenými ateisty?
CARTESIUS: Nikoli. Nemůže se argumentovat, že by křesťané, kteří nežijí ve shodě s principy svého náboženství, nebyli přesvědčeni o platnosti křesťanských mystérií a byli tudíž skrytými ateisty. Nebylo by nic neudržitelnějšího, než kdybychom všechny ony křesťanské vojáky, kteří se dopouštějí neslýchaných prostopášností a výstřelků, nejsou-li podrobeni tvrdé disciplíně, zařadili mezi ateisty. Vím, o čem mluvím. V takových duších nikdy ani nevzklíčí pochybnost o boží existenci. Úplně naopak. Je totiž jisté, že vojáci bažící po krvi a půtkách, a kteří, když je jim to dopřáno, pro maličkost usouží k zoufalství zemi, ať již spojeneckou nebo nepřátelskou, jsou velmi otevřeni pro horlivost ve víře! A když je pak pustí na lidi jiné víry a ještě jim poskytnou takový náramný motiv, což jsme již mnohokrát viděli, vidíme, že to jejich odvahu vystupňuje až k šílenství a že pak veškeré násilnosti konají ve jménu zbožnosti! Vidíme, jakou nesmiřitelnou nenávistí pak pronásledují ty, kteří nepatří k jejich sektě a jak by si třeba i dělali svědomí z toho, kdyby s nimi sdíleli společnou bohoslužbu.To je důkazem toho, že se křesťanství vnitřně neodřekli, i když se propůjčili ke všem zločinům, jichž se dopouštějí. A což se všechny zločiny křižáků neděly na základě náboženství? Odvážili bychom se tvrdit, že křesťané chystající se křížové tažení do Svaté země, byli bezbožní? Ti, kteří opouštěli vlast, aby bojovali s nevěřícími a domnívali se v čele svých vojsk vidět anděly a svaté, obracející jejich nepřátele na útěk,ti, kdo neustále mluvili o znameních a zázracích? To bychom museli být bez rozumu, abychom takovéto lidi podezírali z ateismu!
ALŽBĚTA: Promiňte mi mou nevzdělanost...
CARTESIUS: Dopouštěli se těch nejohavnějších zločinů, a jakých kdy bylo slýchat. Dokonce do té míry, že křesťané, které údajně přišli chránit, k nim nabyli větší nenávisti nežli vůči Turkům a Saracénům. A je tomu snad dnes jinak? e, jak jsem říkal: Většina křižáků byli lidé, kteří k tomuto svému počinu byli vybídnuti kázáním a odpustky a kteří se ve svém srdci dozajista nezřekli náboženství, když se dali strhnout ke všem oněm krutostem; na tom se nic nezměnilo.
ALŽBĚTA:Ale což není křesťanství náboženstvím lásky?
CARTESIUS: Je určitě pravda, že duch našeho svatého náboženství nevybízí lidi k válkám. Ovšem na druhé straně není na zemi bojovnějších národů, nežli právě ty, jež se hlásí ke křesťanství. Jsou to křesťané, kdo den za dnem neustále zdokonalují válečné umění a přitom vymýšlejí a stavějí nesčetné nové vražedné a děsivé obléhací stroje. A jsme to my, od koho se nevěřící učí používat lepší zbraně.
ALŽBĚTA: Nepomůže snad čas a neprosadí se postupně v křesťanství jeho pravý duch?
CARTESIUS: Čas zatím nebyl k ničemu. Dějiny jsou sérií analogií, poněvadž je utvářejí zřetězené a krátké životy lidí, kteří nadto rychle zapomínají. Od čtvrtého století po to naše byly mezi křesťany spiknutí, vzpoury, občanské války, revoluce a svržení králové právě tak časté, nebo ještě častější nežli u nevěřících. a jestliže byly některé země těmto bědám vystaveny méně, nebylo toho příčinou křesťanství. Rozdílnost tkví v rozličnosti duchů jednotlivých národů a jejich náboženském ustrojení. Rozbroje a katastrofy, které vnášejí mezi státy zmatek a často vedou k jejich pádu, bývají často způsobeny náboženstvím a právě takové rozbroje bývaly v dějinách ty nejničivější. Jazyk nedokáže vylíčit krutosti, jichž se křesťanstvo dopustilo, aby například vymýtilo kacíře nebo naopak udrželo při životě sekty, jež se od většinové církve oddělily. Číst o jejich dějinách vyvolává děs, a člověk se toho hrozí, je-li aspoň poněkud mírného založení. Dobrý člověk nedokáže tyto příběhy číst, aniž by se sám rozezlil, neboť se nedokáže zdržet, aby neproklel památku původců takové krutosti!
ALŽBĚTA: Ale co se dá proti tomu dělat:
CARTESIUS: Člověk si musí vybrat mezi křesťanstvím a filosofií. Člověk, který je přesvědčen, že potlačováním kacířů šíří boží království, pošlape veškeré morální zákony, aniž by si dělal sebemenší výčitky svědomí; spíše naopak ho jeho svědomí bude k tomu popouzet, aby nasadil veškeré prostředky a dosáhl toho, aby se již nikdo nerouhal svatému božímu jménu a aby se tak na ruinách kacířství a modlářství upevnila ortodoxie. Jakou spoušť taková náboženská horlivost natropí v říši! Což by se něčeho takového mohla obávat a svobodomyslných?
ALŽBĚTA: Což vy nemáte žádné dogma, žádnou spasitelnou pravdu...
CARTESIUS: Ve skutečnosti je toto dogma oblíbeným dogmatem římské církve a ona je uplatňuje všude, kde může. Ale ani protestanté ho neopomenou využít v praxi, jakkoli v něm nejdou až do všech nejneoblíbenějších důsledků. Popravdě toto dogma nátlaku na svědomí vládne ve všem křesťanstvu, a to od té doby, co se křesťané staly pány nad životem a smrtí; od Konstantina, prvního křesťanského císaře až po Ferdinanda, který sedí na trůně nyní.
ALŽBĚTA: Ale jak k tomu mohlo dojít? Je to skutečně vinou církve?
CARTESIUS: V této otázce došlo ke hroznému skloubení dvou až příčin. První jsou slavnostně vyhlášené zákony, obsahující tresty pro každého, kdo nesdílí určité názory na náboženské otázky, a ty sdílí veškeré křesťanstvo a používají se tak často, jak je jen k tomu příležitost, už 1200 let. Druhou příčinou je přísné a často krvavé nekompromisní prosazování těchto zákonů, k němuž se vždy našel podnět. Třetí příčinou -a ta je nejhroznější ze všech - je jejich schvalování preláty, koncily, papeži a většinou učenců, Opakuji: To je to nejstrašnější, vskutku obludné; toto je nejvyšší stupeň duchovní a mravní zkaženosti, že se tak šílené učení, učení, jež opravňuje trestat člověka, který se z důvodů svědomí zdráhá podepsat určitou věroučnou formuli, šíří v křesťanstvu za téměř všeobecného souhlasu a že mu přitakají i učitelé, takže nabylo takové úcty, že člověk platí bezmála za kacíře, když se - i mezi protestanty - vyjádří ve prospěch tolerance.
FRIDRICH: Jsem velice rád, že se pod idylickou plání tak mocně rozpoutal ohnivý rej. Pokud otisknete tyto své myšlenky, můžete jimi církev podpálit.
CARTESIUS: To bych sám dříve shořel na hranici. Já budu psát a tisknout jiné, ato nepozorovaně rozdrolí hradby církve. Agonie církve již začala bez mého přičinění.
FRIDRICH: Potrvá dlouho, a bude stát život ještě mnoho lidí.
CARTESIUS: Ještě více lidí si vyžádá vyhlídka na věčnou blaženost, a právě to agónii církve prodlouží.
ALŽBĚTA: Není divu, když lidi očekává místo věčné blaženosti nicota.
CARTESIUS: Co znamená "Nic"? "Nic" je , co není "něco". Může to znamenat, že to není nic jednoznačného, a nic existujícího,, ale ne nejsoucí. Jsoucno obejímá vše. Co Indové nazývají nirvánou, není "nicota", ale určitý způsob bytí.
ALŽBĚTA:Ale lidé mají stejně strach ped nicotou.
CARTESIUS: Strach je vždy prvním krokem, ke uvržení do otroctví. Toho odjakživa využívají kněží a církev na tom založila svoji moc, a nejen ona. Člověk musí nabýt odvahy ke svobodě.
FRIDRICH:A tím se dostáváme zpět k počátku našeho rozhovoru. Člověk musí nejen mít odvahu ke svobodě, musí ji také projevit.
CARTESIUS:: Cui bono? To je nebezpečné a rozumný člověk se musí ptát, komu prospěje, když se sámvvystaví nebezpečí.
FRIDRICH: Není rozumnost někdy jen zámika skrývající strach?
ALŽBĚTA: Musí být lidé, kteří se stanou znamení, aniž by se ptali, zdali jim to uškodí nebo druhým prospěje. Jako Ježíš z Nazareta.
CARTESIUS: Příliš mu to neprospělo a druhým také ne. Ale bylo by svévolné pokoušet se postavit na jeho. místo. Pokud připustíme, že skutečně žil.
FRIDRICH: Moje choť věří na Novou Atlantidu a její pionýry.
CARTESIUS:Nová Atlantis předpokládá existenci staré Atlantis. O její existenci byl třeba Platón pevně přesvědčen. A popsal její státní zřízení, při nejmenším na svém počátku příkladné. Ale ta zanikla velikou katastrofou. Baconův ostrůvek možná také spočívá na sopce. Nepochybně jsme to vycítili, když Bacon - stejně jako Platón - ukončil svůj popis dříve, než nám sdělil definitivní poznání. Nevyrazila mu pero z ruky smrt - to bychom mohli totéž předpokládat u Platóna - ale sám Bacon přerušil rozvíjejí své vize, aby se taději věnoval reálným tématům. A udělal dobře.
FRIDRICH: Nechtěl nás tím pobídnout k tomu, abychom se namísto myšlenek na ztracený v minulosti ležící nebeský ráj spíše věnovali vytvoření ráje pozemského?
ALŽBĚTA: My mu říkáme naše Zimní království.
CARTESIUS: To je podivuhodná fantazie. Dál ji v představách rozvíjejte. zdokonalujte a doplňujte tento svůj pohled na svět. Uchrání vás před zoufalstvím. - Ovšem za předpokladu, že ji uzavřete jako tajemství ve svých srdcích.- Madame! Sire! (poroučí se).
FRIDRICH: Velmi dobře ví, co by bylo třeba udělat. Ale nechce se tomu odevzdat. I čas by byl na to zralý, ale on necítí všeobecnou nespokojenost. Je to filosof. Král musí jednat.
ALŽBĚTA: Gustav Adolf bude jednat za tebe.
FRIDRICH: Příliš dlouho jsem čekal, až za mně jiní něco udělají.—

Nové noviny
O čem každodenně nás zpravují různé zvěsti

NORIMBERK:Jistý Augustin Kutter s velikým fortelem zavedl do hlavní ručních zbraní spirálovité drážky, které se zdají příhodně zpřesňovat ránu a propůjčují střele větší průraznost.
WOLLLIN: Zajatí Chorvati, kteří byli donuceni vstoupit do švédských služeb se od finských pěšáků naučili pohybovat po sněhu pomocí dlouhé tyči na úzkých prknech. Prý tak dostihnou i cválající koně.
SANTO DOMINGO: Francouzští piráti, nazývaní Filibustýři dobyli tuto původně španělskou usedlost i s jejím bezpečným přístavem a zmocnili se celého západoindického ostrova. Podnikají nyní odtud loupežné výpravy po moři a zabavují lodi bez rozdílu národnosti.
NAUMKEAG: Do Masachusettského zálivu na východním pobřeží Západní Indie dorazila malá loď Arabella a po ní celá řada dalších kocábek, které šťastně přestály cestu z Anglie a všechny na zem vysadily puritány, kteří si tam chtějí založit nové osady. Na sedmdesát tisíc jich vloni opustilo svoji vlast, poněvadž byly marné jejich snahy reformovat anglikánskou církev.
ISFAHÁN: Holandský cestovatel jménem Dappers nám podal zprávu o kratochvíli, kterou ne svém dvoře pěstuje večer co večer šáh Sofi, vnuk velkého šáha Abbáse. Dvě družstva jezdců se při ní snaží dřevěným kladivem dopravit dřevěnou kouli na určené místo. Je to velice rychlá hra sloužící ke zdokonalení jezdeckého umění a koná se za dobrovodu hudby. Šáh dovoluje se jí účastnit i prostým poddaným
EDO: V tomto japonském hlavním městě, v němž sídlí japonský šógun Jemucu Tokugawa, byla po evropském vzoru založena univerzita. Šógun sice v Japonsku striktně brání šíření křesťanství, udržuje však obchodní styky především s Portugalci a Holanďany.

Předchozí část:            andresius.pise.cz/533-dopis-383-384-sebevrazda-hanse-de-witte.html

Následující část:           andresius.pise.cz/535-anno-1631-dopis-386-388-videnska-kralova-svatba.html