Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
24.januarii
Drahý příteli,
je potěšitelné, když spolupracujeme s lidmi, kteří vědí, co chtějí, a spojují v sobě odvahu s bystrostí a rozhodnost s důsledností. A jako takového jsem poznal krále Švédů, Gótů a Vendů. V této kruté a částečně i nudné válce bývá zvykem, že se zimní měsíce tráví v zimních kvartýrech, jakoby se vojsko jako veliký drak ukládalo ke spánku. Nedobrovolným hostitelům ovšem není co závidět, neboť ať v létě či v zimě, kam šlápne voják, jen tak rychle tráva neporoste. SPořivý vévoda Oranžský dokonce mívá ve zvyku propustit na zimu část vojáků. Ti se pak vyrojí v Münsterském biskupství, aby se tam přes zimu vykrmili, pokud jim ovšem Tillyho ligistické vojsko něco nechá. Gustav Adolf se těmito zvyklostmi neřídí. Dokonce i Vánoce strávil zvláštním způsobem a vůbec ne v míru. Přímo na štědrý den oblehl po vodě i po souši pevné měst Greifenhagen, které pak následujícího dne vzal útokem. Asi dvě stovky císařských bylo posekáno, ti,kteří se vzdali, mohli vstoupit do švédských služeb. Ale Švédský král se s tím nespokojil. Jeho vojsko táhlo dále na Garz s bohatou kořistí, pící a naloupeným zbožím, rozprášilo houfec asi 500 Chorvatů a pronásledovalo je až na dohled od Malého Berlína. A teď už jsme došil až do Bärwelde, což jsou asi dvě třetiny cesty ze Štětína do Frankfurtu nad Odro, nejsilnější pevnosti po cestě na jih. A zde ukázal Švédský král, že perem nevládne o nic méně nežli mečem. Přijal zde francouzské poselstvo a uzavřel smlouvu, o níž se již dlouho vyjednávalo. Švédsko a Francie se v ní zavázali ke vzájemné obraně svých zemí. Francie zaplatí švédské komoře dvakrát ročně 20 000 říšských tolarů za to, že Gustav Adolf bude vydržovat ve zbrani 30 000 pěších a 6000 jízdních a pomocí nich zaručí německým protestantům i katolíkům náboženskou svobodu. To je státnický kousek, příteli! A samozřejmě to není nic nežli paragrafové pokrytectví.Ono totiž ve skutečnosti jde katolickému kardinálovi v Paříži i luterskému králi v polním ležení pramálo o osud protestantů a katolíků. Richelieu chce za pomoci švédské oceli zlomit moc Habsburků a Gustavu Adolfovi jde o to, za pomoci francouzských peněz upevnit švédskou moc, a to obojí se má odehrát na německé půdě. A poněvadž Říše už dávno není svatá a už vůbec ne římská, a tisíciletá říše odplula kamsi v mlžnou dál, musí to zaplatit německý národ. alespoň po dalších pět let, pokdy bude platit tato dohoda. Jako by už tak tato nesmyslná válka netrvala dlouho. Občas mě pronásleduje představa, že ta válka ve skutečnosti nikdy neskončí, dokud nebude z Německa liduprázdná pustina. A kdo se tomu vzepře? LId bezvládně a nesvéprávně následuje svá knížata, ale ti sami nevědí, co dělat. Mnoho mladých se nyní hrne k verbířům verbujícím pod švédské prapory, ale tam je žene spíše touha po dobrodružství nežli zájem o vlast. Já částečně rozumím zdrženlivosti Saského a Braniborského kurfiřta. Byťsi císař svým restitučním ediktem porušil říšskou ústavu, přesto nechtějí vydat Říši bezezbytku všanc Švédům. Ale to si měli rozvážit dříve, když ještě bylo možno jednotou protestantského tábora udržet císařskou moc v patřičných mezích. Nyní je už pozdě. CO se to jen stalo s našimi ideály, milý Davide? Duchovní moc? Neznamená nic, jestliže ji dokáží umlčet děla. Není příjemný pohled táhnout k Frankfurtu a vidět, jak se tu střílí na Němce.
5.února
Vážený mistře,
jistě pro Vás nebude překvapením, že věhlas Vašich spisů dorazil i do Anglie. Naštěstí nemá poznání hranic a svobodní duchové se po celém světě volně druží k sobě, jako by měli křídla. Mohu se s Vámi cítit i osudem spřízněn, neboť i já jsem musel utéci z mého domovského města. Má cesta z Heidelberku do Londýna byla však jednodušší a přímější než ta Vaše z Moravy do Polska. A také v Londýně snáze nalezneme lidi spřízněné duchem, nežli na polském venkově. Vašeho génia však pobyt v provincii nijak neutlumil - a to větší obdiv k Vám chovám. Ovšem měl bych spíše říci "chováme", neboť mluvím jménem určitého okruhu osob, který by Vás rád viděl mezi sebou. Neřekne Vám asi mnoho, když prozradím, že se naše malá společnost nazývá "Antilia". žijeme přece v době, kdy tajné společnosti vznikají jako houby po dešti. Jména se mění a mění se i samotné skupiny, co ale zůstává je neustálý a nikdy nevysychající proud esoterního vědění. Tento proud může plynout pod zemí, a to by znamenalo, že vlastně vše duchovní z něj vyrůstá. A někdy se projevuje. To jsem dojemným způsobem zakusili v Heidelberku a vy jste v létě, kdy jste tam studoval, mohl zažít jeho mohutné vzedmutí. Možná to na Vás zapůsobilo více, nežli jste si uvědomil. Já jsem si tím však jist, neboť jsem se doslechl a Vaší návštěvě v Haagu u krále Fridricha. Význam Heidelbergu byl mnohem větší než Wittenbergu. A bylo by to všeobecně uznáno, kdyby vše nebyla zničila válka. Ale přesto to nakonec v Německu vzkypělo: Generální reformace světa! Nedosáhla opravdu ničeho, než že vyprovokovala protireformaci a dopomohla jí k triumfu? Nemyslím.Ideje a myšlenky se nedají vymýtit mečem. Právě naopak. Neměli bychom v těchto krvavých časech , kdy noviny a letáky zvučí jmény vítězných vojevůdců, zapomenout jména těch, kteří svedli největší boje tohoto století: Giordana Bruna, Johna Dee, Jakoba Böhma, Jana Keplera, Galilea Galileiho, Johann Valentina Andreae, Michaela Maiera, Tommasa Campanelly, Francise Bacona - a Jana Ámose Komenského! POvažujeme tyto muže za členy našeho neviditelného kolegia a chceme se jim vyrovnat. Jeden z mých přátel, Samuel Hartlib, uprchl z Elblągu, , když chtěli Poláci město rekatolizovat. Jiný zase, Skot John Drury, který poznal Hartliba již v Elblągu, strávil většinu svého života na cestách, neboť se nikde necítil doma. Je jasné, že právě tito a takoví běženci vytvářejí nový svět. Každá ztráta nám zbystří smysly pro uchopení a osvojení nového. Hartlib teď pracuje na spise o "Makarijském království", které sleduje utopie Morovy, Andreaeho, Campanellovy a Baconovy. Jenže Hartlib se nesnaží rozmnožovat pravidla takového ideálního společenství, aby si tím splnil věčný sen lidstva, ale pokouší se v návaznosti na myšlenky Francise Bacona, vyjádřit pravidla,která by bylo možno předložit anglickému parlamentu, aby se na nich usnesl. Je ovšem zarmucující, že král Charles kráčí ve šlépějích svého otce a považuje parlament za naprosto zbytečný. Ale to bude stěží nadlouho. Parlament má v Anglii výjimečné postavení, úplně jiné než v celé ostatní Evropě, takže ho nemůže nedbat ani král. A to pak nebude již pořádek v království záviset na náladách a rozmarech vládce, ale na zákonech, na kterých se usnesou zvolení zástupci lidu. Královské výsadní postavení bývalo často zneužíváno, a je na čase, aby lidé vzali svůj osud do vlastních rukou. A my s radostí zjišťujeme, že i vy jste dospěl ke stejným závěrům. Jestliže jsme Vás měli doposud v úctě jako vševěda, vaše nejnovější spisy ukazují, že se snažíte pomocí vzdělání vychovat nového člověka. To bude další kámen pro základy nového chrámu, který hodláme vybudovat nad ukrutně se svářícími církvemi. Znamení osudu je tomu příznivo, příznivější než kdy jindy. Až se spolu spojí falcký a švédský lev, bude protestantismus v Německu zachráněn a Němci budou zbaveni válečného utrpení. A pak zazáří Heidelberk v novém lesku a vzejde setba "neviditelného kolegia". Žijete v katolické zemi, kde Vás prozatím trpí, ale to se může rychle změnit. Pokud byste byl nucen opustit Polsko, zaměřte své kroky do Anglie. Zde najdete přátele, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí. A pokud ne, sejdeme se v osvobozené Falci.
Němečtí kurfiřti nechtěli zvolit Ferdinanda, syna císaře Ferdinanda "římským králem" a císařským následníkem. Tak mu císař vybral manželku a měl při tom šťastnou ruku. Španělská infantka Maria Anna, jež se nejprve měla stát anglickou královnou, mu přinese do vínku milión tolarů, a dalších sto tisíc tolarů budou mít ročně v manželství na přilepšenou. Ani město Vídeň se nedalo při recepci zahanbit. Dva týdny trvalo svatební veselí. A vůbec jim ho nehatil válečný ryk. Proč také? Rekatolizace pokračuje v Říši mílovými kroky a švédského krále odbývají mávnutém ruky jako "krále sněhuláka", kterého zaženou stejně snadno jako před deseti lety zahnali "Zimního krále". Císař se nad tím ve sváteční náladě pousmál: "Tož to máme eště jednoho nepřítelíčka" a odměnil svého filia potleskem při chytání kroužku, jímž už v Řezně prokazoval své schopnosti vést císařskou armádu. Skutečně dobyl Ferdinand syn kroužek velmi často, Však mu ho také udělali pěkně veliký, než ho zavěsili na tyč. Na královské nevěstě byla nápadná především její bledost, která zvláště ve Španělích platí za výsadu vznešeného původu. Ale ještě více bily do očí veliké diamantové náušnice a bodaly hlavně asi císařovnu, která tak cenné klenoty nevlastní; ovšem i celý infantčin oděv byl drahokamy jen poset, takže kdyby ji někdo u sváteční tabule byl ukradl, mohl by si za ni páčit milión tolarů. Při sváteční bohoslužbě označil český kardinál Dietrichstein císaře k Abrahámovi a jeho syna k Izákovi, ovšem pro prostou mysl není sdostatek jasné, proč. Což snad někdy vztáhl Ferdinand senior na mladšího nůž k oběti? Člověk , který s klidem nechá vyvražďovat celá města, je prý dobrotivým otcem. v prvním případě mu asi nebyl k ruce žádný Bůh a v druhém toho nebylo potřebí. Císař jel pod triumfálním obloukem ve stříbrném kočáře, o jakém se Abrahámovi nemohlo ani zdát, a za ním následovaly další slavnostně vyzdobené vozy, které zobrazovaly Venušinu horu, čemuž rozuměl každý, nebo boha moří Neptuna s dvanácti velrybami, které potutelní Vídeňáci označili za holandské karavely. A byla tam také nádherná hudba a ohňostroj, jaký neuvidíte na žádném bojišti. Madrid a Vídeň se spolu úzce propojily. A to bude ještě ohňostrojů..
2.aprilis
Ctihodný pane barone!
Rád a s potěšením vzpomínám na neobyčejně podnětnou disputaci, kterou jsem zažil v kruhu Vašich přátel na Vánoce roku 1622. Především mě na ní zaujala povznášející řeč, kterou tam pronesl onen poněkud vrtošivý švec Jakob Böhme. Ale to už je skoro deset let. Böhme už odvrátil svůj zrak od tohoto hříšného světa a již asi přišel na kloub podstatě svých vizí. Pro mnohé, kdo ho znali, zůstal nezapomenutelnou osobností , a zdá se , že ho nyní dokonce stále více lidí poznává prostřednictvím jeho díla. Velikým prorokům se stává, že je lidé vezmou na vědomí až po jejich smrti a Böhme je k tomu na nejlepší cestě. Zde na Lipském dvoře je několik radů a farářů, kteří vykládají, jak Böhme úpěnlivě a s nadějí, ale marně uprošoval saského kurfiřta, aby ho pohnul k oné Velké reformaci. Tihle páni se svého času Böhmovi posmívali, dnes ale o něm soudí jinak. A je za tím, jakkoli to zní neuvěřitelně, švédský král, který nutí protestanty chtě, nechtě k jednotě. Tady si všichni dělají těžkou hlavu ze schůzky kurfiřtů Jana Jiřího s braniborským Jiřím Vilémem. Oba totiž nevědí, jak nadále uchránit svoji neutralitu, neboť jejich švédští souvěrci o ní nechtějí ani slyšet, když už přišli hájit jejich víru. V obzvlášť choulostivé situaci je přitom braniborský Jiří Vilém: Je spřízněn jak se "Zimním králem", tak se švédským králem a neuchrání svoji zemi před císařskými ani před Švédy. Tak se bude muset nakonec, "z rodinných důvodů", obrátit proti císaři. Se Saským kurfiřtem se to má trochu jinak. Jeho vzkvétající země byla zatím ušetřena válečných hrůz a navíc získal, aniž by hnul prstem od císaře za svoji věrnost Lužici. Teď vyzbrojuje vojsko a za vojevůdce získal bývalého Valdštejnova generála von Arnima z Boitzenburgu, ale je otázka, proti komu jsou jeho přípravy namířeny? Chce pomocí nich obhájit svoji neutralitu i vůči Gustavu Adolfovi, nebo se se svojí zbrojnou mocí obrátí proti císaři; nebo snad jen potvrdí všeobecnou tendenci, s níž všichni kurfiřti směřují neodvratně do císařovy náruče? Při tom si stěžují na válečnou bídu, jež ruší právo a pořádek Říše jí nesmírně trpí a požadují odvolání restitučního ediktu, coby příčiny veškerého zla, dříve než z něho pojdou nedozírné následky. Takové vzrušené nářky slyšel ovšem císař ze Saska až příliš často na to, aby se jimi dal ovlivnit a s odvoláním ediktu bude stěží souhlasit. Situace se tedy vyostřuje a nakonec donutí luterány a kalvinisty, aby překonali své vražedné sváry a společně se postavili císaři. Politická nutnost je však jen jedno a rozumní lidé si musí přát, aby se s ní snoubilo také vnitřní přesvědčení. A to pak člověk přijme zavděk nějakého vskutku nedogmatického a hluboce upřímného myslitele, jakým byl Jakob Böhme. Začal jsem shromažďoval jeho dopisy, abych je dal vytisknout a prosím Vás, i Vaše přátele, abyste mi je postoupili k tomuto účelu. Zde v Lipsku, v metropoli tiskařského umění se cítím k něčemu takovému přímo povolán a jsem přesvědčen, že je možno ho vydat ve značném nákladu. Jistě je i ve vašem zájmu, aby myšlení Jakoba Böhma překročilo esoterický okruh a oslovilo lidi v jejich všeobecnosti. Soudím, že dopisy jsou k tomu nejvhodnější. Získáme-li pomocí nich větší skupinu lidí, mohou následovat i další, obtížnější Böhmova díla. A třeba z toho povstane nějaká veliká reformace; ovšem nyní je ukrutná poptávka po nových myšlenkách a Böhme má v zásobě spoustu odpovědí.
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část: