Andresius | Rok 1617 - Dopis 233-235

Anno Domini 1617

233. dopis
Martin Opitz, Beuthen
Kristiánovi z Anhaltu v Heidelbergu

v lednu

Vysoce urozený, nanejvýš ctihodný a nejjasnější kníže!
Jako Váš nejponíženější služebník si Vás dovoluji otázat, zdali by neexistovala možnost vstoupit do Vámi založené jazykové společnosti a nebo se k ní nějakým jiným způsobem připojit. Pilně si totiž dopisuji s učeným panem doktorem Wolfgangem Ratichiem v Erfurtě, který pracuje na objemném díle týkajícím se jazyka a také s panem magistrem Davidem Hensiem v Leidenu, který právě vydal Niederduytsche Poemata, jež jsou mi v mnohém vzorem a nemají zatím v němčině svůj důstojný protějšek. Rád bych mezitím pokračoval ve studiu na proslavené Heidelberské univerzitě, abych tím spíše dosáhl přijetí do tohoto Vaší Jasností vysokomyslně založeného kruhu. Podle mého totiž není nic krásnějšího než německá řeč a s radostí jí chci věnovat celý svůj život.—

234. dopis
Ludwig Camerarius, Heidelberg
Martinu Opitzovi v Beuthenu

v únoru

Drahý Pane, Jeho jasnost, kníže Kristián z Anhaltu mi předal k vyřízení Váš list z měsíce Januarii. Dovolte, abych Vás nejprve upozornil na určitý omyl. Vámi zmiňovaná jazyková společnost byla založena strýcem našeho knížete, knížetem Ludvíkem z Anhalt-Köthenu. Nesídlí tudíž v Heidelberku, ale ve Výmaru a Köthenu. Přesti i kníže Kristián sleduje toto počínání s velkou přízní, čímž chce povzbudit i vaši horlivost. Brány Heidelberské univerzity jsou Vám vždy otevřeny. Snad bych Vám měl ještě poskytnout přesnější informace o oné Výmarské nadaci. Řídí se vzorem florentské Accademia della Crusca, jež si vytkla za cíl. oddělit v italské mluvě zrno od plev (crusca). Kníže Ludvík je od roku 1600 členem této akademie a živě sleduje její práci. Anno 1612 vydala tato akademie slovník (vocabularium) italského jazyka, jaký v němčině doposud neexistuje. A především to pohnulo knížete k tomu, aby povolal v život onu Fruchtbringende Gessellschaft. Nechci Vám však skrývat, že této společnosti nejde v prvé řadě o to třídit slova. Má-li dojít k novému uspořádání jazyka, musí mu předcházet uspořádání myšlenek. Slabost pro německý jazyk tedy ještě nestačí k přijetí do kruhu této společnosti. Když Luther spojil reformaci s vytvořením nového jazyka pro Němce, ukázal nám tím cestu. A tou je nám třeba se ubírat. Luther odezíral lidem z úst, aby jim dokázal předložit Boží slovo ve srozumitelném jazyce. Němčina zůstala však jazykem lidu. Učení mluví latinsky a diplomaté francouzsky. Proto také jejich myšlení vtiskuje svůj ráz Řím nebo Paříž. Právě v kruzích, jež jsou pro osud Německého národa nejvýznamnější, nevládne žádné německé jazykové povědomí. A tím trpí také obecné povědomí Němců o sobě, jež je vůbec nespojuje v žádnou stmelující jednotu. Fruchtbringende Gessellschaft se vydala na dlouhou a obtížnou cestu a nikdo neví, kdy uzří své první plody. V Heidelberku jsme otevřeni těmto snahám a pokoušíme se je podle svých sil podporovat. Pro svá studia tedy stěží naleznete lepší místo.—

235. dopis
Michael Maier, Kassel
Danielu Möglingovi v Heidelbergu

17.února

Milý příteli, pobývám nyní na nějaký čas u Roberta Fludda a celou dobu nemluvíme o ničem jiném, než o Rosikruciánech. Shodli jsme se na tom, že ten mocný podnět, který od nich vzešel, není možno nechat ležet ladem. Sand jsou tito bratři růžového kříže nyní mezi sebou ve sporu, zdali učinili správně, když vystoupili na veřejnost a zda by nebylo bývalo lépe působit nadále ve skrytu jako dříve. Chtěli bychom je utvrdit v tom, že jednali správně. Fludd již dal v Leidenu tisknout dva souhlasné a povzbudivé traktáty a hodlá vydat další velké opus u De Bryho v Oppenheimu. Tam jsem také ještě před svým odjezdem já dal tisknout svůj spis Silentium Post Clamores a ještě před koncem roku jej bude následovat další s názvem Atalanta fugiens. Fludd a já se lišíme pouze v jediném bodě, a to v tom, že já rozpoznávám veliké tajné dílo rosikruciánů v alchymii a hodlám k němu sám přispět, zatímco Fludd spatřuje jejich poklad vědění hlavně v po tisíciletí tradované magii. Nespatřuji v tom žádný rozpor, neboť jedno doplňuje druhé; řídíme se přitom každý vlastními sklony v jistotě se u rosikruciánů oba směry prolínají a spojují. S ohledem na tvou vizi v Heidelberské zámecké zahradě tě asi nepřekvapí, že mezi tajnými bratrstvy spatřujeme prastarou kontinuální tradici. JIž Sperber mluvíval o onom odvěkém collegiu magiae. My jsme vytvořili linii, jež sice není bezvadná, ale zato zcela dobře patrná. Náleží do ní thébští hierofantové, učedníci Atonovi v Amarně, eleusinští Eumolpidé, Kaberivé ze Samothráké, Pársové z Isfahánu, babylonští Chaldejci, Bráhmáni z Ágry, sabejští Gymnosofisté, Pythagorejci Velkého Řecka, Assasini z Alamutu a Mauretánci z Fezu. Do této linie je možno zařadit i templáře a rytíře grálu a nakonec i rosikruciány. A těm posledním přičítám nesmírný význam a zde v Anglii mohu chovat pýchu na náš německý národ.
Což nevykonali pro západ tu největší službu? Svatou Říši římskou jakožto moc vytvářející řád nesou na svých bedrech Němci. A vynález kanónu a střelného prachu jim poskytl na světě největší moc. Vynález knihtisku podporuje jako nic na světě převahu ducha. Reformace započala zničením církve, jež se stala dědičkou římského impéria a zradila své křesťanské poselství. Tento proces ještě neskončil, prozatím spíše rozmnožil počet dogmatických křesťanských církví, ale právě rozpadem do stále většího počtu sekt se nakonec i římská církev stane jen takovou sektou a to bude její nezadržitelný pád. Paracelsem - Theophrastem von Hohenheim a jeho hlubokou kontemplací sil přírody začala revoluce v léčení. A nikde nedospěla k takovému vrcholu alchymie, umění přetavby všeho pozemského v nadzemskou substanci. Proto přicházejí rosikruciáni zcel právem se svým nárokem na generální reformaci veškerého širého světa a nikdo se tomu nemá smát, spíše by se měl cítit povolán pro to také něco vykonat.
Ano, jsem hrdý na to, že jsem Němcem. Na Vltavských březích mi to tak nepřišlo jako u Temže. A v Praze jsem pochopil, že německý národ potřebuje vládce, jakým by snad byl mohl být Rudolf II. a jakým nikdy nebude Matyáš. Toho má snad zapotřebí nejvíce. Setkal jsem se několikrát v Londýně s králem Jakubem a mnoho jsem o něm slyšel. To rozpolcený člověk. Cítí se jako mudrc, ale chová se jako absolutistický vládce. Podporuje nové vědy, sám však setrvává ve směšné pověře, věří na čarodějnice a démony. Je nezměrně marnivý, ale také ostýchavý. Je stále nedůvěřivý a podezíravý, ale umí být také mírný a štědrý. Zplodil tři děti, cítí se ale přitahován mladými muži. Dává na odiv rafinovanou nádheru, sám se však oddává nejprohnilejší neřesti, alespoň nakolik se týče jeho obžerství a pijanství. Bibli čte v novém překladu, jež se zaryl do dějin anglického jazyka stejně jako Lutherův překlad v Německu a katolíky zavírá do žaláře a často je i popravuje, na druhé straně však vykazuje v otázkách víry větší tolerantnost, nežli jakou nalezneme jinde. Johna Donna, poněkud kluzkého poetu, učinil svým dvorním kazatelem, čím způsobil jeho proměnu ve svatouška, a král se mezitím oddává dvojnásob svým neřestem. Mír miluje ne pro něj samý, ale ze strachu a pohodlí; válečné činy však obdivuje. Angličanům není takový panovník co závidět, je samy však obzvláště sužuje. Vzpomínka na královnu Alžbětu je stále sžírá v duši a zároveň konejší postupně vybledávajícím obrazem jejich slávy. Nechť nebesa nadělí Němcům, kteří se ukázali poddajnější nežli Angličané, krále a královnu jiného střihu, a to právě teď, aby západ mohl znovu rozkvést v rosikruciánském duchu. --- 

předchozí část:                                                                  andresius.pise.cz/...

následující část:                                                                andresius.pise.cz/...