Existují paralelní svĕty?

Existují paralelní světy(věky)?

Ve spisu Trimorfé Protennoia (NHC XIII,1) se anchází jedna podivuhodná zmínka (40,4-7).

A veliký daimón počal zřizovat aióny, aby napodobil krásu a podobu už jsoucích aiónů a ozdobil/ustanovil¹ je svou vlastní mocí.Auw aFarxei _nGi pnoG _ndaimwn atseno _nHen aiwn _mpsmat _nniaiwn etSoop aFtseno de %mmau ebol H%n teFGom)

Velký daimón, který se jmenuje SAKLA SAMAEL JALTABAOTH (39,11) a v dalším pak dostává jméno Archigenétor, je démiurg. V TrimProt není zcela jasné, zdali jím není nakonec transformovaný Logos, který je dříve (ve světě vyšších emanací) pomazán na Krista a stává se původcem veškerých aiónů, včetně jejich "otce". Druhá možnost je, že je jakýmsi "implicitním protivníkem/odpůrcem", který se zjeví v okamžiku, kdy Logos dokoná své dílo a prohlásí se králem (39,4-5). Uvedené místo je zároveň zřejmě jediným a to dost mlhavým popisem stvoření světa v tomto traktátu, ale to není tím, co nás nyní bezprostředně zajímá. Avšak velké pozornosti si zaslouží moment toho, že zde – přičiněním démiurgovým – vznikají AIÓNY a to v situaci, kdy už je celý (nebeský) svět konstituován, kdy už – tak říkajíc – jedna sada aiónů existuje. Možná by nás to nemuselo tolik trápit, kdyby místo aiónů byla řeč o démonech nebo andělích (jak ještě níže uvidíme pojmy aion a angelos mají k sobě v gnóstické literatuře občas blízko), nebo pokud považujeme aiony jednoduše za nějaké bytosti andělům nebo bohům podobné, popřípadě jen za terminologické přeznačení bohů nějakého pozdně helénistického panteónu, k čemuž mnoho vykladačů při nedosti pozorném čtení gnóstických textů přirozeně inklinuje. Ale je tento obraz o gnóstických aiónech jako jednoduše o démonech, ať už jakéhokoli řádu a kvality, správný? Slovo aión přeci souvisí velmi úzce s časem a časovostí a jeho nejpřibližnější český překlad (nyní samozřejmě mimo jakýkoli další kontext) by zněl nejspíš věk. Dále víme, že aióny jsou v gnóstické literatuře především jakýmisi stupni zprostředkujícími mezi prvotním božstvím a světem; stupni ontologicky vůči světu prvotnějšími, dost často se jeho stvoření i účastnícími; je tedy nasnadě u nich předpokládat také nějaký ne-li přímo prostorový tedy aspoň "světový/kosmický" rozměr.² Tyto skutečnosti si od gnóstických aiónů nemůžeme nikdy úplně odmyslit. To však staví výsledek démiurgova aktu do velmi podivného světla. Máme tomu rozumět tak, že (ontologicky) od tohoto aktu existují jakési paralelní světy, nebo paralelní časy, které spolu nekomunikují, ba jsou spolu v rozporu? Existuje jeden svět nebo více? Takové otázky mají dodnes svou filosofickou relevanci, ba neváhám říci brizantní rezonanci. Bylo by tedy záhodno podívat se na tento záhadný gnóstický pojem aiónu blíže.

K takovému úkolu je možno přistoupit ze dvou hledisek: filosofického a historicky-religionistického. Pokusím se alespoň v náčrtu o obojí, přičemž řádné vypracování filosofického pohledu na aionu musím ovšemže přenechat kompetentním filosofům. Cílem mé práce, jíž je tento článek teprve předběžným výsledkem, je tedy prozkoumat, jak tomu je s časovým, popřípadě kosmickým aspektem oněch podivuhodných gnóstických aiónů.

Pokud se chceme přiblížit gnóstickému pojmu aión, brání nám v tom především ohromný časový odstup vůči myšlenkovému světu pozdně helénistického světa a pak také četné moderní představy a předsudky. I když pomineme ten triviální fakt, že moderní člověk má vůbec často problém chápat existenci jakýchkoli bytostí, které by nebyly z masa a kostí, a že tudíž veškerá religionistika operuje s čímsi, co má moderní svět prakticky za nejsoucí, klade nejen laikovi, ale i poučenému badateli v porozumění tomuto pozoruhodnému pojmu i jiným gnóstickým představám překážky především moderní vnímání (prostoru a) času. Moderní člověk má tendenci objektivovat čas i prostor v jednotné časoprostorové univerzum, které je v podstatě nezávislé nejen na člověku, ale prakticky i na veškerých dalších fyzikálních i mimofyzikálních danostech a je jim nadřazeno: jakákoli událost ve světě, jakékoli jsoucno v něm, potažmo též jakákoli živá bytost, ba svět sám³ jsou součástí tohoto jednolitého časoprostoru a nemohou bez něj vůbec existovat. Moderní člověk přitom pomíjí skutečnost, že minimálně čas, ne-li také prostor, je konstituován jeho subjektivním lidským prožíváním, a to nejen co do jeho kvantity, ale i co do jeho kvality. Nejen, že vnímáme čas jako krátký "jako blesk", nebo jako "dlouhou chvíli", ale prožíváme též smutný, těžký, zasněný, šťastný, klidný a ještě mnohý jiný čas. Přitom soudím, že v uvedených příkladech jde o více nežli o pouhý slovní obrat vyjadřující, že jsme v poslední době prožili/prožívali události takového či onakého charakteru. Domnívám se, že třeba o "podivuhodném čase" hovoříváme tehdy, když nejen prožíváme události příslušného typu, ale též vnímáme jakési jejich smysluplné zřetězení, když se nám právě takové zřetězení stane pozadím, prostorem, mnohdy i prostředkem vlastní individuace. Takto prožívaný čas je však už mnohem "živější" nežli onen oficiální, objektivní nadsvětský čas.

Avšak abychom se alespoň z dálky přiblížili ke gnóstickému pojmu aiónu je třeba ještě jednoho kroku, jenž nám odkryje jiný rys moderního myšlení. Velikým přínosem modernity je, že teprve moderní doba zrodila v pravém slova smyslu lidskou individualitu. V premoderních dobách bylo nejen lidské chování, ale taktéž lidské prožívání mnohem více závislé na nadindividuálních, snad vrozených, kolektivních vzorcích. S tím souvisí i postupné rozhlodávání a zkáza veškerých z premoderních dob zděděných institucí, které jsou na takovém kolektivním prožívání závislé, náboženských v prvé řadě. Tento proces nemůže zastavit ani třeba Frommovo⁴ upozorňování, že základní prožívání starozákonní víry je prožívání kolektivní, ani Jungovo vyzdvihování kolektivního nevědomí (které ostatně jako každá nevědomá složka má zčásti charakter kompenzační). Tak muselo být i kolektivní prožívání času v minulých dobách mnohem silnější, nežli je dnes, kdy nám z něho zbývají jen matné, leč přesto zachytitelné stopy.⁵ Ostatně v dalším uvidíme, jak často bývá k určitému gnóstickému aiónu přiřazeno právě jemu příslušné pokolení (větš. genea)

Toto jsou kroky, jež nás mohou dovést k pochopení oné zvláštní plurality časů, jež takto markantně vyplynula na povrch právě v gnózi: Určení času předpokládá určitou časovost; ta náleží každému světu zvlášť. Jiný věk – jiní dnové; každému řádu světa odpovídá jiný "pořádek dnů" náležející povaze jeho věčnosti, praví Zdeněk Neubauer v jednom ze svých esejů⁶. K filosoficky silně relevantní zmínce o tom, že řád světa (zde: specifického světa, jednoho z řady pluralitních světů!) je (též jeho specifická) věčnost, poukazuji pouze na to, že věčnost je doslovný překlad latinského aeternitas, (vlastnostní odvozenina od věk, lat. aetas), což je pojem, kterým byl do latiny (např. u Eirenaia) překládán řecký aiwn.

Vývoj pojmu aiwn i nábožensko-filosofických představ k němu se vížících, výborně zmapoval Giovanni Casadio ve svém článku From Hellenistic Aion to gnostic Aiones⁷, kde zároveň uvádí prakticky veškerou relevantní starší literaturu, a bylo by proto dobré postup jeho úvah zde přiblížit. Jak uvádí již sám titul článku, hlavní Casadiovou starostí je, jak vysvětlit přechod od prameny doloženého Helénistického, částečně snad mysterijního (mithraického?) božstva Aivwn, k množství gnóstických aiónů a dokládaje to určitými příklady tuto otázku relativně podrobně zodpovídá.

Pokud sledujeme vývoj pojmu aivwn od nejstarších dob, musíme konstatovat, že v archaické době měl podstatně jiný význam. Casadio uvádí, že jeho homérský význam byl spíše vitality nežli lifetime⁸, a byl tedy jednoznačně svázán s osobními vlastnostmi (héroa). K dalšímu vývoji pak podotýká, že u Hérakeita a Pindara má tento termín jisté mystical nuances converging in the demonic and fatal sphere⁹, což ovšem není pro náš výklad nevýznamné: osobní daimonion je to, co v takřka stejné době umožňuje Sókratovi komunikovat s časově-nadčasovým (Z.N. – viz výše - by jistě řekl věčným) světem pojmů a aión jakožto něco podílející se a spoluutvářející vládu heimarméné nad světem, potažmo světy, je již přímo trestí gnosticismu.

Nicméně kruciálním pro další vývoj pojmu aión je známé a neustále citované místo z Platónova Timaia (37D-38C)¹⁰, jeho výklad ontologické geneze času: V něm Platón rozlišuje mezi chronos, což je pohyblivý obraz (eikón kinétos) právě aiónu (což Casadio zde překládá eternity ) a ten je nepohyblivý v to hen – tak dle Platóna se podobá, že by aion mohl být něco jako ideou času/časovosti (což je aisthetická veličina).

Není primárně jasné, zdali se Platón při použití/zavedení této terminologie opíral o nějaký již existující, oproti archaickému významu změněný sémantický úzus, nebo zdali jde o nové filosofické využití slova, jež má v obecné mluvě rozdílný význam, ale významový posun je markantní. Jestliže zde Platón umístil aión kamsi do světa praobrazů, které jsou vpravdě jsoucí, tedy trvalé, přiblížil se tím již značně významu, který pro aión převládl v křesťanské době, totiž věčnost. V této linii výkladu tedy naprosto konsekventně podotýká Plútarchos, čelný představitel (středního) platonismu, že Bůh je pouze v aionu, nikoli v chronu (což se už ovšem dá dobře vykládat jako v [rozuměj: neproměnlivé] věčnosti).¹¹ V pozdně starověkých židovských a křesťanských textech není pro aión význam věčnost ještě úplně jednoznačný – spíše kolísá mezi věk a věčnost. To je nepochybně způsobeno silným vlivem, jaký mělo na tyto kruhy židovské myšlení a jeho specifický termín ólam o němž více níže.

Ale židovské myšlení je pro nás zajímavé ještě v jednom aspektu, neboť v židovské apokalyptice se poprvé naskýtá jakési "rozdělení věků" a sice na 2 věky – tento a přicházející přičemž zde aion↔ólam je nutně také svět.

Někdy v této době se také vynořuje ono záhadné božstvo Aivwn. Casadio uvádí¹² (s odkazem na Zuntze¹³), že onen Bůh Aivwn může být pozdně helénistická alexandrijská transformace egyptského Osirida/Sarapida a že v této pozdní fázi přídomek aivwnznamenal právě tolik co Bůh, božský.

Dále už Casadio v podstatě jen zaznamenává neustálé zmnožování a stále masivnější výskyt aiónů v dobové literatuře. Cca dvacetkrát se tento pojem vyskytuje v egyptských magických papyrech (1.-4. st. n.l.). Většinou tam zastupuje božstvo: Apollóna, nebo Hélia/Ra, vyskytuje se i termín autogenhtoj; také "jediný a požehnaný mezi aiony" , "aion aionů" ; "aion aionu" "veliký, převeliký aion, pán aion[ů]¹⁴. Pro 13.chaldejské orákulum je aión neomezeným (aplhtoj) stále se pohybujícím ohněm nad nebeskou klenbou, ovšem tento jeden aión se zároveň pohybuje mezi ostatními aióny a je nebeským mocnostem neviditelný.¹⁵ Dobře platónsky vyznívá místo z CH XI,2, kde Bůh tvoří aivwn (věčnost/věky?), ty vytvářejí nebeský svět (kosmoj), ten vytváří čas (cronoj), ten dává zrod (genesij). Ovšem nalézá se zde už také typicky gnóstické vybídnutí: Staň se (sou)věčným (aivwn) Bohu a pochopíš Boha! Latinský překlad Asklépia pak již přímo překládá tento termín jako aeternitas.

Gnózí se autor zabývá až v samém závěru článku. Správně podotýká, že v gnózi mohou mít aiony prostorový rozměr (rozumí se v intelligibilním světě) a že mívají charakter osobnosti. To ho přivádí k nesporně relevantní otázce, zda, popřípadě nakolik aióny souvisejí s jinými entitami, především anděly. Termín aión má v gnózi vskutku neostrou hranici, především vůči pojmu angelos, částečně též vůči archón (Jako příklady: se dají uvést ApJan 13,5-30;8, 25-26, TP 49,15; EvEg (IV,2) 73,25-27; Zostr 4,26-29;7,19+69). Podotýká správně , že v helénistickém světě mají andělé často charakter ale určitých theofanií.¹⁶

Casadio uvádí též , že přesun významu z časového na místní [u aionů] je pro gnosticismus typický.Přesto však se časový význam aionu neztrácí – jako př. uvádí právě TrimPr a Zostriana (131,21-22); také už novoplatonik Damaskios si tak všiml, že gnóstici mají "různé věčnosti" a některé mohou být jen zlomky věčnosti pravé (In Parmen II,33 C).¹⁷

Potud je Casadiův výklad kompaktní a velmi cenný. Co ovšem v Casadiově článku zůstává zahaleno temnotou, je sám vznik onoho helénistického božstva Aivwn, tedy si Casadio příliš neklade si otázku, jakým způsobem došlo k vývoji od neosobní entity aivwn, k osobní entitě, ba božstvu Aivwn. Domnívám se, že k vysvětlení nestačí, jak by se snad zdálo, poukázat na to, že tato změna někdy v helénistické době proběhla a gnóze potom pouze zmnožilajednobožstvo do mnoha. Domnívám se, že takový přístup je příkladem upadlého vnímání gnóze jako "religionistického fenoménu". Gnóze ovšem vždy byla nebo aspoň měla ambice být i nábožensko-filosofickou reflexí a poctivý vykladač se tedy musí alespoň pokusit vzít toto její snažení vážně. Aplikováno na náš případ: pluralita aiónů v gnózi zřejmě má svůj smysl, který je nutno prozkoumat. Cestu k tomu, jak se může moderní myslitel dobrat určitého pochopení časové plurality/plurality věků, jsem již naznačil v úvodu článku. Nyní zbývá ukázat, jak se takové koncepce v gnózi mohly vyvinout a podpořit příslušnou tezi doklady. K tomu nám mohou být Casadiovy vývody cenným vodítkem.

Zvolit východisko v onom homérském vitalitou nadaném aiónu, totiž vůbec nemusí být špatné; s tím, že vitalita samozřejmě nevylučuje trvání ba naopak ho podporuje. Vitalita vyjádřená náležitou přírodní (rostlinnou) symbolikou je typickým znakem ještě i Vergiliovy aureae aetatis. Avšak výrazným nepřítelem trvání je čas.

The thing all things devours; Birds, beasts, trees, flowers; Gnaws Iron, bites steel; Grinds hard stones to meal; Slays King, ruins town, and beats high mountain down,.

praví Glum v přeslavném moderním mýtu. Ovšem prožívat trvání je naší zkušenosti možné pouze v čase (skutečném, konsekutivním čase typu chronos). To je jedno ze základních paradoxií lidské existence – a zřejmě byl tento rozpor vnímán už ve velmi dávné době.

V polovině 19.století, to jest v době, kdy už je skoro po dvě stě let etablován řádný prostorový náhled člověka na univerzum a kdy jsoucnost neznamená nic jiného nežli výskyt v prostoru, v prostoru, o němž se nespekuluje, který je daný a který se předpokládá, počalo najednou být vědcům, nejprve matematikům v tomto (eukleidovském) prostoru příliš těsno a začali – nejprve matematici a po nich i fyzikové – hledat, konstruovat, postulovat jiné typy prostorů, jež odpovídaly různým, zhusta "fantastickým" představám světa. Vývoj nakonec dospěl až k biologickým niché a fenomenologickému objevu horizontu, což je obojí opět radikálně jiné vymezení světa, nežli dané (eukleidovsko – descartovským) prostorem.

Jestliže byl moderní člověk, tolik fixovaný na prostor, schopen prostor takto rozbít a konstituovat zcela znovu, není možné, aby člověk antický byl provedl totéž s veličinou, kterou on pociťoval jako osudovou a svazující, totiž s časem? Ač je tato paralela odvážná, domnívám se, že ji můžeme učinit: gnóstici se vyznačují mimo jiné tím, že hledali, nějaké "jiné (das Andere) času" – asi tak jako matematici v 19. století začali hledat "jiné prostoru", když jim eukleidovský kladl příliš těsné meze.

Domnívám se tedy, že pokud chceme vyložit onu podivuhodnou pluralitu aiónů v gnózi, nemusíme tak činit oklikou přes ono poněkud sporné helénistické božstvo Aivwn.¹⁸ Nemuselo dojít nejprve k zosobnění aiónu – (věčného) předobrazu času, vládnoucího mocí vitality a regenerace a pak k jeho jakémusi zmnožení a prokreaci četných časových géniů a bůžků, ale postup mohl být právě opačný: Pluralita časů/věků byla zřejmě v době okolo přelomu letopočtu zkušeností v širokých vrstvách spontánně, ovšemže neuvědoměle prožívanou. Jestliže se nakonec nalezly duchovní proudy, které toto prožívání také reflektovaly a pokusily se vysvětlit pomocí specifického pojmu aiónů, nejde o nic nelogického a jen mírně fantastického.Podivuhodnější, i když také ne nelogické neřkuli nevysvětlitelné, je, že tyto časové entity, původně spíše jakési fáze nebo zastávky božského kosmogonického procesu nakonec namnoze nabývají osobních rysů a dostávají i jména. Viděli jsme přeci, že je ona věkovitost, pro kterou existuje od archaických dob slovo aivwn, nadána zvláštní životností, vitalitou a živé má tendenci k osvobození se, k individuaci. A pak, lidé se cítili těmto časovým sférám poddáni jakožto aspektům/zlomkům nevyzpytatelného osudu – heimarmené. A pro snášení jakéhokoli osudu je mnohem snazší (a možná ne ani příliš nesprávné) a tudíž nasnadě si to, čemu jsme poddáni zosobnit. To už ovšem není krok filosofický, ale povýtce náboženský – gnóze ovšem nikdy neaspirovala na to být čistou filosofíí a potud je i tento krok konsekventní. Naše neporozumění tomuto fenoménu je dáno mimo jiné také tím, že křesťanství šlo v této otázce zcela jinou, protikladnou cestou a důsledně těmto "démonickým mocnostem" osobnost upíralo.¹⁹

Nyní zbývá poslední: doložit uvedenou tezi doklady. K tomu účelu byla provedena rešerše. Namátkou byla zvolena množina gnóstických spisů²⁰ a v jejich rámci stanoveno 100 výskytů termínu aión. U těch bylo zkoumáno, nakolik to často fragmentární kontext připouští, zdali má/může mít tento výraz v daném kontextu význam časový, prostorový/kosmický, zdali označuje osobu, případně má jméno; dále zdali je z kontextu jasné, že jde o jsoucno jedinečné nebo o pluralitu aiónů, popřípadě jaký je jeho/jejich ontologický statut. Základní a nejdůležitější otázkou, na niž měl tento průzkum odpovědět pochopitelně bylo, nakolik lze u gnóstických aiónů stále počítat s jejich časovostí/časovým významem. Rešerše na tuto otázku neposkytla zcela jednoznačnou odpověď: U pětiny (20) zkoumaných výskytů je časový význam naprosto mimo diskusi! U dalších 10 je časový význam silně pravděpodobný a u 22 výskytů dobře možný. Naproti tomu však 29 výskytů (téměř 1/3) je časový význam nepravděpodobný nebo vyloučený²¹. U zbývajících 19% případů jsou buď stejně dobře možné obě možnosti nebo je kontext nedostatečný k tomu, aby bylo o této otázce možné rozumně rozhodnout. Pokud – poněkud srozumitelněji – tedy rozdělíme soubor na pouze tři skupiny; jednu těch výskytů, kde je časový význam jistý nebo velmi pravděpodobný; druhou , neutrální, kde je tato možnost a třetí, kde je prakticky z různých důvodů vyloučen; dostáváme počty 30 – 41 – 29, což ukazuje, že obě možnosti ano/ne jsou prakticky stejně silné.

Zde by se slušelo možná udělat malý exkurs do Valentinovské gnóze. Do našeho souhrnu byly začleněny dva valentinovské spisy: ValExp a TrTrip a poměr ano – ne (7–10) je u těchto spisů poněkud vychýlen v neprospěch časové funkce aiónu. Valentinské spisy však používají aión ve významu bližším křesťanskému, kde nekonec neznamená nic než věčnost. Tak třeba používá tento termín další valentinský spis List Rheginovi, nicméně valentinovská koncepce aiónu byla, zdá se, přece jen komplikovanější, neboť na druhé straně Valentin používá výraz tou   zwntoj aiwnoj, což by se sice dalo vykládat jako "čas života"²², avšak potom to zase nesedí se základním významem "věčnost"; "živá věčnost", nebo možná i "věčný život" jsou dle mého přijatelnější významy tohoto skloubení. Zároveň nám tento pozdní Valentinův příklad ukazuje, že ani v této době nebylo skloubení významu časového trvání a živosti nemožné.

Podívejme se však nyní, jak silně se projevuje v gnóstickém aiónu jeho světová/světotvorná funkce, jinými slovy, nakolik je gnóstický aión parafrází židovského ólam. Zde na první pohled vidíme, že je mnohem méně jednoznačně kladných odpovědí (pouze 8); ovšem spolu s těmi případy, kde je význam "svět, světová sféra" poměrně pravděpodobný, se dostáváme opět takřka třetinu: 28. Kategorie "ne", kde je tedy příslušný význam prakticky vyloučen, je opět takřka stejně velká 27 případů a sféra "nejistoty" je větší 45%, ovšem s tím, že její značnou část – 30 případů z celku, tvoří případy, kdy se dá jistý světový význam alespoň tušit jako možný. Celkové "skóre" je tedy podobné: 28 – 45 – 27.

Dokladem pro takovou jednoznačnou, byť v rámci gnóstických spisů nepříliš četnou světovou funkci aiónů může být místo z Evangelia Jidášova (Jud Tsch 50,9), kde aióny mají nejen podobu světa, ale ony samy, respektive jejich shromáždění (pmhhSe) je samotným světem (86,13-19); avšak není to žádný dokonalý svět, co aióny vytvářejí, ale svět, (kosmos), který se rovná pomíjivosti (fqora). Mnohost aiónů zde znamená ontologické zhoršení kvality, tedy zmnožování vede k deterioraci, ba ke ztrátě podstatné kvality – zcela v (novo)platónsko-filosofickém duchu; mnohost má za následek pomíjivost.

Než přejdeme ke zkoumání druhého pólu významového rozpětí aiónu, zastavme se ještě chvíli u uvedených výsledků. Podmnožina vzorků, které dávají víceméně kladnou odpověď v obou zatím uvedených směrech, čítá 8 prvků (10%); obojí význam můžeme asi víceméně předpokládat tam, kde se mluví o posloupnosti (TrTrip NHC I/5 76,13) nebo pléromatu (ibid. 124,30) aiónů. Masivní představa časovosti i prostorovosti aiónů je ve spise Noéma (NHC VI/4 fol.43) kde se píše: Vizte, že tyto aiony pominuly. Jak mnoho bylo vody aionu, jenž vzal za své! Tento spis se vskutku vyznačuje určitou robustností kosmologických představ; uvedené místo má pokračování : Jak obrovské jsou aiony! Jak se připraví lidé, jak pevně budou stát a jak se stanou aiony nepomíjivými?

V Jidášově evangeliu jsou aióny silně svázány s pokoleními (genea). Taková vazba – když se například mluví o "zrozených v aiónu(37,2)", či o pokolení aiónu²³. Podobně hovoří o aiónech a pokoleních i ApAdam (fol.83 pokolení oněch lidí, které si pro sebe zvolil, svítilo, takže osvětlovali celý aión), nebo i ApocPet 26,26-32, kde se mluví o pokolení nenáležícím tomuto věku/aiónu

Tolik jen malý obrázek na ilustraci, jak subtilní pojem aión v gnózi může být. Jiný drobný příklad světovočasovosti aiónů, navíc s určitým názvukem na křesťanství nalezneme v TrTrip I/5 63,12, kde čteme, že se Syn odívá do aionů a ony do něho – tedy aióny tvoří tělo, případně časovou substanci božského Syna.

Zdá se, že právě tento podivuhodný světočasový rozměr působil pozdějším interpretům gnóze nemalé potíže. Nechápal ho zřejmě už ani Eirenáios, který (AdvHaer I/2,5) považuje gnóstické aióny za jména vlastností věčného Otce.

Uděláme-li analýzu opačnou (tedy těch dokladů, které jednoznačně nemají ani časový ani světový rozměr), máme ovšem shodu o mnoho větší: 16 případů ; a když se předvěžně podíváme, zda v těchto případech má aión rozměr osobní, zjišťujeme, že takřka vždy – pouze ve dvou případech (Tr Trip I/5 73,9 a Iren AdvHaer I,2,5) jde o "jména vlastností Otce".Některé z těchto případů jsou ovšem jen kusými zmínkami o aiónech, v nichž se uvádí často jen jejich jméno (Pigeradam, Barbeló).

Obraťme nyní naši pozornost k druhé prokazatelné stránce gnóstického aiónu, to jest k jejich rozměru osobnímu. Po rozdělení zkoumaného materiálu do příslušných skupin stejnou metodikou jako v předchozích případech dostáváme výsledky, které se až překvapivě podobají výsledkům analýzy časovosti.

Zde proporce vypadají podstatně jinak: už počet jednoznačně kladných odpovědí (30) lehce převažuje nad odpověďmi zápornými (29) a spolu s pravděpodobným ano (17) dokonce převažuje nad nimi výrazně; součet obou "ano" kategorií dává 32 položek, zatímco v případě časové platnosti činil tento součet 30. Záporných odpovědí je kupodivu prakticky stejně ve všech třech kategoriích (29 - 27 – 29!) Zde však je kupodivu hodně malá míra nejistoty – 9 neurčitelných položek + 14 možných, což je necelá čtvrtina celkového počtu., přičemž obdobný součet dává v předchozích dvou případech mnohem více 41 resp. 45 výskytů. Celkový přehled o těchto hodnotách dává tabulka:

Jaký je však vztah mezi uvedenými kategoriemi. Pokusili jsme se již ukázat na uvedeném vzorku určitý vztah mezi časovým a místním/světovým významem aiónu, který nebyl, aspoň ve své pozitivní stránce, ovšem příliš výrazný. Vzhledem k charakteru problematiky bychom však jistě očekávali, že mnohem výraznější bude negativní korelace mezi kategoriemi časovosti a osoby a že se tento (alespoň námi dnes jednoznačně pociťovaný) významový protiklad projeví i na studovaném vzorku. Negativní korelace mezi zmíněnými kategoriemi je prakticky stejná jako pozitivní korelace mezi časovostí a světovostí! Pokud zvolíme přiřazení pravděpodobnostních hodnot ano=1; asi ano = 0,8; možná = 0,6; ne=0, dostáváme korelaci mezi významem časovým a světovým 0,35 a mezi časovým významem a osobní platností −0,35; osobní a světová platnost se vzájemně nesnášejí ještě o něco méně, příslušná korelace je −0,27. Pokud ještě navíc přiřadíme nerozhodnutelným případům hodnotu 0,5 a tím do souboru zahrneme i ty případy, kdy je možno rozhodnout jen o jedné ze zmíněných vlastností, veškeré koeficienty se o něco sníží: pozitivní korelace mezi časovostí a prostorovostí vychází na 0,31, záporná mezi osobou a časovostí na −0,34 a mezi osobou a prostorovostí/světovostí na −0,26. Z těchto výsledků je vidět dvojí: Jednak očekávaný závěr, že pokud má nějaké jsoucno charakter bytosti, není příliš pravděpodobné, že půjde současně o "věk" "čas" nebo éru. Za druhé je vidět, že protiklad mezi pojetím jsoucna jako bytosti, potažmo osoby je v o něco menším rozporu s jeho rozprostraněností, "světovostí". Ke konkrétním výsledkům: Pozitivní korelace se projevuje v tom, že celkem je 22 případů (takřka čtvrtina), kdy je u daného vzorku nutno považovat příslušný aión za nositele osobních vlastností (nebo je to velmi pravděpodobné) a zároveň není možno ho považovat v žádném smyslu za "éru", nebo "věk",²⁴ a 13 případů, kdy je tomu naopak (aión má jednoznačně nebo velmi pravděpodobně časové konotace, ale osobní rysy mu scházejí); to dává dohromady 37% z celku. Případů shody je ovšem méně: 3 případy, kdy odpověď na obě otázky zní "ne"²⁵ a 10 případů, kdy je jisté, nebo velmi pravděpodobné, že zmíněné entity mají obojí rozměr, dohromady tedy 13%. Ovšem právě tyto případy jsou z hlediska naší argumentace nejzajímavější, neboť ony prokazují, že nemůžeme nashromážděný materiál jednoduše interpretovat v tom smyslu, že se v gnózi již prosadilo chápání aiónů jednoznačně jako osob (pro co svědčí takřka polovina výskytů) a onu třetinu případů, kdy si nemůžeme časový význam aiónu odmyslet, lze jednoduše překládat jako "věčnost", "věčné".²⁶ Proto se jim budeme zde v krátkosti speciálně věnovat.

Jako slabší ze série dokladů je možno nahlížet ta místa, kde se mluví o posloupnosti nebo pléromatu aiónů, kteří jsou osobami, což se pozná například tím, že mluví nebo jednají. Několik takových příkladů máme v TrTrip I/5²⁷. V TrTrip I/5 76,13 se třeba takto mluví o posledním aiónu: Byl to poslední a nejmenší z aionů a pyšně jednal ve své lásce. Tyto aióny jsou bezpochyby osobami, ale následují-li za sebou v určité posloupnosti, je nasnadě přičítat jim i význam "věků".

Citovali jsme výše místo z Noema NHC VI/4 fol.43 o velikosti pomíjivých aiónů. V uvedeném spise jsou aióny v zásadě jen dva: první fyzický a druhý psychický. To by, spolu s faktem, že mají tak masivní jak prostorový tak časový význam, dobře korespondovalo s židovským apokalyptickým myšlením a již mnohokrát zmiňovaným termínem ólam . Avšak jaké překvapení: v dalším textu se tyto aiónu projevují jednoznačně jako osoby - káží: Nejprve však po jeho kázání kázal druhý aion a kázal aion první. První aion pomíjí v čase. První aion strávil tak, že v něm chodil, až aion zanikl,...Aióny navíc usilují o nesmrtelnost (73,1nn.) a mají tedy jednoznačně také vůli, tedy jsou bytostmi.

V Trimorfé Protennoia NHC XIII/1, která zavdala podnět ke všem těmto úvahám je také místo (44,31- 45,3):

A nyní volám,
slyšte mě, děti ducha²⁸, slyšte hlas
matky slitovné: vy jste se staly
hodnými tohoto tajemství skrytého
aiónům, abyste ho [přijaly] a
konec tohoto aiónu a života
útrap a násilí [se přiblížil.

Je samozřejmě možné, že je zde aiónpoužit ve dvojím smyslu – poprvé jako osoba, podruhé jako "věk". Je to však podezřelé: To byl pisatel tohoto traktátu skutečně tak stylisticky neobratný, že nedokázal oba významy rozlišit a navíc je musel označit přejatým řeckým slovem? To by bylo možné jedině snad v případě, kdyby se jednalo o doslovný – a ještě dost neumělý - překlad z řečtiny, což ovšemže není vyloučené. Tím se ale problém neřeší, pouze přesouvá jinam, protože i pokud byl traktát původně napsán řecky, muselo každého jeho posluchače (nebo čtenáře) použití téhož slova ve dvojím významu přímo uhodit a podnítit k úvahám a vlastním interpretacím.

Ovšem další místo z uvedeného traktátu (45,8-13) již takovou výminku nepřipouští:

Já jsem tímto nadcházejícím aiónem,
já jsem naplněním všeho, tedy MEIROTHEA
Sláva matky a povznáším hlas svého
[vol]ání k sluchu těch, kdo mne znají
a povolávám vás do světla
výborného a skvělého

Toto je aión, jenž mluví – povznáší hlas a volá; má dokonce jméno – tedy jednoznačně osoba. (Debata nakolik je totožná se základní mluvčí/zjevovatelkou v tomto traktátu Protennoí, respektive jejím hlasem, přesahuje možnosti tohoto článku.) Ale je též nadcházejícím aiónem anok pe paiwn etnhu (poslední dvě hlásky v edici²⁹ emendovány) – tedy jednoznačně i věkem! Něco takového je ovšem pro moderního čtenáře velmi silné: osoba, která není jen znamením, symbolem, ale přímo budoucím věkem! Pro starověk to však zřejmě nebyla nemožná představa, srv. s tím poslední větu nicejského symbola ... et vitam venturi saeculi.Jistě - ólam habbá,,ale zde je tento "věk" živý, nebo alespoň životodárný (což se výslovně v symbolu tvrdí o Duchu). Prof. Schenke³⁰ také význam tohoto místa interpretuje jako "Já jsem věčný život." Ale gnóstický text jde zde dále nežli církevní vyznání a črtá smělejší ontologickou koncepci.

Výběr z poznámek

2 V této souvislosti malá poznámka: Pro ono "zřizovat aióny" v našem úryvku je použit poměrně řídký koptský výraz tseno. To je varianta výrazu tsano (kolísání a / e je pro texty z Nag Hammádí typické), který Lambdin uvádí jako set in order, adorn, furnish, provide. Podle všeho je to zde překlad řeckého slovesa . kosmei/n,, jež má venkoncem podobné významy, a které také uvádí jako nejbližší řecký ekvivalent Crum.