Andresius | Bitvy u Wimpfenu a Höchstu +Dopis 303

Říšské noviny

Bitva u Wimpfenu - konec německé svobody?

Z jedovatých výparů bažin lidské pomatenosti povstala tato válka, jež se nyní žene jako pustošivý mrak celou zemí. Tu šlehne jako blesk bitva a přinese smrt, bolest a zmar, ale ničeho nedosáhne. Čelo bouře se točí v kruhu. Samotný hrom nezpůsobí takovou pohromu, jako kroupy a následující poryvy větru. Tak i bitvu u wimppenu zaznamenáváme spíše pro její důsledky a průvodní jevy, nežli pro její samotný průběh. Nepřinesla nic nového nežli další porážku falckého kurfiřta, kdysi krále českého. Fridrichovi se totiž podařilo objevit se nečekaně u hraběte z Mannsfeldu a pohnout ho tím k akci. Ale po půtce před Mingolsheimem považoval Mansfeld očividně svoji úlohu za splněnou. Namísto aby se přilepil na paty ustupujícímu Tillymu, nebo aby vytáhl naproti markrabímu Bádensko-Durlašskému, zastavil se a zůstal na místě. Oproti tomu mohl Tilly nerušeně provést svůj plán a nerušeně se spojil se Španěly, čemuž bylo právě třeba zabránit. Tilly a Cordóba se ovšem nespokojili s tímto taktickým tahem a vytáhli ihned se značnou převahou proti Markrabímu Bádensko -Durlašskému, který se právě hotovil překročit Neckar.

Prudká bitva se strhla 6.května. Byla tak zuřivá, že okolo poledního boje ustaly, aby si obě strany odpočaly. Ale i zde byli Bavoři se Španěly ve výhodě. Mohli se stáhnout do stínu háje, zatímco Bádenští byli vystaveni horku na poli. Nicméně kladl markrabí, jenž obehnal své vojsko vozovou hradbou, statečný odpor. Především jeho kanóny rozsévaly smrt v řadách nepřátel. Až nakonec rozhodlo bitvu doopravdy válečné štěstí: Náhodný zásah vyhodil do povětří dva muniční vozy Bádenských. Úlek z toho a také nedostatek prachu a olova způsobily v řadách obránců zmatek. Tilly a Cordóba této příležitosti hned využili a bouřlivě zaútočili vší silou a přes zběsilý odpor bylo bádenské vojsko obráceno na útěk.

Jak málo taková věc někdy znamená, vyšlo najevo, když se za několik dní dvě třetiny poraženého vojska opět shromáždily. Ale protože neměli vojevůdce,opět se rozutekli. Zlomený markaebě doprovázen několika věrnými totiž utekl až do Stuttgartu a již v sobě nenašel sílu pokračovat v boji. Příliš těžce na jeho ymsl dolehlo hrdinství a smrt jeho poddaných. U Wimpfenu totiž bojovolo jen minimužoldáků, kteří své služby poskytují tu tomu tu onomu vojevůdci. Bojovali tam především Němci, kteří se se Španěly bili velmi rozhořčené - tak jako lidé bránící svoji zemi proti cizákům. Krátce před oním zvratem , kdy je nakonec zachránila exploze, už Španělé zakolísali a generál Cordóba se prý vyjádřil, že by se asi stěží byl zmocnil Falce, kdyby se mu byli na odpor postavili takoví vojáci. I vítězové si dopřáli několik dní, aby se z této bitvy zotavili. a nakonec i zde jim přálo štěstí, že se napřítel nakonec sám vzdal, než aby se s novou silou pustil do boje.

Zde si nemůžeme odpustit srovnání s bitvou na Bílé hoře. Tam Češi prohráli takřka bez boje a naprosto beze cti svoji svobodu. Prohráli zde svoji svobodu Němci? Bavorský vévoda disponuje sice v současnosti nejsilnější armádou na německé půdě a má také v hraběti Johannu Tserclaesovi Tillym zjevně k dispozici toho nejschopnějšího vojevůdce současnosti, ale své osobní mocenské ambice může realizovat jen v závislosti na habsburském císařském rodu, nebo ve spojení se španělským nebo francouzským králem a především s papežem. Německou říši nezíská právě tak jako Ferdinand II. Ale kdo se nyní za německou říši postaví, když se k ní tělem a duší nepřiznávají ani protestanti? Nic v současnosti neukazuje na to, že tragický pád bádenského markraběte, čestného a upřímného muže, přiměje k soudnosti a společné akci saského nebo braniborského kurfiřta. Sledují jen svůj vlastní prospěch a proto ztratí a prohrají velikou Říši. "Zimní král" je k tomu sice ochoten, avšak je nezkušený a ani společně dobrodruhem Mansfeldem a divokým Halberstadtským biskupem Říši nezachrání. Však nedokázal zachránit ani svou falckou doménu. Kdo si chce vsadit na Fridricha, musí počítat s tím, že i on se může prosadit pouze s cizí pomocí. A kde pak bude německá svoboda?

Bleskem, jenž udeřil u Wimpfenu, se zdaleka síla válečné bouře nevybila, jenom tento blesk vrhl světlo na její okolnosti a pozadí. Na německé země se oproti tomu nyní snese temnota a nikdo nemůže říci, jak dlouho potrvá, než pomine. Armáda španělské veleříše velice dobře postřehla, že se v této bitvě utkala s mocí, která se jí může postavit jako rovná. Španělé připisují své šťastné vítězství přispění Svaté Panny, jež v rozhodujícím okamžiku sestoupila na bojiště v bílém oblaku. Tak se může dým prachu z vybuchlých vozů proměnit ve zjevení nebeských mocností, které u Wimpfenu rozhodly v neprospěch Německa.

303.dopis
Philipp Homagius, Magdeburk
Danielu Möglingovi v Heidelberku

2.iunii

Drahý Mistře!
Ježto jste byl dobrým přítelem Michaela Maiera, předávám Vám jeho poslední pozdrav. Lantkrabě Mořic ho poslal s tajným posláním do Berlína, tam však již nedorazil Za Merserburkem padl do rukou saským rejtarům, kteří s ním jednali jako se zvědem. Když pak u něj nalezli některé z jeho knih - Atalanta fugiens, Arcana Arcanissima aSeptimana Philosophia - však je, i jiné dobře znáte - považovali ho za alchymistu, což snad je i pravda. Nepopřel, že to mu tak je, ale tvrdil, že mu schází quinta essentia.To však vojáci neuznali, ale požadovali po něm, aby jim namíchal elixír života, který jim za války připadal důležitější než zlato. Meier k tmu přivolil a myslel na to připravit odvar, který nikomu neuškodí, sotva ale poskytne věčný život. Když jím po několika dnech naplnil několik lahviček, zdáli se vojáci být spokojeni. Nicméně než ho nechali běžet, měl nejprve vyzkoušet elixír na sobě, pročež mu oficír prohnal hrudí dýku. Poněvadž neměl nápoj žádný účinek, s kletbami ujeli a Maiera tam nechali jako mrtvého. Přihodilo se, že jsem na svém neustálém útěku tam přišel a nalezl jsem ho v jednom selském statku. Zdálo se mi vhodné ho coby mastičkář na své káře převézt v horečce do Magdeburku, kde by mu snad bylo pomoci. Při kontrole u městských bran však vypustil ducha. Ve svém deliriu neustále hovořil o bratrstvu, jež je povoláno spasit lidstvo. Teď ho snad nalezl - a věčný život k tomu. Já nevěřím ani na jedno.

Noll chce vyburcovat sedláky k rebelii, poněvadž podle něho se dá "generální reformace celého světa" dosáhnout pouze válkou, kterou povede lid proti knížatům a duchovním. Sedlákům je ale dobrý každý Pánbůh, jen když jim dopřeje úrodu; a ďáblem je pro ně každý, kdo je o ni obírá. Takže podle toho bude svět brzy plný ďáblů, kteří - právě tak jako ti tisíckrát zaříkávaní - procházejí světem se sírou a smolou. Ne , tento svět nezachrání sedláci ani tajná bratrstva, revolucionáři ani alchymisté, válka ani reformace. Člověk není nic než neustále opakovaný experiment, který se stále nedaří. To musíme přiznat - a neztrácet odvahu. Když jsem Michaelu Maierovi zatlačil oči, otevřely se mi ty moje. Přemoci nesmyslnost otevírá cestu ke konečnému poznání. To ale získá každý jen sám pro sebe.

Avízo 
Střetnutí u Höchstu, aneb jak vítězi prohrávají a poražení vítězí

I nyní znovu Tilly Mansfelda předběhl. Což nešlo především o to, jak nejrychleji se dostat k vozům s kořistí protestantského biskupa, který za pár týdnů nashromáždil tolik pokladů jako katoličtí arcibiskupové za sto let, alespoň v movitém majetku? Mansfeld měl navíc kratší cestu, ale přesto se utábořil před Rüsselheimem, když Halberstadtský biskup dospěl cestou od Fuldy k Höchstu. Tam ho ale zastavili císařští. Tillyho Bavoři a Cordóbovi Španělé ho chytili doslova jako lišku za ocas, ještě než stačil uniknout přes Mohan. Panu Kristiánovi, jenž je jinak horká hlava, nebyla bitva vhod. Věděl, že je slabší, měl jen jedno použitelné dělo a především musil dopravit do bezpečí kořist. Tak sešikoval proti císařským své nejlepší regimenty, sám se ovšem současně s mohutným trénem vydal na ústup přes most u Höchstu směrem na jih.

Tilly s Cordóbou postupovali spíše váhavě. Možná proto, že jejich vojsko bylo vyčerpáno předchozími boji u Mingolsheimu a Wimpfenu a také následujícím dlouhým pochodem, možná také že tentokrát počítali s tím, že zasáhne Mansfeld. Císařští se tedy spokojili s tím, že svého protivníka poškodili svou těžkou artilérií Šest hodin Halberstadtští odolávali a pak zachránili trén i většinu svého vojska přechodem přes Mohan manévrem, který zůstal Tillymu skryt, neboť mu jej bránil spatřit zámek v Hoechstu a ostatní zástavba.To místo mělo pořádné hradby a jistě by se bylo dalo hájit, ale brunšvičtí se k tomu nechystali.Tak rychle si pospíšili k mostu, že se to skoro rovnalo útěku, a v tlačenici, která nastala na obou koncích mostu, bylo ztraceno více koní a jezdců, než v samotné předcházející bitvě.

Císařští slavili velké vítězství, nebyli ale schopni protivníka tvrdě sledovat. Zimní král se tedy mohl obejmout s brunšvickým princem a připsat si k dobru zdařilé spojení mansfeldského vojska s brunšvickým.Navíc okamžitě s těmito spojenými silami zahradil císařským cestu na Heidelberk.

V císařském táboře nedokázali spolknout toto marné vítězství a snažili se zasadit protivníkovi smrtelnou ránu jinak. Ta měla dopadnout osobně na hraběte Mansfelda a byl k tomu účelu najat za 100 florénů kalábrijský žoldnéř, který uměl dobře zacházet s dýkou. Tenhle Pietro Russo se dal u Darmstadtu zajmout a prohlásil, že zná určité veliké tajemství, které však prozradí hraběti jen mezi čtyřma očima. Mansfeld Tillymu , který mu v Horní Falci vyvedl tak ošklivý kousek, nevěřil a ani falcký kurfiřt příliš nedůvěřoval Mansfeldovi. Tak naoko s tím handlem souhlasili, rotzestavili však ve stanu tajně naslouchající stráže. Jakmile Kalabrijec viděl, že je s Mansfeldem sám, vytasil svou dýku. Útok se mu málem povedl, protože stráže byly rychlým útokem zaskočeny. Hraběti rozpáral útočník rukáv košile, jinak se mu ale nic nestalo. Na mučení pak Russo doznal, že mu kromě zmíněných sta florénů slíbil jistý Jezuita ještě další odměnu, pokud se mu jeho čin zdaří. Russo byl následující den popraven, Mansfelda ta příhoda rozzuřila; divoký haberstadský biskup odpřisáhl, že pobije všechny Jezuity jako vztelké psy a lid si prozpěvuje různé popěvky o tom, že by si to páni měli s mečem vyřídit sami a poslat vojáky domů, Mnohým nevinným - a nejen vojákům - by to zachránilo život. Ve Frankfurtě, kam odvezli zraněné a marody z bitky u Höchstu, jsou totiž už první mrtví - mor. To je skutečně metla boží, která kráčí v patách za hříchy lidstva.

předchozí část:    andresius.pise.cz/...

násludující část: