Epitaf hornorakouským sedlákům + Dopis 349-350

Druhé noviny
Epitaf hornorakouským sedlákům

26. března byl na velkém náměstí v LInci sťat Achaz Wellinger. Pak přišel na řadu Wolf Madlseder. Jemu uťali nejdřív pravou ruku, kterou sepsal stížný list, pak teprve usekli hlavu a trup rozčtvrtili. Kusy těla pak nabodli na kůly při silnicích vedoucích z Lince, hlavu ve Steyru. Pak sťali skotáka Hanse Hausleitnera z Parzu, Hanse Vischera z Ecku, Balthasara Mayra, Tobiáše Angerholzera,  Kiliána Haizenauera z Losensteinu a městského písaře Georga Hofmanna ze Steyreggu. Hausleitnerova a Angerholzerova hlava byly poslány jedna do Grieskirchenu,  druhá do Weiberau. Jedině Hanz Vischer z Ecku vytrval statečně při své víře, za niž bojoval. Ostatní se doufajíce v milost stali katolíky. Milost spočívala v tom, že je na poslední cestě provázeli Jezuité.

23. dubna byli popraveni městský podkomoří Hans Himmelberger ze Steyru, Gmündenský měšťan Tobias Mayr, Neumarktský měšťan  Tobiáš Vorauer, hostinský Wolfgang Wurm z Doru u Pramu, Lasberský rychtář Georg Reiter, David Spat, pekař z Haibachu, hostinský Hans Aupöck z Aistershaimu, hostinský Eliáš Vätterer z Tragweinu, sedláci Kryštof Hochwanger z farnosti Kalham a Jakob Ringel z Reichenthalu; tito poslední dva byli oběšeni. Wurmova mrtvola byla  rozčtvrcena, halva byla vsazena  Ennskou věž a jednotlivé čtvrtě  byla umístěny před městem na Aichbergu, kde měli sedláci tábor. Vorauersova hlava byla vystavena v Riedau a Spattsovu mrtvolu spálil kat.

Z asi stovky povstaleckých vůdců zavřených ve vodní věži v LInci jich mnoho umřelo na nemoci nebo na mučení. Další popravy budou následovat.

Mrtví došli svého pokoje, živí nikoli. Mnoho jich bylo odesláno na nucené práce na Vídeňském opevnění. Ženy a děti Fattingera a Zelera byly vyhnány ze země s ničím více, než s tím co odnesli na sobě. Ti, co zůstali mají často ještě méně nežli to. Bavorské, císařské a Holštýnské posádky, z nichž jsou jedni horší než druzí, leží ve Vöcklabrucku, Grieskirchenu, Aistersheimu, Wirtingenu, Offenhausenu, Peuerbachu, Riedau, Wolfseggu, Eferdingu, Aschachu, Lamba chu, Ennsu, Bas Hallu, Steyru, Kirchdorfu, Klausu, Leonfeldenu, Reichenau,, Landshagu, Haslachu, Freistadtu, Celje, Münsbachu, Mauthausenu, Gmundenu, Schwanenstadtu a Linci. V těchto msítech je vypálen pomalu každý druhý dům, ostatní byly vydrancovány. a často při tom sebrali i ženám jejich šaty. Na venkově v okolí měst a vesnic  nezůstal už sedlákům jediný kus dobytka, ani slepice nebo husa.

Březí koza je naprostá vzácnost. Bez koní a dobytka leží pole neobdělána. Přesto mají sedláci nahradit vzniklé škody. Jenom  opat kláštera ve Schläglu požaduje 100 000 tolarů. A jako první musí všude vystavět zničené kostely a fary. Tak je třeba mrtvým blahopřát a živé politovat.—

349.      dopis
Juan Ruiz de Alarcón, Madrid
Petru Paulovi Rubensovi v Antverpách

18. aprilis

Vážený mistře a milý příteli!

Ohromuje mne, když píšete že osud Evropy, ba celého světa, leží v rukou španělského krále. to je jen taková otřepaná fráze - vždyť Španělsko platí za říši, nad níž slunce nikdy nezapadá! Kde by tedy mělo být soustředěno více moci, než v rukách vládce, který je pánem nas kontinenty na této i na druhé straně oceánu? Ale král Felipe je zcela neschopen tuto moc využívat. Je mu dokonce na obtíž a působí mu hrůzu a bezmocné úzkosti.Nechává tedy volnou ruku hraběti de Olivares a ten s mocí nakládá příliš arogantně, než aby se to mohlo líbit lidu, ale zase až příliš spořádaně, než aby ho to ochránilo před dvorskými pletichami. Nicméně král zůstává králem a občas Olivarese překvapí povinými kapricy. A chcete vědě, kde k nim bere inspiraci?  Od samotného Boha, pochopitelně, a to skrze ústa jeptišky Sor Maria. Tato sice dobrosrdečná, avšak doopravdy hloupá žena je pro krále něčím jako zpovědnicí. Píše jí pilně dopisy, vnichž si stěžuje na svou nerozhodnost v té a v té věci a sestra Maria mu vždycky pomůže.Jinak je král Felipe ten největší kurevník, co kdy seděl na trůně - a to už něco znamená. Ani tuto - ostatně obecně známou  - skutečnost  před sestraou Marií neskrývá, b stěžuje si na ni, aniž by ho ona ovšem i ona dokázala odardit před sváděním jeptišek. Krále provází pověst dobrotivosti, která ovšem bývá zaměňována se slabostí. Ale ve Španělsku je jen krůček od dobrotivosti ke krutosti. Můj kolega Lope de Vega je jistě dobrosrdečný člověk, ale ono horoucí zanícení, s nímž popisuje hrůzy autodafé se nedá vysvětlit jinak, než jako náklonnost ke krutosti. Osobně jsem toho mínění, že právě španělská přísná církevní disciplína podporuje takové výstřelky krutosti, jakými jsou po celém světě známí především španělští vojáci. K tomu nyní sám papež vyvýšil Lopeho k hodnosti doktora theologie, což nás všechny velice pobavilo, tím více, že to Lope sám bere vážně a začíná se tak chovat. ALe to mu ani v nejmenším nebrání napodobovat našeho v přízni marnotratného krále ve všech jeho eskapádách. Je svou literární tvorbou už natolik proslulý a oblíbený, že po něm pojmenovávají tabákové doutníky, melouny,ba dokonce koně. Jeho víc jak tisíc divadelních her promlouvá lidu natolik z duše, že jsem se cítil nucen v předmluvě k prvnímu dílu tištěného vydání svých komedií napsat: "Pokud se ti nebudou líbit, potěší mě to, poněvadž to bude známkou toho, že jsou dobré. Pokud bys je však měl za dobré, budo to důkazem jejich bezcennosti." Všeobecná obliba divadla má však i své stinné stránky. Ale i tak  nemá literatura nikde štědřejších podporovatelů, než právě v Madridě. Olivares dokonce zrušil pro Španělsko platnost indexu zakázaných knih a vůbec se přitom neohlížel na pobouření v Římě. Vidíš tedy, milý příteli, že ve Španělsku je vše možné i nemožné. Nikdo nedokáže říci, zda španělská moc Evropu zdrtí, nebo se rozplyne jako Fata Morgana. To jistě také záleží an jejích protivnících. Ale protestntský "Zimní král" se svou rozhodností asi říliš neliší od krále Filipa. Nevypadá na to, že se by rozhodně domáhal  moci, kterou mu vyrvali. A ještě méně je zřejmě schopen sjednotit Protestanty pod jednou korouhví, a vyzvat na souboj Habsburky, ať už ve Vídni nebo v Madridu. Snad tedy činí španělský král správně, když nechává věcem volný průběh. Nemůže mu to nikdo vyčítat. A tak osudem světa vládne sestra Marie.

350.      dopis
Bogislav, vévoda Pomořanský, Štětín
Obristu Danieli Hebronovi v Lubinu

v dubnu

Vaše milosti,

zdvořile Vám děkuji za nabídnutou pomoc. Záměrem Švédů bylo překročit v Pomořansku Odru. Poněvadž jsme však na to byli přichystáni a již po devět měsíců jsme vyzbrojovali vojsko a rozestavěli oddíly na Meklenburské hranici, vložili silnou posádku do Gartzu a Greifenhagenu a také strhli mosty, švédské vojsko, čítající možná 6000 mužů s šesti kanóny, se obrátilo o dvě míle jižněji a překročilo Odru mimo území Pomořan. Mezi Pasewalkem a Prenzlau proniklo nyní do Uckermarku a zdržuje se nyní na hranicích mezi Pomořany a Novou Markou. Jakmile by učinilo jakékoli přípravy vrátit se do Pomořan, postavím se mu. Slyšeli jsme o snahách smířit polského a švédského krále, aby se tento mohl se vší svou mocí obrátit proti císaři. Polský národ chová vůči svému králi Zikmundovi zášť pro vleklé války a mohl by jej k takové dohodě donutit.—

předchozí část:    andresius.pise.cz/510-anno-1627-dopis-346-348.html

následující část:   andresius.pise.cz/512-dopis-351-352-holandsky-malir-torrentius.html