Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
18.augusti
Madame,
zvítězil jsem v bitvě, přesto jsem se však nezmocnil Heidelberku, jak jsem doufal, a nevím odhodlám-li se k jeho obléhání. Nestrachujte se, prosím, že se vydávám v nebezpečí. Věřím, že kule pro mne ještě nebyla ulita. Musím se pokusit popadnout štěstí za pačesy, poněvadž švédské plány se změnily. Poté co se Valdštejn opět zmocnil Prahy bez jediné rány mečem, musil se Gustav Adolf vzdát svého záměru táhnout na Vídeň. Obává se nyní Valdštejnova útoku na Sasko, a možná i zrady Jana Jiřího a odtáhl proto k Norimberku. Na zabezpečení hlavní linie odvelel generála Horna s velice silným kontingentem a mně uložil, operovat s touto odštěpenou divisí v okolí Heidelberku. A okamžitě jsme dostali zprávy, že bavorský velitel v Heidlberku, generál Metternich učinil výpad a hodlá oblehnout Wiesloch. Zdálo se příhodné ho v této jeho akci překvapit a získat tak Heidelberk, aniž by město utrpělo škody. Spěšně jsme vytáhli k Wieslochu také, ale Metternich se o tom dozvěděl a rychle se vrátil zpět do Heidelberku. Zachytili jsme však kurýra, který měl u sebe psaní, z něhož vyplývalo, že jeden regiment jízdních posil je na pochodu k Wieslochu. Tyto oddíly, které postupovaly nic netušíce, vlákal generál Horn do léčky. Nepřítel vjel v poklusu padl přímo do palby švédských kanónů a byl napaden ze všech stran. Nebyla to ani tak potyčka, jako spíše jatka. Přepadení se bránili chabě a hned se obrátili na útěk, neměli však, kam uniknout. Bylo to pro nás snadné vítězství, ale také vítězství velice krvavé a mně se projevilo válečnické řemeslo opět ze své ohyzdné stránky. Ve Wieslochu vyzváněly kostelní zvony, lidé k nám spěchali a líbali postroj mého koně, že byli ušetřeni hrůz obléhání a případné zteče. Mohl jsem se cítit jako hrdina. Ale mne trápilo spíše pomyšlení, že se nám nepodařil úskok, jímž bychom se zmocnili Heidelberku, a že tam je právě čeká celá ta bída, jíž unikli Wieslošští. Představuji si Gustava Adolfa - tomu by byly takové skrupule cizí. Vždycky si mě tak divně měřil pohledem, když přišla řeč na válečné obyčeje na to, jak rychle hrubne lidské svědomí a člověk propadá barbarství. Říkal jsem si, že král Gustav Adolf je válečníkem od útlého dětství a je tudíž v těchto věcech ostřílenější a ve svém cítění otužilejší. Těší se z vojenských akcí a je pyšný na to, jak hbitě zachází se zbraní. Sám zaměřuje děla, což vůbec nepatří ke královským ani vojevůdcovským úkolům a má radost z každého zásahu, který se mu podaří, jako by to byla jen nějaká hrdinská hra. Jak často seskočí při přehlídce vojska z koně a ukazuje nějakému vojákovi, jak má zacházet s mušketou. Rád předvádí, jak se střílí z těžké jízdní pistole na pohyblivé cíle a posiluje své paže, aby byly jistější, zdviháním kamenných koulí. Nevím, proč ještě v devětatřiceti letech hodlá skýtat zářný příklad vojáka, když mu nijak neschází na duchu a mohl by své úsilí zaměřit k lepším cílům. Pro své Švédy je ovšem bohem; když dělá vše, aby byl obyčejný jako jeden z nich. Ale Švédů je v jeho vojsku stále méně; zato vzrůstá počet ostatních národností, těch , které si zvykly na to, žít z války, a ti se mu spíše smějí. Nevím, proč se stále vystavuje nebezpečí - jako by chtěl nejen rozhodnout bitvu ale i provokovat vlastní osud. A dělá to pořád. Snad si touto nešetrností vůči sobě chce zdůvodnit své bezohledné požadavky, které má na ostatní. Lidské utrpení mu nic neříká - jinak by neměnil Bavorsko v poušť, jak se to děje na jeho rozkaz právě nyní. Jednou mi řekl, že se cítí zavázán dostát svému poslání. Ale to, proč táhne do pole, podoben dávným křižákům, není protestantské náboženství- to je mu spíše jen záminkou - a protestantských bohoslužeb se účasní jako povinností. Velikou hodnotu pro něj naopak má povznesení švédské moci. ale to stále není všechno. Jednou v noci, kdy nám dělalo bohatě společníka rýnské víno, začal přede mnou blouznit o "světové říši Gótů", jež nahradí Svatou římskou říši. Tak jsme se opájeli nejen vínem, ale i takovými vidinami, což jsem později nepokládal za nic více, nežli opilecké představy. Ale už staří latiníci věděli, že často je ve víně skryta pravda, nebo, lépe řečeno, že víno činí náchylným pravdu zjevovat. A tu mi to bylo jasné: Gustavovým přeludem, za nimž se žene, je světová říše Gótů! A tím si ospravedlní jakoukoli nelidskost, jíž se musí po cestě za ní dopustit. A přitom je Gustav Adolf v osobním styku velice milý a srdečný. V jeho bytosti není ani stín stavovské ješitnosti, čímž si okamžitě získává lidi na svou stranu. U vzdělanců sklízí obdiv pro svoji bystrost a schopnost rychle a správně se rozhodovat. Promiňte mi, drahá, že jsem se tak obšírně rozepsal právě o Gustavu Adolfovi , ale náš osud je natolik svázán s jeho osobou, že jsem si v těchto věcech musel zjednat jasno. Samozřejmě jsem si tím také zjednal jasno o sobě. Válečník se mne nikdy nebude, tato železná doba není pro mne. A také neučiním ve svém vlastním zájmu žádné násilí Heidelberku, neboť tam , kde se staví násilí proti násilí, musejí nejtěžší oběti přinášet nevinní. Na kraji lesu u Wieslochu zemřel v mém náručí předevčírem obrist Montballion, velitel nepřátelského regimentu. Byl to hugenot a znal jsem jej od strýcova dvora v Sedanu. Nevzali ho do francouzského vojska, a tak vstoupil do císařských služeb. Když mě uviděl, usmál se, a řekl oním lehce nedbalým tónem vlastním Francouzům: "Perdu - pourquoi?" A kdo se nemusí sám sebe otázat, zač se vyplatí zemřít?
Ještě nikdy nebyla mocná pevnost obléhána takovým způsobem, ještě nikdy se nezmocnilo vojsko takové pevnosti s tak malými ztrátami a ještě nikdy nezazářil válečnický důvtip vojevůdce Generálních států jasněji! Když přešli na jaře Holanďané do protiútoku a táhli vzhůru podél řeky Maas, snadno jim padly do rukou města Venlo a Roermond. Každému bylo ale jasné, že jim v dalším postupu zabrání Maastricht a Španělé nasadí veškeré síly, aby si ho udrželi. Jakmile však nizozemské síly město oblehly, nezačalo ani bombardování ani nedošlo k útoku. Obležení se nakonec začali ptát, jestli k něčemu takovému vůbec dojde, poněvadž obléhatelé zaujali postavení velice daleko od města a jeho hradeb Princ Jindřich dal vybudovat dlouhé opevnění, jež směřovalo svými bastiony spíše ven, nežli dovnitř. Obklopil jednoduše Maastrichtskou pevnost dalším věncem hradeb. ještě pevnějších a nezdolnějších, nežli jeho vlastních. Přehradil i řeku nad městem i pod ním, a už za pár týdnů seznali obléhaní, že se jim nejen nedostává vody, ale i jakýchkoli posil. Když vyslali Španělé vojenské oddíly k vyproštění města, octly se tváří v tvář nezdolatelným baštám, a rozbili si na nich hlavu. Povolali si tedy na pomoc císařského generála Pappenheima, který na Weseře shromáždil značné vojsko, ale ani on neprorazil železné sevření města. Z Maastristské pevnosti se nyní stala citadela mnohem mohutnější oranžské pevnosti. Město se vzdalo po dvou měsících a posádce byl popřán volný odchod. Tak to tedy bylo vítězství, které - ku podivu veškerého světa - vybojovaly krumpáče a lopaty.
29.septembris
Veličenstvo, nejmilostivější Pane!
Události posledních týdnů v Norimberku a okolí budou zřejmě Vašemu veličenstvu známy. Přesto považuji za svou povinnost je Vašemu veličenstvu popsat coby očitý svědek a sdělit Vám své pocity. Ani ve službách Gustava Adolfa se ze mne nestal Švéd, ale zůstal jsem věrný své falcké vlasti. Mám-li vše předběžně shrnout, mělo by se konstatovat, že švédský král upustil v této válce, v níž pospíchá od úspěchu k úspěchu od iniciativy. Důvodem je nesprávný odhad a nepředloženosti, jichž se švédský král dopustil. Dá se to vysvětlit pouze tím, že si již příliš zvykl na své úspěchy a přecenil své možnosti. Po porážce ligistického a bavorského vojska na Lechu a Tillyho smrti musil Gustav Adolf počítat už jen s nově Valdštejnem naverbovanou císařskou armádou. Nevyšel ovšem jeho plán pleněním Bavorska vylákat Valdštejna z Čech a pak se mu postavit se vší mocí. Valdštejn se i před úpěnlivé prosby bavorského vévody Maxmiliána nehnul z místa. A jistě si to jen tím více vychutnal, že Maxmilián nikdy nepatřil k Valdštejnovým přátelům a velice tvrdě naléhal na jeho sesazení. Ovšem rozhodování Frýdlantského vévody neurčovala v první řadě malicherná pomstychtivost, ale výtečná strategická úvaha. Když považoval Čechy za zabezpečené vydal se z Prahy na pochod směrem na Plzeň a Cheb. Nyní ovšem Gustav Adolf pochopil, že postupem císařských na Horní Falc a do Frank hrozí jeho odříznutí od severu. Vymstilo se mu také, že se opomněl zmocnit Řezna, aby tak donutil ke kapitulaci nedobytnou pevnost Ingolstadtskou a zajistil si tak celou podunajskou linii. Valdštejn postavil krále Gustava před volbu: buď opustit Bavorsko a postavit se s celým vojskem císařským, nebo rozdělit své síly a jejich částí okupovat Bavorsko a s menší částí vojska se opevnit v Norimberku, než mu přísun nových sil ze západu a severu umožní Valdštejnovi se postavit. Gustav Adolf se rozhodl pro druhou možnost.
Švédové dostihli Norimberk jako první, nedokázali však už císařským zabránit ve spojení se zbytky bavorského vojska, čímž s asi 50 tisíci muži nabyli nad Švédy skoro dvojnásobné přesily. Valdštejn neriskoval ovšem útok na silně opevněný Norimberk, ale utábořil se na západ od města. Ten ovšem byl tak dobře opevněn, že si takřka nezadal se samotným městem, a podařilo se mu ho vybudovat nesmírně rychle. Bylo vymýceno na 30 jiter lesa, vytvořeny rozsáhlé valy zesílené hatěmi, jako by tu měly stát navěky. Jen touto jeho aktivitou se dá vysvětlit, že nenapadl separátně švédské posily, které k městu vedli generál Banér a kancléř Oxenstjerna, jak by bylo na bíle dni, a nechal je spojit se s Gustavem Adolfem. To ostatně musilo v Norimberku ještě zhoršit zásobovací situaci. Ale v tomto bodě se Valdštejn přepočítal. Jednak si Švédové dokázali zajistit zásobování pomocí dalších a dalších silných výpadů, jednak i v samotném Valdštejnově táboře byla záhy zásobovací situace kritická. Na obou stranách propukly choroby. Jen v Norimberku bylo na 19 000 nemocných úplavicí, které nebylo jak ošetřit. Takže vše dospělo do situace, kdy se počítalo kdo koho dříve vyhladoví a odradí. Není v povaze Švédského krále zůstat v takové situaci nečinný. Rozhodl se zaútočit na Valdštejnův tábor a vyhnat císařské z jejich šancí. Navíc sdílí mínění, že vojsko utrpí méně ztrát bitvou, nežli lenošením. K útoku si ovšem zvolil místo, s nímž se - zcela proti svým zvyklostem - sám dříve zevrubně neseznámil, ale spolehl se na jeho popis domácími a na vedení těch, kdo se tam údajně vyznali. Nápad vypadal schůdně: Plánem bylo šturmem dobýt výšinu svanou "Alte Veste", jež se tyčila nad Valdštejnovým táborem a pak z ní tábor bombardovat, až císařští ustoupí. Ovšem Alte Veste odolávala každému útoku. Švédům se nepodařilo dostat své dělostřelectvo, v němž mají převahu, do palebných pozic, na čemž měly snad také vinu silné deště, kterými zoufale rozbředly cesty. Navíc padl při jednom výpadu bavorských kyrysníků do zajetí generál artilerie Torstensson, a Gustav Adolf jen těsně unikl podobnému osudu, když se opět hnal příliš vepředu. Veškeré pokusy zmocnit se výšiny bez náležité dělostřelecké podpory odvážným náporem elitních skotských a švédských pluků skončily krvavými ztrátami. Z tábora navíc museli čelit ničivému bočnímu útoku. Král se marně snažil přimět s taseným kordem své vojáky k vytrvalosti. Švédové se musili stáhnout a zaplatili tento svůj pokus vůbec největšími ztrátami od doby, co vkročili na německou půdu. A také vzal za své neporazitelný nimbus švédského krále, což se okamžitě projevilo na morálce vojska - mimo Švédy a Finy. Celé kumpanie vojáků přebíhaly ze švédských služeb k Valdštejnovi, poněvadž jim tam kynula větší kořist a také se jako vojevůdce zaskvěl ve větší slávě. Gustavu Adolfovi nezbylo nic jiného, nežli odtáhnout z Norimberka, v čemž mu Valdštejn nebránil - a snad ani bránit nemohl. Zato mohl slavit toto protivníkovo selhání jako své vítězství. Ovšem zanedlouho musil i on opustit svůj tábor, pokud nechtěl zahynout na místě svého vítězství. Ale i v tom uštědřil Valdštejn švédskému králi lekci. Místo aby následoval Gustava Adolfa do Bavor, kam Švédové odtáhli, obrátil se směrem na sever. Teď je ve hře další hrozba - buď porážka Saska (pokud se kurfiřt Jan Jiří odhodlá k boji), nebo naopak Valdštejnovo spojení se Sasy. Gustavu Adolfovi nezbývá tedy nežli rychlým pochodem se vypravit za Valdštejnem do Saska a tam se mu postavit v rozhodující bitvě. Nám nezbývá než doufat, že se Švédský král nedá zase strhnout k ukvapenosti, ale uvážlivostí opět získá válečné štěstí na svou stranu.
5.octobris
Milý příteli,
Galileiho Dialogy, které jsem Vám poslal v létě, abyste je přeložil a ihned rozšiřoval, měly pro ctihodného učence neblahé následky. Poté co se šíření knihy v Itálii zarazilo kvůli moru, nyní ho již zcela znemožnila inkvizice. Římský inkviziční tribunál Dialogy kriticky prozkoumal a veřejně vyhlásil za kacířské, a to pro šíření nauky protivící se církevnímu výkladu Písma. Víte sám dobře, co to znamená pro jejich tvůrce. Florentský tiskař obdržel přísný zákaz zhotovit a vydat byť jediný výtisk této knihy. Velkovévodova námitka proti tomuto výroku byla neúčinná. Ale ještě horší věci hrozí samotnému Galileimu. Má se zodpovídat před inkvizičním tribunálem v Římě. Je mu skoro sedmdesát let, je napůl slepý a mnoho dní proleží. Přesto od něho očekávají, že podnikne obtížnou cestu do Říma, dokonce na trvají tom, aby se na ni vydal neprodleně i v tomto nehostinném ročním období. Galilei se v zoufalství obrátil na kardinála Barberiniho, papežova příbuzného, aby stejně jako dříve uplatnil v jeho prospěch svůj vliv. Obdržel jsem od přátel z Itálie opis jeho listu a následující řádky mnou otřásly. Galilei píše: " Pomyslím-li, že výsledkem veškerého mého studia a úsilí byla nynější obsílka od Svatého officia, jaká se vydává jen na ty, kdo jsou shledáni vinnými z těžkých přestupků, chystám se zlořečit době, kterou jsem na tato svá studia vynaložil. A lituji, že jsem světu sdělil část výsledků své práce a mám chuť, zcela zatajit a skrýt to, co má ještě v rukou a předat to plamenům, a tak naplnit přání mých nepřátel, které mé myšlenky tolik obtěžují." Ale Barberini nechtěl nebo nedokázal Galileimu pomoci, ani už se mu neodvážil přispěchat na pomoc florentský velkovévoda, neboť papež osobně vzkázal florentskému inkvizitorovi, aby nedbal na žádné Galileiho vytáčky, že se nemůže vydat na cestu do Říma. Dokonce má prý objednat lékaře, kteří by Galileiho vyšetřili. A pokud by došli k závěru, že se cesty do Říma může odvážit, mají prý Galileiho dovést do Říma v řetězech! Pokud by lékaři shledali, že je nutné cestu odsunout, má být do Říma dopraven v řetězech později. Lékařské výdaje má zaplatit Galileo sám. To je příkaz tyrana a ne "svatého otce", který musel v rozhovorech s Galileim odhalil genialitu tohoto muže. Ale církev odjakživa pronásledovala nezávislé duchy a obávala se jich, což poukazuje na její slabost. Tím rozhodněji se musíme o šíření Dialogů zasadit my. Stran Galileiho můžeme jen doufat, že "milosrdenství" Svatého officia nepůjde tak daleko, aby mu připravili Brunův osud. Sand se toho už neodváží, poněvadž se už snad stydí rozmnožovat počet mučedníků, svědčících proti církvi. Bylo jich opravdu už dost.—
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující (poslední) část: andresius.pise.cz/...