Dopis 351-352;holandský malíř Torrentius

351. dopis
Stanislaw Koniecpolski, sandoměřský palatin, Stargard
Purkrabímu z Donína v Grabowě

v dubnu

Excelence! Vytáhl jsem proti Švédům, kteří se u Stupna vydali dostali přes Odru. Když uslyšeli o mém příchodu, stáhli se zpět k Hammersteinu. Já je rychle pronásledoval svými jízdními oddíly, vpadl jsem na ně a obklíčil je, do té doby než dorazila má pěchota a artilerie. Nato žádali o milost. Praporce spolu s třemi obristy jsem poslal jako zajatce ke králi. 800 pěšáků spolu s částí jezdců vstoupilo do polských služeb. Ostatní jsme odzbrojili vyprovodili až na hranice Braniborské Marky. Na ty si dejte pozor. Víme, že král Zikmund se Švédy vyjednává. POlská šlechta však nepřivolí k žádné potupné kapitulaci. A v jejím jménu prosím pana purkrabí, aby se poradil s vévodou Frýdlantským, jak je nám třeba nejlépe bránit naši vlast. O jeho vojenských schopnostech panuje všeobecně to nejlepší mínění.

352. dopis
Daniel Mögling, Zaháň
Johannu Baptistovi van Helmontovi ve Vilvoordenu

28.maii

Vážený kolego a mistře veškerého lékařství, jehož věhlas pronikl do všech koutů země, dovolte mi, abych u vás žádal rady.O vašem zázračném léčitelství jsem se mnohé doslechl, více, nežli bych jakožto skeptický medicus považoval za možné, ale je možné, že k tomu pověst v ústech lidu něco přidala. Ale protože jsem si jist, že kráčíte ve šlépějích velikého Paracelsa, rád bych využil vašich vědomostí v boj proti moru, do něhož jsem se. pustil. Zde ve Slezsku jsem poprvé spatřil tuto bestii řádit v plné síle, a jakkoli mě samotného ušetřila, nevím koho a jak bych mohl před ní zachránit. Přitom je hlízový mor, o který zde jde, poměrně jednoduché onemocnění. Koho postihne, tomu se utvoří nejprve nádory pod paždím a na stehenních uzlinách. Po dvou dnech se objeví na kůži hnědé a modré skvrny , nemocný dostane horečku a umírá třetího nebo čtvrtého dne. U některých počnou nádory hnisat, což trvá déle, ale je to cestou k přežití, neboť takoví lidé se zdají být nadále před morem chráněni. Naskýtá se tedy otázka, zda bychom se u vědomí tohoto neměli snažit způsobit zhnisání oněch nádorů? Ale je na to ovšem jen málo času. Navíc většinou lidé neberou ty malé tvořící se nádůrky vážně, protože jim nezpůsobují žádnou bolest. A naprostou záhadou je vznik a výskyt této zhouby. Občas to vypadá, jako by se ubírala cestou, kterou táhnou vojska a živila se na mrtvolách a zdechlinách zvířat. Ale neubírá se důsledně touto cestou. Tu a tam přeskočí jednu vesnici a ponechá velké oblasti nedotčeny a po velkém skoku propukne s velikou pustošivostí dále. Na druhé straně se takto chová i v oblastech, které právě netrpí válečnými hrůzami, třeba ve Württembersku a v Lotrinsku. Kam však vpadne, tam schvátí veškeré obyvatelstvo, nebo nejméně jeho dvě třetiny.

Proč někteří lidé dokáží vzdor veškerému okolnímu umírání a vzdor takovým hodům smrti přežít, mohu činit pouze dohady. Kdybychom to však věděli s určitostí, snad bychom díky tomu nalezli i obranný prostředek proti moru.
Mastičkáři a šarlatáni mají v čas moru spoustu dobrých rad a medikamentů - pokud ovšem mu sami uniknou. Ale i ten, jenž se zcela oddal lékařskému umění, může ve svých uměnách selhat. POdle Paracelsa by měl lékař rozpoznat to neviditelné, co se skrývá za viditelným. Neměly by se ošetřovat symptomy, ale měli bychom pochopit člověka jako celek, jako jednotu těla duše a ducha. Ještě předtím, než jsem sem přišel, jsem si vybudoval teorii o tom, že lidstvo zachvátila jakási všeobecná choroba ducha postihující jejich víru a jejím bezprostředním následkem je mor. Nechtěl bych ji ani nyní zcela zavrhnout, ale zdá se, že to není nějaký automatický mechanismus. To tedy znamená, že celkově může být mor metlou boží, kterou Bůh lidi trestá za jejich myšlenkové prohřešky i jejich duševní zranitelnost. Ale jednotlivě tento bič dopadá na lidi dost libovolně. Nikdo neví proč právě zde, ani jak dlouho bude bít. Musí v tom tedy - pokud vyjdeme z toho, že byla porušena harmonie člověka uvnitř i navenek vůči světu - hrát jistou roli čas. ani Paraceslsus nezanedbával úlohu hvězd. V jednotlivých případech má jistě význam sledovat bděle hvězdné konstelace. Co se však děje, když je takto chorobou najednou postiženo celé množství lidí a rozlišovat mezi nimi prostě není možné?
Paracelsus správně poukázal na to, že lidské tělo je vlastně alchymistickou laboratoří. Především jsem si ověřil jeho živlovou teorii, která zní tak prostě: Protože je člověk ze země, musí jíst; protože je z vody, musí pít; protože je ze vzduchu, musí dýchat; a protože je z ohně, potřebuje teplo. Musí být tedy podstatné, co jí, co pije, co dýchá a jakým způsobem se zahřívá.
Já jsem už dávno za zdroj a kořen veškerých chorob označil obžerství a opilství, nadměrné požívání tabáku a přetopené komnaty. Porušení jen jediné z těchto zásad stačí k tomu, aby se člověk sám zruinoval. U pacientů zasažených morem jsem se snažil tyto prvky kontrolovat. Ale je na to prostě málo času. V tom spočívá dvojakost této choroby: na jedné straně netrápí nemocného dlouho, na druhé straně by její léčitel potřeboval tisíc rukou.
Jsem také společně s Paracelsem pevně přesvědčen o tom, že bez pevné pacientovy vůle k uzdravení mu žádný lékař nepomůže. A ony hnisavé procesy vysvětluji právě tím. A určitě hraje tato neotřesná vůle svoji úlohu i u těch, kteří vůbec neonemocní. Na druhé straně kněžská útěcha působí spíše opak toho, oč se snaží lékař. Příslib lepšího života na onom světě musí určitě oslabit vůli k životu zde. Tak dlouho prohlašovali tuto zemi a život na ní za slzavé údolí, až se jím skutečně stalo. Kněz vidí Boha trůnícího na nebesích a silou modlitby je třeba strhnout na sebe jeho pozornost. To chtějí hodně, možná až příliš. U paty božího trůnu totiž sedí smrt. Pravý léčitel pátrá po Bohu uvnitř přírody, aby v ní postřehl síly, které dokáží udržet při životě, a vy jste do nich pronikl do hloubky. Podělte se o své poznání se mnou, který jsem dosud na cestě.

S'Gravenhaagské noviny
Torrentiův případ a český král

V Haarlemu stojí před soudem člověk, který byl zatčen pro podezření z příslušnosti k tajnému holandskému spolku Rosikruciánů. Po celá léta ho tajně pozorovali a shromažďovali příslušné důkazy. Ale než se mohl proces řádně rozběhnout bylo od obvinění upuštěno. Prý se tak stalo na žádost českého krále. Ovšem obviněný, mladík důstojného chování, který provozuje malířské řemeslo, přitom nebyl propuštěn. Teď mu zase dávají za vinu prostopášný život, a prokázání toho povolali na stovku svědků. Vychází z toho obrázek malíře, jaký by se štětec vzpíral vytvořit.Nebylo výstřednosti a neřesti, které by u něho nezaznamenali.A to o to snáze, že se Torrentius se svou bezuzdnou nemravností nijak netajil, ale vyzývavě ji stavěl všem na oči. A když na to byl tázán, odpovídal s cynickým úsměškem, že bojuje o uměleckou svobodu, právě tak jako bojuje Nizozemí o svobodu náboženskou. Takové srovnání ovšem na soud neplatilo. Dopravili k soudu některé obrázky tak obscénního charakteru, že ho nakonec nařkli z toho, že chtěl svým vyzývavým chováním nalákat kupce a zajistit si tak odbyt těchto zavrženíhodných výtvorů. Došlo na rozvláčnou debatu,která nebrala konce, co je ještě umění a co už veřejné pohoršení, Nakonec se soud vytasil s obviněním z bezbožnosti. A v takovém případě končí i ve Svobodném Nizozemí nedávnou nastoupený kurs náboženské tolerantnosti. Objevili se i svědci, kteří tvrdili, že Torrentius prohlásil Svaté písmo za "náhubek" pro osvícené duchy. Jiní vydolovali z paměti vzpomínku na to, že říkal, že potopa byla pro lidi přílišným trestem, a že peklo a nebe nevidí Torerntius mimo rámec tohoto světa, a to jako možnosti, které lidé neustále aktualizují. Jeden svědek odpřisáhl, že Torrentius jednou připil na zdraví Satanovi a svědectví jiných osob, které tvrdily, že za dobu šesti let od něj neslyšeli jediný rouhavý výrok soud odmítl. Navíc probíhají výslechy nyní tajně, takže k nim Torrentius ani nemůže přizvat obhájce. Torrentius je nepochybně mnohostrannou postavou, jejíž nejhlubší pohnutky zůstávají skryty. Na druhé straně překvapuje v tomto případě zatvrzelost soudu. Poněvadž Torrentius nadále odmítá obvinění z bezbožnosti, povolal soud pět soudních znalců, aby posoudili, zda se smí v tomto případě na zjištění pravdy použít mučidla. Na to Torrentius prohlásil, že cokoliv unikne z jeho rtů během mučení, rozhodně nebude pravda.
 

předchozí část:                        andresius.pise.cz/511-epitaf-hornorakouskym-sedlakum-dopis-349-350.html

následující část:                       andresius.pise.cz/513-dopis-353-354-pripad-matouse-ulickeho.html