Můj milý statečný hochu. Píši ti o tvých narozeninách, jež ti přes míru zhořkly žalostnou a předčasnou smrtí tvého otce. Kdy by byl na to pomyslel? Ještě mu padesát let nebylo a je ten tam. Jak krátko trvá náš život. Jak málo máme času dopátrat se jeho smyslu. V den pohřbu jistě uslyšíš mnohou zbožnou řeč a útěšná slova, neboť tvůj Otec stál vysoko ve službě církve a byl všude vážen. Co pak já k nim mohu připojit? Směl jsem se nazývat přítelem tvého otce, ač mé jméno sotva bylo vyslovováno v kruhu rodinném. A když nyní ti píši, věřím, že tak činím dle jeho záměru. Tvá matka to nebude mít lehké s osmi nezletilými dětmi. Budeš se jí muset jako nejstarší, patnáctiletý postavit po bok. To především věz a buď jí nápomocen. Tvůj otec mi ji sice líčil jako rezolutní osobu, ale v takovém postavení je i tomu nejmužnějšímu třeba pomoci. Přestěhuje se s vámi do Tübingen? To se mi jeví dobré. Nikde jinde bys svá studie rychleji nezdolal. Jen se musíš bezpečným učinit, k čemu míří tvá vloha. Rychleji nežli míníš, měl bys o tom učinit závěr. Tvůj otec se vynášel tvou pílí. Avšak jeví se mi podobným, že tobě samému přenechal rozhodnout, jakou cestu si zvolíš. To by mu bylo podobné. Proto mám za přátelskou povinnosti ti poradit.
Nemělo by ti zůstat tajným, že tvůj otec byl nejen svědomitým pastýřem svého stáda, vždy pečujícím o jeho blaho, ale i horlivým alchymistou. A zatímco jedna z jeho činností byla zjevná, druhá spíše v temnotách skrytá. I tobě mohla zůstat svou podstatou skryta, ne snad proto, že by se tvůj otec zabýval něčím zakázaným, leč přesto věcmi tajemnými, jež jdou sdělit jen těžko nebo vůbec. Dobře tedy rozeznej obě stránky svého otce. První ti skýtá obraz plnění povinností, s nímž by se mohl spokojit nejeden ctihodný muž. Druhá pak obraz vášně, jež se zmocňuje člověka, že by se až posedlostí dala nazvat. Vždy jsem tvého otce obdivoval, jak dokázal udržet v obém rovnováhu.
Nemohu ti na několika řádcích objasnit vše, co stojí psáno v mnohých tlustých knihách. Proto tě nejprve nabádám, abys dobře opatroval alchymistickou knihovnu svého otce. Ani v Tübingen nenalezneš v této oblasti bohatší zdroj. Poklad , který v ní máš není jen duchovní. Kdybys v ní jednoho dne neshledal pro sebe ceny, získáš z ní aspoň hmotný prospěch . Ale kéž se tak nestane. alespoň ne dříve, nežli učiníš pokus následovat otce v jeho posedlosti. Hrozím se toho, když ti takto píši. Snad žádám od tebe příliš. Budiž to tedy řečeno v prostotě:
Ubohost našeho času, jež všudy volá k nebesům, která by snad měla padnout na zemi, vzešla z rozpolcenosti, již snad ani nejde překonat. Člověk, ponořen jsa v přírodě a jejím dění, se ptá po tvůrci země i nebes. Jestliže podle božího slova poznává Boha, otevírají se veškeré záhady a poslední tajemství spočívá v důvěře a milosti. Theologie navazuje na víru a poznání. Tak buduje boží obec na zemi, zajišťuje štěstí a mír všem lidem. Kdo by si toho nepřál? Kdy by se chtěl zříci tohoto stavu, když ho již dosáhl? Leč my jsme ho nedosáhli.
Nahlédneš-li theologii co mocný sloup, jenž nese veškerý svět, je nutno připustit, že od počátku vykazuje trhliny. Nikdy totiž nedokázala zabránit, aby lidé věřili proti svému svědomí. Je to příběh dávný, truchlivý, avšak obdivuhodný. Nakonec však ten sloup pukl. A nikdy se nepodařilo jeho části opět scelit a sloup vztyčit.
Je totiž vedle bible ještě jedna kniha, z níž poznáváme Boha, kniha přírody. Je rozevřena před námi a musíme se ji naučit čísti. Theologie nás tomu nenaučí; ta mnohem spíše brání přístupu ke všemu vědění, jež by mohlo klást víře otázky. Abychom odhalili řeč přírody, je nám třeba alchymie, astrologie a přírodní magie, již očerňují jako dílo ďáblovo, neboť se snaží vymanit vědění z pout víry a je toho schopna.
Tvůj otec vyučoval bibli a kámen mudrců hledal jinde. Pokoj jeho popelu. Ne každému se to zdaří. Ty pak bys lépe učinil, kdyby ses rozhodl pro jedno neb pro druhé. Tak zní moje rada. Nebudu již na tebe naléhat. Však, chceš-li se tázat a více a podrobněji si ode mne zvěděti žádáš, jen mi napiš. V alchymických vědách mohu ti otce nahradit. -
70. dopis
Christoph Besold, Tübingen
Tobiáši Hessovi v Norimberku
v září
Můj nejdražší Tobiáši, jakmile se vrátíš ze svého rodného města do Tübingen, musíme se okamžitě sejít v úzkém kruhu s pečlivě vybranými osobami. Doufám, že se tvůj pobyt neprotáhne a hnedle ti napíšu, oč vskutku jde. Mám důvody obávati se o našeho dávného přítele Šimona Studia. Hrozí, že ztratí půdu pod nohama. Snažil se ode dvora získat podporu pro svůj spis, z něhož nám tak často předčítal. Avšak namísto nadšení, s nímž se setkával u nás, narazil na strohé odmítnutí smíšené s nedůvěrou, a - co je ještě horší - upoutal na sebe pozornost coby podezřelý poddaný. Mohl jistě s něčím takovým počítat, ale musel být zcela zaslepen. Cožpak je možné u přísně ortodoxních luteránů, jací jsou třeba zde v Tübingen, zpochybňovat reformaci? Ale Šimonova nerozvážnost šla ještě dále. Místo aby zachoval klid a počkal, až se usadí prach a vše zaroste trávou, hodlá se na veřejnost vrátit jako Fénix z popela povstalý se svou již dávno odumřelou tajnou společností Crucesignati. Jestliže už toto samo je veliká bláhovost, tím spíše podoba celého podniku a nároky s ním spojované. V letácích předpovídá konec světa, jenž se nyní nekonal, definitivně na rok 1620. Ještě předtím, roku 1612 bude přibit na kříž poslední papež. Na ohnivém voze se vrátí prorok Eliáš, tak jak kdysi zemi opustil, a zbuduje na zemi tisícileté království pokoje a štěstí. Předtím však musí dojít ke všeobecné světové reformaci a aby započala, svolává Šimon církevní sněm do Kostnice.
Jak tě znám, nejspíš se nad tím pousměješ. Ale mě se to zdá velice vážné. Nejen proto, že to ohrožuje Šimona osobně, jenž se tak slepě vrhá do záhuby. Tímto mišmašem věcí skutečně nazřených a pomýlených, spontánních a málo uvážených pocitů, způsobuje škodu záležitosti, jež se netýká jen jeho samého. Nevěř, že Šimonovi jen tak přeskočilo a že se opět zklidní. Myslí to smrtelně vážně a v jednom punktu mu i rozumím. Vždyť co jsme vše spolu přetřásli v tom či onom kroužku a jak jsme silnými slovy měnili svět. Jaký zářivý obraz pozemského života jsme to vymalovali, jen proto, abychom ho jako Thomas More odsunuli někam do "Utopie", do nicoty. Mnoho jsme mluvili a nic neučinili. Ducha jsme měli sdostatek, však od činu nás zdržovala zbabělost. To pak nám zaschne na rtech posměch vůči Šimonovu činu. Jeho činu musíme zabránit proto, abychom se připravili k lepšímu a slibnějšímu skutku. Teď už snad chápeš, proč se nemohu dočkat tvého příjezdu -