Ave, gratia plena(na středu adv. kvatembru,Q22)

Ave, gratia plena

na středu adventního kvatémbru (Q 22)

Slovo, které jsem zde vyřkl latinsky je zapsáno ve svatém evangeliu a německy říká tolik,co :Buď pozdravena, plná milosti, Pán je s tebou!" Svatý duch na tebe sestoupí z nejvyššího trůnu a ze světla věčného Otce vstoupí v tebe.

Musíme zde pochopit trojí: Za prvé, jak maličká je andělská přirozenost; za druhé, že se neměl za hodna nazvat ji Matkou Boží a za třetí, že to nepřislíbil jenom jí, nýbrž velikému zástupu - každé dobré duši, jež touží po Bohu.

Pravím tedy, že kdyby nebyla Maria nejprve zrodila Boha duchovně, nebyl by se z ní zrodil ani tělesně. Jedna žena řekla našemu pánu: Blažené tělo, jež tě nosilo. A tu jí náš Pán řekl: Nejen tělo, jež mne nosilo je blažené; blažení jsou ti, kdo slyší boží slovo a podrží si ho. Je důstojnější Boha, aby se duchovně zrodil z každé panny čili z každé dobré duše, nežli aby byl Marií porozen tělesně.

A na tom poznáváme, že jsme oním jediným Synem, jehož Otec zrodil. Když zrodil Otec veškeré tvorstvo, zrodil také mne a společně s celým tvorstvem jsem se z něj vyřinul a přesto zůstávám v Otci. Je to stejné jako se slovem, jež nyní pronáším: To pochází ze mne, pak podruhé když spočinu na obrazu a za třetí když je vyslovím a vy všichni je chápete; ale přesto zůstává mým vlastním slovem. A také tak já zůstávám v Otci.V Otci je podoba a obraz všeho tvorstva. Tento kus dřeva má svůj intelektuální praobraz v Bohu. A není jen intelektuální; je popravdě čistým rozumem.

Největší dobrodiní, jaké kdy Bůh  člověku způsobil, bylo, že se stal člověkem.

Povím vám k tomu příběh, který sem patří. Byl jeden bohatý muž a jedna bohatá žena. A té ženě se přihodila taková nehoda, že přišla o oko a velice ji to zarmoutilo. A tu k ní přišel ten pán a pravil jí: "Paní, proč jste tak zarmoucena? Netrapte se pro to, že jste ztratila oko." A ona řekla: "Pane, já se netrápím proto, že jsem ztratila oko, ale proto se trápím, že se mi zdá, že mě pro to budete mít méně rád. A on jí řekl: "Paní, já vás mám rád." A zanedlouho potom si sám vypíchl oko, přišel k té paní a řekl: "Paní abyste věřila, že vás mám rád, učinil jsem u sebe totéž; už mám také jen jedno oko."

To je člověk: Ten stěží uvěří, že ho Bůh má rád, dokud si Bůh sám nevypíchne oko a nevezme na sebe lidskou přirozenost. To znamená "stát se tělem". A naše Paní řekla: "Jak se to stane?" A tu řekl anděl: "Svatý Duch na tebe sestoupí shůry z nejvyššího trůnu a ze světla věčného Otce vstoupí v tebe.

‘In principio.'Dítě se nám narodilo, syn je nám dán; dítě podle nepatrnosti lidské přirozenosti, syn podle věčného božství. Mistři praví, že že veškeré stvoření usiluje rodit a vyrovnat se otci. Jiný mistr říká, že každá účinná příčina působí skrze svůj cíl, aby v něm nalezla svůj klid a uspokojení. Jeden mistr říká, že všechno stvoření koná podle své prvotní čistoty a nejvyšší dokonalosti. Oheň jako takový sám nehoří; je totiž tak čistý a subtilní, že nehoří; co hoří, je spíše ohnivá přirozenost a ta přenáší na suché dřevo svoji přirozenost a tak v něm hoří jeho přirozenost a jeho jasnost podle jeho nejvyšší dokonalosti. Tak to také učinil Bůh. Stvořil duši k obrazu nejvyšší dokonalosti a v prvotní čistotě jí vdechl veškerou svoji jasnost  a ta [v ní] zůstala nesmíšená.

Nedávno jsem kdesi řekl, že když Bůh stvořil všechno tvorstvo. kdyby nebyl předtím zplodil cosi nestvořeného, co by v sobě neslo obraz veškerého tvorstva - to jest jiskérku - jak jsem již řekl na svátek Makabejských, abyste tu nebyli nadarmo --  tato jiskérka je s Bohem spřízněná natolik, že je od něho neoddělitelná a nese v sobě obraz veškerého stvoření, neobrazný a nadobrazný obraz.

Včera ve škole debatovali velmi učení kněží o jisté kvestii. A já jsem řekl, že mne udivuje, jak je Písmo bohaté, že nikdo nedokáže z něj probádat ani to nejmenší slůvko; a vy se mne tážete, když jsem jednorozený Syn, kterého Otec navěky rodí, zda jsem také byl od věků v Bohu. Říkám ano i ne. Synem [jsem] podle toho, že mě Otec věčně rodí, ale nejsem Synem v jeho nezrozenosti.

In principio. Zde se nám dává na vědomí, že jsme tím jediným Synem, kterého Otec od věčnosti zrodil ze skrytých temnot věčné skrytosti, spočívající v prapočátku v prapůvodní čistotě, a jenž je plností čirosti. A tak jsem tedy zde také od věčnosti spočíval a spal ve skrytém poznání věčného Otce a zůstával nevysloven. A z této čiré podstaty mě odvěčně zrodil, svého jednorozeného syna v týž obraz svého věčného otcovství, abych i já byl Otcem a původcem toho, z nějž jsem se zrodil. Asi tak jako by někdo stanul na vysoké hoře a zavolal: "Jsi tam?" A ozvěna by odpověděla: "Jsi tam?" A kdyby řekl: "pojď ven!", i ona by mu odvětila "pojď ven!" V tomto světle by i dřevo prohlédlo, že je andělem a stalo by se rozumným, a nejen rozumným, stalo by se čirým rozumem v prapůvodní čirosti, jež je plnost čistoty. A tak působí Bůh: rodí svého jednorozeného Syna na výšinách duše. A stejně jako on ve mně rodí svého jednorozeného syna, tak já sám sebe zase rodím v Otci. Nebylo tomu jinak, ani když Bůh zrodil anděla, ve srovnání s tím, když byl zrozen z Panny. Přemýšlel jsem – už před léty - [co bych řekl], kdyby se mě zeptali, jak to, že je každé stéblo trávy  tak rozličné a odlišné od jiných; a přišlo na to, že jsem byl otázán, jak to, že jsou tak rozličná.Aa tu jsem řekl: podivuhodnější je, že jsou ta stébla tak stejná. Jeden mistr řekl, že to, jak jsou stébla trávy různá, pochází z nepřeberné boží dobroty, kterou obrací vůči všemu stvoření, aby bylo jeho panství ještě zjevnější. A tu jsem řekl, že je podivuhodnější, jak jsou si stébla trávy podobná a pravil jsem: Jako všichni andělé jsou sjednoceni v prvotní čiré podstatě, tak se také v původní čiré prapodstatě spájejí v jedno všechna stébla trávy a vůbec vše je tam jedním.

A zatímco jsem šel sem, přemítal jsem, že člověk ve své časnosti může dospět tak daleko, že přemůže Boha. Kdybych totiž byl zde nahoře a tomu či onomu bych řekl: "pojď sem vzhůru", šlo by to těžko[1]. Ale kdybych řekl: "sedni si tady dole", bylo by to snadné. A tak to udělal Bůh. Jestliže se člověk pokoří, nedokáže mu Bůh odepřít svoji dobrotu, aby se k němu nesklonil a nevlil mu [svoji útěchu]; a tomu nejmenšímu se Bůh dává nejvíce a dá se mu celý. Je boží podstatou rozdávat se, jeho podstat je dobrá, a jeho dobrota je jeho láska. Všechna bolest i radost pochází z lásky. Pomyslel jsem si, když jsem měl jít sem, že sem nechci jít, neboť jsem plakal láskou. Ale když pláčeme láskou, nechme to tak. Radost i bolest pocházejí z lásky. Člověk se nemá Boha bát, poněvadž, kdo se ho bojí, utíká od něj. Takový strach škodí. Ale je také pravý strach, a to, když se bojíme, že Boha ztratíme. Člověk se ho nemá bát, ale má ho milovat, ježto Bůh ve své nejvyšší dokonalosti miluje člověka.

Mistři praví, že vše účinkuje tak, aby něco zrodilo a stalo se tak otcem a říkají, že země prchá od nebes; když padá od nich směrem dolů, dostane se pod něj; a když prchá směrem vzhůru, dospěje k nejnižšímu nebi. Ale přesto země nedokáže uprchnout tak nízko, aby na ni nebe nedštilo a nevtisklo jí znamení své moci a neoplodnilo ji, ať je jí to milé či nemilé. A tak také se chová člověk, který se domnívá, že unikne Bohu a přesto mu nedokáže uniknout; ze všech koutů se mu zjevuje. Myslí si, že prchá před Bohem, a přitom mu běží přímo do náruče. Bůh v tobě rodí svého jednorozeného Syna, ať je ti to milé či tě to bolí, když spíš i když bdíš, on stále koná svoje.

Nedávno jsem hovořil i o tom, čí je to vina, že to člověku není po chuti, a pravil jsem, že to je kvůli tomu, že je jazyk zaneřáděn kdejakým svinstvem, tedy tvory, a je to tedy tak jako s člověkem, jemuž je hořký každý pokrm a nic mu nechutná. Kdo je vinen tím, že nám nechutná pokrm? Je to tím, že nemáme sůl. Solí je božská láska. Kdybychom měli božskou lásku, každé dílo by nám bylo po chuti, jaké kdy Bůh vytvořil, vše bychom přijímali od Boha a činili bychom stejná díla, jaké tvoří on. A takto mu připodobněni, jsme všichni jedním Synem.

Když Bůh stvořil duši, stvořil ji podle své nejvyšší dokonalosti, aby byla nevěstou jeho jednorozeného Syna. A poněvadž to dobře věděl, chtěl vyjít ze skryté klenotnice svého věčného otcovství, v níž od věků spal a zůstával nevysloven.

In principio. V prapočátku čiré podstaty rozbil Syn stánek své věčné slávy a proto vyšel a sestoupil s výšin, že chtěl svou přítelkyni, kterou mu Otec odvěčně zasnoubil, znovu uvést tam, odkud přišel. A jinde je psáno: "Hle, tvůj král přichází." Proto vyšel a skákaje jako srnec sestoupil a trpěl láskou. Ale nevyšel ze své komnaty, aniž by do ní hodlal opět vejít se svojí nevěstou. A tou komnatou je tichá temnota skrytého otcovství. Jak vyšel s výsosti, tak chtěl také znovu vejít do čiré podstaty se svou nevěstou a chtěl jí zjevit skrytá tajemství svého skrytého božství, v němž spočívá on i vše stvoření.

"In principio" německy znamená na počátku veškerého bytí, jak jsem řekl ve škole. A řekl jsem ještě více: je to také cíl veškerého bytí, neboť prvopočátek je kvůli konečnému cíli. Ano, Bůh sám nespočívá tam, kde je prvopočátek; spočívá na konci a ve spočinutí veškerého tvorstva. To neznamená, že by toto bytí spělo k nicotě; ba naopak: bude nakonec doplněno a přivedeno k nejvyšší dokonalosti. A co je tím posledním cílem? Skrytá temnota věčného božství, jež není, nikdy nebyla a nikdy nebude poznána. Bůh tam přebývá sám v sobě nepoznán, a světlo věčného Otce tam odvěků září a temnoty světlo nepohltí.

Abychom dospěli až do této pravdy, k tomu nám pomoz pravda, o níž jsem mluvil. Amen.