Dopis 67-68

Doktore, příteli! Přeložili jste mou Hieroglyfickou monádu? To mám radost. Ještě nejsem tak starý, aby to nezalichotilo mé marnivosti. Hřeje mě to trochu, asi tak jako pozdní slunce. Ale pak zase přichází noc. Dobrotivá noc, popřávající nám snů, které nám za dne unikají. Takovým snem byla i moje Monáda. Tu vizi jsem zapsal během čtrnácti dní, poté co jsem se jí sedm let zabýval. Když člověk shromažďuje vědomosti a nechá je zkypřit kvasem přemýšlení, vyprýští z nich nakonec vždy něco použitelného, jen je to potřeba vlít do nějaké formy. Monádu považuji za dílo svého mládí, jakkoli jsem ji napsal či počal až v mužném věku. Nápad zachytit vše jednou jedinou formulí pochází z mladostí Snad proto, že v tom čase nevybledly ještě zcela vzpomínky na to, že jsme kdysi vše věděli. Když Sokrates doznal, že ví, že nic neví, musel vypít číši jedu. Mnoho lidí považuje za nesnesitelné žít se svým tajemstvím. Soudím, že to nejlepší, čím mohu dnes oslavit svou zašlou  Hieroglyfickou monádu, je, zůstane-li tajemstvím.

Co si od překládání slibujete? Ach ta neoblomná německá důkladnost! Obdivoval jsem ji, přečasto, a také mě děsila. Luther přeložil Bibli. A rozumějí jí dnes lépe? Stali se Němci lepšími? Snad dokáží lépe než ostatní národy vzít Boha za slovo. Ale vy sám jste přece poukázal na záludnost slov, dokonce i slov Bible. Dávám vám za pravdu. Přiznávám, že jsem kdysi zamýšlel nahradit Bibli novým svatým písmem. Nechtěl jsem je psát sám, byť  s mocným pocitem boží pomoci. Vždyť ani Bible nebyla dílem jednoho člověka, mnoho je v ní spisů sebraných a složených a různé povahy. Zdá se jakoby výsledkem náhody a působí neúplně.  Považuji za rouhačství připisovat ji písmeno od písmena Bohu jako jeho dílo. Bůh na ní nemá nijak větší ani menší podíl, než na každém z nás. Vlastně mám již tuto novou bibli ve své knihovně, jíž v celé Anglii není rovná. Kdyby se mi zdařilo oněm více než třicet tisíc svazků vpravit do jedné ucelené podoby a formátu, stvořil bych mocné dílo. Monáda byla pokusem a kompromisem. Neměl jsem však sílu k pokusu novému, ani k jeho dokončení.

Ale i kdybych nabyl takové nadlidské síly s pomocí duchů, jež jsem již nejednou prací obtížil, upouštím od toho. Veliká kniha lidstva již dávno existuje. Byla popsána v mnohých spisech a mnoha jazyky a stále jí přibývají nové stránky. Bible jen její malou částí, a bylo by tedy bláhové chtít nahrazovat právě ji. Jejímu božsky povznesenému čtenáři platí tolik, co Korán, nebo snad svaté knihy protinožců. Sdílím s vámi úctu a přednost, již přiznáváte číslu.

Pro porozumění přírodě je nezbytné a nepostradatelné. V matematice vládne logika a jasnost. Ale tyto samy k poznání  univerza nestačí. Potřebujeme ještě poezii slov kroužících jako planety okolo slunce pravdy.

Ale já napínám vaši trpělivost. Říká se, že věk svádí k povídavosti.  Člověk má toho přeci tolik co říci a příliš mnoho věcí považuje za důležité. V korespondenci však ctím dobré zvyky. Věru raději píši dopisy než knihy. Autor je v nich zproštěn zatěžující systematičnosti a těžkých formulací a oddává se svým náladám. Člověk popohání myšlenky asi tak jako dítě honí klacíky hozené do vody Vyloví, kterou se mu zachce. Ale povězte, smím vám povědět malý příběh?

Nedávno jsem ze zastavil při vycházce před mraveništěm.  Jak často jsem již šel kolem? Nyní jsem si však našel chvíli pozorovat je blíže a zvěděl jsem více, než z třiceti tisíců knih. Jejich stavba z černé hlíny a rezavého smrkového jehličí se tyčila dospělému muži téměř do pasu.  Povážíme-li tedy velikost, nebo spíše malost mravence, stokrát překonala výšku babylónské věže. To si vyžaduje úcty.  Neustálý pohyb hemžení mravenců pak skrývá důmyslnou zákonitost, již jsem zbadat nedokázal.  Jen tolik se mi zdálo jisto, že mikrokosmos tohoto mraveniště zviditelňuje určitý řád, jaký objevili Koperník s Keplerem rovněž na nebesích. Přesto mě to nepřekvapilo. Mravenci mě nevnímali.  Párkrát přelezl některý mou botu, asi poněkud udiven nezvyklou hmotou. Však jistojistě mě nepoznávali coby člověka, tak, jako já, člověk, poznávám mravence. Nechápali mne jako hrozbu, jako lesní zvěř, jež se krade houštinou, třebaže jsem bych jako všemohoucí Bůh byl mohl celé mraveniště zničit A že jsem tak neučinil, není z mé lásky vůči mravencům, ale tím, že jsou mi lhostejní. Na druhou stranu já pro mravence vůbec neexistuji, protože ve světě, který dokáží poznat a přetvářet podle svých potřeb, není žádných lidí. Oni jsou vlastně ve zcela odlišném světě nežli já; přesto nás dělí od sebe na měkké lesní půdě jenom krok a já je za součást svého světa považuji.

Však lehce pak napadne každého takový závěr učinit, že v našem světě vlastně žijeme jako mravenci; ve světě, který naše možnosti vnímání tak velice omezuje jako mravencům jejich svět, ale který je přesto světem ještě spousty dalších bytostí, stojících na krok od nás a hledících na nás, snad v údivu a úžasu, ale bez sebemenšího pochopení pro zákony našeho života. Nazývejme je anděly či ďábly, nebo Bohem - poněvadž na rozdíl od mravenců tušíme, k našemu štěstí nebo záhubě, jejich přítomnost - vždy však můžeme jen doufat v jejich milostivost, že nás nevystaví zkáze a nezničí. Proto jsem se poté už nikdy nepokoušel vytrhnout je z jejich lhostejnosti.

A také mi pak již bylo jasno, že není žádného zde ani tam, ale vše je jedno. Nebesa i peklo spočívají jedině v naší hrudi, neboť víme o smrti. Tím se od mravenců podstatně lišíme. A proto také mravenci zůstanou již navždy mravenci. Nebo snad ne? Lidé proto vynikají nad mravence, že dokáží a vědí více nežli lidé, že se musí stát něčím více! Nebo nějaký z lhostejnosti vyrušený Bůh zničí v lidech víru v nesmrtelnost a dá ji z pouhého svého rozmaru třeba právě mravencům.

Poznámka na závěr: Císař Maxmilián mi nikdy za Monádu nevyjádřil dík; ani císař Rudolf ji nezmínil ani slůvkem v oné chvilce , kterou mi poskytl. Přesto jsem přesvědčen, že ji oba četli. Jeden mlčel, protože jí málo rozuměl; druhý proto, že příliš -

68. dopis

Drahý pane, máme všude rozhlásit, že v Drážďanech sťali hlavu bývalému kancléři Nikolau Krellovi? Sice jsem o tom sepsal takový škodolibý hanopis, poněvadž takové věci mají katolíci rádi a dobře se prodávají, ale nebylo to podle mého přesvědčení.  Pro mne je to zhoubný znak toho, jak stále nesmiřitelněji se protestanti navzájem požírají mezi sebou. Čím se Krell provinil?  Věrný svému pánu, Kristiánu I., který přál kalvinistům, pozměnil luterskou liturgii a poskytoval pomoc vyhnaným Hugenotům.  Ale Kristián II., který zasedl na kurfiřtskou stolici roku 1591 se opět drží Luthera, pročež nejen Krella nejen propustil a zbavil kancléřství, což by bylo pochopitelné, ale nad to jej vsadil do žaláře jako zločince. Tam se ten nešťastník deset let smažil, ale ani tím sdosti neodpykal svou věrnost a lidskost. Teď musel skončit svůj život katovým mečem, aby se všem do srdce vryla hrozba "Cave Calviniane".  To vzchází setba fanatických predikantů, kteří namísto aby vyhledávali shodu mezi Luterány, Zwingliniány a Kalvinisty, hlásají ve svých kázáních a letáky šíří sentence typu: "Chce-li se někdo krátce ujistit, o jaké že se to přeme články víry s oním zmijím pokolením kalvinistů, odpověď zní: o všechny všehovšudy, poněvadž to nejsou křesťané, ale židé a  mohamedáni." Ti však nejsou počítáni za lidi. Dále se mezi námi protestanty všech směrů šíří stále větší hrůza z toho, že by se mohla zopakovat Bartolomějská noc z Paříže.  Dá se očekávat po smrti císaře Rudolfa v Praze, kde Jezuité a španělský vyslanec Oňate stále otevřeněji usilují o takový krvavý příklad. Zabránit něčemu takovému by mohla jedině svornost obou nejmocnějších protestantských kurfiřtů - Friedricha IV. Falckého a Kristiána II. Saského. Jak se však mají kalvinista Fridrich a luterán Kristián - jaké to mají oba mírumilovná a útěšná jména! - shodnout a spojit, když v Drážďanech nechávají padat hlavy, aby ukázali, jak se má zacházet s "ďábelským hadím plemenem"? Už před půlstoletím varoval moudrý Melanchton před rabies theologorum. Teď však nakazila tato theologická vzteklina i knížata. Co se asi stane, když císař Rudolf, o jehož těžkém utrpení není téměř nic známo, pustí žezlo z ruky?  V Norimberských krčmách se nese fáma o nové hvězdě, jež se brzy ukáže a promění svět, jako hvězda betlémská. Bylo by to třeba -

předchozí část:        andresius.pise.cz/331-dopis-65-66.html

následující část:     andresius.pise.cz/333-dopis-69-70.html