Reformace a protireformace 1500-1800 (Tony Lane)

V roce 1500 se papežský primát v křesťanstvu zdál být jistý. Východní církve, jež byly po dlouhou dobu středisky křesťanství, utrpěly zničující úder podrobením Konstantinopole Turky (1453). "Konciliarismus", tj. učení o tom, že všeobecný sněm je v církvi konečnou autoritou převyšující papežství, se zdál být potlačen skrze mnohá jeho odsouzení. Ale základy papežství jisté nebyly. Zanedlouho jimi měla otřást bouře protestantské reformace, až někteří říkali, že si papež uchová kontrolu nejvýše nad Španělskem a Itálií.

Cestu pro reformaci připravovaly různé faktory. Pozdně středověké papežství bohatě ilustrovalo známou maximu o tom, že absolutní moc absolutně korumpuje a všude vládla značně protipapežská nálada. Viklef je příkladem toho, jak výtky vůči zneužívání čehokoli se mohou stát postupně kritikou učení. Církev byla v choulostivé situaci, neboť vlastnila pohádkové bohatství a zcela zřejmě jí chyběly morální kvality, jimiž by ospravedlnila své výhody vůči obyvatelstvu. Nastalo i oživení zájmu o klasickou minulost, nazývané "humanismus". (Je třeba si ho neplést s dnešním spíše ateistickým nebo agnostickým humanismem.) V jižní Evropě se soustředil tento zájem především na řecké a římské pohanské klasiky, zatímco na severu převládal humanismus povýtce křesťanský, jehož předním představitelem byl Erasmus. Heslem bylo "zpět k pramenům" - k hebrejské a řecké bibli a dávným křesťanským Otcům. Humanisté bývali jízlivě kritičtí vůči větší části soudobého života církve - životnímu stylu duchovenstva a papežů, stavu klášterů, nejasnostem středověké scholastické theologie. Ale když přišla reformace, Erasmovi žáci byli rozděleni. Někteří volili reformaci za cenu odtržení od Říma, ostatní si vážili jednoty více nežli reformace.

Průkopníkem reformace byl Martin Luther. Byl odhodlán postavit se sám veškeré moci římské církve. Zanedlouho se jeho učení v Německu velice rozšířilo a šířilo se i dále do východní Evropy a Skandinávie. Avšak Luterství nebylo jedinou versí protestantismu. V Curychu začal Zwingli kázat reformaci současně s Lutherem. Třebaže byl v lecčems ovlivněn Lutherem, byl nezávislým myslitelem a v některých otázkách se s Lutherem neshodoval. Brzy se protestantismus rozštěpil na dva proudy - luterský a reformovaný (švýcarský) protestantismus. Zwingli umřel mladý a jeho místo hlavního reformovaného theologa zaujal Francouz Jan Kalvín, takže reformovaná víra je dnes známa převážně pod názvem Kalvinismus.

Luther i Zwingli byli magisteriální reformátoři - to jest zaváděli reformu ve spolupráci s výkonnou mocí či vládci. Nehodlali porušit spojení církve se státem. Cílem nebylo založit novou církev , ale starou církev reformovat. A i při změně učení zůstával zde ideál státní církve, k níž patří všichni obyvatelé země. Ovšem byli i jiní, pro něž taková reformace byle jen poloviční. Radikální reformátoři chtěli jít dále než magisteriální reformátoři. Toho dosahovali nejrůznějšími způsoby. Někteří z nich byli "racionalisty" a zpochybňovali základy křesťanského učení jako například Trojici. Někteří byli "spiritualisté" , pohrdali biblí a všemi vnějšími formami. Zdůrazňovali význam Ducha Svatého, jenž mluví ke každé duši, "vnitřního světla". Někteří byli "revolucionáři", kteří se domnívali, že nastává konečný zápas popsaný v knize Zjevení a že boží lid má ustavit království boží silou. Ovšem "evangelikálové" byli mezi nimi největší a nejdůležitější skupinou. Toužili po důkladnější reformě ve světle bible. Odmítali ideu státní církve a křtu dětí, jenž ji nevyhnutelně provázel. Jejich odpůrci se chopili u nich rozšířené praxe "nového křtění" těch, kdo byli pokřtěni v dětství a nazvali je "Anabaptisty" čili "Novokřtěnci". To byla vhodná nálepka, poněvadž opětovné křtění bylo hrdelním zločinem. Anabaptisté byli tvrdě pronásledováni a skoro vymýceni, ovšem jejich myšlenky přežily a postupně nabývaly vlivu.

Reformace zastihla římskou, katolickou církev velice nepřipravenu. Ovšem tato situace netrvala dlouho. Uprostřed století se sešel Koncil tridentský , aby vymezil římské, katolické učení oproti protestantismu a zavedl program katolické reformy. Jesuité založení Ignácem z Loyoly byly údernými oddíly katolické reformace a vedli protiútok proti protestantismu. Dědictví středověké spirituality v římskokatolické církvi neodumřelo a projevuje se u velkých španělských mystiků Jana z Kříže a Terezie z Ávily.

Prvních padesát let reformace bylo údobím nových myšlenek. Ale nové kreativní impulsy ranného údobí byly zanedlouho kodifikovány v podrobných dogmatických systémech. Tři hlavní konfese (římsko-katolická, luterská a kalvínská) se čím dál tím více soustřeďovaly na přesné a spletité vymezení vlastní víry a svou energii vyplýtvávaly na vzájemné hádky mezi sebou. Spory se vedly především o otázce vztahu boží milosti a lidské svobodné vůle. Vznik nových orthodoxií nezůstal bez odezvy. Pietistické hnutí sedmnáctého století, jehož průkopníkem byl například Spener, zdůrazňovalo důležitost praktického křesťanského života spíše než spory o podružnějších theologických otázkách. Osmnácté století pak bylo svědkem povstání racionalismu jakožto protivníka křesťanské víry.

Jen pro některé znamenal racionalismus atheismus, pro mnohé znamenal nové náboženství založené na rozumu namísto zjevení. "Deismus" byl považován v protikladu k předsudkům tradičního křesťanství za náboženství rozumu. Racionalismus měl pouze omezený vliv na křesťanské učení, poněvadž byl vnějším útokem na křesťanství, ovšem podkopal v západní Evropě pocit křesťanské sounáležitosti. Protichůdnou silou byla Evangelická obroda, jež započala v Anglii Wesleyem a dalšími a šířila se v anglicky mluvícím světě i jinde.

Anglická reformace měla své vlastní zajímavé rysy. Během krátké doby pětadvaceti let se tam vystřídalo celých pět rozdílných náboženských uspořádání.

* Do roku 1534 byla Anglie katolickou zemí.

* V roce 1534 se Jindřich VIII. prohlásil v Anglii sám za papeže - "jedinou a nejvyšší pozemskou hlavu" anglické církve. Ovšem přes odstranění papežství podržel Jindřich větší část katolického učení jako jakýsi "anglo-katolík" ze šestnáctého století

* V roce 1549 byla za Edwardovy vlády vydána první modlitební kniha v angličtině, ovšem opatrně formulovaná, aby nezpůsobila přílišné pohoršení u římských katolíků.

* V roce 1552 vyšla druhá modlitební kniha za Edwardovy vlády. Ta už byla zjevně       a nedvojsmyslně protestantská.

* Za královny Marie (1553-58) nastal opět příklon k dogmatické podobě římského katolicismu.

* "Alžbětinské uspořádání" z roku 1559 se vrátilo ke knize modliteb velice podobné oné z roku 1552.

"Alžbětinské uspořádání" bylo dlouho napadáno "puritány", kteří si přáli radikálnější reformu protestantismu, se roku 1662 stalo závaznou normou. Toto uspořádání bývalo označováno za viam mediam, střední cestu . To je správné, ale ne v dnešním slova smyslu - jako střední cesta mezi protestantstvím a římským katolictvím. Alžbětinské uspořádání bylo kompromisem mezi Alžbětou, jež si přála konservativnější formu protestantismu a těmi, kdo si přáli radikálnější reformu. Je na ně možno v jistém ohledu pohlížet jako na narovnání mezi kalvinismem a luterstvím. Učení Devětatřiceti článků bylo umírněným kalvinismem, nicméně zachování biskupského úřadu, liturgie a dalších forem katolické obřadnosti bylo spíše podle luterského způsobu.

Právě takto se z anglické reformace zrodilo anglikánství, zvláštní větev protestantismu vykazující větší vstřícnost vůči katolickému učení, než mají reformované i luterské církve. Oproti tomu Skotsko se stalo a zůstalo nesmlouvavě reformovaným a presbyteriánským.Pokusy Angličanů dosadit jim biskupy a vnutit Book of Common Prayer (Všeobecnou knihu modliteb) jen posílily presbyteriánské lpění na jejich kirku.

DesideriusErasmus

KŘESŤANSKÝ HUMANISTA

Desiderius Erasmus se narodil koncem 60.let patnáctého století jako nemanželský syn kněze. Po několik let byl vychováván Bratřími společného života. Hnutí Devotio moderna, jemuž dal základ Tomáš Kempenský, ho ovlivnilo, i když některé náhledy Bratří odmítal. S nevelkou chutí vstoupil do jednoho z jejich klášterů, ale záhy získal povolení opustit klášter. Po studiích v Paříži se v roce 1495 stal nezávislým učencem a cestoval hodně po Evropě. Po určitou dobu byl profesorem v Cambridgi. Roku 1521 se usadil v Basileji, avšak když v roce 1529 tam reformace dospěla dále, než by si byl přál, odešel do blízkého katolického Freiburgu. V roce 1535 se navrátil do Basileje a následujícího roku tam zemřel.

Erasmus byl nejznámějším učencem své doby.Byl přesvědčeným křesťanským humanistou, věřil, že nejlepší způsob, jak reformovat církev, je prostřednictvím dobrých učenců - studiem hebrejské a řecké bible a návratem k starým církevním Otcům. Byl mistrem satiry - jeden moderní autor prohlásil, že "pouze když tuto mysl ozařoval humor, stávala se skutečně hlubokou". Jeho satiry mířily proti zlořádům tehdejší církve - pohoršlivému životu papeže a mnohých duchovních, proti pořádkům v klášteřích a nejasnostem středověké scholastické theologie. Erasmovou vlastní snahou byla pokojná reforma církve.

Tak položil Erasmus základy protestantské reformace. Jak praví průpověď "Erasmus snesl vejce, které Luther vyseděl." V prvních letech reformace napsal jistý papežský agent v Německu do Říma, že Erasmovy satiry poškozují papežství tíže, než nařčení Lutherova. Tím, že naučil lidi smát se Římu, dosáhl Erasmus více, než reformátoři svými protesty . Ale Erasmus nebyl Lutherovým nekritickým stoupencem. Schvaloval Lutherovu touhu po reformě, avšak nenásledoval ho v jeho roztržce s papežem a v rozdělení církve. Během prvních let reformace se Erasmus zdržel kritiky Luthera a to Lutherovi velice pomohlo v onom kritickém nebezpečném čase. Avšak roku 1524 se Erasmus podvolil nátlaku papeže a dalších a sepsal polemiku s Lutherovým učením o spoutané lidské vůli. Luther okamžitě zareagoval a vztahy mezi těmito dvěma význačnými muži definitivně zhořkly, i když si Erasmus uchoval dobré vztahy s Lutherovým spolupracovníkem Melanchtonem.

Erasmus psal hojně a vydal mnoho děl:

* Chvála bláznivosti byla napsána roku 1509 v domě jeho přítele Tomáše Mora a jemu byla i věnována. Je to brilantní satira například na mnichy a theology. Ze všech Erasmových děl je dosud nejčtenějším.

* Roku 1516 Erasmus vydal Nový Zákon v řečtině s vlastním latinským překladem. To bylo první tištěné vydání řeckého Nového Zákona. Byla to spěšná práce založená jen na málo rukopisech - zčásti možná i proto, že Erasmus věděl o tom, že ve Španělsku pracuje skupina učenců na podobném projektu a chtěl publikovat jako první. Bylo pak přepracováno v několika dalších vydáních. Erasmovým cílem bylo, aby bible byla dostupná všem. "Přál bych si Bohu, aby rolník prozpěvoval texty Písma jda při svém pluhu a tkadlec aby si je broukal při zvuku svého stavu." Toto řecké vydání Nového Zákona pohnulo mnohé, aby se obrátili protestantským směrem.

* V roce 1517 se objevilo anonymní dílko nazvané Julius vyhnán z nebe. V něm se proslulý papež Julius II. ocitá před branami nebe, dožaduje se vstupu a je odmítnut. Všeobecně byl za autora považován Erasmus, i když to popíral. Zdá se pravděpodobným, že toto dílo napsal pro osobní potřebu, ovšem když bylo vydáno bez jeho svolení, ztratil hlavu.

* Erasmus zaštiťoval mnohá vydání starých církevních Otců. Bylo to součástí jeho programu reformy církve - návrat k Písmu a starým církevním Otcům.

* Roku 1524 Erasmus sepsal Svobodu vůle, útok na Lutherovo učení o tom, že upadlá lidská vůle je spoutána a neschopná činit dobro. Proti Lutherovu stanovisku se ohrazoval jednak proto, že si o něm myslel, že je mylné, a jednak proto, že pociťoval jako nevhodné být dogmatický v otázce, kterou považoval sám za temnou.

Erasmus se rozešel s Lutherem, jehož vzdělání bylo scholastické se zanedbatelným vlivem humanismu, avšak zůstával v přátelských vztazích s dalšími reformátory, jako s Melanchtonem. Jeho žáky nalezneme mezi katolickými, luterskými i reformovanými theology. Jeho vlastní pověst pak nikdy příliv dějin neporušil. Volil spíše liberální katolickou reformu v čase, kdy se protestantismus střetával s čím dál dogmatičtějším neliberálním římským katolicismem. Erasmus se těšil přízni několika papežů, ale jeho učení bylo odsouzeno roku 1527 v Paříži. S postupující protireformací se jeho názory staly nebezpečnými a veškerá jeho díla bylo roku 1559 dána na index zakázaných knih.

LUTERSKÁ TRADICE

MartinLuther

ZDE STOJÍM

Martin Luther se narodil v roce 1483 v Eislebenu (východní Německo). Připravoval se na dráhu právníka, ale blízké setkání se smrtí ho vyděsilo natolik, že se stal mnichem. Vstoupil k augustiniánským bratřím v Erfurtu a tam se učil i theologii následuje "viam modernam" žáků Gabriela Biela. Řádným způsobem byl pozdvižen na stolici theologie na nové universitě ve Wittenbergu. Ovšem měl problémy. Učil se, že abychom upokojili Boha a získali jeho milost, musíme o to "ze všech sil usilovat", což znamená milovat Boha nade všecko. Ale tento Bůh se Lutherovi jevil jako soudce zvažující jeho zásluhy. Luther byl v pasti - nemohl milovat Boha odsuzujícího ho, ale bez lásky k němu nemohl být přijat. Lutherovy obtíže způsoboval především jeden verš - Římanům 1,17 - "V něm [v evangeliu] se zjevila spravedlnost boží." Luther nenáviděl Boha, neboť spravedlivě odsuzuje člověka nejen Zákonem, ale i Evangeliem. Potom se jednoho dne otevřely jeho oči a spatřil význam "spravedlnosti boží". Není to spravedlnost odsuzující, ale spravedlnost vírou ospravedlňující. Evangelia nezjevují boží hněv a odsouzení, ale jeho spásu a ospravedlnění. Jednoho dne toto Luther nahlédl a cítil se, jako by byl znovuzrozen a vstoupil do ráje.

Kdy se to stalo? O tom se vede zuřivá debata a udávají se data mezi léty 1508 až 1519. Je důležité povšimnout si, k čemu se Luther obrátil. Byl osvobozen od myšlenky na to, že potřebujeme vynaložit veškeré úsilí, než nám Bůh pomůže. Namísto toho spatřil Boha spíše jako toho, jenž nás svobodně ospravedlňuje z víry. Spravedlnost je dar udělovaný věřícím. Luther se postupně odvracel od svého semipelagiánského vzdělání a přikláněl k starším názorům Augustinovým. (Říká, že později našel tytéž myšlenky v Augustinově Duchu a liteře.) Tuto změnu je možno v Lutherových spisech zaznamenat asi v letech 1514-15. V tomto čase se Luther přivrátil k Augustinovi - přesto ještě ne ke skutečně protestantskému učení o ospravedlnění.

Luther začal kázat a učit své nové názory. V roce 1517 vytvořil devadesát sedm thesí k universitní debatě (což bylo běžné), v nichž prosazoval silně augustinskou linii a odmítal pozdně středověký semipelagianismus. K Lutherovu zklamání these nevyvolaly velký rozruch. Ovšem později téhož roku vytvořil Luther další these, jež už ohlas měly. V okolí Wittenbergu se prodávaly odpustky. Teorie pravila, že koupí odpustku je možno vysvobodit duši zemřelého z očistce, nikoliv však z pekla. "Jak peníz na dno klepne, hned se duše z očistce zvedne." Ovšem obecný lid věřil, že pouhou koupí odpustku se jim mohou odpustit jejich hříchy. Luther zuřil. (Byl by asi ještě zběsilejší, kdyby byl věděl, že výtěžek padne na to, aby si kníže Albert koupil od papeže další arcibiskupský stolec.) Luther sepsal devadesát pět thesí proti odpustkům a poslal rukopis jednak svému biskupovi a knížeti Albertovi. Ale jedna z kopií se dostala do rukou jistého podnikavého tiskaře, jenž nahlédl její možnosti a vydal these německy. These se staly okamžitě hitem a Německo povstalo. Luther se stal přes noc hrdinou. Ty these byly poměrně konzervativní, navrhovaly jen drobné úpravy stávajícího systému. (Luther například nezpochybnil existenci očistce, papežovu autoritu, nebo dokonce i jistou omezenou platnost odpustků.) Měly ale veliký význam, neboť se dotýkaly papežství v tom, co bylo nejbolestivější - v jeho měšci. Podněcovaly v Německu nespokojenost s přehnanými daněmi, odváděnými Římu. Proto byly pokusy Luthera umlčet, ale ten měl podporu u svého pána, Fridricha Moudrého.

Roku 1519 se Luther a někteří jeho kolegové odebrali do Lipska disputovat tam s Janem Eckem, významným theologem. Tématem diskuse bylo oněch devadesát pět thesí. Ovšem Eck byl protřelý ve sporech. Tlačil Luthera k tomu, aby uznal, že se všeobecný koncil může mýlit a k přijetí některých nauk Husových a Viklefových. Spor se přesunul od článků učení až k samotné povaze autority. Následujícího roku papež Luthera exkomunikoval, na což on zareagoval spálením papežské bully. To byla otevřená vzpoura. Následujícího roku byl povolán na výroční sněm říšských knížat do Wormsu, kde mu tehdy mladý císař Karel V. nařídil odvolat. I když Luther nejspíše neřekl ona slavná slova, "Zde stojím a nemohu jinak", přesně vystihují jeho odpověď.

Roztržka s Římem byla dokonána. Během čtyř let byl původně loyalájní papežův poddaný dotlačen až k stanovisku, že papež je Antikrist předpovězený v Novém Zákoně. Lutherovy šance na přežití by byly bývaly mizivé, kdyby ho nepodporoval Fridrich, takže císař neměl moc proti němu zasáhnout. Turci obléhali Vídeň[1] a Karel potřeboval sjednocené Německo, aby mu poskytlo vojsko na její ochranu. Nemohl si dovolit rozdělit Německo kvůli této náboženské otázce a pak už bylo pozdě - Luterství se rozšířilo a nemohlo být vyvráceno silou.

V roce 1520 Luther napsal svá tři hlavní díla, ve kterých vytýčil program reformy:

* Výzva německým vládcům: Luther se obrací na vládce s požadavkem reformace církve. Je to nezbytné, neboť církev není ochotna spořádat si vlastní dům. Vládcové mají naplnit svou povinnost vládnout tím, že budou působit proti církevnímu útlaku a vyděračství. Nadto i vládci se jako pokřtění křesťané podílejí na společném "kněžství" všech věřících. Luther odmítá římský, katolický pohled na klérus jako na uzavřenou kněžskou kastu a běžnou praxi nazývat klérus "duchovními". Všichni křesťané jsou církev a jsou stejného stavu. "Duchovní" (kněží a mniši) nemají v církvi nějakou zvláštní důstojnost, ale jen vykonávají odlišné úkoly. Jestliže v nich selžou, jiní mohou nastoupit na jejich místo.

Nazývat papeže, biskupy, kněží, mnichy s jeptiškami církevním stavem a knížata, pány řemeslníky a rolníky stavem světským je jen nástroj klamu vymyšlený lidmi poplatnými času. Toho se z dobrého důvodu nemusí nikdo lekat, neboť ve skutečnosti všichni křesťané vpravdě náležejí k církevnímu stavu a není mezi nimi rozdílu, jen potud, že vykonávají rozdílné práce... Neboť jen křest, víra a evangelium vytvářejí křesťanský lid a církev... Účinkem je, že křest nás všechny bez výjimky posvěcuje a činí všechny kněžími (1 Petr 2,9; Zjev 5,9-10).

VÝZVA NĚMECKÝM VLÁDCŮM

* Babylonské zajetí církve: Luther napadl učení katolické římské církve o sedmi svátostech (v té podobě v jaké bylo definováno Koncilem ve Florencii). Omezil jejich počet na dvě ustanovené samým Ježíšem Kristem - křest a eucharistii. (Co se týče pokání nebyl Luther zcela jednoznačný - nazývá je svátostí, ale přesto omezuje svátosti na křest a eucharistii, spatřuje v pokání "pouhý prostředek na potvrzení našeho křtu".) Ovšem Luther neomezil jenom počet svátostí. Rovněž se tvrdě postavil proti římskému, katolickému učení o eucharistii především tím, že odmítl odpírat lidu kalich, zavrhoval transsubstanciaci (definovanou Čtvrtým lateránským koncilem) a obzvláště to, že mše je oběť, kterou přinášíme Bohu.

* O křesťanské svobodě: Luther rozlišuje vnitřního a vnějšího člověka. Co se týče vnitřního člověka zdůrazňuje, že jsme ospravedlněni pouhou vírou. Je to pouze skrze víru, čím jsme ospravedlňováni, ne dobrými skutky. Víra se chápe božího zaslíbení, spojuje nás s Ježíšem Kristem a skutečně naplňuje Zákon (a tak vzdává poctu Bohu tak, jak to požaduje první přikázání). Dobré skutky nejsou prostředkem ospravedlnění, ale jen plodem spravedlnosti, odezvou vnitřní spravedlnosti ve vnějším člověku. Skutky se mají ke spravedlnosti tak, jako ovoce ke stromu. "Naše víra v Krista nás osvobozuje ne od skutků, ale jen od falešných představ o našich skutcích - tedy od bláhového předsudku o tom, že ospravedlnění je možno dosáhnout skutky."

Křesťan je dokonale svobodný a je pánem všeho, ničemu nejsa podřízen. Křesťan je naprosto oddaným služebníkem všech a je všechněm poddán... Celé boží Písmo v sobě obsahuje dvojí: přikázání a zaslíbení. Boží zaslíbení udělují to, co boží přikázání vyžadují a splňují, co předepisuje zákon, aby tak vše bylo jen v ruce boží, jak přikázání, tak jejich plnění. Sám přikazuje, sám plní... Jistě neseme Kristovo jméno ne proto, že by byl od nás vzdálen, ale že v nás přebývá - to jest, protože v něj věříme a jeden druhému, svým bližním jsme vzájemně Kristem, tak jako je Kristus přítelem naším. Ale v těchto dnech učení lidské nehledá nic než zásluhy, odměny a to, co nám náleží. Z Krista jsme udělali poručníka tvrdšího, než byl Mojžíš.

O KŘESŤANSKÉ SVOBODĚ

Po wormském sněmu byl Luther ve velkém nebezpečí. Někteří z jeho stoupenců zaranžovali na zpáteční cestě jeho únos a skrývali ho před nebezpečím na hradě zvaném Wartburg. Tam začal pracovat na svém překladu bible do němčiny. Lutherova bible vyniká kultivovaností a má obrovský náboženský význam. Nejen přinesla bibli prostým lidem, ale pomáhala i zformovat německý jazyk do jeho současné podoby. Její vliv je možno srovnat s vlivem Shakespearovým nebo Authorised version pro angličtinu.

V prvních letech reformace měl Luther mnoho následovníků. Ale jak se jeho učení začalo vyhraňovat, nutně se mu mnozí začali odcizovat. Nejvážnější byly jeho neshody s Erasmem a Zwinglim. Erasmus zprvu schvaloval Lutherův pevný postoj proti zlořádům, ale neschvaloval rozdělení a spory, jež z reformace povstaly - jeho ideálem byla svornost a konsensus. Zprvu ušetřil Luthera přímých útoků, ale roku 1524 nakonec přece vydal svou Svobodu vůle, jež podrobila kritice Lutherovo zdůrazňování neschopnosti lidské vůle.

Luther zpočátku rozumně mlčel, ale roku 1525 odpověděl svou Spoutanou vůlí. Sám ji považoval za jedno ze svých nejlepších děl, nicméně ji kazí neuměřenost stanovisek. Luther bezostyšně odhaluje slabiny a nedůslednosti Erasmovy knihy a přitaká tradiční augustinské víře v naprostou závislost člověka na boží milosti a božím úradku. Ale v tomto výkladu není zcela jasno. Vychází zde najevo, nejen že hříšný člověk nemůže vykonat nic dobrého bez boží milosti, ale že člověk nemá vůbec svobodnou vůli - ani v morálně neutrálních věcech, jakými jsou například volba mezi čajem a kávou k snídani. Luther se zde provinil překročením hranic biblického a augustinského učení učením o predestinaci (jak to učinil i Bradwardine) - anebo aspoň zdánlivým překročením. Na rozdíl od Augustina Luther nepovažoval za důležité vyzdvihovat nejen mravní nekompetenci padlého člověka ale i psychologickou svobodu vůle.

Zpočátku vládla také jednota mezi šiky německých a švýcarských reformátorů. Ale vážné neshody nastaly v otázce reálné přítomnosti[2] ve večeři Páně. V počátcích reformace se shodovali v tom, že odmítali římské učení o transsubstanciaci, avšak i nadále přiznávali reálnou přítomnost Kristova těla a krve ve svátosti večeře Páně. Ale roku 1524 se švýcarští reformátoři dali přesvědčit argumenty jistého Cornelia Hoena, Holanďana, jenž v chlebě a víně spatřoval pouhé symboly Kristova těla a krve. I Luther již dříve cítil pokušení zaujmout toto stanovisko, ale cítil se vázán jasnými slovy písma: "Toto je mé tělo". Luther a Zwingli se začali písemně napadat a tak Filip Hessenský, jeden z německých knížat přiměl obě strany, aby se sešly v Marburgu a hledaly východisko ze svých rozepří v touze obnovit protestantskou jednotu. Rozhovor na Marburce, o němž existují podrobné a živé záznamy, poskytuje fascinující náhled na pozice obou reformátorů za jedním stolem. Leč nepřivedlo je to blíže k sobě a protestantství zůstalo rozděleno už na stálo na dva tábory - luterský a reformovaný.

Co je svátost oltářní? Je to pravé tělo a pravá krev našeho Pána Ježíše Krista v podobě chleba a vína, jež nám křesťanům sám Kristus dal jíst a pít.

Jaký účel má toto požívání? To ukazují tato slova: "Láme se a vylévá za vás na odpuštění hříchů." To znamená, že se nám ve svátosti skrze tato slova udílí odpuštění hříchů, život [věčný, spravedlnost] a spása. Neboť kde je odpuštění hříchů, je také život a spása.

A jak může tělesný pokrm a nápoj způsobit takové veliké věci? Nejsou to pokrm a nápoj, jež působí takové veliké věci, ale slova ustanovení: "jež se láme a vylévá za vás na odpuštění hříchů." Tato slova spolu s tělesným požíváním především působí ve svátosti. Kdo věří těmto slovům, obdrží, co znamenají - odpuštění hříchů.

Kdo tedy opravdově přijímá tuto svátost? Půst a tělesná připravenost jsou jistě dobrou vnější přípravou. Ale vpravdě připraven a hoden přijmout svátost je ten, kdo věří slovům: "jež se láme a vylévá za vás na odpuštění hříchů". Ale ten, kdo nevěří těmto slovům nebo o nich pochybuje je nehodný a nepřipraven. Neboť slova "za vás" vyžadují srdce plné víry.

MALÝ KATECHISMUS

Luther se především proslavil svým učením o ospravedlnění pouhou vírou. Ale toto učení se nevyskytuje v oněch pětadevadesáti thesích a nebylo původním důvodem reformy. Ba co víc, Luther se teprve několik let po publikaci devadesáti pěti thesí propracoval k jasně protestantskému učení o ospravedlnění. V prvních letech ještě zastával v zásadě augustinská stanoviska. Augustin učil o ospravedlnění z víry v tom smyslu, že když hříšník uzná svou neschopnost dodržet boží zákon a potřebnost spasení, obrací se tím k Bohu ve víře. Pak mu Bůh udělí svého Svatého Ducha, který vyléčí jeho vůli a vlije lásku do jeho srdce. Toto je ospravedlnění - napravení, změna sobecké osoby na milující bytost. A tak napraven čili proměněn, může nyní věřící podněcován láskou zachovávat boží zákon ze srdce.

V prvním reformačním období se Luther vrátil k tomuto Augustinovu učení, ovšem s větším důrazem na potřebu víry. Především byl proti středověké ideji toho, že svátosti samy zajišťují spásu jako lék nebo injekce, přičemž se od přijímajícího nevyžaduje nic víc, než neprotivit se jim. Tak položil důraz na nutnost živé osobní víry proti představě mechanického působení svátostí - ne na význam slova ospravedlnění. Ale už začátkem dvacátých let přišel správně na to, že u Pavla neznamená "ospravedlnit" "napravit" nebo "proměnit v dobrou bytost", ale "považovat za spravedlivého" či "přijmout". Ospravedlnění se spíše dotýká mého statutu, nežli stavu, spíše toho, jak Bůh na mě pohlíží, nežli toho, co ve mě činí, spíše mého přijetí u Boha, nežli mé proměny Jím. Tak Luther dospěl k protestantskému rozlišení mezi ospravedlněním (mého stavu v božích očích) a posvěcením (mého růstu ve svatosti).

Ale jsme-li všichni ospravedlněni a přijati Bohem na základě pouhé víry, bez dobrých skutků, může si věřící užívat bez ohledu na následky. Luther byl obviněn, že učí právě toto, ovšem neoprávněně. I když rozlišoval ospravedlnění a posvěcení neodděloval je. Nedokázal si představit, že by jedno existovalo bez druhého.Jestliže Bůh někoho přijme, také ho promění. Ale jestli jedno vždy provází druhé, nač je tedy tak rozlišovat? Jednoduše pro toto: Ospravedlnění čistou vírou (lépe: samým Kristem, jedině skrze víru) znamená, že mohu doufat v to, že budu Bohem přijat ne proto, že žiji dobrým životem, ale protože za mě zemřel Kristus. Věc není v tom, zdali může existovat ospravedlnění bez posvěcení (nemůže), ale v principu ospravedlnění. Spočívá-li naše přijetí Bohem na našich dobrých skutcích, nemůže být žádné jistoty, snad jedině ona strojená u Lukášova farizeje (18,9-14). Ale ospravedlnění z čisté víry znamená, že můžeme si být jisti před Bohem - pro kříž Ježíše Krista. Tedy můžeme konat dobré skutky ne, abychom jimi získali boží přízeň a přijetí, ale protože jsme již přijati Bohem. Poslušnost je svobodná odpověď milujících dětí Bohu, ne skrblické střádání zásluh těmi, kdo usilují o pochvalu.

FilipMelanchton

UČITEL NĚMECKA

Filip Melanchton se narodil v roce 1497 v jižním Německu. Byl prasynovcem Johanna Reuchlina(1455-1522) velkého křesťanského humanisty a předního křesťanského hebraisty v oněch časech. Melanchton studoval na universitách v Heidelbergu a v Tübingen a svá studia dokončil neobvykle mlád. V Tübingen byl ovlivněn humanismem a stal se celoživotním obdivovatelem Erasmovým. Na Reuchlinovo doporučení byl v roce 1518 ustanoven profesorem řečtiny na Wittenbergské universitě . Tam ho zasáhl vliv Lutherův a byl zatažen do reformačního tábora. V roce 1519 vstoupil na theologickou fakultu, i když nikdy neopustil artistickou fakultu.

Melanchton byl Lutherovým nejbližším přítelem, i když se jejich temperamenty velice lišily - Melanchton byl poněkud plachý, umírněný a smířlivý humanistický učenec. Navíc zde byly i významné rozdíly v jejich theologických postojích, jak zjistili později Lutherovi žáci. Ale to nenarušilo jejich vřelé přátelství, jakkoli to způsobilo theologické rozrůznění.

Melanchton je autorem Augsburgské konfese, nejvýznamnějšího luterského vyznání víry. Jeho hlavním theologickým dílem byly Samozřejmosti. Poprvé vyšly v roce 1521 jako první protestantský pokus o systematickou theologii. Dočkaly se mnoha vydání, nejdůležitější byly z roku 1521, 1535 a 1555. V předmluvě vydání z roku 1521 vysvětluje Melanchton svůj přístup:

Lépe je klanět se tajemství božství než je zkoumat. A nadto se tato tajemství nedají zkoumat bez velkého nebezpečí, což zakusili často i svatí mužové... Proto není důvodu, abychom se lopotili s takovými vznešenými otázkami, jako jsou "Bůh", "Boží jedinečnost a Trojice", "tajemství stvoření" a "způsob vtělení". Čeho, ptám se, dosáhli scholastici po mnoha věcích bádání jen o těchto věcech?... Ale toho, kdo nic neví o dalších základech - totiž o moci hříchu, zákona a milosti, nevím proč bych měl nazývat křesťanem. Neboť v těchto věcech se dává Kristus poznat, vždyť znát Krista znamená znát jeho dobrodiní a ne tak, jak tomu oni [scholastikové] učí, teoretizovat o jeho přirozenostech a způsobu inkarnace. Neboť nevíš-li, proč Kristus vzal na sebe tělo a byl přibit na kříž, co ti pomůže znát jeho příběh?... Kristus nám byl dán jako lék a - abychom užili řeči Písma - spasitelný lék. Je proto správné, že známe Krista jiným způsobem, než scholastikové tvrdili.

LOCI COMMUNES, ÚVOD

V této fázi bylo Melanchtonovým úsilím vysvobodit theologii z filosofických kliček a dát ji pevný základ v Písmu. Soudil, že Platonismus svedl na scestí staré Otce a Aristoteles scholastiky. "Neboť jak jsme nyní v této poslední době zahrnovali láskou Aristotela namísto Krista, stejně tak hned v počátcích církve bylo křesťanské učení oslabeno platónskou filosofií." Melanchton ovšem později změnil svůj názor na Aristotela a dokonce doporučoval jeho studium na německých universitách. Rovněž se dopracoval i hlubšího ocenění starých církevních Otců. Písmo zůstává jedinou nepochybnou normou, ovšem shoda církevních Otců si zaslouží velkou váhu.

Když vypukl spor mezi Lutherem a Zwinglim o skutečnou přítomnost těla Páně, zůstal Melanchton po boku Lutherově. A během disputace na Marburce v roce 1529 to byl Melanchton, jenž zůstával nezvykle neoblomný a razantně podporoval Luthera. V dopise, jenž napsal téhož roku Oecolampadovi (Oecolampad byl basilejský reformátor a přítel Zwingliho) argumentoval pro reálnou přítomnost z důvodů biblických, že to bylo učení starých Otců a že je to vhodné a rozumné. Ovšem Oecolampadovi se ho podařilo přesvědčit, že ne všichni staří Otcové zastávali Lutherovo stanovisko. To způsobilo, že se Melanchton odklonil od Lutherova učení o reálné přítomnosti. V roce 1540 publikoval revidovanou verzi Augsburgské konfese, ve které se už nic nepravilo o reálné přítomnosti. Samozřejmosti z roku 1555 se také vyhýbají otázce reálné přítomnosti. Namísto toho Melanchton učil, že:

V tomto chlebě a víně nám dává [Ježíš Kristus] své tělo a krev a potvrzuje tím, že nás přijímá, činí nás svými údy, uděluje nám odpuštění hříchů, že nás očistil svou krví a hodlá v nás přebývat... Živý Syn Boží, Ježíš Kristus, náš Spasitel je opravdu přítomen a působí tuto účast a tak stvrzuje, že v nás chce přebývat.

LOCI COMMUNES 22

Tato formulace byla např. pro Kalvína přijatelná. Luthera Melanchtonova změna zarmoutila, ale otevřeně proti němu nevystoupil. Melanchton prohlásil, že krátce před smrtí Luther připustil, že zašel v otázce reálné přítomnosti příliš daleko, ale rovněž pravil, že již nemůže změnit své stanovisko, neboť by to uvedlo v pochybnost veškeré jeho učení. Takové tvrzení se dá ovšem těžko kvalifikovat, poněvadž Melanchton nemohl nebýt v této otázce zainteresován.

V roce 1546 se přes velkou část luteránského Německa převalily nepřátelské armády císaře Karla V. Karel se pokoušel vytvořit na luterských územích přechodnou správu, Interim, jenž obsahoval i mnohé kompromisy s luterským učením. Melanchton váhal - nechtěl přijmout Interim ale byl svolný ke kompromisu a připraven konal ústupky. Tak se stalo, že se stal terčem obou stran. Jeho neštěstím bylo, že byl umírněný v době stále neústupnější a tvrdší. Zde je počátek napadání Melanchtona a obviňování ho ze zrady Lutherova dědictví. Tyto útoky neustaly až do jeho smrti v roce 1560, i po ní, a vedly k jeho odsouzení ve Formuli svornosti. Nicméně Melanchton přesto neztratil zcela svou oblibu. Pro své vynikající výsledky při reformě školství je znám jako "Učitel Německa".

Augsburgskévyznání

V roce 1530 císař Karel V. svolal císařskou radu na jednání do Augsburku. Chtěl především vyjednávat s protestanty a pokud možno ukončit spory. Melanchton vypracoval protestantské vyznání víry, zčásti založené na předchozích Lutherových spisech. Výsledek měl Lutherovo schválení. Luther sám nemohl být na jednání, protože byl exkomunikován. V červnu bylo předčítáno císaři v Augsburku a odtud pojalo svůj název Augsburgské vyznání. Jeho jazyk i tón jsou záměrně umírněné, ve snaze o panovníkovo uznání protestantismu. Karel pověřil několik katolických theologů jeho vyvrácením a jejich práce byla předčítána v srpnu. Melanchton poté sepsal Apologii [obranu] Augsburského vyznání a předložil ji císaři v září, ale ten ji odmítl přijmout. Následujícího roku bylo Augsburgské vyznání vydáno latinsky i německy a byla vydána i přepracovaná verze Apologie.

Augsburgské vyznání má dvě části. První část se skládá z jednadvaceti článků, proklamujících luterskou víru. Některé z nich se shodují s tradičním katolickým učením (například články o Bohu, prvotním hříchu, křtu), další jsou zřetelně luteránské (například o ospravedlnění, o večeři Páně, o dobrých skutcích). Druhá část má sedm článků a pojednává o nápravě různých výstřelků v luterské církvi (například o upírání kalicha laikům při svatém přijímání, nebo zákazu kněží ženit se).

Rovněž se u nás učí, že nemůžeme dosáhnout odpuštění hříchů a ospravedlnění před Bohem svými vlastními silami, zásluhami, nebo činy ale že přijímáme odpuštění hříchů a jsme ospravedlněni před Bohem vírou pro Krista zdarma, jestliže věříme, že Kristus za nás trpěl a kvůli němu nám byl náš hřích odpuštěn a dán věčný život. Neboť tuto víru Bůh počítá za spravedlnost, jak praví Pavel v Řím.3,21-26 a 4,5.

* ČLÁNEK 4 O OSPRAVEDLNĚNÍ

-----------------------------------------

O večeři Páně se učí, že ve večeři Páně jsou opravdu přítomny pravé tělo a krev Kristova pod způsobou chleba a vína a rozdílejí se požívajícím.

* ČLÁNEK 10 O SVATÉ VEČEŘI PÁNĚ

--------------------------

Dále učí, že je nutné a vskutku musíme konati dobré skutky, ne abychom se spoléhali, že si jimi zasloužíme milost, ale pro boží vůli a jemu ke cti. Jen vírou se dosahuje odpuštění hříchů a milosti. A poněvadž se vírou přijímá Duch Svatý, srdce se obnovují a odívají novými náklonnostmi, aby mohla rodit dobré skutky.

* ČLÁNEK 20 O VÍŘE A DOBRÝCH SKUTCÍCH

V roce 1540 vydal Melanchton přepracovanou verzi Vyznání. Nejvýznačnější změna nastala v desátém článku, kde nyní stálo, že: "S chlebem a vínem se skutečně podávají těm, kdo se účastní večeře Páně, tělo a krev Kristova." To se blíží stanoviskům Bucerovým a Kalvínovým, kteří to také uvítali. Luther byl zarmoucen, ale nic neřekl. Po své smrti se Melanchton dostával stále více pod palbu Luteránů pevné linie.

Verze Augsburského vyznání z roku 1531 a Apologie jsou vyznáními luteránské církve, jež spolu s Formulí svornosti zahrnula do své Knihy svornosti.

Formulesvornosti(1577)

Po Lutherově smrti postrádalo luteránství autoritativního vůdce. Melanchton byl v mnoha ohledech přirozeným kandidátem na nástupnictví po Lutherovi, ale mnozí mu nedůvěřovali a viděli v něm Lutherova zrádce. Luterství se rozdělilo na několik stran, jež se vážně rozcházely v klíčových otázkách. V jedné fázi žhavé debaty si profesoři Königsberské university brávali na své přednášky bambitky! Na disputaci s katolíky v roce 1577 ve Wormsu byli Luteráni zaskočeni veřejným projevem své nesvornosti. Hádky pokračovaly a činily se různé pokusy rozvázat sporné otázky. Během sedmdesátých let šestnáctého století tak vzniklo mnoho různých vyznání a v roce 1577 bylo z některých vytvořeno Formule svornosti, jež bylo uznáno mnoha tehdejšími luteránskými státy. V roce 1580, padesát let ode dne, kdy bylo čteno císaři Augsburgské vyznání, byla publikována Kniha svornosti, obsahující tři stará vyznání, Augsburgské vyznání a Melanchtonovu Apologii [Obranu], Lutherovy Šmalkaldské články (1537), Melanchtonovo pojednání Papežská moc a primát (1537), Lutherův Malý i Velký katechismus (oba 1529) a Formule svornosti.

V mnoha ohledech byla Formule svornosti pro luterány tím, čím pro katolíky Koncil tridentský - definovala luteránské stanovisko k celé řadě otázek a vytvořila tak luterskou orthodoxii. Ale Knihu svornosti nepřijali všichni luteráni. (Luteránský) dánský král jím byl tak rozhořčen, že její výtisk mrštil do ohně a tak ji dánská církev nikdy nepřijala.Mnoho německých luteránských států ji rovněž nepřijalo a některé z nich se později přidaly k reformovanému táboru.

Formule svornosti se dělí na dvě části.První je "Stručné shrnutí článků sporných mezi theology augsburského vyznání a jejich následující křesťanský přehledný výklad a urovnání dle božího Slova." Obsahuje úvod a dvanáct článků pokrývajících diskutované otázky. Za druhé je zde "Jasné vysvětlení" těch samých otázek, které je ovšem asi čtyřikrát tak dlouhé a detailnější.

Úvod stvrzuje, že bible je jediným zdrojem a měřítkem veškerého učení. A ježto je bible úhelným kamenem, podle něhož je třeba poměřovat každé učení, vyhlašují se luteránská vyznání obsažená v Konkordanci za vzor učení. Jakkoli je učení Společného vyznání bez diskuse jasně biblické, přesto existuje napětí mezi teoretickým přijetím významu písma jakožto jediné normy a praktickým vyzdvižením luterských vyznání na tutéž úroveň - i když se neprohlašují za "soudce jako Písmo svaté, ale pouhé svědky a výklady víry".

Melanchton zprvu shodně s Lutherem zastával jeho názor o nesvobodě lidské vůle. Ale před rokem 1555 změnil svůj názor a přiznával lidské svobodné vůli významnou úlohu při spáse duše. To odmítají první dva články, hájící zcela augustinské stanovisko. Obrácení je zcela dílem Božím, jenž "mění nepoddajné a zatvrzelé lidi v povolné".

Melanchton se setkal s odporem především pro odstoupení od Lutherova učení o reálné přítomnosti těla Kristova podle jeho revidovaného Augsburského vyznání z roku 1540. Byl označen za "kryptokalvinistu". Sedmý článek jasně odmítá taková stanoviska a potvrzuje luterskou víru ve skutečnou přítomnost těla Kristova ve svátosti.

Otázka stojí takto: Je ve večeři Páně skutečně a bytostně přítomno pravé tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista? Rozdílejí se spolu s chlebem a vínem? Přijímají je ústy ti, kdo požívají svátost, ať již jsou hodni či nehodni, zbožní nebo bezbožní, věřící či nevěřící - věřící ke spáse a k životu, nevěřící k odsouzení? Sakramentariáni [popěrači skutečné přítomnosti] říkají, že ne; my říkáme ano.

Abychom vysvětlili podstatu tohoto sporu, je třeba nejprve zmínit, že jsou dva druhy sakramentariánů. Někteří jsou hrubí sakramentariáni [např. Zwingli], co jasně německy prohlašují, čemu u sebe věří, totiž že ve večeři Páně jsou přítomny, rozdílejí se a ústy přijímají jen chléb a víno. Další jsou jemnější sakramentariáni [např. Melanchton a Kalvín] a ti jsou nejškodlivější, poněvadž mluví zčásti a velice přijatelně naším jazykem, prohlašujíce, že věří ve skutečnou přítomnost živého těla a krve Kristovy ve svaté večeři Páně - ovšem tvrdí, že se to děje duchovně vírou. Pod touto líbivou formou však ve skutečnosti drží předešlé hrubé přesvědčení, že ve svaté večeři Páně není přítomno a ústy přijímáno nic než chléb a víno. Slovo "duchovně" jim znamená jen to, že je přítomen Kristův Duch nebo moc nepřítomného Kristova těla, nebo jeho zásluhy. Popírají, že by tělo Kristovo bylo jakýmkoli způsobem přítomno, neboť dle jejich mínění spočívá v nejvyšším nebi, kam se máme obracet myslí víry a tam, ne v chlebě a víně svaté večeře Páně hledat tělo a krev Kristovu.

Věříme, učíme a vyznáváme, že ve svaté večeři Páně jsou skutečně a bytostně přítomny tělo a krav Páně a rozdílejí se přijímajícím s chlebem a vínem...

Věříme, učíme a vyznáváme, že spolu s chlebem a vínem se tělo a krev Kristova nepřijímají pouze duchovně vírou, ale též ústy - ovšem nikoli kapernaitickým [kanibalským] způsobem, ale z důvodu nadpřirozeného a nebeského svátostného spojení... Kdokoli jí tento chléb, jí tělo Kristovo.

STRUČNÉ SHRNUTÍ, ČLÁNEK 7

Proč luteránům tak záleželo na odmítnutí duchovního požívání Krista, jemuž učili "subtilní sakramentalisté"? Formule svornosti přitom tvrdíc, že tělo a krev Kristovy jsou přítomny "ve, s a pod" chlebem a vínem, zabraňuje rozumět tomu hrubě fyzicky: "Tímto bez jakékoli výhrady odsuzujeme kapernaitické požívání Kristova jakoby někdo trhal Kristovo tělo svými zuby a trávil je jako jiné jídlo." Na patřičném místě se přiznává "pravé i když nadpřirozené požívání Kristova těla". Formule svornosti odmítá "subtilní sakramentarismus", poněvadž je rozhodnuto udržet objektivitu svátosti - "kdokoli tento chléb jí, jí tělo Kristovo". Prohlásit, že se živíme Kristem toliko duchovně a vírou by vyvolávalo zdání přebytečnosti svátosti.

PhilipJakobSpener

ZAKLADATEL PIETISMU

Spener se narodil v Alsasku roku 1635. Dostalo se mu zbožné výchovy a pospíšil si stát se pastorem. Od roku 1666 byl hlavním pastorem ve Frankfurtu a odtud se také rozšířila jeho sláva jakožto "patriarchy" čili původce a zakladatele pietismu. Frankfurt opustil roku 1686 a stal se dvorním kazatelem v Drážďanech a opět roku 1691 odtud přešel jako pastor do Berlína. Zemřel roku 1705.

Okolo poloviny sedmnáctého století nebylo s Luteránstvím vše zcela v pořádku. Všichni poddaní jsouce pokřtěni jako děti byli pokládáni za "znovuzrozené". Všichni poddaní v luterských státech byli křesťany. Ale ačkoli všichni příslušeli k církvi a byli vzděláváni v luterském učení, živá křesťanská víra byla v úzkých. Tuto nedostatečnost se pietismus snaží napravovat. Manifestem pietistické reformace Svaté tužby, vydaným roku 1675 Spener vytýčil cíle své reformy.

Pietisté zdůrazňovali potřebu živé osobní víry v Ježíše Krista. Není dost na tom být pokřtěným údem církve, nestačí přijímat Lutherovo učení.Musíme se znovu narodit, obrátit se. (Spener neodporoval luterskému učení o tom, že děti jsou křtem znovuzrozeny, ale měl za to, že tato milost se  většinou ztrácí.) Pravé křesťanství není jen učením, kterému máme věřit, ale zkušeností obrácení a nového života v Duchu Svatém.

Takový nový důraz na živou, osobní víru nevedl Spenera k zanedbání zdravého učení, nýbrž vykázal mu tak jeho pravé místo. Vždyť lepší je kalvinista (ba i katolík!), jenž má živou víru v Ježíše Krista, než vpravdě orthodoxní luterán bez víry. Pietismus byl ve své době protestem proti pedanterii luteránského pravověří. Reformační učení sklouzlo do posedlosti jemnostmi pravověří v okamžiku, kdy bylo třeba velké nápravy života.

Spener zdůrazňoval význam biblického studia. Nejde přece jen o to dokázat najít v bibli argumenty stvrzující Lutherovo učení a porazit tak v debatě nepřátele luterství. V naší nouzi potřebujeme Svatého Ducha, aby mluvil k našim srdcím skrze Písmo a osobně je nám vykládal. Písmo třeba číst a kázat zbožně tak, aby proměnilo náš život.

Spener želel spousty neobrozených duchovních, jejichž život neodpovídal jejich učení. Naléhal, aby se theologické vzdělání nezabývalo tolik výkladem spletitých zákrut luterské orthodoxie. Theologická studia by měla vyústit ve změnu života studenta a měla by jej připravit k praktickému kázání Písma a k pastorační službě.

Spener k tomuto účelu vytvořil zárodky domácích biblických studijních skupin, spojujících společně duchovní i laiky. Spener věřil pevně Lutherovu učení o všeobecném kněžství veškerých věřících a o tom, že se všichni křesťané mají cvičit k duchovní službě. Nejvýznamnějším Spenerovým konvertitou byl A.H.Francke(1663-1727), další vůdčí představitel ranného pietistického hnutí. Francke působil hlavně v Halle, kde byla v pietistickém duchu založena nová universita.

Vliv pietismu byl nesmírný. V rámci luterských církví zůstal leckde významnou silou, například v jižním Německu ve Würtembersku a v Norsku. Spenerův duchovní syn, hrabě Zinzendorf (1700-60) hrál vedoucí úlohu v Jednotě bratrské, jejíž vliv se šířil světem. A Jednota bratrská zase hluboce ovlivnila bratry Wesleye a díky nim celé evangelikální hnutí. Evangelikální hnutí je pro anglosaský svět tím, čím byl pro luterství pietismus. Pietisté, moravští bratři a evangelikálové vždy zaujímali význačné místo v misijním hnutí.

Dnes se pojem "pietista" stal téměř urážkou. Populární obrázek pietisty je asi ten, že je to někdo, kdo se zabývá především svou vlastní spásou a tu nachází v ústraní mimo svět ve vnitřním pokoji duše. Jeho úsilím je spasit jednotlivé lidi, avšak vůbec se nezajímá o celek lidské společnosti; tak silně je upjat na příští svět, že nemá čas na otázky tohoto světa. Pietismus někdy upadal do této zkarikované podoby, ovšem to neplatilo pro prvotní pietisty. Pietistická i evangelikální tradice, pokud byly zdravé a při plné síle, dokázaly vyvážit osobní a společné, zdejší a mimosvětské.

[K těmto artikulům patří] i třetí, že je třeba lidem vše dobře vysvětlit , aby rychle přivykli tomu, že jen znalost nestačí k pravému křesťanství- neboť to spočívá spíše in praxi. Náš drahý Spasitel příkladně často poukazoval na lásku jako na pravou známku svých učedníků - Jan 13,34-35; 15,12; 1Jan 3,10,18;4:7,8,11,12,13,21. Stejně tak Jan, miláček Páně, když dospěl do vysokého věku (podle svědectví Jeronýmova v jeho komentáři ke Galatským 3,6) zřídka říkával co jiného než "Dětičky, milujte se navzájem!" , až se postupně jeho učedníkům a posluchačům přejedlo toto stále stejné napomínání, takže se ho zeptali, proč opakuje stále totéž. A on odpověděl, "protože je to příkaz Páně, a jestliže na to přijde, stačí." Jistě pro toho, jenž věří a je vírou posvěcen, spočívá celý život i plnění božích přikázání v lásce.