Dopis 19 + Relací

Relací
O smutném údělu Jiřího Popela z Lobkovic, kdysi nejvyššího komorníka a hofmistra Království Českého, neboli jak pýcha předchází pád

Teprve nyní vychází najevo, co vedlo před čtyřmi léty náhle k pádu Jiřího Popela z Lobkovic, nejmocnějšího muže v království Českém po samotném císaři. Příprava procesu s ním trvala celý rok, což bezpochyby překvapí, neboť rozsudek, jímž byl posléze zbaven cti, hrdla i statků, se zakládal na tak závažných obviněních, že bylo sotva lze očekávat jiný. Na Pražském hradě sice nic neprobíhá hned, ale vzhledem k rychlosti, s jakou císař zařídil zatčení svého nejbližšího důvěrníka, se očekával rychlejší postup. Možná se také čekalo, až poněkud opadne pozornost, již Popelovo zatčení vzbudilo, protože kdo sedí ve vězení, se rychle vytrácí z povědomí svého okolí. Všeobecně se soudilo, že příčinou zatčení bylo nemírné obohacování, k němuž Lobkovic zneužíval své vysoké postavení, a císaři nakonec došla trpělivost. Ale který oblíbenec na výsluní nejvyšší přízně nejedná podobně? A Lobkovic si počínal při svém takřka bezbřehém obohacování velmi obratně. Vymáhal na protestantských stavech lstí, podvody i vydíráním za směšnou cenu ohromné majetky, na něž pak povolával Jezuity, aby tam prováděli misijní činnost. Tento řád i jejich studia také podporoval velkorysými dary, takže Tovaryšstvu Ježíšovu zkvetla naděje, že se Čechy opět vbrzku zaskví ve slávě starého a pravověrného náboženství. A takové počínání se nemělo líbit císaři, který se snaží papeži vším možným způsobem vyhovět?
Ale zde se Popel ve svém panovníkovi, kterého vídal každý den, avšak kterému řádně neporozuměl, zmýlil. Císař Rudolf, jenž si nezvolil Prahu za svoje sídlo bez příčiny, si dokáže cenit věrnosti a oddanosti českých stavů, které ponechává mlčky bez další při jejich protestantské víře. To se ukázalo už na případu pražské univerzity, jejichž kateder se chtěli Jezuité za každou cenu zmocnit. Císař jim to překazil. Badatelů a vědců si cení nade vše a čerta se při tom stará o jejich vyznání. I když Jezuité bědovali, že se z Karolina šíří bludy po celé Říši, zůstal císař k jejich naříkání hluchý, takže nakonec byli nuceni založit si vlastní vysoké učení ve své koleji sv.Klimanta při Karlově mostě. Již tady mohl Popel z Lobkovic vytušit hranice povolnosti jinak váhavého císaře.
Ale Popel z Lobkovic byl vzdálen takovým úvahám a přečastou císařovu nerozhodnost a nechuť k rozhodování si vykládal jako známky slabosti. A z těch si naopak vyvodil pocit své vlastní síly a dokonce se dal svést k tlachání o tom, že císař skáče, jak Lobkovic pískne, a že on je jedinou spolehlivou zárukou toho, aby byl císař v Čechách vlastním pánem podobně jako v Rakousku, ba že on, Lobkovic je udělán ze stejného těsta jako čeští králové a že to navěky nemusí být výsada Habsburků.
Lobkovic si samozřejmě nadělal spoustu nepřátel a závistivců, čehož si byl císař sice vědom, na druhé straně jej nenechávalo takové donašečství při jeho tendenci k nedůvěřivosti netečným.

Samo by asi k Lobkovicově pádu nebylo stačilo, neboť císař nedůvěřoval přirozeně i donašečům. Rozsudek smrti nakonec vynesl Lobkovicovi jediný přípitek. Pronesl jen na jednom pražském banketu papežský vyslanec, kardinál Aldobrandini. Pozdvihl tehdy (bezpochyby po předchozím důvěrném rozhovoru) číši a zvolal Vivat futurus rex Bohemiae! (Ať žije příští český král!) To císař neponechal bez odplaty. A jestliže tento bod obžaloby ve spisech schází, je to proto, že Aldobrandini nyní sedí jako Klement VIII. na papežském stolci. A císař měl ještě jeden naléhavý důvod postavit svého Nejvyššího hofmistra před soud. Ve své zaslepenosti totiž na českém sněmu hlasoval proti císařem důtklivě požadované protiturecké pomoci, čímž se nerozvážně postavil na protestantskou stranu. Jako by celou katolickou věc neměl vůbec na srdci, jen na jazyku; ano na onom jazyku, jenž se honosil heslem, že krásná lež není hřích. Podnětem k této Lobkovicově troufalé nerozvážnosti byla jeho rozmrzelost pro uvolněný úřad nejvyššího purkrabího, který se mu císař zdráhal udělit. Doufal, že svým vzdorem císaře k tomu donutí, ale tím se dotkl bolavého místa jeho císařského majestátu. Rozsudek smrti sice císař zmírnil na doživotní vězení, je-li to ovšem vůbec pro Lobkovice jaký prospěch, neboť v žaláři se bude přepychu uvyklý Lobkovic asi těžko radovat ze života. Další milosti se od těžce uraženého císaře už asi nedočká. Křesťanstvu to však bude ku prospěchu. Samotné statky a poklady Lobkovicovi odňaté stačily na vyzbrojení několika pořádných houfců rejtarů proti Turkům.

19. dopis
Jiří Erasmus Tschernembl, Linz
Kristiánovi z Anhaltu v Ambergu

na Kristovo Nanebevstoupení

Jasnosti, mohu vám sdělit, že děsivá selská rebelie, jež sužovala a ničila země nad Enží po tři léta, se blíží ke konci. Způsobí jej bezpochyby císařské rozhodnutí, na němž se smím těšit jistou účastí. Sice dá můj bratranec Starhemberg ještě promluvit zbraním a ty nejhorší vzbouřence musí stihnout zasloužený trest. ale nepochybuji, že se v několika týdnech zdaří celou zemi zklidnit. Ušetřím vás líčení krutostí, jež se udály, jako by do sedláků vjely celé pluky ďáblů, a bolestné je líčení všech škod, jež naše Horní Rakousy utrpěly. Možná se vás však silněji dotknou dva poznatky, jichž jsem díky této nepříjemné záležitosti získal.
Pohříchu se lidé u takových událostí ptají po příčinách a následcích. Mně se zprvu zdála odpověď na takovou otázku snadná, ale později jsem musel přiznat veliký omyl. Vnější pohnutka byla zřejmá. Pasovský biskup Urban vyhnal z několika farností v Mühlviertelu protestantské kazatele a ustanovil na jejich místa katolické faráře, a ponoukal lid k návratu ke katolické víře. Tamní sedláci, svéhlavá podivínská rasa, z nichž mnozí udržovali po staletí styky s Českými bratry, kteří se ještě dnes drží Husa, se začali bránit. A rád doznávám, že jsem tento odpor spolu s mnoha příslušníky svého stavu sledoval s pochopením. V onom překvapivém tahu pasovského biskupa totiž nebylo cítit jen horlivost papeženeckého mocipána, ale také součást obšírného promyšleného plánu, který začali s mlčenlivým souhlasem císaře provádět. K císařově postoji se ještě vyjádřím. Avšak takřka současně začal s vyháněním protestantů arcivévoda Ferdinand ve Štýrsku a to s neomaleností, jež nechala za sebou daleko i fanatismus pasovského biskupa. Opravdu jsme my, evangeličtí stavové - a byli jsme v tom luteráni s kalvinisty zajedno - byli rádi, že sedláci sáhli ke zbraním. I okamžik se zdál vhodně zvolený, neboť pomoc, kterou císař naléhavě potřeboval proti Turkům, nepřipouštěla vnitřní rozmíšky a měly by zamezit veškerým radikálním opatřením. Ale vše se vyvíjelo jinou cestou.
Jak víte, povstání se rozhořelo jako požár z Mühlviertelu přes Hausruckviertel a Machlandviertel na celé Horní Rakousy. Obavy, zda je možné v čase vnějšího ohrožení vést vnitřní náboženskou válku, brzy ustoupily úděsnému poznání, že povstalcům už nejde vůbec o víru. Horalům z Mühlviertel, kteří vedli nuzný život na chudé půdě a na okraji temných hvozdů spřádali své hloubavé myšlenky snad o ni opravdu šlo. Ti, kteří mohli ztratit pramálo, si chtěli aspoň uchovat svobodu svědomí. Ale ostatní sedláci se nespokojili s vyhnáním katolických farářů, ale začali pobíjet své pány, nečiníce při tom žádný rozdíl mezi pány evangelickými a katolickými. Doposud jsem vždy odsuzoval doktora Luthera, že se během Německé selské války obrátil proti sedlákům, kteří se zhlédli v jeho výkladu evangelia, spatřujíce v něm svou záchranu.
Začal jsem tomu hlouběji rozumět: Proč právě sedláci v habsburských dědičných zemích, a ovšem němečtí sedláci obecně, tak dychtivě přijímají učení reformátorů? Nemají do něj ostřejší vhled, nežli jaký jsme těmto hlupákům byli ochotni doposud přiznat? Řídí se spíše mravem svého stavu nebo příkladem pánů, které jsou zvyklí poslouchat? Opravdu je do náruče zvěstovatelů nového, čistého náboženství dohnal, jak se všeobecně soudí, odpor vůči zkaženosti církve a mravům kněžstva a papežů? Kdepak, nic z toho. Sedlák už prostě nechce být sedlákem. Nejde mu a svobodu víry, ale o svobodu svého stavu. Víra je mu pouze pláštíkem k tomu, aby si vydobyl hospodářské výhody. A mluvčí sedláků to také bez obalu uvedli v Praze před císařem. Snad si i byli vědomi toho, že císař snáze propůjčí sluch stížnostem na špatné poměry a útlak, jehož je věru dost, nežli pro neuspokojenost svědomí. Zná lidi. Nebylo mu zatěžko svým Interim omezit počet robotních dnů v roce, což si mohli sedláci připsat k dobru jako úspěch. Ale vyřešilo se tím pramálo. Bůh chce, aby sedlák zůstal sedlákem a pán pánem a aby spolu spravedlivě vycházeli. Ale tato víra byla otřesena a náboženství sloužilo jen za záminku násilí. Ani reformace nedokázala ze světa sprovodit toho dědictví katolicismu.
Ale ještě slůvko k mému setkání s císařem. Při této příležitosti jsem ho viděl poprvé. Věděl jsem již předtím, že v Praze je třeba setrvávat dlouho a trpělivě v nejistotě, ať už je poslání sebenaléhavější, a také jsem se naučil kapat do soukolí císařského dvora na patřičných místech olej lichotek a úplatků. Slyšel jsem šuškání o tom, jak je císař tajemný, tím tajemnější, čím je mu člověk blíže. A pak jsem najednou před ním stanul. I když se o něm proslýchá, že churaví, činil mohutný dojem jako síla, která sice nepudí k činu, ale spočívá zcela v sobě. Doznávám, že na mě zapůsobil majestátním dojmem. Popřál mi sice jen pár minut, jež jsem si vyloudil za zády dvorské rady, ale ty stačily, abych zjistil, co chtějí mnozí vědět, totiž že v žádném případě nejde u císaře Rudolfa o nějakou slabost ducha. Už ta jedinečná atmosféra nevýslovné setrvačnosti a přitom neustálého zmatení, bizarnosti a naprosté nevypočitatelnosti, jež proudí hradem, musí mít nějaký smysl, který je pro člověka hádankou. Dal mi v několika slovech pocítit, jak nevýznamná je má prosba, která mě naplňovala tak vášnivě. Nabyl jsem dojmu, že na něj nejvíce doléhá turecká hrozba. V zásadě si protireformaci nepřeje, je ji ale ochoten riskovat, protože potřebuje papežovu pomoc. Ze srdce nám, protestantským stavům přeje tuto lekci od sedláků a chce, abychom si vyjedli, co jsme si nadrobili. Skoro se dalo vytušit, že by nejraději dal sedlákům volnou ruku, kdyby nebyl proti Turkům odkázán na naši pomoc. To se mi zdá trochu malicherné. Rozhodně měří císař jinými měřítky, než si vůbec dokážeme představit. Věnoval jsem mu - protože mi to poradili - růženín bizarního tvaru, a to se mu na tvář na chvíli vloudil úsměv. "Nevěděl jsem," prohlásil nejmilostivěji, když uchopil kámen, "že máte slabost pro dokonalost." To mi dalo námět k přemýšlení. -

předcházející část: andresius.pise.cz/282-dopis-17-18.html

následující část:andresius.pise.cz/294-dopis-20-a-21.html