Anno Domini 1604

90. dopis

v lednu

Drahý bratře! 

Teď, když se můj pobyt ve Španělsku chýlí ke konci - na dvoře mě sice vůbec nechtějí postrádat , ale po pořádku! - je tedy nyní nejvyšší čas, abych ti povyprávěl o mých zdejších dobrodružstvích, jaká jsem je prožil od chvíle, kdy jsem opustil Mantovu. Určitě mi promineš mé dlouhé mlčení, protože poslední týdny a měsíce probíhaly tak vzrušeně a byly tak plné dojmů, že to na mě dělalo dojem, jako bych byl odjel včera - kdyby tomu ovšem neodporoval řada událostí, které by dohromady vystačily na celý rok.

Jak ti v krátkosti popíši, svěřil mi Mantovský vévoda určité zvláštní poselství pro španělského krále. Proč právě mně? šlo o to doručit na dvůr drahocenný kočár a šest ušlechtilých koní, aby si při některém ze svých příštích tažení Itálií mocný Filip III. vzpomněl v dobrém na malé vévodství. Takový úkol by jistě bylo lépe svěřit nejvyššímu štolbovi, mně byl spíše proti mysli. Avšak jako přídavek pro neméně mocného králova oblíbence, vévodu z Lermy, jehož provází pověst významného znalce umění, přidal vévoda kopie dvaceti slavných obrazů z Vatikánu, na jejichž převoz jsem měl dohlížet právě já. A navíc mě vévoda , jenž má poněkud pochybnou pověst nenasytného sukničkáře, pověřil, abych pro něj vymaloval nejkrásnější dámy na španělském dvoře a při zpáteční cestě přes Paříž také Brantómem opěvované krásky francouzského dvora. Pokud možná sans robe, ovšem ve vší tajnosti.

O mých obzvláštních schopnostech na tomto poli malířství vévodu přesvědčilo doposud největší plátno, jež jsem kdy na jeho přání pokryl barvami, a jež představuje Paridův soud. Ty tři nahé bohyně, k nimž jsem neměl žádný model, se mi sice vyvedly až trochu přebujelé - měl jsem určité potíže s nezvyklým formátem - ale vévoda byl úplně nadšen. Navíc jsem onomu navýsost ztepilému Paridovi propůjčil nezaměnitelné rysy svého vilného chlebodárce. Potom mi to připadlo až trochu odvážné, ale vévoda si malbu okamžitě pověsil do ložnice.

Tak jsem se s dobrou myslí vydal na cestu ,ale hned ve Florencii mě zastihla potopa, jež mi bránila překročit Arno. Tak jsme ztratili celé dny a když jsme konečně dorazili do Livorna, nenalezl jsem loď, jež by nás dopravila do Alicante. Zase uplynula celá věčnost a ubylo mi i na penězích; dokonce jsem  poručil omývat koně pravidelně vínem, aby neztratili svůj hedvábný lesk. Malby jsem dal jednotlivě pokovit a pak je zabalil do voskovaného plátna, uspokojiv se tak v důvěře, že jim je v jejich truhlicích dobře.

Stálo mě určitou námahu a dost peněz sehnat dostatek zásob a hlavně loď, na níž nastoupivše, jsme zase čekali na příznivý vítr. Plavba do Alicante proběhla za dobrého počasí a bez nehody, čemuž jsem se málem divil, poněvadž po všech těch protivenstvích jsem sám sebe už viděl někde v rukou maurských pirátů, o nichž námořníci neúnavně vypravují ty nejohavnější historky. Ve španělských Kordillerách nás pak přepadly bouřlivé přívalové deště - na slunečné Španělsko naprostá hanba! Pětadvacet dní do nás tepal déšť a snadno si jistě představíš, jaká nevýslovná trampota to byla, dostat náš drahocenný kočár bez porušení po zablácených cestách do Madridu.

Když jsme přijeli do Madridu, neměl jsem myšlenky na nic než na spánek. Ale nejdříve bylo nutno kočár očistit a , jak se záhy ukázalo, bylo nutno rychle sehnat obratné umělce a řemeslníky, aby ho celý předělali. Ještě nejlépe přestáli vše koně - na srsti neměli ani zrnko prachu, skvěla se jim jako křišťál. Ovšem s nejhorším jsem se potázal, když jsem vybalil obrazy. Plátno se zvlnilo a místy začalo plesnivět, barva bylo potrhaná a oprýskaná! A také práce kopistů se ukázala být šlendriánem - lak nebyl řádně zaschlý. A k tomu to příšerné počasí: přes vše pronikající déšť totiž panovalo velké parno. A v ten okamžik dorazil na Madridský dvůr vyslanec mantovského vévody, navýsost pyšný a marnivý šlechtic, jenž prahl po tom předat jeho Veličenstvu nádherný kočár a neméně nádhernými koňmi, ovšem na druhé straně nebylo možno nechat vévodu z Lermy příliš dlouho čekat na avizované malby!

Umíš si jistě představit, jak mi bylo. Dnem i nocí jsem u stojanu restauroval obrazy. Některé získaly na kvalitě ovšem ztratily na podobnosti s originálem, neboť jsem je neměl s čím srovnávat. Dva obrazy jsem nedokázal zachránit, pročež jsem namaloval jiné dva a označil je svým jménem. A to vše za neustálého naléhání toho omezence vyslance, který nečiní rozdílu mezi malířským uměním a pekařským řemeslem. Když pak nadešel velký den, slavnostního předání darů, nedostalo se mi té cti být králi představen. O daru se ovšem vyjádřil velmi  milostivě a vyslanec slízl velkou odměnu.

Zato jsem směl doprovázet vyslance na návštěvu k vévodovi z Lermy, poněvadž si byl podstatně méně jistý úspěchem maleb a zajišťoval si tak někoho, na koho by mohl svést  vévodovu případnou nespokojenost. Ale místo toho to pro mě znamenalo štěstí. Vévoda pěl na obrazy samou chválu a šmahem je měl za originály Kousal jsem se smíchy do rtů. Obzvláště se mu líbily moje dva obrazy - evidentně něčemu z umění rozuměl, prostě audience skončila k nekonečnému údivu vyslancovu tím, že mi vévoda zadal zakázku na jeho jezdecký portrét!

Ani vteřinu jsem nezaváhal, zda si mám na takovou práci troufnout, ale v návalu nadšení a smělosti jsem se okamžitě rozhodl pro nejobtížnější možné provedení - en face! Vždyť víš, že je mnohem snazší si jezdce usadit do profilu. Ovšem přistoupíš-li k motivu zepředu, hrozí nebezpečí, že mohutné zvíře zatlačí jezdce částečně nebo úplně do pozadí. A také perspektiva kompozice činí značné potíže. Ale našel jsem klíč k této obtížně přístupné komnatě umění ve vzestupné spirále a vytvořil tak své doposud nejlepší dílo! Vévoda se ukázal být navýsost spokojen, dvořané vyjadřovali obdiv a nejkrásnější madridské dámy se tlačily ke mně do ateliéru. Tak budu chopen i plně uspokojit mantovského vévodu, třebaže ho hodlám požádat, aby mi odpustil cestu do Paříže. Malovat neustále krásné ženy už pro mě skoro ztrácí půvab - když teď vím, že dokážu více - a někdy mívám pocit, že v malířství opravdu dokážu všechno. A pak to všechno chci také vykonat.—

Že lidé pro víru ztrácejí život, se stává téměř každý den. A že v důsledku víry svého vládce ztrácejí víru, respektive jsou se jí nuceny odříci celé národy se opakuje znovu a znovu. Ale že by vládce přišel o trůn pro víru sjednocenou vůlí svých poddaných, to se stalo zatím jen jedenkrát.

Švédský sněm k němuž náleží tři sta duchovních a tři sta laiků - totiž ze stavu šlechtického, měšťanského, hornického a rolnického, přijal nástupnický zákon, podle nějž připadne švédská koruna tomu mužskému nebo ženskému členu rodu Vasa, jenž bude bezezbytku vyznávat  stávající luterskou Augsburgskou konfesi z roku 1530. Dále se nemá ve Švédsku usazovat ani nabývat půdy žádný jinověrec. Jen pravověrní luteráni mají mít přístup k církevním i světským úřadům. A každý kníže, jenž se odchýlí od augsburského vyznání, ipso facto ztratí korunu. Tím ve Švédsku skončilo panování krále Zikmunda III., jenž vládl v Polsku od roku 1587 a ve Švédsku od roku 1592, pravda nikoli beze sporů o právoplatnost. 

Rozhodnutí samo nemohlo krále Zikmunda příliš překvapit, poněvadž když mu dědictvím po otci Janovi připadla švédská koruna, podmínila synoda v Uppsale jeho korunovaci právě přijetím těchto tří principů. Zikmund si tehdy pospíšil do Stockholmu a šest měsíců usiloval o zmírnění těchto podmínek, neboť se svými vychovateli a rádci, Jezuity, doufal ve Švédsku znovu nastolit katolickou víru. Když však představitelé sněmu vytrvali ve své neústupnosti a kníže Karel, Zikmundův strýc, jenž byl po smrti svého bratra Jana  ustanoven regentem, zverboval vojsko, Zikmund ustoupil a složil požadovaný slib. Po korunovaci však vznesl protest a vydal prohlášení, že byl na něm stanovenými podmínkami slib vynucen a že se jím necítí vázán. Vyhlásil ochranu katolíků ve Švédsku a odcestoval zpět do Polska.

Ale švédský sněm prokázal opět svou nepoddajnost a pod vedením knížete Karla se postaral o důsledné vykonání svých rozhodnutí: Všechny ještě existující katolické kláštery byly zavřeny, odstraněny katolické oltáře a veškerá katolická bohoslužba zakázána. Luterský arcibiskup nařídil, aby byl metlami šlehán každý, kdo by se stranil luteránské bohoslužby a osobně býval přítomen při vizitacích příslušným exekucím. Král Zikmund se dal pohnout k vojenskému vpádu do Švédska a oblehl knížete Karla ve Stegeborgu. V následující srážce u Stängebro byl však poražen a znovu odpřisáhl požadavky sněmu. Ovšem po návratu do Polska vůbec nepomýšlel na to držet se těchto ujednání, čímž si přivodil definitivní sesazení. Není pochyb o tom, že bude švédská koruna předána knížeti Karlovi.

Tím došlo ke zrušení polsko-švédské unie, již ustavil Jan III. svým sňatkem s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou. Pro tento sňatek byl Jan šest let vězněn svým prchlivým bratrem Erikem IV. na zámku Gripsholm. A poněvadž Kateřina sdílela s Janem jeho vězení, přiklonila se ke katolické víře a dala jejich syna Zikmunda katolicky vychovat. Po Erikově zavraždění, o němž Jan věděl, ho trápily výčitky svědomí, jichž šikovně využil jezuita Antonio Possevino. Král Jan dokonce prohlásil, že je připraven znovu zavést ve Švédsku katolicismus jako státní náboženství, pokud papež povolí švédským duchovním se ženit, slavit mši v lidovém jazyce a přijímat pod obojí způsobou. Když pak Kateřina zemřela a král Jan se oženil s luterskou šlechtičnou, rychle ochladl jeho zápal pro katolickou víru a také překonal své výčitky svědomí a vykázal jezuity ze země. Na jakých náhodách spočívají někdy osudy národů.

Král Jan rovněž doufal, že díky své tolerantnosti a možná i vnitřní nezainteresovanosti na věcech víry udrží unii Švédska a Polska a jistě k takovému postoji vybízel i svého syna Zikmunda. Ale Zikmund se otcovým příkladem neřídil. Zatímco se Jan nikdy nepokusil odlákat Poláky od jejich katolické víry, Zikmund se naopak snažil lstí a zradou a nakonec mocí Švédsko rekatolizovat. Nyní musí nést důsledky. Nechť je varovným příkladem v čase, kdy nesmiřitelnost v náboženství přináší lidem mnohem více bídy nežli spásy.

—

91. dopis

Milý příteli!

Občas se ptávám sám sebe, zdali v nás i v celém lidstvu spolu nepořádají  dobro a zlo nějaké homérské zápolení, při němž jedno na okamžik vítězí a druhé sbírá síly a hotoví se v naději k dalšímu úderu. Když to ovšem popíšeme takto, může se zdát, jako bychom stále v tomto sporu disponovali určitou mírou nezávislosti a byli jej schopni do jisté míry řídit; proto považuji za trefnější následující přirovnání: Dobro a zlo jsou jako příliv a odliv, které řídí hvězdy nebo jiný neodvolatelný božský zákon. Občas temné vlny ustoupí, jakoby je oceán vtáhl do svého propastného lůna, jindy udeří vlny na zem a dorážejí na ni, jakoby ji chtěly pohltit, jako už se to jednou prý stalo a tudíž může stát znova.. Ale ani tento obraz nevyjadřuje přesně, co chci říci - nemám básnického ducha. Vrátím se tedy raději k řeči zpravodaje, jenž si své myšlenky dovoluje vyjadřovat pouze v dopisech.

Dostal jsem dva spisy, jež vyšly v těchto dnech v Giessenu. Jeden se jmenuje "Židovská metla", druhý "Výtažek ze strašlivého rouhačství židů". A mezi svými knihami mám ještě jinou, jež byla vytištěna rovněž v Giessenu, už roku 1570 a jmenuje se lapidárně "Nepřítel židů". Co do obsahu se ty knihy dalekosáhle shodují. Jenom některé rady byly po třiceti letech pozměněny. "Židovská metla" tak opravuje "Nepřítele židů" následovně: " Židé se nemají upalovat, protože okolo sebe šíří strašlivý puch. Je třeba je utopit.”

Podobně to začínalo -podle toho, co mi sdělil Josef Weinreich - i před sto lety v Norimberce. Tehdy stačil spisek španělského mnicha Alfonsa d'Espinosa "Obrana víry", aby byli Židé vyhnáni z města. A mohli odtáhnout pouze s tím, co měli na sobě. Veškeré jejich nemovitosti byly zkonfiskovány. A jako by nestačilo takto ponížit živé, ještě zorali židovský hřbitov a vytyčili přes něj ulici, již vydláždili židovskými náhrobky, jak se to ještě dnes vidí.

Nebo pomyslete na rok 1519, kdy stačilo, aby kazatel Balthasar Hubmaier označil  v Řezně Židy za líné,  smyslné a chtivé a za ránu města, aby zbožní měšťané hned pomýšleli na jejich vyhoštění. Jistý Johannes Pfefferkorn z Kolína, jehož "Židovské zrcadlo" rovněž vlastním, smýšlel praktičtěji, i když sotva humánněji: požaduje jednoduše zotročení všech dospělých Židů, jako tomu bylo v Egyptě, děti pak mají být pokřtěny. Ovšem Pfefferkorn hovořil pro domo sua - byl totiž sám pokřtěný Žid. A víme co přineslo Židům pokřestění ve Španělsku a Portugalsku: jen nekonečnou nedůvěru a pronásledování. Vím já, jak dlouho mi bude křest ještě skýtat v Augsburgu ochranu? Žid zůstane Židem. Kéž bych se k tomu dokázal přiznat. Pfefferkorn se mohl přetrhnout v nenávistných protižidovských tirádách jakoby se tím snažil popřít svůj původ. Jen málo v tom zaostal za Doktorem Johannem Eckem, nejzavilejším odpůrcem Lutherovým. A jaké naděje jsme s Lutherem spojovali! Mladý Luther - jeho odvaha, jeho vytrvalost, jeho upřímnost, jeho mocná řeč - jaký příval dobrodiní! Ale pak onen stárnoucí, rezignovaný, zoufalý Luther, se svou slabostí, nejistotou, zuřivostí a nenávistí vůči světu, jenž zvadl jako stojatá voda.  Za jedno je mu třeba být vděčni a sice, že na druhém sněmu ve Špýru roku 1529 proti záměrům císařské politiky vytýčil zásadu, že "ve věcech boží cti a spásy duše stojí před Bohem každý sám za sebe a sám musí skládat účty". To mohlo znamenat konec všech církví. Ale co tu máme teď? Více církví, než bylo předtím, jež spolu zavile soupeří a jednotné jsou pouze v jednom - v nenávisti vůči Židům.

Již dlouho si kladu otázku, jak vysvětlit tuto přímo živočišnou nenávist všech křesťanů k Židům. Přece to nemohou vyvolat jen ono prokletí za vraždu Boha, které jim církve přičítají a štvavé spisy mnichů spolu s jejich zběsilým kázáním. Všechny tyto popudy jsou opět něčím poháněny. Čím? Co je to, co křesťany tak bez řečí spojuje, aniž by to bylo vůbec třeba zaznamenávat? Strach!  Strach ze strašného omylu, který si nejsou ochotni přiznat. Je to takový strach, jaký není znám žádnému Židovi, ani muslimu. Ti se ve své víře cítí v bezpečí - ať se jim v životě děje cokoli. Tedy oni svou víru žijí, ale křesťané ji mají jen na jazyku a neodvažují se v pravdě vydat svůj život víře. Jestliže se snaží svou víru násilně vnucovat indiánským divochům a i těm nejzazším protinožcům, není to proto, že by měli svou víru za jedině pravdivou, ale že nedokáží snést, kdyby jiná víra byla stejně pravdivá, nebo třeba - aspoň pro ty, jichž se týká - pravdivější. Jsou odhodláni spíše obětovat celý svět svému strachu, nežli  by se přiznali ke svým pochybám. Muslimové mají vlastně hlubokou pravdu, když nazývají křesťany "Ďaury", tedy nevěřícími. Odvahu postavit se sám za sebe před boží stolec a tam složit své účty posbírá z nich sotvakdo.

A tyto úzkosti trvají již půldruhého tisíce let. A neoslabují, jen se vracejí v neustále sílících vlnách. Neboť Království boží na Zemi mělo přijít hned po příchodu Mesiáše a od té doby toužíme po konci světa. I Lutherovi se zdál být za dveřmi. Nyní lidé doufají v Eliáše Artistu. Což je vůbec nějaké náboženství, jež lidi od útlého věku naplňuje takovým strachem z vezdejšího života?

Židé Mesiáše nepoznali, i když byl jeden z nich. Oni mají svého Mesiáše před sebou. Neměli pravdu a neuchovali si ji? Ne, raději je zabijme. A ještě s tou záminkou, že svou nevírou zdržují Mesiášův příchod, nebo mu dokonce brání. Pro Křesťany odjakživa platí jako jediný přesvědčivý důkaz boží pálení kacířů a vyhlazování národů: Přeci Bůh, který strpí jejich zločiny, musí být jejich Bohem.

V Německu se nenávisti vůči Židům druží ještě závist. Židé, ač jsou rozptýleni po celé Zemi, zůstávají jedním národem. Němci, jejichž zemí procházejí nejrůznější národy jako vítr, se nemohou sjednotit v národ. Abych dostatečně obojí vysvětlil, k tomu mi dopis nepostačí. Ale jsou to úzkost křesťanů a závist Němců, co vyhání Židy ze země. Většina jich hledá útočiště v Polsku, kde již dlouho nacházejí příznivou náklonnost. Ale i tam již vzchází setba nenávisti. Jistý Pater Mojecki rozšířil nedávno spisek s názvem "Ukrutenství, vraždy a pověry Židů”. A nezadá si co do pomlouvačnosti a osočování se spisy z Giessenu. Ovšem Poláci nehodlají kráčet ve stopách Němců. Mezi lidmi se tam říká: "Žid, Němec a ďábel jsou syny jedné matky.” Polskému křesťanskému Pánubohu, by nejraději obětovali Židy i s Němci. To jsou takové podivuhodné pocity německého křesťanského Žida. –

PS:: Mnozí se nyní upínají v naději na jakousi neobyčejnou novou hvězdu. Když už není Mesiáš, můžeme tedy aspoň držet na hvězdy.  Židům nepřinesla betlémská hvězda jistě žádné štěstí, Křesťanům vlastně také ne. Přinejmenším ne tak, jak si představovali. A co stojí v hvězdách zapsáno, se zdá být obtížněji rozluštitelné, nežli připouštějí astrologové a něž by si lidé přáli.

—

předchozí část:       andresius.pise.cz/343-dopis-88-89.html

následující část:     andresius.pise.cz/345-dopis-92-93-zprava-o-novem-veku.html