Dopis 264 + stavovské obléhání Vídně

264. dopis

John Donne, Heidelberk
Francisi Baconovi v Londýně

v červnu

Mylorde,
prožíváme zde čarokrásné dny. Tenhle Heidelberg je útulné malé město, které obývá pokojné pokolení a obveseluje ho hlahol vědychtivých studentů. Domy se tísní při řece, jež plyne uprostřed zalesněných vrchů a zámek nádherně korunuje harmonické skloubení přírody a lidského díla. Jeho zahrady jsou pak pravým divem. Kdyby měl nějaký básník popsat našim mladým knížatům ideální sídlo, nedokázal by si vymyslet nic, co by zde nebylo již skutečností. Všechno působí přímo pohádkově. Vícekrát jsem měl příležitost setkat se s králem a královnou této pohádkové říše a vést s nimi hovor. Mladý kníže se mi zdá na svůj věk velmi zralý a naplněný důstojnou vážností a také svým zvláštním , zdrženlivým způsobem zbožný, rozvážný, činorodý a odvážný. Kdy by mu chtěl předhazovat odcizenost běžnému životu, musil by se nejprve sám seznámit se světem, který je jeho světem a který se od světa, o němž se všichni domnívají, že ho znají, nepochybně liší. Kněžna zůstala onou dobrotivou,milou, duchaplnou a veselou osobou, jakou jsme ji znali co princeznu. Svou zdvořilostí si získala srdce všech a všechny také těší vidět, jak niterně miluje svého manžela a on ji, s čím se ani jeden nijak netají. Pokud je někde na zemi štěstí, tak zde. a to se šíří. Ještě před dvaceti lety tu všichni věřili v nastávající konec světa. Dnes na to již nikdo nemyslí. Jak to? Co se změnilo? Proč se opájíme pocitem, že nastal nový věk? Nebeská znamení, podoby dříve nevídané zde nepůsobí žádný děs, ale všichni je přijímají jako příznivá znamení. asi by nic nevysvětlilo, kdybych řekl, že na zdejším kurfiřtském dvoře došlo k jedinečnému skloubení francouzského esprit a vytříbeného životního vkusu britského stylu, s alžbětinskou nádherou, německou upřímností a mystické výlučnosti. Různé proudy dnešní doby se zde v Neckaru slévají. Téměř se mi zdá jako by umělé vodní hrátky Hortu palatinu byly napájeny právě jimi. Kaskády a fontány zde nejsou jen pro oko. Snad nám šepotají do ucha v řeči, které jsme rozuměli kdysi dávno v ráji a jež je již dávno zapomenutá. Přistihl jsem se při myšlence, že Bůh nemluví skrze Bibli, rozhodně ne výlučně skrze ni; v ní bude jen jeho maličký odštěpek...

Říšské noviny 
Obléhání Vídně Čechy, bouřlivá žádost evangelických stavů a šťastná záchrana krále Ferdinanda

Máme-li věřit zprávám, jež se z Vídně překotně hrnou, odehrála se 5.června ve Vídeňském Hofburgu scéna, nad níž sotva může být co dramatičtějšího.

Zatímco české oddíly pod velením hraběte Thurna už obsazovaly Vídeňská předměstí a spálily Jezuitský dvorec na hradbách a z mušket ostřelovaly obránce na baštách, pronikla ke králi Ferdinandovi deputace evangelických stavů s jejich požadavky. Prý při tom došlo k prudké výměně názorů. Jeden z pánů, jistý Thornradl prý ve svém vzrušení zašel tak daleko, že uchopil krále za kabátec a mocně jím zatřásl a zakřičel na něj: "Vzdej se, Ferdo!" Nechybělo mnoho, a byli by krále po českém způsobu svrhli z okna jeho rezidence. Ale právě v ten okamžik zaslechli dusot kopyt. Na nádvoří vjela asi stovka Dampierrových kyrysníků a obsadila východy. To evangelíky poněkud zklidnilo. Už se proslýchá, že je král uvěznil a dá je popravit jako vzbouřence. Ale po několika hodinách opustili všichni v pořádku Hofburg. Krále Ferdinanda prý nalezli ležícího na zemi před křížem a vzdávajícího z celého srdce díky za jeho pomoc.

Ať již se to seběhlo jakkoli, jde o vyvrcholení krize, kterou vnější události spíše zastírají, a kterou se ještě nepodařilo překonat. Pochodem na Brno dosáhl hrabě Thurn toho, že se váhaví Moravští stavové dali pohnout ke konfederaci s Čechy. Pochod na Vídeň měl přivodit totéž u stavů Rakouských.

Mezi obojím však jsou podstatné rozdíly. Brno otevřelo Thurnovi dobrovolně brány - většina Moravanů je stejné víry i smýšlení s Čechy. Vídeň ovšem brány neotevřela. Obyvatelé předměstí prchli před českou soldateskou za městské zdi. Vídeňské obyvatelstvo dokázalo útoku vzdorovat a neustále dostávalo posily. K vážnému útoku na město scházela Thurnovi děla a delší obléhání si nemohl dovolit pro nedostatečné zásobování. A nakonec i sami evangeličtí stavové si byli vědomi, že v osobě Ferdinandově stojí před svým, i od Čechů zvoleným, králem a budoucím císařem.

Mocí se v této situaci nedalo ani na jedné straně ničeho dosáhnout. Šarvátky pod městskými hradbami i řinčení kyrysnických šavlí v Hofburgu měly vyvolat jednání. Ta měla směřovat k příhodnému narovnání, a také by k němu byla dospěla, kdyby se bylo jednalo jen o náboženskou svobodu. Král Ferdinand ji vícekráte připustil. Jeho příslibům už ovšem nikdo nevěří a ne bez důvodu. Ale v současnosti nedisponuje král Ferdinand žádnou mocí, jež by mu umožnilo slovo nedodržet. A při tom by bylo i po určitý čas zůstalo, kdyby se bylo dospělo k dohodě a naverbované oddíly byly rozpuštěny. Lid sužují vojáci císařští neméně než Thurnovi a mansfeldští a pod vojenskou botou mizí nejen veškeré jeho svobody, ale i zboží a majetek, ne-li i sám život.

Ono už ovšem dlouho nejde jenom o náboženství a dokonce o něj nejde ani v první řadě. Stavové, přinejmenším v korunních habsburských zemích, se prozatím považovali za královy opory a uznávali ho za svého pána a ochránce. Když sáhl král ke zbraním, poskytli mu na ně stavové muže a peníze. Jestliže nyní stavové navedeni Thurnem a Čechy usilují o konfederaci, zahrnuje to i právo vydržovat vlastní vojsko, jež by nebylo ovládáno králem. Královský úřad by potom byl už jen symbolický a měl symbolickou moc. a s takovým opatřením byli srozuměni i katoličtí stavové. Směřuje to k tomu, že vládce bude již z boží milosti jen podle jména, bude to pouhá prázdná floskule. Jakkoli nyní lid neprojevuje žádné sklony zvolit si svého krále sám - ač tento požadavek už jisté nepraktické teorie prosazovaly - ale stále v jeho osobě spatřuje jisté vtělení prozřetelnosti, přesto se stavové, údajně jménem lidu, tohoto práva domáhají. A tak se vzplála válka mezi vládcem trvajícím na svém dědičném právu a samolibou vrstvou privilegovaných a náboženství je v tomto boji pouze zástěrkou.

Kdyby se tento mocenský boj, jehož přelud jsme 5.června ve Vídni zahlédli, měl omezit jen na habsburské země, mohli bychom ho pozorovat a s napětím očekávat výsledek, jakkoli cítíce soucit s utrpením, jenž přinese mnoha nevinným. Lze se však obávat, že by do víru takového boje o moc s naprosto nevypočitatelnými následky mohla být vtažena celá Svatá říše Římská německého národa. Jestliže nás vídeňské události o něčem měly poučit, pak o tom, že si na žádné ze stran konfliktu neuvědomují jeho závažnost a tudíž jsou vystaveni všemožným náhodným vlivům. O osud Říše a německého národa však není možno jen tak hrát v kostkách. —

předchozí část:                              andresius.pise.cz/461-konec-jana-de-oldenbarenveldta-dopis-263.html

následující část:                            andresius.pise.cz/463-dopis-255-256.html