Andresius | Práce a shánění (exegeze Mt 6,19-34)

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. (Mt 6:19 -34 (CEP))

Milí přátelé.

Zajisté nejsou všichni lidé stejní. Mají různé záliby, různé životní zkušenosti , různé potřeby. Težko tedy můžeme k lidem přijít s nějakým univerzálně platným návodem na život: Toto dělejte a toto ne. Úkoly takového typu můžeme dávat maximálně sobě.

Ale hůře: vždyť ani my sami nejsme pořád stejní: život nás staví do různých situací, v nichž musíme jednat rozmanitým způsobem; navíc se vyvíjejí i naše názory a nakonec my sami. Když jsme byli pětiletá poupata, sotva by kdo i velmi zkušený v nás rozeznal veškerá nadání a podněty, které v sobě rozvineme a dojdou v nás uplatnění.

A tak musíme i vůči slovu Bible učinit tu výhradu, že neplatí v ní vždy vše pro všechny. Jen se podívejme na ten katalog lidských činností, který zde máme před sebou. Je snad špatné, sít a žít, tkát a připravovovat jídlo? Mohli bychom bez toho vůbec žít? Ano, my možná. Ale mohli by bez toho žít ostatní lidé, například ti, za které jsme bezprostředně zodpovědní? A pak mohli bychom vůbec žít bez práce? Vždyť smysluplná práce, vytváření věcí, dělání pořádku, služba druhým, budování nějakého hmotného či duchovního díla - to je přeci veliká potěcha lidské duše.

Odpověď zní, paradoxně, stejně jako v předchozím případě, opět "ano"! My dokonce časo  musíme bez některých nebo všech těchto věcí žít - v čase války, nouze, velkého soužení nebo jné lidské strázně býváme někdy nuceni se bez nich obejít. Bylo by špatné ale rozumět Ježíšovým slovům tak, že po nás požaduje sebetrýznění. Ne. On nám dává možnost, otevírá cestu - paradoxní cestu - k jinému způsobu naplnění lidské existence. Je to cesta pro nečetné, pro vyvolené, nebo celý vyvolený národ. Ježíš ví, že potřebujeme pokrm, oděv, spánek. Ví to i jeho Otec. Ale shánět se po nich musejí pouze pohané. Ti, kdo vědí, že mají Otce, který ví o jejich potřebách, to dělat nemusí. Mohou, ale nemusí.