Anno 1619

Anno Domini 1619

Pastýřský dopis P. Adama Contzena, zpovědníka vévody Maxmiliána I., generalobersta Katlické ligy, k přečtení ze všech kazatelen v bavorském vévodství

Všichni věřící v Pánu!

Říše je na smrt ohrožena! Je zapotřebí nejvyšší obezřetnosti a horlivosti na odvrácení útoků na samospasitelnou víru. My, kteří víme a jediné a nedělitelné pravdě, jsme již dlouho trpělivě setrvávali ve shovívavosti- Už sám Augšpurský náboženský smír z roku 1555 je politováníhodným příznakem slabosti. Takzvaní reformátoři rozpoutali bouře a vzpoury a tak se stali původci zhoubných neřestí. Zplozenec pekla, Luther, odpadlý mnich se vydal smyslnosti. Zničil v Německu veškerou vzdělanost a učinil z Němců krutý, krvežíznivý a vandalský národ. Kdo se k němu druží, brodí se v žumpě vášní a bezbožnosti. Nikdo z takzvaných nekatolických křesťanů není ve skutečnosti křesťanem, ale jsou to šmahem satanovi pacholci, nepřátelé církve, Boha i Říše. S nimi nebude a nikdy ani nesmí býti pravého pokoje. Pod jeho záštitou se tak mocně rozšířilo ono zlé símě na severu Říše. A nyní se zase z Čech šíří nepokoje, jež povstaly jedině díky privilegiím, které jim z nebývalé velkomyslnosti poskytli císařové Rudolf a Matyáš. A teď již nejenom Češi, ale i kacířští kurfiřti a říšská knížata usilují o to, aby byla zbožnému roku rakouskému odňata česká koruny a poskytnuta kacíři, a tím docílili většiny ve sboru kurfiřtů, aby si tak mohli zvolit kacířského císaře. Směřují k úplnému vymýcení katolické víry. My se však navenek svěřujeme do ochrany našeho milostivého vévody, jenž nebude váhat tasit s boží pomocí meč na ochranu naší víry, uvnitř pak musíme jeden každý bojovat s číhajícím nepřítelem. Proto není přípustné, aby i nadále vládla naprostá svoboda v disputacích a v řeči, taková, jež by se vztahovala i na ony projevy, jež mohou zmást u nevzdělaných posluchačů jejich dobrou víru. To platí i pro šíření spisů veškerého druhu - pro zprávy, letáky, pamflety a paskvily, noviny i knihy, z nichž pod pláštíkem poučení jen kape rozkladný jed. Požehnány buďte plameny hranic! Zahubíte jen málo zkažených lidí, ale tisíce a tisíce budou skrze vás vyrvány ze chřtánu bludu a záhuby. Střezme se, abychom nenechali tyto očistné plameny vychladnout. Žádáme proto co nejnaléhavěji všechny věřící, aby své bližní bedlivě pozorovali, důtklivě varovali ohrožené bratry a neprodleně informovali příslušná místa, jestliže hrozí záludné úklady vůči víře, aby bylo proti nim možno zakročit. Nešvarem dnešní doby je váhavost, a všechny vlažné Pán vyvrhne ze svých úst! —

260. dopis

Martin Opitz, Heidelberg
Danielu Hensiovi v Leidenu

začátkem února

Ctěný mistře, nalezl jsem tady, v Heidelberku, pravý ráj.

Nevěřím, že je ve Svaté říši římské ještě nějaké takové místo, kdy by láska k Múzám došla takové cti a kde by se lidský duch mohl svobodněji rozvíjet. Jestliže se nám nizozemský kalvinismus ukazuje nyní v tom nejsveřepějším a nejnepřístupnějším světle, zde ve falcké zemi svou velkorysostí a dobromyslností předčí i smýšlením liberální arminiány. Kdyby se podobná vláda rozšířila po vší německé zemi, nastal by šťastný věk. Avšak dříve nežli se bude tento rozpolcený a rozdrobený národ moci spojit pod jedinou vládou a vládcem, jenž dokáže překlenout veškteré rozdíly ve smýšlení a víře a zkrotí rivalitu samolibých knížat, budu věnovat své skrovné síly pilně práci na jednotném německém jazyku. A právě vaše dílo je mi měřítkem a příkladem, jak mají být položeny základy německého básnictví, neboť teprve jím se jazyk dostává na nejvyšší úroveň. Je třeba si vytýčit ty nejvyšší měřítka – to nám všeobecně schází – a pak také se zbavit veškerých cizích vlivů.Mnoho si v tomto slibuji od Fruchtbringende Gesellschaft, oné plodné společnosti, do jejíchž řad jsem měl tu čest vstoupit. Panuje v ní však žel velký vnější formalismus, jenž se mi jeví jako jakási veleváženě míněná hra a jenž brání proniknout k podstatě a též se míjí praktickým účinkem. Jsem bohužel příliš mladý, chudý a nevýznamný, abych mohl v tomto kruhu urozených získat rozhodující vliv. Ba i svůj jazyk musím držet za zuby, abych si kritickými poznámkami neuzavřel cestu ke vzácným a nedostupným pramenům. Ale nevzdávám se ještě zcela naděje, že se mi podaří prosadit ve Fruchtbringende Gesellschaft debatu o německé prozódii, jež by ukázala budoucím německým básníkům cestu k literatuře v jejich mateřském jazyku podle jemu přiměřených pravidel. Zatím sbírám pilně verše, které považuji za příkladné, což je klopotná práce a také sám takové tvořím, což jde ještě hůře. Avšak obé ve mně prohlubuje lásku k německému slovu a zvyšuje porozumění německému duchu.

Přihodilo se pak, že jsem se dal do řeči s jedním lékařem, jenž požívá u dvora velké úcty, a on mi ukázal zcela nový pohled na pověst o Grálu, jak ji zachoval Wolfram von Eschenbach ve svém Parsifalovi. Dle tohoto náhledu to není legenda ani jen smyšlená báseň, ale ohlas skutečné události, která se později stala mýtem. Onen vládce světa, jenž trpí smrtelnou ranou, přesto však nemůže umřít, prý skutečně existoval a prý i dosud existuje! Má být zdrojem veškeré pozemské moci, která se však neprojevuje v rozhodnutích a rozkazech císařů, králů a papežů, spíše je podobná slunečnímu žáru, jenž žhne i hřeje, aniž by obojí od sebe rozlišoval, avšak bez něhož není možný život. Království Grálu znamená nejvyšší metu lidského usilování a proto jeho dosažené předpokládá projít řadou nejtěžších zkoušek. Ve skrytu pak působí rytířský řád nebo bratrstvo, že tomuto cíli slouží. Nakonec mi naznačil, že krev krále Grálu proudí i v žilách kurfiřta Fridricha Falckého a není nejmenších pochyb, že právě on je povolán k záchraně říše. Nedokázal jsem skrýt svůj údiv, avšak že zde, v Heidelberku věje zcela zjevně jiný duch než jinde v německých zemích a s jakousi přímo magickou mocí, mám za nepopiratelné

předchozí část:            andresius.pise.cz/457-dopis-256-259.html

následující část:          andresius.pise.cz/459-novina-o-cisarove-smrti-dopis-261.html