Dopis 59-60

59. dopis
Jiří Erasmus Tschernembl, Praha
Kristiánovi z Anhaltu v Heidelbergu

v listopadu

Jasnosti,
úprkem jsem se hnal do Prahy, podobně jako Vy do Heidelberku, jakmile se rozšířila zpráva o záhadné císařově chorobě. Ovšem v tomto městě a na tomto dvoře si zřídkakdy zjednáme jasno. Zprávy zde krouží v ohromném zmatku a jedna stíhá druhou. Ježto však Vašemu pánu falckému kurfiřtu připadne říšský vikariát, kdyby se císař ukázal neschopen vlády, měl jsem za více nežli žádoucí sledovat vývoj přímo na místě. A zdá se mi vskutku znepokojivý. Intriky fanatického Jezuity Spinelliho již přinesly své shnilé plody. Želínský, kancléř jenž požíval neomezené císařovy důvěry, a to právem, neboť byl nejvyšším úředníkem vskutku schopným a nepodplatitelným, nadaným nemalým organizačním talentem, se poděkoval. Snad nechtěl jako nevinná oběť následovat osud záludného Popela z Lobkovic, jenž se stále smaží v žaláři. Spinellimu se jistě podařilo nedůvěřivému císaři vymalovat na zeď obrázek spiknutí všech nekatolických stavů pod vedením falckého kurfiřta proti rakouskému domu. A účastnil se ho prý i Želínský. Jak nerad se císař se Želínským loučit, ukazuje, že se jej snažil ukonejšit výnosným úřadem mincmistra. Protestanté v celé zemi jsou však rozzuřeni, zvláště když nyní po odchodu Želínského jsou z dvorských úřadů krok za krokem odstraňováni všichni zbývající nekatolíci. Dosavadní pokojné soužití katolíků a protestantů, unitářů, českých bratří a židů pod milostivou ochranou císařovou a z jeho přízně bude nyní citlivě narušeno. Čechy lze rekatolizovat pouze násilnou cestou, ale císař si nic nepřeje toužebněji než mír; nejen v Čechách, ale v celé Říši.
Myslím se, že ho souží pomyšlení na to, že nedokáže v Říši uchovat mír, a že se mu dělá závrať z toho, že ani ve svém nejbližším okolí, ve svých milovaných Čechách, nedokáže vytvořit ostrůvek míru. Určitě jej nemám za pomateného, jak si mnozí šuškají, a vůbec ne za posedlého ďáblem, třebaže s ďábly, s ďábly v lidské podobě obcuje velice často, jakkoli se snaží před světem uzavírat. Považuji našeho císaře za záruku spravedlnosti, avšak také za předmět nejrůznějších pochybností a zoufalých spekulací. S nadlidskou silou vyrovnává a drží na uzdě nesmiřitelné protiklady. Nebude-li ho, obávám se, že vbrzku vzplane svět u velikém požáru. Měli bychom mu přát dlouhý život a být bdělí.—

60. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt nad Mohanem
Samuelu Dilbaumovi v Augšpurku

na Silvestra

Můj milý příteli,
vždyť Tě tak mohu nazývat, ty neúnavný kronikáři naší doby! Takže pomíjí další století a země zůstává. A ten, jenž dokáže pohlédnout tak daleko do minulosti, ji shledá na konci tohoto věku zmatenější než na jeho počátku. A právě proto Země potrvá, musí trvat. Jen si pomysli, že již apoštol Pavel považoval konec všeho za velmi blízký a po něm nesčetní misanthropové, až po reformátora Luthera a ještě dnes až do omrzení. A vždycky se zjistí, že se proroci předpovídající konec světa o pár let přepočítali. Tak nás kojí nadějí v jedné šibeniční lhůtě za druhou. Neradostná existence. Snad je vše pozemské opravdu nicotné. Ale přesto má tato Země - ať již se točí okolo čeho chce - mnohé poklady, které nemůžeme tak rychle vyčerpat. S tím bychom se měli spokojit. Ono toužebné zaměření na věčný život považuji za směšný paradox. Věčný život už dávno žijeme.—

předchozí část:        andresius.pise.cz/326-dopis-57-58.html

následující část:      andresius.pise.cz/328-dopis-61-63.html