Dopis 61 - 63

DRUHÝ KRUH
ZNAMENÍ A ZÁZRAKY

Anno Domini 1601

61. dopis
Šimon Studion, Tübingen
Juliu Sperberovi v Anhaltu

na novoroční jitro

Velevážený pane rado, skutečně nastávají divy a znamení. Slunce vychází na jasnou oblohu bez jediné skvrnky, na níž pomalu bledne zlatistá luna, jako by oné zářící hvězdě nechtěla ustoupit. Vskutku podivuhodné. To však jsem neměl na mysli, jakkoli mě naplňuje vděčnost za takový povzbudivý začátek dne. Více to, že svět přes všechna ona žádostivá očekávání ještě nepominul; to mě však příliš nepřekvapuje - Bůh asi používá jiné kalendarium, po němž se stále marně pídíme. A lidé se dále beztoho nemohou shodnout, zdali mají svá léta počítat podle Řehoře nebo podle Julia, nemluvě už o Mohamedovi. Neměli bychom tedy už myslit na to, co by mohlo pominout, neboť každý den nastávají zkázy a záhuby. Pozoruji to na svě paměti. Někdy mi scházejí i slova. Leží mi na jazyku a já vím, co chci říci, nedokáži je ale vyslovit. Co se ale nevyjádří, jako by se ani nemyslelo, a na co se nepomyslelo , neexistuje. Z toho vyplývá, že co v sobě nepodrží naše myšlení a naše paměť, jako by se ani nestalo. Chápu nyní, proč se Giordano Bruno tak intenzivně zabýval mnemotechnikou. Stojíme před ohroumným a nenasytným vírem nicoty, jenž do sebe stále ssaje skutečnost, jež mizí do nepoznatelna a nenávratna. Řekové přiváděli člověka k řece zapomnění teprve po smrti. Ve skutečnosti námi protéká od našeho zrození.
Ale o tom také vůbec nechci psát. ale abych se vrátil ke své úvodní větě a nezamlouval to pořád: Měl jsem vidění, vy se mi však proto nevysmějete. Zdá se , že v této době jsou vidění ve vzduchu, jako by naše doba jich potřebovala, jako by se otevíral vír budoucího, jenž činí zřejmými díla, jež jsou dosud skryta vířením nebes. Rád by to byl nazval fantasmagoriemi a slepě nebo zmateně bych se byl od toho odvrátil, kdyby se mně samotnému něco takového nestalo. Ale takové mlžné obrazy táhnou hlavou mnohým. Což jste mi nenapsal o Eliášovi? A já Eliáše viděl! Nežádejte po mně, abych Vám jej popsal. Je to takové, jako bych měl na jazyku slovo, jehož význam zcela chápu, ale nedokáži vyslovit. Jak strašně jsme závislí na slovech, která jsou přesto tak nedostatečná! Tak ten nepopsatelný jev, při němž jsem viděl Eliáše. Neviděl jsem ho, jak nelítostně pobíjí Baalovy kněze, což je asi nejspíš podoba, v níž bychom ho očekávali. Také jsem ho neviděl v podobě proroka děsícího hrozbami a přísliby budoucnosti. Spíše se mi zjevil jako nekonečně dobrý a trpělivý mistr umění. Měl bych spíše říci - jako učitel a pomocník ve všem myslitelném umění, z něhož je nám mnohé, ne-li větší díl, ještě zcela neznámé. a zjevila se mi absurdnost lidského strachu z konce světa, neboť lidstvo zatím poze zcela neznatelně pokročilo ve svém možném vývoji. O tom by sice bylo třeba říci více, nežli může naznačit dopis, ale vím, že mně nepochopíte špatně. Eliáš mi odhalil, kolik toho je na zemi ještě pro nás skryto. Ale vše bude jednou odhaleno, dáme-li se jím vést. To však nemůže člověk jako jednotlivec, ani veškeré lidstvo naráz, neboť jednotliví lidé mají pro to velice rozdílné předpoklady. Proto mě pověřil založit Řád, jenž by kráčel vpřed směrem ke zlatému věku.
Musel bych ale považovat za troufalé, kdybych si myslel, že byl takový úkol svěřen pouze mně samotnému. Jsem přesvědčen, že se Eliáš ukázal ještě dalším lidem. Jak Vám? Na druhé straně jsem toho vidění jistě nedosáhl jen tak bez příčiny; vždyť ve smyslu přiděleného úkolu již asi patnáct let jednám. V Lüneburgu se kdysi scházela má skupina Crucesignati. Její cíle jsem vyložil ve své Naometrii, jejíž opis znáte; za současných poměrů tato kniha si stěží najde nakladatele. Dnes musím připustit, že jsme od těchto cílů dále, nežli jsme byli tehdy. Spolek přežívá prakticky jen podle jména. Kdo nebyl odhalen a nestal se obětí pronásledování, se zahalil mlčením. A právě v tom vidím Eliášovo nabádání: vystoupit nyní ze stínu vynucené nebo záměrné tajnosti a podat veřejně svědectví. Možná to znamená vydat se na cestu oběti. Jsem k tomu připraven. Jen pochybuji, zda mi ještě budou stačit síly, abych znovu oživil svůj tajný řád, který o sobě sotva dává vědět.—

62. dopis
David Magirus, Tübingen
Danielu Möglingovi v Butzbachu

na den obrácení svatého Pavla

Milý příteli, neděste se, že pro svůj dopis volím a výslovně poznamenávám tento den. Kdyby tak k onomu údajnému obrácení, jež beztoho mám za jednu z nesčetných bajek fantazií obdařených otců církve, nebylo nikdy došlo! Začala jím záhuba křesťanství, v jehož poslední fázi se nyní nacházíme. Velice se mi to ozřejmilo při návštěvě, kterou jsem v tomto líbezném městě vykonal u Samuela Dilbauma. Jaký je to krásný a obdivuhodný člověk! Jedenasedmdesát let mu leží na šíji, ale svým vzezřením, temperamentem a živostí ducha se jeví o dobrých dvacet let mladší. Já jsem snad ještě nezažil tak ohnivou bílou hlavu. Vůbec si nedokážeme představit jaké odvahy a vytrvalosti je třeba k neustálému vydávání tiskovin jen z neúplatné lásky k pravdě. A to přitom máme možnost se těšit jen zlomkem těch materiálů, které Dilbaum nashromáždil za celá desetiletí a pod rukou šíří dále. Jen pečlivě schraňovaná korespondence naplní na tucet silných foliantů, které jsou takřka nevyčerpatelným pramenem pro dějiny ducha i bezduší tohoto času. Při listování jimi mi přecházely oči a stále znovu a znovu jsem se začítal a hroužil do textu, takže bych tam v jeho podkroví, kde skrývá své poklady, mohl strávit roky. Zase mi tu před oči vyvstala moc i bezmoc psaného slova. Zrodilo se při tom ve mně rozhodnutí, o němž se nyní nebudu šířit, snad jen tolik: Bylo by možné, abyste někdy zavítal alespoň na několik dní do Tübingen a zúčastnil se tam rozhovoru s podobně smýšlejícími osobami? U Dilbauma mi totiž spadly šupiny z očí. Vše bylo totiž už dávno napsáno a dávno řečeno; avšak ještě déle platí, že se nic neděje! Takto se upínají tisíce lidí jako uřknutých ku konci světa, další pak očekávají nový věk, doufají, že se zjeví Mesiáš nebo v návrat Vykupitele. Tak jako umanutí nějakou magickou hrou v kostky vypočítáváme léta, podle nichž se dnes, nebo zítra, nejpozději však pozítří může udát něco otřesného. Ale nestane se nic a nikdo nepřijde, aby nás jako dítě odvedl od našich hraček do jiného světa. Marně budeme čekat na to, že se něco změní. Nezměníme-li se my sami, jsme ztraceni.

63. dopis
Julius Sperber, Anhalt
Šimonu Studionovi v Marbachu

na Hromnice

Drahý mistře, tak jste tedy viděl Eliáše, toho, jenž mě tak hluboce zasáhl, a navíc ve chvíli, kdy já sám jsem Eliáše ztratil z očí.Vždyť jsem takřka najisto počítal s jeho tělesným příchodem ještě před koncem uplynulého století. Teď mi neodbytný vnitřní hlas našeptává rok 1620, ale toho se sotva dožiji. Vidění dokáží zcela proměnit náš život. Ale mohou nás také ošálit. Je tak těžké rozlišit, co prýští z našich neurčitých, ale naléhavých tužeb a přání a náhle a s velkou mocí nabude určitého tvaru, a co může skutečně být pokládáno za blesk božského poznání. Nehodlám tedy váš zážitek nijak umenšovat ani kritizovat. Já jsem se však takřka úplně vzdal naděje na příchod vykupitele. Nechtěl bych říci, že jsem ji zcela pohřbil, tak se s nadějí nemá nikdy nakládat. Jen jsem ji zavěsil na stěnu své jizby jako obrázek, na němž vždy na chvíli spočine můj zrak, aniž by si vybavil cokoli určitějšího. Stále více mě přesvědčuje tisíciletá moudrost Židů, kteří stále očekávají Mesiáše s nevyřčeným přesvědčením, že nepřijde nikdy. Ke Křesťanů očividně nepřišel. Historie Ježíšova je jen veliký a hrozivý, byť zavile hájený omyl, jenž jeho skutečnou podobu zakryl nevědomostí. A teď ten Eliáš. Eliáš veškerého Umění. Půvabný obrázek. Obrázek podmanivý svou čistotou. Ale musí pro to Eliáš skutečně přijít? Nestačí, že my jsme?
Tím se dotýkám bodu, v němž s vámi zcela souhlasím. Člověk nemůže vykonat nic za jiné, jen sám za sebe. Tak je to dáno v jeho vůli a vnějšími podmínkami. Avšak právě ony vnější podmínky, jež nás všechny tíží stejnou měrou a stávají se nám všem, byť v rozličném stupni, nesnesitelné, nás pudí k vytváření zcela nových společenstev. Vládnoucí mocenská uskupení zápolí slepě o vládu nedbajíce ani v nejmenším na skutečné potřeby lidstva.Lidé sou neustále obětováni nějakému vyššímu principu, jenjž se nezakládá na ničem než na pouhé moci, je však zaštiťován jménem božím. Nedospěl jsem tak daleko jako vy. Můj tajný spolek nebyl nikdy založen, existuje jen na papíře. Obracel jsem se s rozličnými prosbami na knížata, městské rady i mocné a bohaté, aby umožnili fundacemi založení učené společnosti, jež by se bez veškerého nátlaku a nezatížena dogmaty a věnovala zkoumání univerzální pravdy, ale vše nadarmo. Představil jsem dohotovený plán bádání i přesná pravidla, jimiž by se členové společnosti měli řídit. Ty vám rád pošlu.
Ale čím dál více se ve mně zahnizďuje přesvědčení, že jsem své záměry předimenzoval. Lidský duch má křídla. Ovšem jeho k nekonečnému a nepochopitelnému pozemský člověk sotva stačí a jen pomalu za ním pokulhává. Jeho pomalost pramení i z toho, že na svých cestách stále ztrácí směr. Právem jste zmínil ochromující působnost zapomínání. Prosazuje se společně s brzdnou silou setrvačnosti. Myšlenková brilance Giordana Bruna spočívá vlastně v neustálém kladení otázek. Ale většina lidí nechce vědě tolik. Spokojí se s připravenými odpověďmi, a nejen proto, že tázání je stále obtížnější.

předchozí část:    andresius.pise.cz/327-dopis-59-60.html

následující část:  andresius.pise.cz/329-relaci-essex-dopis-64.html