Relací (Essex) + Dopis 64

Relací
O štěstí a pádu hraběte Essexe, oblíbence anglické královny Alžběty I.,
jakož i zprávy o náladě u dvora a v městě Londýně

Třikrát musel kat tít, než oddělil hlavu hraběte od trupu. Brzy nato dorazil do Toweru královnin bratranec, Lord Crey, s rozkazem udílejícím na doživotí odsouzenému provinilci milost. Dříve než on dorazil však Lord Darcy s rozkazem vykonat trest smrti. Ve své obvyklé nerozhodnosti vydal královna oba rozkazy, a přenechala řízení náhody, který z nich bude vykonán. A podobně jako při popravě Marie Stuartovny se může nyní vymlouvat na přílišnou horlivost svých poddaných, kteří ji tak překazili její záměr prokázat milost.
Kdyby to byla doopravdy chtěla, byla by to ovšem mohla učinit již v dřívějších stádiích procesu proti hraběti Essexovi. Celý národ ve skutečnosti očekával po rozsudku nejvyššího soudu královninu milost. Tak závažným, jak ho líčili jeho protivníci u dvora, přečin všude oblíbeného hraběte nebyl. A již nejednou dokázal hrabě Essex usmířit královnin hněv právě tak rychle, jako vzplál. Je tedy hádankou, proč musel nyní, ve svých pouhých pětatřiceti letech zaplatit životem.
Nikomu také nemohlo uniknout, že královna Alžběta věnovala svého času mocnou a více než mateřskou náklonnost mladému hraběti. Robert Devereux, druhý hrabě z Essexu, nijak nevynikal vzhledem ani nadáním ducha. Nebyla mu souzena ani mocná mužnost Sira Waltera Raleigha, ani elegnace a protřelost takového hraběte Leicestra. Spíše si získal královnino srdce svou nelíčenou upřímností. Rysy jeho obličeje vždy zrcadlily neomylně každé jeho hnutí mysli a svými temperamentními řečmi často královnu rozesmál, u dvořanů ovšem budil odpor a děs. POvažovala jej za jediného upřímného člověka ve své blízkosti a si v tom měla pravdu. S radostným zadostiučiněním se mu stala učitelkou doplňující jeho nevědomost a nedostatky ve vzdělání. Nakonec si Essex myslel, že si může takřka vše dovolit, takže jednou před shromážděným dvorem vyťal jako nezpůsobné dítě královně políček a jen stěží jej tehdy přátelé zadrželi, aby netasil dýku.
Takový nedostatek sebeovládání by nakonec unavil i tu nejmírnější povahu a navíc přestával být originální. Vážně narušil Essexovu přízeň u královny jeho tajný sňatek. Leč brzy zase propadla jeho mladistvému nadšení a šarmu. Ohromné dluhy svého oblíbence smazala tím, že mu udělila monopol na import vína z jižních zemí a jemenovala ho dokonce do státní rady, což rozhněvalo ostatní rádce. A přesto tím ctižádost hraběte Essexe nedokázala uspokojit. Vrhal se bez rozmyslu do válečných dobrodružství, v nichž sklízel slávu za činy, jež vykanali jiní, takže jej nakonec královan docela ráda nechala vytáhnout, aby konečně podrobil Iry.
Jindy tak spořivá královna tentokrát vybavila hraběte tím nejsilnějším vojskem, jaké bylo kdy zverbováno. Irové se už skoro sto let vzpěčují odříci katolické víry a vzdorovitě se drží vlastních kmenových vůdců, které jedině chtějí poslouchat.
Trestné výpravy Angličanů si na Irech doposud vždy vylámaly zuby a anglické posádky se drží jen v několika přístavních městech. Essex si na královně vymohl dosud nevídané pravomoci vést válku podle svého vlastního uvážení a dokonce sám po dosažení odpovídajících úspěchů uzavřít mír. Státní rada s tím souhlasila, doufajíc tajně, že se ten neoblíbený bouřlivák dostane do kaše a utrpí citelnou porážku.
Ale k obecnému překvapení se hrabě Essex nehodlal vystavit vůbec takovému riziku. Promarnil příhodné roční období neužitečnými přesuny sem a tam, při nichž ztratil díky nemocem a zběhům více vojáků, než v boji. Když z těchto důvodů žádal o posily, poslala mu královna rozezlený dopis, v němž ho nabádala, aby konečně vytáhl do lsteru a srovnal se zemí ono odbojné hnízdo. Namísto toho se však nepřátelská vojska střetla na břehu říčky Brenny, ovšem nikoli k boji, ale k jednání. Essex ospravelnil tento krok tím, že Irský problém se nedá vyřešit násilím, uzavřel příměří a slíbil Irům, že jejich požadavky osobně předloží královně.
Tato svévole královnu na nejvyšší míru rozlítila a vzbudila v ní dokonce podezření, že Essex usiluje o Irskou královskou korunu. U dvora háraly vášně proti Essexovi a jemu zase přátelé radili, aby se s dvěma tisíci jezdci přeplavil do Walesu, vtrhl do Londýna a zahnal své nepřátele; královna se potom určitě upokojí. Esex se ale toho pokusil dosáhnout jiným způsobem.
Když královna právě den před svatým Michalem vstala z lože, vtrhl do její ložnice Essexa a vrhl se jí k nohám. Alžběta nevěděla, má-li se i nadále zlobit, nebo spíš radovat a ve zmatku mu podala k políbení ruku. Essex vítězně odkvačil a věřil, že svou hru vyhrál, ale večer na něj královna, poté co se opanovala, uvrhla domácí vězení. Nato Essex ulehl na lože a dal rozhlásit, že se roznemohl soužením z nezasloužené královniny nemilosti. POvažovala to sice za fintu, přesto mu však poněkolika dnech poslala mísu s vývarem, který sama vlastníma rukama připravila
To nemohlo tak trvat dlouho. Královna svolala komisi, jež obvinila Essexe z velezrady, na královnino přání však nevynesla rozsudek, ale jen dobrozdání. Nato byl sesazen ze všech svých úřaqdů a nesměl již opustit svůj dům. Stráže byly sice odvolány, musel se však chovat jako zajatec na čestné slovo. Královna mu odňala i lukrativní monopol na dovoz vína z jihu. Raněn hluboce ve své pýše a s otřesenými majetkovými poměry projevil Essex lítost. Vstal ze své poslele a prohlásil, že si nepřeje nic jiného nežli se rozloučit se životem, jak jej dosáhne smíření a ospuštění u své královny.
Kdyby byl vytrval po určitý čas, byl by Essex jistě vzbudil královninu lítost a opět získal její přízeň. Ale ve skutečnosti tentokrát své pocity jen předstíral a anímsto pokání myslil na pomstu. Tajně navázal spojení se Skotským králem Jakubem, jenž si činil naděle na Alžbětin trůn. Také se pokusil pohnout svého nástupce v velení nad oddíly v Irsku, aby mu přišel na pomoc, ten to však odmítl. Nakonec Essex vyrazil do ulic s tasenou dýkou v průvodu několika jednotlivců, v marné naději, se mu podaří pozdvihnout lid , který ho miloval. Ale lid měl více v lásce svůj pokoj a neměl v úmyslu povstat se zbraní proti královně, jež mu dopřávala již tolik let života v míru a toleranci. Tak všechny tyto nenadálé nepředloženesti nevedly k ničemu, než k Essexovu zatčení. A tentokrát nevyslovili pairové shromáždění k soudu žádné dobrozdání, ale rozsudek, rozsudek smrti.
Essex prý sepsal v Toweru doznání, čítající čtyři kvartové archy, ale tento dokument se považuje za podvržený. O tom svědčí i to, že se Essex tvrdošíjně vzpěčoval požádat královnu o milost. Stále se viděl spíše jako oběť spiknutí závistivců a počítal s tím, že Alžběta nepřenese přes srdce vydat jej katu. Jeho naděje byse byla snad i naplnila, kdyby se ke královně nedonesly jeho výroky, jichž se Essex dopustil přee jistou dvorní dámou., o jejíž přízeň se Essex (úspěšně!) ucházel, a před níž nazvla královnu - a to zní docela věrohodně - !starou babou, pomatenou an těle i duchu". To mu již Alžběta neodpustila.
U dvora byla přijata poprava s uspokojením, lid však reptal, když se poté královna poprvé objevila na veřejnosti, nebyla přivítána jako obvyjkle bouřlivým potleskem. K jejím rádcům se dokonce donesly pověsti o odporu a rozhořčení. Na královnu to udělalo dojem. Když předstoupila před parlament, dostala záchvat slabosti. Tíže panovnického roucha ji stáhla k zemi. A od smrti Essexe, jenž tak lehkomyslně promarnil její přízeň, ji prý už nikdo neviděl se usmát.—

64. dopis
Inigo Jones, Londýn
Jakobu Arminiovi v Amsterodamu

na den sv.Patrika

Sir, váš zájem o Esexovu tragédii mne neudivuje. Vše nese tak silné rysy banality, že se celý svět ptá, co je ještě za tím. Neutuchají dohady, že smrt hraběte je rovněž předzvěstí konce skvělé vlády královny Alžběty. Královna se proti takovým domněnkám brání po svém. Dostavilo se poselstvo skotského krále Jakuba, který nepochybně Essexovy buřičské snahy podporoval a vyptávalo se pokrytecky na zdraví našeho Veličenstva. Královna nechala pány uvést do sálu, z něhož se jakoby náhodou otevíral pohled na širokou terasu, na níž hráli hudebníci a také tam spatřili krávolnu s dvorními dámami a různými kavalíry při tanci. A zdálo se, že tanec královnu zdaleka tak neunavuje jako Skoty dlouhé nezáživné čekání a přihlížení. Nepochybně tím hodlala krále Jakuba ujistit o své mladické svěžesti. Soukromě Vás ovšem mohu ujistit, že se v Londýně dá spatřit i lepší divadlo nežli ono.
Chtěl bych Vás ujistit, že pokud chcete dnes zjistit, co se v našem světě doopravdy děje, musíte jít to divadla, a to do toho, kež se nazývá "Globe", v němž náš čaromág Shakespeare vykouzlil na jevišti pravé divy. A měl byste také vědět, že Essex a jeho přátelé v předvečer své ukvapené vzpoury navštívili právě toho divadlo a přihlíželi v něm představení "Richarda II.", které objednal hrabě Southampton. Tato hra osesazení a zavraždění krále mělo dodat spiklencům ducha a odstranit v jejich svědomí poslední pochybnost. Nejlepší přítel Essexův a velký Shakespearův příznivec, hrabě Southampton, dal dokonce pozměnit několik řádek, podle nichž uzurpátor Bolingbroke vyhlížel v nepříznivém světle. Představení dosáhlo žádaného cíle, přihlížející spiklenecké publikum však následujícího dne svůj cíle neuskutečnilo. Jak vidíte z obou těchto příkladů, v našem současném Londýně se zdání a skutečnost, jinak takřka nerozlučně spojené, podstatně rozcházejí co do kvality provedení. Nemůžete jako essex hrát hrdinu, když se k tomu nehodíte. Vůbec nesvědčí pro Essexe, jestliže nyní nabývá jeho postava u lidu slavných, romantických rysů. Spíše to mluví proti královně, což znamená, že lid opět usuzuje správně předstíraje klam.
Abyste to pochopil hlouběji, musel byste shlédnout i nejnovější Shakespearovu hru "Hamlet". Ten kus dokončil Shakespeare v nejhlubší depresi. Musel se totiž právem obávat, že bude trestním tribunálem zařazen mezi vzbouřence - hraběte Southamptona odsoudili k doživotnímu žaláři. Ale třebaže soubor obdržel za své provokativní královské drama navíc sedm šilinků, nebyli pohnáni k odpovědnosti. V dnešním Londýně ale si nejsou životem jisti spíše špatní páni nežli dobří herci. Co se týče Hamleta, vzal si Shakespeare námět od dánského dějepisce z dvanáctého století, podle nějž se oženil králův vrah s vdovou po králi, jehož sám zabil a tím na sebe přivolal pomstu jejího syna. to nám připadá poměrně odtažité. Ale dodnes se - také částečně díky královně Alžbětě - nazapomnělo, že i oblíbenec Marie Stuartovny, Bothwell, zabil jejího muže Darnleyho, aby si jíposléze vzal. a mocně se také tutlalo, že královnin oblíbenec lord Leicester dal otrávit prvního hraběte Essexe, aby se mohle oženit s jeho vdovou, matkou onoho dnešního druhého hraběte Essexe, který v královnině přízni vystřídal Leicestera. To také vysvětluje, proč Shakespeare radiji zvolil za dějiště své tragédie podle fabule dávného Saxa Grammatica Kodaň. A jedině na onom místě pak může Hamlet prohlásit: "Je cosi shnilého ve státě Dánském."
Je ještě třeba uvést, že Shakespeare současně také oplakával smrt svého otce, na němž velmi lpěl a prožil nešťastné milostné dobrodružství. Hle, jak jeho osudy se splétají s děním těchto dnů vjedno. Shakespeare je v tomto natolik aktuální, že v jedné z vedlejších epizod, které díky jeho umění ještě zvýrazňují hlavní děj, naráží na aféru, jež se vloni udála na skotském dvoře. Král Jakub tam dal popravit rebela jménem Laird Ruthven, jehož syn tehdy studoval ve Francii. Tento syn,, kterého Shakespeare pojmenoval Laertes, se vrátil, dokázal vniknout do místnosti, vníž král Jakob o samotě pobýval, aby ho zardousil. Krále zachránili v poslední chvilce. Mohl bych Vám uvádět další a další příklady z pramenů, jež Shakespeare využil, ježto se určitá dramata v lidském životě stále opakují, takže jsou současně minulostí, přítomností i budoucností. Když jsou však představeny v uměleckém díle, slijí se v něm všechny detaily v novou a věčně již platnou formu.
V případě Essexově je to tragédie mladého muže, jenž nepoznal své hranice a narazil na nemilosrdnou skutečnost. A to považuji, jak jsem již uvedl na začátku, za banalitu. V Hamletovi prožíváme trafédii do nekonečna se vzpínajícího lidského ducha, který se nedokáže srovnat s pozemskou skutečností. V tom se projevuje krize naší epochy. Ne bez příčiny nechává Shakespeare svého hrdinu, který se později neprojeví v příliš hrdinské poloze, vrátit se z Wittenbergu překypujícího mladickým nadšením z toho, že - tento nový - člověk je nmistrovským dílem přírody, neomezeným ve svých možnostech a svým chápáním podoben Bohu. Který maldík nezakusil něco podobného? A třeba i v Římě. O to pak drtivěji dopadá nevyhnutelné poznání toho, že tato země je jen vězením a naše doba se vymkla z kloubů. A kterého již dospělého se nedotklo nikdy takové tušení jako dchnutí nějakého ducha? A pak ještě úkol, který se rovná prokletí: "That ever I was born to set it right!"
Jsem vskutku zrozeni k takovému úkolu? Nebo nás neváže jen do té doby, než vstane z hrobu duch našeho otce a začne probouzet naše svědomí? Od Hamleta se neočekávalo více nežli jeden násilný čin, ani ne příliš riskantní, jaký je schopen vykonat každý, kdo o tom příliš nepřemýšlí. Špatný skutek se pak mravním ospravedlněním (kdo ho udělí?) stává činem dobrým. Ale Hamlet nic neučiní, jen o svém činu přemýšlí. Nakonec dojde k závěru, snad se v něm ozývá i Giordano Bruno, že samo o sobě není noc dobré ani špatné. Teprve myšlení to takovým udělá. Ale tato jeho nečinnost způsobí, že Hamlet může nadále přežít, jen pokud se sebe učiní blázna nebo nezpáteřného oportunistu. Je ovšemže otázkou nakolik by akt pomsty tento svět dokázal změnit.
Zde vidíte, jak pádné důvody nás nutí chodit v Londýně do divadla a také proč se mne Hamletova tragédie dotýká hlouběji nežli Essexova. Nesnažím si namluvit, že jsem Vám onen div jménem "Hamlet" vylíčil dostatečně, ve skutečnosti je k jeho pochopení potřeba onoho chápání, jímž je člověk podoben Bohu. Posílám Vám kopii díla, dá se číst stále znovu a znovu a stále lépe chápat.—
 

předchozí část:         andresius.pise.cz/328-dopis-61-63.html

následující část:      andresius.pise.cz/331-dopis-65-66.html