jistě si žádá vysvětlení, že se na vás obracím dopisem s neobyčejnou prosbou. Znám vás osobně pouze z vašeho spisu "Amphitheatrum Sapientiae Aeternae Solius Verae, Christiano-Kabalisticum, Divino-Magicum, kteréžto dílo povolil náš milostivý císař Rudolf před dvěma léty tisknout v Praze. Náš pán se věnoval alchymii vždy s velkým nadšením a vědychtivostí a vaše dílo opakovaně chválil. Císař se nyní nalézá v těžké duševní krizi, o níž musím jako lékař dále smlčet. Vzrušení, jež v těchto dnech panuje na dvoře však nemůže neproniknout na veřejnost. Můj kolega, osobní lékař císařův, pán z Hájku, nevydržel vypětí včerejšího dne a podlehl mu sám. On dovršil již sice svůj sedmdesátý rok života, avšak já, jenž nyní přejímám jeho břímě, nejsem sám o mnoho mladší. Náš císař si za lékaře vybíral vždy starce. Je totiž pacientem u něhož je třeba mít velké zkušenosti, neboť příčiny jeho utrpení, pokud se nějak projeví, jsou většinou hluboce skryté. Je se tedy třeba uvarovat ukvapených závěrů. Kdysi jsem jako přírodozpytec shromažďoval ingredience, jež císaři prospívaly a léčily jeho neduhy. Přitom mě napadlo, abych jednoho dne předložil tyto své drobty zkušenému alchymistovi.
A císaře nesouží jen neduhy. Je tu Tycho Brahe, vysoce vážený astronom, jenž císaři prorokoval, že zahyne svého času stejně jako francouzský Jindřich II., proboden mnichem. Je tu nezdar tažení tureckého a pád pevnosti Kanisza. A papežský nuncius Filippo Spinelli, jenž se snaží svou sugestivní silou u císaře prosadit myšlenku na rekatolizaci Čech. A španělský vpád do Kleve s údajným cílem zabránit Holanďanům v obchodu na Rýně, jenž ovšem znamená porušení suverenity Říše. Napětí v Štrasburku, otevřeně podněcované francouzským králem Jindřichem IV. Svatba císařova bratra Albrechta s Isabelou Španělskou, kterou císař stále odkládá. A otázka nástupnictví, kterou urputně vznáší další císařův bratr, Matyáš. Císař o uspořádání nástupnických vztahů nechce slyšet ani zmínku. A návštěva španělského vévody z Olivares v Praze, s nímž, jak je císař přesvědčen, vede tajná a spiklenecká rokování císařův komorník. A protestantští stavové se svým mluvčím Kryštofem Želínským, kteří císaři tváří v tvář rostoucímu tlaku Jezuitů a Kapucínů připomínají císaři volební kapitulaci českého království: "Tys náš král, my jsme tvoji Páni!"
Proti tomu všemu - a to daný výčet jistě není úplný - se dá namítnout, že nikdo nenosí korunu císařství, aniž by to na něm zanechalo následky. Nicméně je jisté, že císař trpí určitým druhem stihomamu. Neopouští už vůbec svůj palác a i v zahradě, kde se rád rozptyluje, si dal vybudovat jakousi dřevěnou chodbu, do níž není vidět ani ze střech okolostojících domů. Co vy o tom soudíte? Jsou to jen nahromaděné nepříznivé zprávy a nemilé události, co působí skleslost, jež se dá nakonec považovat za přechodnou? Nemohu to zde bohužel blíže popisovat. Váhám, mám-li se vzchopit a promluvit s císařem o tom otevřeně. Klíčí ve mně totiž přesvědčení, že veškeré tyto pohnutky nejsou dosti silné, aby vyvolaly takovou duševní krizi, a že jde o krizi v oblasti víry a poznání. Odvážím se smělého závěru, že náš císař hledá nějaké nové náboženství, v němž se snaží spojit nejstarší magická umění s novými názory na svět, vážnost a skvělost katolictví s protestantskou odvahou a čistotou, theologii s filosofií, astrologií a alchymií, vědu s uměním. Jeho duše se stala bitevním polem, proto se chce zničit. To, prosím, neberte doslovně, jen jsem příliš vyhrotil vše do důsledků. Co soudíte? Prospělo by císaři promluvit mu do duše?
58. dopis
Wolf svobodný pán von Unverzagt, Praha
Arcivévodovi Ferdinandovi ve Štýrském Hradci
koncem října
Vaší arcivévodské milosti nejponíženější služebník! Podle Vašeho přání spěchám Vás ujistit, že životu našeho císařského veličenstva nehrozí nejmenší nebezpečí. Nevěřte pověstem, které se rozšíří vždy, když si lidé neumí vysvětli tu či onu událost na dvoře. Nestalo se vlastně vůbec nic. Nic, co by nám všem nebylo již dlouho důvěrně známo. Jeho Císařské Veličenstvo se poddává trudnomyslnosti a vede si velmi nezvykle. Pokud shledávám pro to nějaké důvody, pak snad v klamných obrazech a představách. Zasvěcení rozumějí jeho občasným nesmyslným výrokům tak, že císaře dnem i nocí trápí myšlenky o tom, že je zcela opuštěn a nemůže počítat s ničí věrností. Soudí, že už nepožívá na dvoře ani v říši žádné úcty, že ho chtějí připravit o trůn a ukládají mu o život. Několikrát dokonce tvrdil, že mu podali jed, po němž se mu zvedl žaludek, nebo že ho chtějí oslepit či očarovat. Ano, někdy si dokonce stěžuje, že byl očarován a musí činit, co jiní chtějí. A v takových stavech k nejvyššímu politování nehledá útočiště a posilu v lůně naší jediné spasitelné Církve. Ba naopak, mším se vyhýbá, na prahu kaple se vždy obraceje nazpět. A zvláštní odpor cítí -pomoz mu Všemohoucí - vůči kříži. Nikdo se již před ním neodváží veřejně nosit kříž na svém odění. I papežský nuncius skryl svůj kříž pod sutanu, ale marně. Císař vycítí kříž pod každým rouchem a tu jím hned otřese mocná křeč a jí schvácen vyráží zvířecí skřeky. Jest se obávati, že jeho Císařské Veličenstvo je posedlé ďáblem. Nuncius Spinelli již pohnul Vavřince z Brindisi, muže s pověstí svatosti, aby z císaře ďábla vymýtil. Ale císař k sobě nikoho nepustí. Jeho eminence již přede mnou naznačila, že by jeho svatost mohla odepřít finanční pomoc proti Turkům, nepodrobí-li se císař exorcismu. Ale tento požadavek jsem se neodvážil jeho císařskému Veličenstvu předložit. Tak trvají naše starosti i nadále a všichni se modlíme k Bohu, aby odvrátil od našeho císaře všechno zlé.