jsem bez domova. Čeho jsme se museli obávat, poněvadž se v poslední době množily o tom signály, skutečně nastalo. Luteráni jsou vyhnáni ze země. Tajně jsem ovšem doufal, že v mém případě učiní za mé služby a díky přímluvě vlivných přátel výjimku odměnou. To zůstalo jen zbožným přáním. Před několika týdny mi umřela dceruška. Ježto jsem ji nechtěl nechat pochovat po katolickém způsobu, byla mi uložena pokuta deseti tolarů. Na mé úpěnlivé prosby mi polovinu prominuli, ale polovinu jsem musel zaplatit, než jsem směl odnést dítě do hrobu. Jestliže nyní takhle pronásledují i mrtvé, a k tomu navíc malé děti, jak se asi povede živým? Ten slib z Loreta! Kdo by byl tušil, že to arcivévoda Ferdinand s ním míní tak vážně? Což nebylo dost na tom, že vyhnal ze země protestantské kazatele a tak zbavil stádo jeho pastýřů? Chyba lávky. Sevřeli luterány do kleští a každý ten přitahují. Jako už ani děti nesmějí do země po protestantském způsobu, nemohou protestantsky ani přijít na svět- musí být pokřtěny v katolické víře; jinak si jejich rodiče mohou hned spakovat věci. a kdo se dá nekatolicky oddat, musí také ze země.. Kdo neposílá děti do školy k Jezuitům, musí je učit násobilce sám. Ale nechť si nikdy nemyslí, že by přesto je nebo i sebe sama vzdělávat podle svého gusta. Do vyhnanství musí, kdo čte Lutherovu bibli. Ale ani s tím se nespokojili. Dle nejnovějšího soudního verdiktu nikdo nesmí Lutherovu bibli ani vlastnit. Všechny spisy považované za kacířské - letáky, postily nebo jiné knihy, musí být spáleny! Katoličtí páteři vnikají do domů, šťourají se v truhlách a skříních a pídí se po nebezpečných knihách. U městských bran slídí strážci po každé potištěné stránce, a protože většinou sami neumějí číst, házejí je hned do strouhy. Již celé týdny si říkám: AŤ mě již kdekoli čeká jakýkoli osud, když se odtud odeberu, jedno vím jistě: Že to nemůže být horší, nežli to neustálé ohrožení pod touto vládou. Ale přesto jsem se zdráhal - hlavně s ohledem na svou rodinu.
Ale nyní mě arcivévoda zbavil zodpovědnosti za těžké rozhodnutí. 27. července vydal dekret, podle něhož se měli všichni protestanté z města Štýrského Hradce pod pokutou sta dukátů shromáždit 31.července ráno v šest hodin v kostele. Tam se také o mnoho hodin později objevil vévoda s velkým průvodem, nechal biskupa proslovit kázání a pak si volal jmenovitě jednoho po druhém a požadoval o nich vyznání víry. Kdo neprohlásil, že se mezitím stal katolíkem, nebo neprojevil ochotu se hned vyzpovídat a jít k přijímání, musel v nejkratší možné lhůtě opustit zemi. Tři dny trvala tato procedura a 2.srpna došlo i na mne. Měl jsem tedy ještě čas, jako svědek toho, co se dálo, uvážit své rozhodnutí. Bylo tak nespravedlivé, co požadují? Neměl by si snad člověk koupit klid a bezpečí formálním vyznáním panence Marii a sloužit Bohu, jenž je přece stále tentýž, jiným způsobem, nežli jak jsme byli zvyklí? A má snad medicína, o níž mi přátelé naznačovali, abych se jí zabýval, menší důstojnost, nežli hvězdářství? A nepomohl bych tím nejen sobě, ale nakonec i jiným? Ale když jsem předstoupil před komisi, tyto pokušitelské hlasy zmizely. Přiznal jsem se ke své víře i sám k sobě. A hned jsem pocítil netušenou sladkost, že nelezu jako ostatní nedůstojně ke křížku, ale jsme ochoten s ostatními statečnými druhy snášet posměch a hanbu. Čeho jsem se tak obával, to je muset opustit svůj dům a přátele i milovanou vlast, mě nyní naplňovalo pocitem štěstí, a pochopil jsem, že i samo mučednictví a oběť života mohou lidem přinést vnitřní štěstí. Nebyl jsem nikdy bojovník a vždy jsem dával přednost rozjímavé nerušenosti vědy před hlukem každodenní naléhavosti. Ale nyní jsem se pod tlakem událostí stal málem bojovníkem, nebo alespoň člověkem pevně rozhodnutým. Vím nyní, jaká je má cesta, i když nevím, kam povede.
Protože jsem z Vašich řádků seznal, že se i ve Švábsku mohou rádi obejít bez buřiče mého typu, musím se obrátit ku Praze. Činím tak s jistým znepokojením, ale nic jiného mi nezbývá. Na začátku roku jsem tam již pobýval po několik měsíců a pracoval společně s Tychonem Brahem. Cítil jsem se nucen navštívit tohoto slavného muže, jehož bohaté zkušenosti a nezměrné poklady nastřádané z nesčetných pozorování mají pro mé bádání obrovskou hodnotu. Vše začalo znamenitě. Brahe mě v Benátkách srdečně uvítal a přizval mě ke spolupráci na vytvoření nových planetárních tabulek pro císaře Rudolfa. Nic mi nebylo vítanější, nežli spolupráce na tak významném úkolu, ale brzy se ukázalo, že Brahe ode mně očekává spíše podřadné pomocné služby, a navíc jsem tím vzbudil žárlivost jeho jiných pomocníků. Nic podstatného ze svých vědomostí mi nesdělil, ani mi neposkytl své nákresy. Z jeho slavných přístrojů, s nimiž koná ona svá pozorování, jež mi můj špatný zrak zcela znemožňuje, většina nebyla ještě ani vybalena. Neskrýval jsem své rozčarování, a nakonec došlo k trpké roztržce. Podnět k tomu dala - jak jinak - Brahova postranní poznámka o Koperníkovi. Dostali jsme se do sporu, a já se dal ještě strhnout k tomu, abych Brahovi poslal z Prahy rozhořčený dopis. Za jeho obsahem si stojím, ale mohl jsem si odpustit ten přehnaný tón. Tak prudká slova nemůže použít osmadvacetiletý vůči muži téměř dvakrát staršímu, velké důstojnosti a uznávané autoritě. To jsem poté sice nahlédl, ale na omluvu jsem nepomyslel. Ale mezitím se do věci vložili mecenáši jako zprostředkovatelé, takže Brahe, který mě ponejprv označil za zuřivého psa, s nímž už nechce mít nic společného, byl nakonec ochoten k další spolupráci. Měla ovšem probíhat korespondenčně a já měl podle jeho názoru zůstat ve Štýrsku. To ovšem nyní nemohu.
Je mi dost nepříjemné na Braha opět naléhat, poté co už jednou se musel starat o můj plat. Císař sice už jednou kývl na příslušný Brahův dotaz, ale od císařova svolení až výplatě na královské komoře může být velice dlouhá cesta. Myslím tedy, že rodinu zanechám nejprve v Linci, kam už nedosáhne ruka arcivévody Ferdinanda, a vydám se na svou Canosskou pouť do Prahy. Ve své lehkomyslnosti jsem se dotkl Brahovy marnivosti, a to mi jen stěží promine. K tomu mě ještě trápí Brahův postoj ke Koperníkovi, o čemž není možné zde psát. Kdyby mi aspoň pomohl Galilei! Vím, že je přesvědčen o správnosti heliocentrického systému, v dopisech mě o tom jednoznačně ujistil. Ale nejde s tím na veřejnost, protože se bojí italské inkvizice. Naléhal jsem na něho, aby své nejnovější díla dal vytisknout v Německu, ale na to se ani neozval. Nechci-li tedy zapřít svou víru ani své vědecké přesvědčení, musím jít do nejistoty. O prvé se v Praze nemusím bát a ani k druhému nikdy nesvolím. Ale na druhé straně se bez Braha nepohnu dále. Odmítne-li mne, nezbude mi, než se odebrat zpátky do Lince a tam si hledat své štěstí jako léčitel.—
56. dopis
Tadeáš Hájek z Hájku, Praha
Johnu Dee v Mortlake
27. septembris, v noci
Můj ctihodný příteli, stalo se cosi strašného. Náš nejmilostivější císař - promiňte, nemohu zadržet slzy, jež mi kanou na papír, ale musím se Vám s tím svěřit; ach, kdybyste tu tak byl a mohl mi poradit, neboť já si vůbec nevím rady, je to vše tak nepochopitelné - - náš nejmilostivější císař si chtěl vzít život, vložil na sebe ruku! A málem se mu to podařilo! Ošetřil jsem jeho rány, a nyní u něj bdí Boeth de Boedt, já však nenalézám klid od: Od včerejška, od té strašlivé noci, kdy mě zavolali, pro mne vše bylo a stále je jen příšerným snem - císař v krvi, jeho lidé křičí, stráže pádící po zámeckých chodbách, jako by stíhali vraha - vždyť na něco takového musel každý pomyslet, jakkoli si nebylo možné představit, kdo by se vloudil do hradu s takovým vražedným úmyslem, ale kdo by si jen na chvilku mohl myslet, že sám císař...? Udílel jsem pokyny jako automat, hmatal jsem puls, jenž, Bohu chvála, ještě slabě tikal. Venku zuřila bouře, hromy burácely a blesky plály, jako by celá příroda byla pobouřena oním nevysvětlitelným krvavým činem. Třesoucíma se rukama jsme císaře svlékli. Přitom mi komorník Makovský naléhavě zašeptal do ucha, abych zachoval naprosté mlčení o všem, co nyní vidím a prožívám, i o všem , co se případně ještě stane , a chtěl po mně dokonce, abych mu to odpřisáhl, ale já jsem si vyprosil, abych mohl nejprv císaře ošetřit, který krvácel ze svých ran - jedné na prsou, jedné na ruce a té nejnebezpečnější na krku. Vymyl jsem je, pomazal mastí a hluboce otřesen jsem je obvázal. Supící císař nechával všemu volný průchod. Ale pak jsem ulehčeně vydechl, neboť se vzepjal a jako šílenec počal trhat své obvazy, ve čtyřech jsme se s ním potýkali, s naším nejmilostivějším pánem, mohlo mi to zlomit srdce - našemu císaři činit násilí! Ale muselo to být , bylo to pro jeho dobro. Ale on křičel, že chce vidět proudit svou krev. Křičel, že přehlušil hřmění. Zalití potem jsme žasli nad jeho ohromnou tělesnou silou, když tu se najednou zhroutil, až jsem měl strach, že vypustil ducha. Nicméně zrcátko prozradilo, že dýchá, takže jsem mu rychle podal uspávací nápoj, který jsme mu do úst musili vlít takřka násilím. Pak se zdálo, že se podvolil, ale museli jsme ho neustále hlídat a nespouštět z očí ani na vteřinu. Tu mi Makovský pošeptal, že se císař ošklivě pohádal s vrchním komořím Rumpfem. Hádka se vyostřila natolik, že císař vytáhl dýku a na Rumpfa se vrhl. Jistě by byl nebožáka, který klesl na kolena, probodl, kdyby nebyl císaře na okamžik zarazil mocný úder hromu. Tuto příležitost Rumpf využil, utekl a začal volat o pomoc. Makovský si pospíšil do císařových komnat a uviděl něco, po čem mu ztuhla krev v žilách: Jak totiž císař namířil čepel proti vlastní hrudi a bodl. Makovský hned přiskočil a přibíhali další sluhové. Vkroutili mu rapír z ruky a s udivenými rozpaky zírali na jeho zakrvácenou špici. Při tom ponechali císaře na několik okamžiků nestřeženého. On skočil k oknu, rozbil dlaní jeho tabulku, uchopil ostrý střep a zamířil jím ke krku, řízl a jen těsně minul krční tepnu. Na ruce ho poranili lokajové, když mu odebírali střep. A tak jsem ho nalezl já : za křižování blesků, u rozbitého okna, jímž bouře hnala dovnitř kroupy. Pohled strašlivý a k politování. Pak ležel mrtvolně bledý v poduškách, přičemž jsme mu musili svázat ruce jako zajatci, aby si ještě dále neublížil - ale co jsme měli dělat? Rány na těle jsme mu řádně ošetřil, ty již jeho drahocenný život neohrozí, ale jak se mu zahojí ty rány na duše? A já sni nevím, co je jejich podstatou, nanejvýš tuším, že mu ublížily mnohem více, nežli se nám jeví. Je to těžké u takového člověka, který je vznešený rodem a ještě navíc zcela uzavřený. Dokonce jsme uvažovali, že povoláme k jeho loži Kateřinu Stradovou, ženu jíž naposledy věnoval svou přízeň. Neví se totiž, koho skutečně miluje a komu alespoň důvěřuje. Nedokázal byste vy se svým věšteckým nadáním pohlédnout do jeho duše hlouběji? Nevím, jak to všechno skončí...—