Andresius | K Lutherovu výročí - a principu sola gratia

V nyní už loňském roce jsme slavili pětisté výročí německé, potažmo světové reformace. A ač nikým k tomu nevyzván, přece bych chtěl k tomu říci několik slov a zaujmout své osobní stanovisko.

Tři reformační "sola-" princiopy jsou dosud něčím, nač přísahají všechny reformační církve a nikdo se v nich neodváží ani muknout proti tomu, co sám Luther označil za articulus stantis et cadentis ecclesiae, totiž ospravedlnění pouhou vírou. Navíc bylo s tímto principem v posledních desetiletích dosaženo i praktického souhlasu katolické církve.

Po pravdě, církev existovala dávno předtím, než Luther tento článek bojovně vytýčil a nebyly vždy podobné otázky v popředí zájmu křesťanů (to by ostatně Luther asi nepopřel), a nemuselo to automaticky znamenat úpadkový jev.  Ono totiž to úporné křesťanské hledání spásy pro sebe, a když jsme o ní nabyli jistoty tedy stejně úporné pro jiné, občas křesťany odvádí od důležitějších věcí, od naslouchání světu a jeho potřebám, ale budiž.

Tak tedy víra, milost a Písmo. Víra je jistě převýznamným prvkem křesťanství. Víru považoval za nesmírně významnou pro člověka sám Ježíš a o nedlouho později ji Pavel vyzdvihl ve své trojici víry, naděje a lásky. A nakonec nejen dnes , ale také i v jiných časoprostorových "mutacích" se křesťané přečasto nazývali "věřící". O víře zde tedy psát nehodlám, ostatně psal jsem už o ní jinde.

Písmo, kniha je samozřejmě veledůležitým identifikačním znakem každého náboženství. Ovšem my si musíme uvědomit, že jsme nyní v úplně jiné situaci, skoro bych řekl převrácené, nežli v dobách kdy různá svatá písma vznikala. Lidského vědění bylo onehdy mnohem více, než bylo do těchto knih uloženo; to, co uloženo bylo, dostávalo však punc jisté čaromocné významnosti, že si právě ta a ta slova, ty a ty příběhy, ty a ty modtlitby, ta a ta zaříkání a rituály zasloužily být do svaté knihy pojaty. Dnes se toho v knihách ( a ostatních informačních médiích) zachyceno mnohem více, nežli vůbec jedinec kdykoli může svou myslí obsáhnout; knihy se nám staly jakousi kolektivní myslí lidstva. Tvrdit v této situaci, že nic z toho, co není obsaženo v biblickém, nyní již velmi starém kánonu, nemá žádnou náboženskou relevanci pro křesťany, nemám dost dobře za udržitelné. Radím tedy (mimochodem s Pavlem: "vše zkoumejte, dobrého se držte") k umírněně kritickému přístupu: vždyť ani v Bibli samé nemá vše stejnou hodnotu a slova Ježíšova nelze klást na roveň třeba se zápisy o izraelských taženích z knihy Jozue.

Princip milosti ( sola gratia) vždy znaemnal nejspletitější problém ze zmíněných tří. Co se jím vlastně míní? Zhruba řečeno, že si člověk nemůže spásu zajistit žádnou svojí aktivitou, ani mravní, žádným výkonem anebo skutkem. Už něco takového člověkem povážlivě otřese. Vždyť prakticky všichni lidé na světě se snaží být někomu a něčemu prospěšní, nebo se  aspoň snaží proslavit něčím neobyčejným. A nyní nám křesťanství, nebo aspoň jeho významná odnož řekne: "Nashromáždil jsi za svůj život mnoho miliónů a postavil si za ně školy a nemocnice, spoustu lidí ti vděčí za možnost uplatnění a byl jsi lidstvu velmi prospěšný. Můžou ti postavit pomník a desku na něm ( a asi postaví), ale do nebe ti to nepomůže." To tedy máme přestat o všechny tyto věci usilovat? Je něco takového vůbec žádoucí? Odpověď na obě otázky zní ovšemže, "ne", ale nedává nám ji bohužel křesťanství, ale jakýsi všeobecný lidský smysl, třeba i onen křesťany někdy opovrhovaný "humanismus". A to, že křesťanství nám zde zůstalo dlužno odpověď, považuji za největší lapsus takto vytčeného principu. Škodí to i církvím samým: aby se díky svobodnému rozmachu svých členů nerozpadly, musí pak aplikovat nejrůznější kázeňská opatření, a třeba strašit opět středověce lidi peklem, vymýšlet všelijaké krkolomnosti jako tertium usum legis apod.

Přitom soudím, že odpověď v rámci křesťanství existuje. Není vůbec jednoduchá a má poněkud mystický charakter, takže asi nebude mnohým přístupná, a také má jeden předpoklad. Tím předpokladem je přijetí pesimistického světového názoru. To většinou křesťanům nečinilo větší potíže: že svět je špatný a stále se propadá jen do horšího, je náhled na svět, kerý svého času býval s křesťanstvím i ztotožňován. Dnes už ho ovšem křesťané tak povšechně a neproblematicky nesdílejí. Princip sola gratia se za těchto předpokladů dá pochopit tak, že v situaci, kdy jde vše od deseti pěti a od pěti k nule,kdy se cokoliv , o co lidé usilují a co společně nebo jednotlivě budují, bortí , nedozrává a nedospívá k cíli, kdy je lidem jejich dílo zmařeno před dokončením (jako babylónská věž), a toto vše dle přijaté premisy pesimistického světového názoru platí vždy, je možné východisko jenom zásahem vyšší moci, zásahem Božím. Stojí-li tedy ještě něco na světě, jestliže jsme se ještě sami neutrýznili k smrti, mohou-li se lidé vůbec těšit z plodů své práce, to vše je pouze milostí boží, nikoliv jejich pílí a přičiněním.

Možná se mnou budete polemizovat, že není nikdo, kdo by lidskou situaci viděl takto vyhroceně. A ostatně - zmíněná neschopnost člověka se má i podle reformátorů vztahovat pouze nadosažení spásy, nikoliv na jeho zdatnosti pracovní a občanské.

Za prvé tedy takto smýšlející lidé zcela určitě v minulých dobách byli, to se dá dokázat z náboženské a asketické literatury. A k druhému argumentu: to je jistě pravda, ovšem pokud toto téma takto zúžíme na čistě theologické pole, nebude už pocitově, existenciálně vykazatelné vůbec; stane se jen jakousi sofistikovanou dogmatikou bez jakéhokoli zkušenostního základu (tak třeba chápe v nové době problém jeden z nejsměrodatnějších evangelických theologů 20.století Karl Barth). Máme-li "spásu" prožívat, nesmí být jen abstraktní dogmatickou kategorií, ale musí se nás bytostně, tj. v celém našem duševně-fyzicko- duchovním skloubení, dotýkat a zahrnovat otázky našeho života, stejně tak jako naší naděje a našeho poznání.

Domnívám se, že nyní nastal ten správný moment, abychom uvedli některé příklady z dějin lidského ducha, které nám takovýto princip lidského troskotání a boží záchrany jasně ilustrují.

Pocit nevýznamnosti vlastích zásluh, zato však o to větší vnímání moci Boží byl vlastní všem mystikům, a ostatně i všem zbožným lidem středověku. Jako příklad uvedu svoji oblíbenou Juliánu z Norwiche:Náš Bůh a Pán mi zjevil, že velký skutek učiní a on sám jej vykoná, ... Největší radost spočívá v tom, jak porozuměnla má duše, že Bůh sám ten skutek vykoná,a le já nevykonám vůbec nic; já budu jen hřešit, ale můj hřích nezmaří působení jeho dobrotivosti." Takto smýšlí tedy 100 let před Lutherem anglická mystička.

Nejpozoruhodnější doklad stejnorodého (mystického) smýšlení, jaké měl reformátor, skýtá ovšem největší katolická mystička lutherova století, sv. Terezie z Ávily, potažmo její duchovní žák Jan z Kříže. V díle obou se na mnoha místech zdůrazňuje, že člověk na duchovní cestě nezbytně dospěje do kritckého momentu,  ve kterém není další postup nikterak možný, kdy člověk propadá depresi a zoufalství, - a právě v ten okamžik začíná v něm Bůh konat své veliké dílo.

Oba dva předchozí příklady byly z oblasti, kde by nakonec něco takového člověk mohl čekat, z doblasti duchovního života; cílem jejich aktérů nebylo nic jiného, nežli právě onen vnitřní život sám Jakkoliv tedy nmohou podpořit onu základní Lutherovu thesi, nejsou ještě demonstrací rozšířenéo stanoviska, o něž se zde pokouším. Mohli bychom zde samozřejmě vyprávěk příběhy z individuálních lidských životů. (V jistých církevních kruzích jsou taková vyprávění poměrně populární, dokonce v některých církevních společenství pronikají do liturgie a vytváří velmi specifický a svérázný žánr tzv. "svědectví".) Pak bychom mohli sáhnout do historie .- a i v ním bychom našli příklady situací již prakticky ztracených a prohraných, kdy přesto - již mimo režii aktérů nakonec došlo k záchraně. POkud se takovéto příběhy odehrály v dobách a u kultur  ještzě nějakým způsobem náboženských, často se takový říběh vykládal jako "zázrak" a býval i podnětem třeba k vybudování, svatyně, poutního místa, k zavedení určitých obřadů.

My však zde nesáhneme k jednomu ani k druhému, ale k mytologii, a to mytologii moderní, k mytologii, která byla od svého počátku obdařena literárním hávem. To proto, že takové zpradcování umožňuje s vlastním příkladem (a protože jde opravdu o mtologii, je to příklad obecný, "typus") uvésta zároveň jeho interpretaci. V mýtickém vyprávění J.R.R.Tolkiena Sillmarillion, což je jakýsi epos předvěku, o dobách, kdy se země pohybovala ještě na jiných ontologických úrovních nežli čistě lidských se vypráví o dlouhém a krutém boji, který svedla populace eldar jakýchsi starších lidkých bratří, jim veskrze podobných, obdařených však jistou duichovností a též potenciální (pokud nebudou násilně zabiti) nesmrtelností, s temným nepřítelem světa a všeho božského i lidského. Tento boj svedl zmíněný národ na svou vlastní pěst, nepodporován vyššími , božskými silami. Tolkien snová množství příběhů i osobních osudů, které vrchoůlí v sedmi bitvách, které toto"pralidstvo" s temným nepřítelem svedlo. Nicméně i před ohromnou statečnost i ingenium tohoto lidu se nakonecd každá zb těchto bitev proměnila v porážku, největší porážkou pak byla bitva závěrečná. a až v této situaci , až když bylo již vše prohráno a ztraceno se rozhodl božský svět zasáhnout. Jaký smysl tedy měko všechno to usilování , všechny ty bitvy? Žádný? To ne! Osvědčovala se v nich lidská VŮLE Skoro by člověk řekl, čím dokonalejší porážka, čím hloubější pokles  (polsky se porážka řekne klęska) tím mocnější apel na lidskou vůli a tím mocnější základ pro budoucí nyní darované, později možná samostatně vybojované vítězství