Dopis 122-124

Anno Domini 1608

122. dopis
Kristián z Anhaltu, Řezno
Fridrichovi IV. Falckému v Heidelberku

28.Januarii

Můj nejjasnější a nejmilostivější pane. Situace je zde zoufalá. Přesto se však rýsuje určitá možnost pozitivního vývoje. Oč jsme se tak dlouho marně snažili, se utvoří jakoby samo sebou. Rozhodnutí Jeho císařského Veličenstva nepoctít říšský sněm, který s takovou horlivostí svolal , svou přítomností všechny rozčarovalo. Marně se spekuluje o důvodech. Sílí tím řeči, jež rozšiřují především kruhy okolo arcivévody Matyáše, podle nichž císař není ochoten, možná ani schopen vládnout. Ovšem nic by nemohlo být v současné situaci osudovější! Arcivévoda Matyáš se beztoho rozezleně vyjadřuje, že tu má jít především o subsidia proti Turkům, tedy o nové válku s Turky, zatímco si připisuje sám zásluhu, že toto nebezpečí, jež více než celé desetiletí ohrožuje Říši zevně, konečně odvrátil. A katolíci zde na sněmu se nechtějí usnášet o Donauwörhu, neboť to mají za věc příslušející výlučně do císařské kompetence. Jestliže jsou katolíci sklíčení a nejednotní, evangelíky zase pobuřuje, že císař určit za svého náměstka, jenž má vést jednání sněmu arcivévodu Ferdinanda. Jaké máme vyhlídky jednat o porušení Augsbuského smíru, který vévoda Maxmilián porušil jistě nikoliv z pouhého rozmaru, právě s tímto zpátečnickým protireformátorem? Jak máme pohnout k vydání města jeho, který se Štýrským Hradcem a Lincem nejednal jinak? Vévoda Maxmilián už ani nepočítá s tím, že by mu císař uhradil svůj dluh, jenž nyní už dosahuje závratné výše, a raději si ponechá svůj lup, když už s měšťany beztak jedná jako se svými poddanými.
Toto vše by se jevilo velice beznadějné, kdyby právě tento sběh okolností nepřiměl protestantský tábor k jednotě. Najednou jsou zapomenuty všechny rozepře a malicherné půtky, jež doposud znemožňovaly společný postup. Dokonce i Sasko je připraveno s námi sladit svůj postup, což mám zde na tomto sněmu za jednoznačný úspěch. Budeme tedy nejprve naléhat na změnu pořadu jednání, při němž bude turecká otázka odsunuta na poslední místo a bude se o ní jednat pouze pokud dojde k uspokojivé dohodě o zajištění náboženství v rámci Říše.—

123. dopis
Ludwig Camerarius, Heidelberg
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě

11.Februarii

Můj Pane, díky, tisíceré díky, za vaše léky! Kurfiřtovi vrátily život, který ovšem bude nejspíš zase znovu vydávat v sázku. Oslavy dohody mezi králem Jindřichem a vévodou de Bouillon už málem způsobily recidivu. Jí totiž spadl našemu kurfiřtovi nadvakrát kámen ze srdce. Neboť více, nežli se zdá, jej tížilo, že v návalu pýchy a vzdoru svěřil svého milovaného syna na vychování vévodovi, což bylo vůči králi vyzývavé a muselo se ho to dotknout.

Nedbal ani kněžnina přání, jež naléhala, aby mladého prince poslali na vychování do Haagu a neustále ho tím stíhala. Kurfiřt se musel obávat, že se jeho dítě stalo obětí politiky, když došlo k obléhání Sedanu. Ale nyní se, ne bez vyjednávacích schopností knížete z Anhaltu, vše obrátilo v dobré. Král se s vévodou usmířil, kurfiřt získal v obou mocné spojence a princ si mohl prožít historickou chvilku, jež na něj mocně zapůsobila.
Ale zapovídal jsem se. Nemám na srdci totiž jen díky, ale i novou prosbu. Pokud se vévodovi z Anhaltu zdaří jeho státnický podnik, v nějž kladu veliké naděje, vznikne v dohledné době spolek protestantských zemí, jakého ještě nebylo. Nemohu zatím o tom prozradit více, ale chystají se veliké změny. Ale co je v politice trvalé? Myšlenka nebo společný ideál! Spojenectví nepropůjčuje pevnost jenom společný protivník, kterého jasně rozpoznáváme Habsburském domě, v jeho španělské i rakouské větvi, ale především duch, jež je naplňuje, duch, který lidi strhává a proměňuje. Mohu vás ujistit, že knížete z Anhaltu vede při veškerých státních záležitostech v hloubi vize rozšíření reformatio generalis až do nejširšího okruhu protestantských zemí. A což nám postava francouzského krále neposkytuje kromě toho příklad, jak může člověk politicky působit jakožto velkoryse smýšlející vládce ke sjednocení v nové, všeobjímající víře? Oddáme-li se na chvíli snění, můžeme si v takovéto úloze představit jednou našeho prince a snad nejsou naše sny zcela vzdálené skutečnosti. Věci se daly do pohybu. Kníže z Anhaltu mi dal na srozuměnou, že od pádu Donauwörthu žijeme ve válce, aniž bychom o tom ovšem věděli. Mír se ale nedá vynutit mečem, ale "silou tajného spolku" - to jsou jeho vlastní slova - jenž je nositelem a udržovatelem politického spojenectví. Svatá říše římská bude rozbita, aby uvolnila místo nové, tisícileté Říši. A nejen od Vás vím, že se taková říše už po delší dobu utváří v myšlenkách. Měl byste vědět, jak velice prahneme po tom, aby z těchto myšlenek vyrostly činy. Pokračujme proto v našich rozhovorech. Léčivou sílu mají nejen byliny, ale i myšlenky. —

124. dopis
Kristián z Anhaltu, Řezno
Fridrichovi IV. Falckému v Mannheimu

27. února

Můj nejjasnější a nejmilostivější pane!
Blahopřeji Vám k pokroku, jaký pod vaším dohledem doznala výstavba pevnosti Mannheim. Friedrichsburgská citadela bude záštitou Vaší vlády. Z Říšského sněmu se hlásí méně zřetelné pokroky. Sice se Sasko vyjádřilo rozhodně - zcela v našem smyslu - pro zachování míru s Turky, neboť vypovědět jej by byla věrolomnost. Vládne ale ochota přiznat císaři určité kontribuce, pokud znovu potvrdí Augšpurský náboženský mír. To ovšem arcivévoda Ferdinand očekával. S přesladkým úsměvem s návrhem souhlasil - ovšem za podmínek roku 1555! Z toho by ovšem vyplynulo vrácení veškerého od té doby sekularizovaného církevního majetku, o nějž i beztoho u dvorského soudu táhne donekonečna celá řada procesů. a nyní se sám říšský sněm zvrhne v hádání o kněžská obročí. Sasko bude i nadále uznávat autoritu dvorského soudu, což já ovšem za současného stavu nepovažuji za oprávněné. Ovšem názorová neshoda se Saskem je spíše teoretické povahy. Významnější bylo, že Sasko hlasovalo spolu s námi pro to, abychom v otázkách náboženského smíru nepodléhali většinovému rozhodnutí. Tím vše do sebe zapadá. Avšak ještě jeden důležitý krok byl učiněn. Falckrabě Neuburský, jemuž okupace Danouwörthu otevřela oči, aby rozpoznal agresivitu a nesmiřitelnost papeženecké politiky, cítě se bezprostředně ohrožen vévodou Maxmiliánem, se poprvé odhodlal k rozhovorům o protestantském ochranném a obranném spolku. To tedy znamená, že poté co nám kalvinistům Sasko nepodalo ani prst, spíše na nás prstem ukazuje, podává nám nepoddajný luterán celou ruku.
O Unii se zjevně zajímají i vyslanci braniborského kurfiřta. Naznačil jsem, že poté co bude dosaženo nerozborné shody, bude možno spřádat další nitky do Haagu, Paříže a Londýna, a tak vybudovat síť, do níž se Řím zoufale zamotá. Pokud by se to zdařilo, nebyla Donauwörth ztracen nadarmo.—

předchozí část:                                               andresius.pise.cz/362-zprava-o-obsazeni-donauwrthu-dopis-121.html

následující část:                                             andresius.pise.cz/364-dopis-125-127.html