Andresius | Poslední výprava a smrt W. Raleigha + Dopis 237

Zpráva

o tom, jak proslulý anglický mořeplavec Sir Walter Raleigh dostal možnost naplnit svůj dávný sen vydat se hledat bájnou říši zlata zvanou "El Dorado" a co při tom nalezl

Omilostnění sira Waltera Raleigha králem Jakubem všechny překvapilo, neboť se jmenovaný přetěžce provinil proti Bohu i královskému majestátu. Ale 1500 liber, které Raleighovi přátelé potají podstrčili vévodovi z Buckinghamu, takřka všemocnému královu důvěrníku, mu otevřelo cestu na svobodu. Doufal ovšem, že získá u divochů tak bohatou kořist, že pouhá její čtvrtina naplní prázdnou královskou pokladnici a zbylé tři čtvrtiny bohatě odškodní Raleigha i jeho přátele.

Král vyslechl milostivě všechny přemrštěné sliby starého piráta, uložil mu však přísný zákaz napadnout jakékoliv křesťanské osady v Americe a už vůbec žádné španělské kolonie, neboť choval plány na svatbu svého syna Karla se španělskou infantkou. Sir Walter to svatosvatě přislíbil, Král nicméně přesto ponechal v platnosti rozsudek smrti vynesený nad ním roku 1603.

17. března vyrazil Sir Walter na moře se čtrnácti loďmi. Mířil k řece Orinoku, na jejímž horním toku tušil onu říši zlata. V jejím ústí ovšem leží španělská osada Santo Tomás a její obyvatelé provozují obchod s domorodci. Guvernér této osady hodlat uchovat v oblasti mír a nepovolil Angličanům plavit se vzhůru po řece. Také mu údajně nebylo nic známo o zlatých dolech, jaké tram měly být, což považoval Sir Walter, rozzuřený kvůli takové překážce těsně před cílem, za španělskou úskočnost. Nařídil tedy svému podřízenému přepadnout vesnici a probít se skrze ni. Sir Walter sám zůstal na svém admirálském plavidle, aby to vypadalo, že k útoku došlo bez jeho vědomí.

Osada Santo Tomás byla vypálena, guvernéra i mnohé obyvatele Britové rozsekali na kusy, několik jich však uniklo a přivolalo pomoc. a tak se bojovalo dál, až Britům došly síly a volnou cestu vzhůru po Orinoku si nevybojovali. Navíc se od zajatých Španělů a domorodců dozvěděli, že o nějaké zemi zlata v donekonečna se táhnoucích lesích nemůže být ani řeči. A totéž tvrdili zmínění i na mučidlech. Šířila se nespokojenost, kterou podporovalo i to, že ve vlhkém podnebí, mnoho mužů onemocnělo horečkou.

Aby potlačil nespokojenost, obvinil Sir Walter svého podřízeného ze svévolnosti a jeho výčitky byly tím prudší, že při útoku na španělskou osadu přišel o život Raleighův vlastní syn. Podřízený si vzal tuto jeho výtku tak těžce, že spáchal sebevraždu. Celý podnik byl tak odsouzen k nezdaru. Jedna loď po druhé se dávala tajně na cestu k domovu, Raleighovi už nikdo nevěřil a zlatonosná země byla jim již jen chimérou.

I siru Walterovi nezbylo tedy nežli obrátit své plachty k domovu. Přistál potají, obával se totiž právem králova hněvu a hned započal přípravy k útěku do Francie. Byl však odhalen, zatčen a znovu vsazen do žaláře v témže domě, který již předtím po léta nesměl opustit. Podařilo se mu však podplatit stráže a uniknout. Dostal se až do Greenwiche, kde se doufal přeplavit přes moře. Tam ho však vyslídil španělský agent: Španělský vyslanec, hrabě Gondomar, se totiž mezitím dozvěděl o přepadení osady Santo Tomás a před králem naléhal na potrestání věrolomného dobrodruha. Raleigh byl opět chycen a tentokrát vsazen do Toweru. V Londýně nikdo nepochybuje, že král dá rozsudek smrti brzy vykonat.

Lístek

Srdce moje: Sir Walter, jenž bezpochyby lépe o dějinách píše, nežli je tvoří, prohrál svůj život. Budeš za něj prosit u svého královského otce o milost?

Lístek

Frederiku, můj otec došel Raleighovým počínáním těžké újmy. Kdybych za něj prosila, dotklo by se jej to, a přenesl by svou nelibost i na nás. Uschovám si tedy své prosby, až půjde o vyšší zájem.

237. dopis
Samuel Dilbaum, Štrasburk
Davidu Magirovi v Tübingen

 na Velikonoce

Milý příteli,

obracím se na Vás s upřímnou prosbou. Mé dny jsou sečteny.Tvůrce mi jich popřál dost na to, aby naplnily 87 let, a já si jeho daru cením o to více, že jsem směl zestárnout, aniž by mi to ubralo na tvůrčích silách. Ale teď musím myslit na potom. Lazarus Zetzner nebude chtít beze mne pokračovat ve vzdávání "Štrasburských relací". Opakovaně si mi stěžoval , jak jsou nyní mladí lidé vyšinutí, jak lehce se dávají strhnout na tu či onu stranu a chází jim vyrovnaný úsudek, jehož je právě dnes tolik zapotřebí. Čert to vem. Pomalu každý týden pučí přímo ze země nové časopisy, takže do budoucna bude veřejnosti sotva scházet poučení a já vidím své poslání naplněno. Leží mi ale na srdci osud mého archívu, který má nedocenitelnou hodnotu. Mnohé zprávy obsahují plno látky, která nebyla nikdy vytištěna a ani vytištěna být nemohla. Jistě i v tom se projevuje pravá podstata naší doby. Tak často na lidech vidíme, že se chovají úplně jinak, než by jim bylo po chuti anebo že se dopuštějí skutků, které jsou naprosto v rozporu s jejich vlastní bytostí. Nakolik Němci chápou sama sebe jako jednotný národ, zůstává otázkou. Dobře se dá ale tvrdit, že Němci nežijí podle své vnitřní podstaty a tudí se nechávají svádět k chování, jaké by nemohli schvalovat, kdyby byli vůči sobě aspoň na okamžik upřímní.To by byla docela zajímavá teorie. Já však mám pro to doklady. A ty se nesmějí ztratit. Budoucí pokolení má na ně právo. Dokázal byste mi poradit, jak a kde tento poklad uchovat před nepovolanýma rukama a třeba i rozmnožit?

předchozí část:                andresius.pise.cz/...

následující část:              andresius.pise.cz/...