Můj ctihodný hrabě a kníže. Když jsem s Vaším milostivým svolením zaměnil při svém působení dvorního lékaře Kassel za Prahu, bylo mi zřejmé, že nenastupuji na snadnou cestu. Připravil jsem se na těžkého pacienta, ale má co do činění jen císařem, jenž propadl panice. Arcivévoda Matyáš postoupil s vojskem až k Českému Brodu, takže se nalézá jen na pár mil od Prahy V paláci se odehrávaly nepopsatelné scény. Císař chtěl nazdařbůh uprchnout, nevěda kam, jenom pryč, pryč od těch mordýřů, kteří mu - je o tom pevně přesvědčen - usilují o život. Královští úředníci se před ním vrhali na kolena a chytali se jeho podolku a škemrali, aby je nenechával v bryndě. Najednou nebylo rozdílu mezi protestanty a katolíky, ale všichni byli v první řadě Čechy a měli všichni důvod být rozezleni na Matyáše, neboť jeho oddíly pustošily zemi, jako by ji byli právě vyrvaly z Tureckých rukou. Že k němu projevovali takovou příchylnost, ba lásku, císaře zmátlo, ale také ho to přivedlo k rozvaze. Uvolil se svolat zemský sněm, na němž by se jednalo o podmínkách pro vyjednávání s Matyášem, svolil ukázat se zoufalým lidem, kteří již počínali věřit záměrně rozšiřovaným zprávám, že je mrtev. A za této situace mi císař, když jsem mu v noci donesl uklidňující nápoj a zůstal s ním o samotě usrkávaje bylinného odvaru, vyjevil plán, jenž mi vzal dech.
Je prý rozhodnut, prohlásil pevně a jasně, obvinit veškeré uherské, rakouské a moravské šlechtice z velezrady a zkonfiskovat všechny jejich statky. Chce dále vyzbrojit proti šlechtě města a prohlásit všechny měšťany, sedláky a nevolníky za své svobodné poddané. Bude napříště císařem lidu. To je přirozené a bohulibé povolání vládce. Kdosi se neustále arogantně a mocichtivě staví mezi císaře a lid. Nejdřív papež, který si pro sebe vyhradil Boha, pak církev, která si zřídila stát ve státě, a teď jsou do šlechta a knížata, kteří nevyužívají rozpadu církve a náboženské krize k ničemu jinému, než k nenasytnému rozmnožování majetku a chtějí na sebe strhnout skutečnou moc v Říši. Ale nyní udeřila hodina, kdy císař musí jedním rázem odstranit všechny ty, kdo se staví mezi něj a lid. Když jsem se jej opatrně zeptal, zdali tedy hodlá jít ve stopách Franze von Sickingen a Ulricha von Hutten, pohrdlivě si mě změřil. Je značný rozdíl, uráčil se mě pak poučit, když se pár pomatených rytířů postaví do čela sedláků a když ke svému lidu sestoupí císař. Nemohl jsem se zbavit fascinace tímto plánem, jen jsem si potají pomyslel, že když císař dospěl k takovému závěru, měl jej začít naplňovat již mnohem dříve.
Ale pohled, jaký císař skýtal, když kráčel na zahájení zemského sněmu, vůbec neprozrazoval smělost jeho myšlenek. Těsně před tím než vyšel z paláce upjatě se napřímil a majestátním pohledem pohlédl na svůj průvod. Ale zdálo se, že ho slunce bodá do očí, vždyť již dlouho nevyšel ven ze svých hradčanských komnat, jako by se v nich chtěl skrýt před blížícím se nebezpečím. A čím více mu vstříc propukal nejprve zdrženlivý, pak již silnější jásot, tím více se císař hroutil, jako by ho k zemi srážela veliká tíže, že bude muset dostát tak hlasitě vyjadřovaným nadějím. Jeho krok se zpomaloval, stáhl ramena a už sotva zvedl ruku k pozdravu, takže se zdálo, že se lidu, v jehož čelo se chtěl postavit spíše obává. Před českými stavy, které představovaly jeho poslední záchranu, mu rychle selhal hlas, a nebyl schopen přečíst návrh, o němž chtěl nechat rozhodovat, a rychle se stáhl zpět. Přesto mu jeho krátký a spíše žalostný výstup stačil k získání lidu."Hleďte, žije!" volali, a "Jak uboze vypadá!", jako by při pohledu na císařovu nouzi zapomněli na všechny své strázně. V tento okamžik se tedy císař octl, jakkoli nakrátko, svému lidu blíže než kdykoli předtím. Těžko se mi mohl zřetelněji projevit zející hluboký rozdíl mezi věděním, chtěním a činem, který však může překonat přímočaré rozhodnutí. Císař žije svůj život v zajetí svých představ. Ví všechno, ale nic nedokáže. Táži se někdy, zda je to jeho císařským osudem.—
135. dopis
Maxmilián Bavorský, Mnichov
Leopoldu Štýrskému ve Štrasburku
2. junii
Nejdůstojnější excelence, kníže! Tak dlouho připravované založení protestantské Unie, k němuž nyní došlo, mě má k tomu znovu se chopit plánu, jenž jsem pojal již loňského roku. Navíc celý tento podnik je namířen v prvé řadě proti mně; proti mně osobně i proti Bavorsku. Ne nadarmo se pánové sjeli právě do Wörnitzu, na dohled od Donauwörthu, který jsem obsadil na výslovné přání císařovo. Již tehdy se mi jevilo žádoucí založit tváří v tvář protestantské Unii katolickou Ligu a nyní to již dle mého názoru nesnese odkladu. Vždy jsem ovšem pomýšlel na to svěřit vedení tohoto spolku Jeho Veličenstvu císaři, nejvyššímu katolickému pánu. Císař Rudolf však neprojevil k tomu žádnou ochotu. Ovšem nyní, kdy je císař v úzkých a jeho situace je v mnohém ohledu povážlivá, by mu takové spojenectví, pokud by bylo schopno rychlé akce, přišlo jistě vhod. Doufám, že pro ně získám duchovní kurfiřty, avšak chci nabídnout vstup do něj i arcivévodovi Ferdinandovi, Maxmiliánu Tyrolskému i arcivévodovi Albrechtovi, místodržícímu ve Španělském Nizozemí. Taková jednotná síla by mohla vskutku oponovat Unii, ať již se císař rozhodne k čemukoli. Dejte mi, prosím, vědět, zda mohu počítat s Vaší účastí.—