Článek o pevnosti Jülich + Dopis 148

Aviso

O tom, jak důmyslně se císař zmocnil pevnosti Jülich
neboli
o velkých důsledcích maličkých příčin

Všichni si mysleli, že císař sedí na Hradčanech a jeho vláda spočívá v tom, že nic nedělá. A když tak jen míchá někde v alchymické kuchyni nějaké esence. Ale v tom se lidé zmýlili. Totiž to, jak se císař na dálku z Prahy zmocnil bez jediné rány mečem mocné pevnosti uprostřed nepřátelsky naladěné země, skutečně je kousek hodný čaroděje, jako by císař opravdu vládl temným duchům.

To se tak 13.července vydal jeden pražský kanovník v doprovodu jediného sluhy na pouť. Na cestách vidíme takto kráčet za svým cílem denodenně i takové ctihodné pány, které prostí lidé uctivě zdraví. Většinou zamíří jejich kroky na jih, protože který zbožný brach by nezatoužil po Římu? Ale náš kanovník, jmenoval se Hennot, se obrátil na severozápad. Cestou se k němu a jeho lokajovi připojil ještě jeho vlastní bratr a po desítidenním putování dorazili k pevnosti Jülich. Tam požádal kanovník o rozhovor velitele pevnosti, zatímco jeho bratr i sluha na ně čekali v krčmě. Vyslechli si tam všechny pijácké řeči, které se pochopitelně všechny točily okolo toho, kdo že bude jejich příštím pánem. Jedni sázeli na brandenburka, jiní zase se zapřisahali, že to bude falckrabí, málem si proto vjeli do vlasů. A když sluha, asi ovlivněný poněkud kanovnickou mírností namítl dobromyslně, že o tom přeci musí rozhodnout císař, sklidil samý smích.

Brzy nato se vrátil kanovník provázený jedním hejtmanem a hned se zase odebral i s bratrem a sluhou k veliteli pevnosti.A tam se dal ubohý sluha poznat, co štýrský ercivéhoda Leopold, jenž jménem císaře přejímá pevnost pod své velení. Nato musil i pan von Rauschenberg ohnout kolena, dal mužstvu nastoupit a složit nový slib věrnosti císaři.

Tento kousek dal všem za vyučenou a usvědčil ze lži ty, kdo považovali císaře za bezmocného. Uboze a bezmocně teď naopak působí braniborský kurfiřt a Neuburský falckrabí, kteří nebyli ani dříve s to Jlůich obsadiit, a teď už vůbec nebudou schopni ji vyrvat arcivévodovi, který ji neprodlenně začal vyzbrojovat. Také ale ten kousek otevřel oči celému světu, totiž v tom, jak výbušnou věcí se může spor o Jülišské dědictví stát. A arcivévoda si jistě mohl vzpomenout na své malé dobrodružství v krčmě a pomyslet: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale nejpíš přejde smích brzy všechny v této záležitosti zapletené!

148. dopis
Kristián z Anhaltu, Praha
Fridrichu IV. Falckému v Heidelberku

14.srpna v noci

Můj nejmilostivější pane, po týdnech postávání v předpokojích mi císař dnes dopřál hodinku času.

Jak se změnil! Když jsem přibyl do Prahy, rozhodnut postavit se císaři ve svazku Unie společně s Čechy a Slezany, vyrazil mi majestát tasenou zbraň z ruky. Čeští a slezští stavové najednou nechtějí o Unii nic slyšet. Vždyť přeci svého cíle dosáhli i bez pomoci Unie. Vítězství protestantismu se zdá úplné. Ve všech habsburských zemích vládne svoboda náboženství, ať jsou již pod svrchovaností císařovou nebo jehobratra a rivala. Zdá se, že nejen byl obnoven Augšpurský smír, ale dokonce byla katolická církev rozhodně vykázána do svých hranic.Když mi císař hned na začátku rozhovoru ještě sdělil s neobyčejnou přívětivostí, že restituce Donauwörthu proběhne do několika měsíců, neboť se jedná jen o úhradu výdajů Bavorskému vévodovi, o nichž se jedná na vysoké úrovni a že ani o Jülichu, Kleve a Bergu nebude s konečnou platností rozhodnuto bez svolání rady knížat, myslel by si člověk, že se císař postavil do čela Unie, o jejíž podporu se ostatně již jednou tajně ucházel.

Ale přesto mi bylo, jako by se mi třásla půda pod nohama. V těchto hradních zdích se skrývá neštěstí. Jako by to byla jedna veliká alchymistická kuchyně, v níž císař jako ďábelský adept slučuje odporující si elementy. Připadlo mi, jakoby mě obklopovaly jedovaté výpary stoupající ze všech skulin hotovíci se jako temný bouřkový mrak pokrýt celou Říši. A císař se stále smál jako nějaká nepřirozené řinčící strašidlo, jak by se smála sama smrt.

Věděl, že jsem vedl rozhovory k vytvoření tajného spolku Unie s Čechy a Slezany, jež měly zabezpečit, čeho jsme dosáhli. Smál se tomu. Měl by nad tím propuknout v hněv, ale on se smál. Věděl, že doufám, že se připojí i Morava, Rakousy a Uhry, počítá ale s tím , že tyto země odpadnou od Matyáše a vrátí se k císaři, kterému nakonec mohou spíše důvěřovat. Věděl dokonce, že existují plány, odejmout císařskou korunu rodu Habsburků, a zdálo se, že to svým bratříčkům a synovcům přeje. Když jsem ho ujišťoval, že Unie byla založena nakonec proto, aby jej, císaře, zaštítila proti spiknutí jeho bratří a synovců, smál se tak, že jsem myslel, že se zalkne.

Teprve ke konci rozhovoru zvážněl, a to když se mě přímo zeptal, zda je již Unie ve spojení s králem Jindřichem a zda očekává záchranu Říše od Francie. Neváhal jsem mu pevným tónem potvrdit, že král Jindřich je schopný vládce, jenž snad i vládne vůlí k obnovení říše Karla velikého. Kdyby se Španělsko hotovilo Říši napadnout, mohou protestanté počítat s jeho pomocí. Avšak pro současnost je jim císař sluncem jejich života a nepošilhávají po hvězdách jiných.

Od onoho okamžik se stal císař zamlklým, ba jednoslabičným. Cítil jsem, že mi nedůvěřuje. Mé vyznání mu asi nepřišlo dost bezprostřední, ale pochopil je jako frázi. Také již nevynikal takovým nadhledem jako na začátku rozhovoru a rychle a chladně se se mnou rozloučil.

Teď sedím ve svém pražském bytě a nenalézám klidu. Všechny plány, jež jsme sestavili a vše, co jsme vykonali, se zdá jako závoj podle cizích záměrů utkaný cizíma rukama, které ho mohou dokončit, ale také z ničeho nic proměnit v nic. Cítím více než kdy jindy, že se všichni, celá Říše, nalézáme ve velkém nebezpečí. A záchrana nemůže už přijít ani z Prahy, ani z Paříže.---