Dopis 52 +Zpráva o přijetí francouzského poselstva

Drahý příteli, zločin byl dokonán a zločinná církev pokračuje triumfálně ve svém tažení proti všemu lidstvu. Dilbaumův leták byl v celém Bavorsku zakázán, nalezené exempláře zabaveny a jejich držitelé vsazeni do vězení. Do rakouských zemí leták vůbec nedorazil. Dilbaumův tiskař, jenž se zoufale dušoval, že list předem vůbec nečetl, musel Dibaumovi odříci do budoucna služby, pokud nechtěl přijít o církevní zakázky, z nichž je živ. A my, co děláme my? Ani jsme nepoděkovali Dilbaumovi za jeho odvahu, když právě teď by mu povzbuzení velmi prospělo. Odvážil se učinit více, než my všichni dohromady. My jsme si jen v tajnosti vyměňovali listy, ale  on učinil veřejné vyznání a postavil se na pranýř veškeré veřejnosti. Dál nám tím příklad. Není možno vzít na vědomí Brunovu mučednickou smrt a v bezmocném vzteku dále dělat, že to prostě na světě tak chodí a nedá se s tím nic dělat. Není třeba mít moc, abychom prokázali odvahu, právě naopak. Ale abychom nepropadli rezignaci, je třeba pospolitého sdílení. Víme přece o podobně smýšlejících, kterých je více, nežli by se zdálo. Ale slyšíme o sobě jen tu a tam, jak k nám vítr přináší novinky. Musíme se spojit a něco učinit. Bruno nám i prakticky ukázal cestu. Od Boccaliniho, který po svém rozhovoru s papežem, jenž nějak vešel ve známost, musí usilovat o větší zdrženlivost, se doslýchám, že je v Itálii jakási tajná společnost "Giordanisti". Chceme-li vědět více, máme se obrátit na Pinelliho v Padově. Podle jeho mínění založil Bruno podobné společnosti i jinde, možná ve Anglii a Francii. Slyšel jste o nich?  Se vší vážností prohlašuji, že budu usilovat o spojení s těmito kruhy, o výměnu zkušeností s nimi a o to, abychom probrali možnost společné akce. Pokud Vám se to zdá dobrodružné a nevhodné pro muže naší reputace, mně to všemi všemi smysly pudí k takové konspiraci, mám-li si zachovat úctu sám před sebou. Nemám na mysli přímo nějakou lupičskou bandu, jež vypaluje kostely, i když se občas přistihnu při tom, že si něco takového také přeji. Ale Dilbaumova poznámka o lidské oběti mi otevřela oči. Dříve mne šokovaly zprávy konquistadorů o pohanských kněžích, kteří na svých oltářích rvou živým lidem srdce z hrudi. Nemáme se spíše hrozit našich hranic? Tam umírají oběti s vědomím, že se tak přiblíží božstvu; zde jim plameny upírají i vzkříšení těla a uvrhují je do věčného zatracení. Tomu tak nemůže být navždy, pokud je v lidském duchu ještě nějaká nezdolná moc. --

Bylo to poprvé, kdy osobní poselstvo francouzského krále Jindřicha IV. vykonalo zdvořilostní návštěvu u římského císaře Rudolfa II. Za vůdce poselstva vybral král své nejvyšší hodnostáře: Urbaina de Laval, markýze de Sablé  pana de Boisdauphin, maršála Francie a místodržícího v Anjou. Jako dobrý katolík bojoval kdysi pan de Boisdauphin v občanské válce  proti Jindřichu Navarrskému, upadl do zajetí a byly mu zabrány statky. Když se stal Jindřich králem, Boisdauphina propustil, jmenoval ho maršálem a místodržícím a tím získal jeho přátelství. A předem se také ujistil, že osobnost jeho postavení bude císaři příjemná.

Neobyčejné byly též projevy císařovy přízně, hned po příjezdu Francouzů. Před jejich hostinec totiž dorazily ihned četné povozy, všechny pro jejich tíhu tažené šesti koni s nákladem např.: šesti velkých sudů vína, šesti voly, dvěma jeleny, dvěma daňky, dvěma srnci, čtyřiceti slepicemi, čtyřiceti kapouny, krásnými velkými rybami, obilím, slámou a pící. Žádný vyslanec ještě nezažil takové uvítání. S touto císařskou pohostinností se pustili v následujících dnech o závod v Praze sídlící vyslanci Španělska, Benátek, Florencie, Milánu, Modeny, Neapole až po samého papežského nuntia kardinála Filipa Spinelliho. Na každém z příslušných banketů se podávalo dvanáct chodů a trvaly mnoho hodin, nicméně žádnému z hostitelů se nepodařilo upít francouzského maršála, což se na všech stranách náležitě vychvalovalo.

Už po dvou dnech udělil císař maršálovi audienci mezi čtyřma očima, která, což se také ještě nikdy nestalo, trvala celou hodinu. O čem se hovořilo, se můžeme pouze domnívat. Při druhé poradě v úzkém kruhu o týden později, se probíraly politické otázky, které však císaře brzy rozladily- Nejprve maršál nadšeně velebil úmysl svého královského pána přistoupit k papežem navrhované lize proti Turkům. Boj s Turky by měl být společným cílem všech křesťanských knížat, jež by mezi sebou měla zachovávat mír. Tomu císař naslouchal s úšklebkem v obličeji, dobře věda, že král již dlouho spřádá pletky se sultánem namířené proti Habsburkům. Maršál si toto mlčení vyložil jako spokojený souhlas a hned císaře za odměnu za údajnou královu pomoc proti Turkům vybídl ke shovívavosti vůči událostem  ve Štrasburku. Tam potlačili kalvinističtí kanovníci katolický klérus, jenž si chtěl se zbraní vydobýt svá stará práva. Radní svobodného říšského města se obrátili o pomoc na Francouzského krále a on byl ochoten jim ji poskytnout. Nato císař zbledl, jeho dosud tichý hlas se vyostřil, ze španělštiny, jíž doposud mluvil, přešel do latiny, aby podtrhla definitivnost svého výroku,jenž zněl: Štrasburk je záležitostí Říše, pročež si zásah vyhrazuje pro sebe. Jako císař se také neplete do francouzských záležitostí a prosí francouzského krále aby se též zdržel zasahování do záležitostí Svaté říše Římské německého národa.

To znělo dostatečně zřetelně a vzalo to francouzskému maršálovi jeho rozlet. Poněkud slabším hlasem oznámil tedy úmysl svého krále oženit se s Marií Medicejskou, poté co mu papež udělil svolení k rozvodu s Markétou z Valois. Nato zavládlo na chvíli rozpačité ticho. Všichni věděli, že Kliment VIII. udělil souhlas s rozvodem jen proto, že Marie je jeho neteří. Nečekalo se přece , že bude papež vůči Jindřichovi tak vstřícný, poté co ho po vydání Nantského ediktu proklel tak silnými slovy. Snad ale také v Římě nechtěli pro své odepření znovu ztratit celou zemi, jako se to stalo za Jindřicha VIII. v Anglii a navíc katolictví Jindřicha IV nebylo příliš co věřit. K tomu bylo třeba připočíst, že Marie Medicejská, sice veliká, tlustá a arogantní získala svým značným věnem velice na přitažlivosti, že se o manželství s ní ucházel i císař Rudolf. Zdali bylo tyto plány možno brát vážně, poté co císař po osmnáct let nechal čekat s neustále odkládanými přísliby manželství španělskou infantku Isabelu a zda by se vůbec kdy cítil připraven uzavřít manželství, musí zůstat nerozhodnuto. Rozhodně však ukončil císař toto sezení s velkou rozmrzelostí, takže je nutno se tázat, co toto poselstvo, pomineme-li jeho nápadnou skvělost, vůbec přineslo.

Odpověď může být jedině v prvním císařově rozhovoru s Boisdauphinem. Podle všeho, co se o tom dá dozvědět z nejužšího císařova okolí a na základě indiskrecí z okolí maršálova se dá usoudit, že se císař dychtivě zajímal o dvojí: Zda Jindřich přestoupil ke katolictví z vnitřního přesvědčení nebo z politické vypočítavosti a o to, jak bylo v jeho zemi docíleno a zajištěno mírové soužití mezi katolíky a hugenoty. V této souvislosti se prý císař několikrát maršála vyptával na Jindřichovu vojáckou minulost a na to, zda jeho současná mírumilovnost má v ní kořeny. Boisdauphin by byl rád v tomto naléhavém vyptávání zaslechl i jistý obdiv smíšený se závistí, což však může být vědomý klam. Jisté je pouze to, že poté co francouzské poselstvo opustilo Prahu, císař u sebe po celé týdny nikoho nenesl.—

předchozí část:       andresius.pise.cz/322-zprava-o-upaleni-giordana-bruna-dopis-51.html

následující část:     andresius.pise.cz/324-dopis-53-54.html