Johann Georg Gichtel

25. prosinec 2010 | 19.40 |

blog ›

Johann Georg Gichtel - vydavatel Böhmových spisů a svérázný mystik

U osobnosti natolik málo známé, jakou je Johann Georg Gichtel (1638-1710), je třeba před popisem a zhodnocením jejího díla nastínit její osudy a běh života:

Johann Georg Gichtel pocházel z Řezna, z luterské patricijské měšťanské rodiny. Jeho otec, původně velmi zámožný, přišel během třicetileté války o majetek ve výši 18 tisíc tolarů. Rodina pak zchudla a nevyhnula se jí ani dětská úmrtí. Přesto si však Johann Georg dokázal později vybudovat velmi obstojnou kariéru.

O dětství osob v jistém smyslu výjimečných, především těch, které okolo sebe později shromáždily určitý kruh příznivců a stali se tak do jisté míry zakladateli náboženství, vznikají vždy četné legendy, neboť lidská duše tenduje - dosti pošetile - přičítat výjimečnost nějakým preexistentním kvalitám, vyvolení nebo přímo predestinaci. Tak musíme přijímat takové zprávy vždy s nemalou rezervou, leč zprávy které máme o Gichtelově dětství, nemají výrazně hagiografický charakter: Za prvé se o něm traduje, že miloval barvy a malování, především ve volné přírodě. I druhé vyprávění se týká volné přírody: Ve věku devíti let se dozvěděl, že byly osoby jako Mojžíš a David, které mluvily s Bohem a Johann Georg velmi zatoužil, aby si s ním také popovídal. Nejlepší se mu k tomu zdálo místo, kde bylo vidět otevřené nebe. Nešlo-li to přímo v krajině, pak podnikal experimenty s modlením a zpíváním nábožných písní u otevřeného okna. Je však zajímavé, že ho tato dětská touha neopustila, ale transformovala se později v palčivou touhu po životě s Bohem. Již v mládí začal navštěvovat v Řezně (jenž byl z větší části katolický) kláštery různých řádů - Františkánů a Theatinů, avšak jeho požadavky byly větší, než co mu tyto kláštery mohly poskytnout. V tomto věku mu však ještě nebylo souzeno sjednotit vnitřní cestu touhy s vnější. Ta se odehrávala ve znamení vzdělání a strmého vzestupu. Zde je potřeba se na chvíli zastavit: Čteme-li o životě mystiků a jejich vnitřních zkušenostech tolik podivuhodného a nezvyklého, máme tendenci soudit, že šlo vždy o lidi mimořádně emocionální, v nichž cit dominoval výrazně nad méně vyvinutým rozumem. Johann Georg Gichtel, později mystik a vizionář, exceloval již na latinském gymnáziu v řečtině (plynně se v ní vyjadřoval) a velmi dobře se orientoval v hebrejštině, syrštině a arabštině! Měl fenomenální paměť, velkou pozornost věnoval čtení historických knih a kázání. Zajímaly ho rovněž matematika, astronomie a hudba, k níž však nenalezl vhodného učitele. Přes veškeré tyto tak manifestační vlohy mu otec vyjednal učení u jednoho Augsburského lékárníka. Johann Georg se otcově vůli podvolil; i později v různých životních situacích nebývalo jeho zvykem bojovat a bránit se, spíše se podřídit, nebo, chtěl-li si uchovat svobodu, odejít. Zde však zasáhla prozřetelnost, neboť dříve, nežli mohl na místo nastoupit, zmíněný lékárník zemřel. Tak se mu otevřela cesta na univerzitu ve Štrasburku. K té získal od otce svolení, nikoli však jeho hmotnou podporu. Jako nadaný student však neměl potíž vydělávat si vyučováním. Přes počáteční zájem o theologii ji však po smrti otcově zaměnil za praktičtější obor právní, neboť mu tak nařídil jeho poručník. Je ovšem též pravda, že jeho hlubokému duchu připadalo studium theologie příliš vyprázdněné a povrchní. Později se ve své korespondenci vyjadřuje o theologii (v duchu Böhmově) velmi neuctivě jako o pohanském tlachání[1]. A i po skončení studií zasahovali do jeho života jiní: Gichtel se hodlal po jejich skončení vydat nejprve na cesty. A nemaje sám dostatečných prostředků, chtěl tak učinit v doprovodu mladého šlechtice jako jeho hofmistr. Opět zasáhl poručník a nařídil Gichtelovi neprodleně se usadit a zahájit advokátskou praxi ve Špýru. A zde poprvé nastala situace (dokonce dvakrát!), jež se později v Gichtelově životě opakovala až do omrzení a již, kdybychom neměli Gichtelův životní příběh tak dobře zdokumentovaný[2], bychom snad byli ochotni pokládat za prastarou zápletku známou už z antického románu: Bohatá vdova zahrnuje Gichtela přízní; když mu však odhalí svůj úmysl provdat za něj svou dceru (v druhém případě sebe), Gichtel opouští veškeré výhody a hmotné zabezpečení , jež by mu z toho plynuly a jimž se případně již částečně těšil, a v hrůze prchá. Po druhé zkušenosti tohoto typu (chtěla se za něj provdat vdova po zámožném advokátu, u něhož prve pracoval) prchá dokonce uprostřed zimy z města zpět do rodného Řezna. Takové Gichtelovo chování budeme později moci vysvětlit jeho náhledy na duchovní cestu člověka ve spojení s božskou Sofií, jež vylučuje manželství. Avšak to, že se se stejnou situací setkáváme už v ranném stádiu jeho života, dávno předtím, nežli si osvojil Böhmovu nauku o boží Moudrosti a dříve nežli se u něho projevily mystické vlohy, ukazuje na zvláštní, těžko vysvětlitelný rys jeho povahy. Jakoby Gichtel svým životním postojem svá pozdější teoretická stanoviska předjímal a jakoby v nich nalezl potvrzení něčeho, co sám již předtím intuitivně sdílel a žil.

A v Řezně se mu dostává prvního významného životního impulsu v setkání s podivuhodnou postavou barona von Weltz. Jeho postava je dokladem toho, že již po celé 17. století, tedy mezi Arndtem a Spenerem probleskovaly myšlenky a postoje, jež budou později nazvány pietistické. Oč von Welzovi šlo je v podstatě velmi podobné pozdějšímu programu Ochranovské Jednoty: Sjednotit luterány a kalvinisty v úsilí k obrácení židů a především pohanů za současného prohloubení vlastního duchovního života. V tomto smyslu za pomoci Gichtelovy vypracoval memorandum a předložil je roku 1664 řezenskému shromáždění evangelických stavů Německa (Corpus evangelicorum). Ač pro své návrhy získal váhavou podporu několika vyslanců, po razantním odsouzení spisu[3] luterskými theology, především řezenským superintendentem Johannem Heinrichem Ursinem, neměly jeho návrhy dále na prosazení šanci a Welz se rozhodl jednat na vlastní pěst. Vydal se přes Holandsko do Ameriky a Gichtel ho na jeho cestě doprovázel. Gichtel však zřejmě zcela nesdílel jeho misijní nadšení a tak se v Amsterodamu dohodli, že zůstane v Německu a bude sloužit společné věci tam.

V Holandsku poznal však Gichtel dalšího člověka, jenž měl mnoho znamenat v jeho budoucím životě, Friedricha Brecklinga. Breckling byl pastorem luterské menšinové obce ve městě Zwolle. Jeho dům (a vůbec luterské obce v Holandsku) byl pravým centrem, k němuž se sbíhaly nitky veškerých spiritualistických, ranně pietistických, heterodoxních a disidentských aspirací. Byl ve styku prakticky se všemi disidenty a kverulanty po celém Německu. Do jisté míry mu příslušelo postavení, jaké o generaci později zaujímal Gottfried Arnold. A v jeho domě nabyl Gichtel zvláštní zkušenosti: Jednou totiž narazil na domácího pána, jak se sám ve skrytosti na kolenou modlí. To bylo pro mladého luterána velmi nezvyklé: on byl zvyklý se modlit z modlitebních knih, nebo alespoň s biblí. A když se sám pokusil o podobnou modlitbu, přišlo mu nejprve, že ho pokouší ďábel, ba že do něj již vešel a posedl ho. V zoufalství se chopil bible, aby ho zahnal, a při jejím náhodném otevření narazil na verš 1 Kor 6,19: "Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha a ne sami od sebe?" Tehdy se mu otevřelo nečekané poznání: Bůh, s nímž si v dětství tolik přál mluvit, ono nebe, k němuž vzhlížel, je v nás. V děkovné modlitbě pak strávil pět hodin a vstal od ní jako nový člověk, plný zápalu pro obnovu a reformu luterství. Písmo mu přestalo být nejvyšší normou víry, protože "bez Svatého Ducha z něj ničemu nerozumíme”, jak se později vyjádří. A Duch i veškeré duchovní síly k vlastnímu obnovení sídlí v nás samých. Není tedy třeba čekat na pomoc zvenčí. Bůh sám v nás sídlí a působí v naší vůli a činech.

Na zpáteční cestě do Řezna ze zastavil nejprve v Sulzbachu, jenž byl pod patronací vévody Kristiána Augusta Falckého nevyhlášenou německou mekkou veškerých kabalistických a alchymických studií (kancléřem byl tehdy Christian Knorr von Rosenroth, autor spisu Cabbala denudata a na dvoře působil též Franciscus Mercurius van Helmont), u podobně smýšlejícího kazatele Johanna Jacoba Fabricia, velkého znalce hebrejštiny, a poté v Norimberku, což se mu stalo osudným. V reformním zápalu totiž odtud adresoval řezenskému duchovenstvu dvě ne příliš citlivě formulované výzvy. V reakci na ně přišla z Řezna oficiální žádost o jeho zatčení a vydání, k čemuž také neprodleně došlo; v norimberském vězení strávil čtrnáct dní a v řezenském třináct týdnů.

Ve vězení, jež samo bylo obtížné a nedůstojné, přicházelo na Gichtela pokušení, jež ho dovádělo k zoufalství. Situace se dramaticky vyhrotila ku konci jeho vězeňské lhůty, jež mezitím strávila mnoho jeho fyzických sil. Ďábel se mu několikrát zjevil v tělesné podobě a to ho vždy na několik hodin zcela ochromilo. Pokusil se dokonce o sebevraždu, ale hřebík se ze zdi vylomil. Mezitím městská rada, viníc Gichtela ze sektářství a novokřtěnectví(poněvadž přicházel z Holandska)[4], rozhodovala o Gichtelově případném hrdelním trestu. A tehdy, když utýrán bojem se světem, duchovenstvem i ďáblem si potichu zanotoval píseň, upadl Gichtel do vytržení: V něm viděl, jak se okolo jeho bezvládného tělo ovíjí veliký had; přitom mu však v srdci vzešlo mocné světlo a v jeho záři spatřil Krista. To byla první z jeho velikých vizí, jakých zažil ještě mnoho, ve vězení i v pozdějším životě. Pod vlivem dvou přímluvců se nakonec městská rada odklonila od hrdelního trestu a Gichtel byl zbaven městského práva, majetku i úřadu advokáta a vykázán z města. Zcela bez prostředků, s uzlíkem šatstva se tak octl v lednu v hlubokém sněhu před městskými branami na prahu nového života. Od této doby bude už povždy odmítat nejen manželství, ale i veškeré - a to i velmi počestné - příležitosti nabýt vážnosti a bohatství, které se mu ještě nejednou naskytnou.[5] Jaké zvláštní rozhodnutí a jaká zvláštní spiritualita, ne nepodobná dávné mnišské asketice z něho prosvítá!

V prvních měsících byl skutečně tulákem; nikdy nežebral, ale často se mu podařilo přesvědčit lidi v hostinci a pohnout je vyprávěním svého osudu, aby za něj zaplatili útratu. Pak získal místo lektora a kaplana ve Švarcvaldském Gersbachu, poté co svým duchem a podivuhodným vystupováním okouzlil celou tamní obec i faráře Pistoria. Už koncem roku 1665 byl však náhle povolán převzít obtížný případ před soudem ve Vídni, s nímž se na něj obrátili jeho bývalí přátelé. K tomu se Gichtel cítil zavázán, avšak, když mu hned nato bylo nabídnuto místo v císařském poselstvu, jež mělo z Milána přivézt císařovu nevěstu, infantku Markétu Terezii, odmítl. Peníze ze zabaveného majetku, které mu, možná z vypočítavosti - neboť byl opět významným mužem, možná ze špatného svědomí, poslala řezenská městská rada (4 tisíce tolarů!) veškeré předal své sestře. Pak oblékl opět tulácké šaty a vydal se, koncem roku 1666 - opět do Holandska k Brecklingovi. U něj zastával místo kaplana a kantora, ovšem také jako sluhu a podomka. Když se brzy nato dostal Breckling do sporu se svou obcí a s Amsterdamskou konsistoří, Gichtel napsal dva ostré dopisy na jeho obranu, za což byl odsouzen sám k pranýři a dvacetipětiletému vyhnanství z provincie Oberijsel.[6] Vyhnán z Zwolle byl 6.března 1668; bylo mu tedy 30 let. Celá dramatická perioda jeho života, od setkání s Welzem, přes žalář, osvícení a putování bez domova až do Amsterodamu trvala tedy pouhé 4 roky!

Gichtel se uchýlil do Amsterodamu, kde našel přístřeší u dalšího sympatizujícího kazatele. Později si najal malý domek, kde po léta žil v podstatě poustevnickým životem - za nočních modliteb a jednoho nebo (později) dvou jídel denně. Zpočátku se zčásti živil překlady a korekturami, později (asi od r. 1677) se spolehl zcela na boží prozřetelnost, a žil tedy z milodarů. Života církve ani večeře Páně se nadále neúčastnil. Zato se zde znovu naplno rozhořel jeho duchovní potenciál a dostalo se mu mnohých dalších vizí. Mnozí ho žádali osobně nebo písemně o duchovní pomoc a radu, což se stalo základem jeho rozsáhlé korespondence. Gichtel neváhal ani bojovat s ďáblem o duše zemřelých, dokonce i jednoho sebevraha. Gichtelovi nestačilo spolehnout se Boha a jeho spásu; veškeré tyto boje provázel vlastními oběťmi, neboť, jak soudil, spásu působí nikoli Kristova smrt za nás, ale Kristus a jeho smrt v nás. Vnitřní Kristus je onou úzkou bránou, kterou se vchází do ráje. Gichtel věřil, že je mu skutečně dána milost a moc příslušné duše zachránit.[7] Tuto jemu udělenou schopnost, jež spočívá v bezmezném soucitu, nazval později Melchizedekovským kněžstvím, pojem, jenž byl poté často používán, byť i s jiným obsahem a důrazem, radikálními pietisty k označení jejich ideálu dokonalosti.

Vidíme, že roku 1668 bychom prakticky mohli ukončit Gichtelův životopis, ač zemřel pokojně ve stáří až roku 1710, neboť od jeho usazení v Amsterodamu nevyvíjel žádnou vnější činnost. To je pravda, avšak s jednou velkou výjimkou. Gichtel se stal totiž vydavatelem prvního souborného vydání spisů Jakoba Böhma. Jak k tomu došlo? Je zajímavé, že podnět k tomu nalezneme opět v Gichtelově vnitřním životě a v jeho mystických vizích. O vánocích roku 1673 měl Gichtel vizi v níž se mu v bílém zářivém oblaku zjevila nebeská bytost, Panna Sofia. A nezůstalo při jednom zjevení. V opakovaných zjeveních mu přislíbila svou neustálou pomoc a nazývajíc ho svým chotěm. Kdo vlastně tato bytost byla, vysvětlil Gichtel až později a ne bez pomoci Böhmových spisů. I Böhme totiž hovoří o Panně Sofii a zásnubách duše s ní.[8] Pro Gichtela byla Sofia původní družkou a ženou Adamovou, dokud ještě dlel v nebeském stavu a nezatoužil po pozemském životě a "zvířecím" těle. Byla jakoby součástí a druhou stránkou jeho duše, jež se takto jeví jako oboupohlavní.[9] Po jeho pádu, jehož se dopustil zapomněním na duchovní svět a touhou po těle a pozemskosti, se však od něj oddělila. Tehdy se teprve dostalo Adamovi pozemské ženy[10] a lidstvo bylo nadále odsouzeno žít v odděleném pohlaví. Nebeská Sofia však nadále toužila po spojení s člověkem, až se vtělila v Ježíšovi. Sofia je Gichtelovi totožná s Ježíšem v nás. Je Božím obrazem a podobou[11], mužům je pannou, ženám zase mužem, [12] v Marii nalézá svůj vnější projev

K nebeské Sofii u Gichtela a Böhma se ještě vrátíme, důležité pro nás je, že Gichtel přijal postavu Sofie za vlastní díky vlastní mystické zkušenosti, dříve než se seznámil se spisy Böhmovými. Za jakých okolností k tomu došlo přesně nevíme. Jisté je, že v Nizozemí existovala díky neúnavné péči Abrahama Willemszoona van Bayerlanda již od čtyřicátých let sbírka pozůstávající z velké většiny Böhmových spisů a části dopisů. Bayerlandovi se podařilo dokonce za nemalé peníze získat od zhořeleckého magistrátu autograf Böhmovy Aurory, jenž až do té doby ležel zabavený na zhořelecké radnici, i jiné Böhmovy autografy a ke každému dílu, jež nebylo k dispozici v autografu často tři až čtyři opisy, což umožňovalo solidní textově kritickou práci. Patří mu nehynoucí zásluha, že takto zachránil Böhmovo dílo před zmatky třicetileté války. Dokonce sám přeložil větší část takto získaných spisů do Holandštiny a vlastním nákladem vydal. Proto u mnohých Böhmových spisů předchází jejich první holandské vydání před německým. O něco podobného se v němčině pokusil (avšak rovněž v Holandsku!) Heinrich Betke, jenž mezi léty 1658 a 1678 vydal část Böhmových spisů německy. Z jakých předloh, není známo. Možná, že se Gichtel seznámil s Böhmovým dílem z nich, možná že přímo z holandského vydání. V každém případě ho Böhmovo dílo oslnilo natolik, že se roku 1680 spojil s Beyerlandovým synem a sbírku od něj odkoupil. Ne sice pro sebe, ale pro Wilhelma Goswina Huygense, bývalého starostu z Arnheimu, jenž na účel vydání Böhmových spisů poskytl částku 600 zlatých a stal se tak mecenášem celého projektu. je podivuhodné, že již během dvou let dokázali Gichtel spolu se svým žákem a následovníkem Überfeldem připravit k vydání celou patnáctisvazkovou edici Böhmova díla, jež takto vyšla in octavo roku 1682.

Gichtel tedy proslul nikoli vlastní literární činností, ale právě vydáním Böhmova díla. Jako vlastní práci vydal pouze roku 1696 útlý svazeček pozůstávající převážně z nákresů (Hle jak se i v tomto projevuje Gichtelova vizionářská povaha! Böhme, ač líčí mnohé struktury a procesy velmi složité, se - až na jeden případ, jímž je jeho tzv. Filosofische Kugel - neuchyloval ve svých spisech k nákresům; veškeré rytiny, jež zdobí vydání jeho děl, pocházejí právě od jeho následovníků z okruhu Gichtela a Überfelda.) s názvem Kurze Eröffnung der drei Prinzipien und Welten im Menschen. Vedl však obsáhlou korespondenci, později Überfeldem sebranou a vydanou v mnoha svazcích pod názvem Theosophia practica, díky níž jsme zpraveni o mnohých peripetiích jeho života, o jeho vizích a vnitřních prožitcích, a skrze níž měl mohutný vliv na tehdy se právě vzmáhající a šířící pietistické hnutí.[13] Velký vliv měl též na Gottfrieda Arnolda. Často se však stávalo, že kontakt původně s velkým nadšením navázaný, Gichtel svévolně a z hořkostí přerušil, dopustil-li se jeho korespondent něčeho, co Gichtel neschvaloval, především uzavřel-li manželství. Gichtel totiž ze svého vztahu k Sofii a ze snahy zůstat jí věrný vyvodil totiž nejen požadavek přísného celibátu pro sebe, ale vztahoval jej na všechny, kdo v jeho očích měli šanci jít duchovní cestou.[14] Gichtelův vliv skrze jeho dopisy byl enormní - a spolu s ním rostla v radikálním pietismu rovněž popularita Böhmova. Nejedno pietistické manželství "vděčilo" za své odcizení nebo dokonce rozpad vlivu Gichtelových názorů na nutnost celibátu vůči nebeské Sofii . Bylo tomu tak u samotného Augusta Franckeho. Když Anna Magdalena Francke vstoupila do kontaktu s Gichtelem, znamenalo to silné ochlazení manželských vztahů, a to až do té míry že mimo jiné nechtěla svolit ke svatbě své dcery SOphie .

Takový podivínský a netolerantní nárok mu samozřejmě vynesl mnoho zlé krve. V Amsterodamu patřil k figurám částečně s odstupem a údivem ctěným, částečně však i posmívaným. Jednou mu dokonce i vytloukli okna. V tolerantním Amsterodamu samozřejmě nebyl sám, kdo praktikoval svéráznou duchovní cestu. Amsterodam okolo roku 1700 se přímo hemžil takovými bytostmi, které by jinde jen stěží přežily. Přímo proti Gichtelovu domku bydlel Yvon, nástupce Labadieův a vůdce Labadistů. Gichtel ho měl v úctě a vzhlížel k němu se sympatiemi. Nepřidružil se však k jeho skupině z toho důvodu (nebo spíše pod tou vnější záminkou), že jejich kalvínské pojetí predestinace je pro něj nepřijatelné. Na jiném místě se však vyjádřil, že se bál, že by v jejich prostředí mohl být sveden k manželství.

Gichtel si však sám založil svůj kruh učedníků, a to ač se častokrát vyjádřil vtom smyslu, že nehodlá zakládat žádnou novou sektu, že jich je již na světě dost. Nazývali se Andělští bratři a v době největšího rozkvětu čítali asi 30 osob. Za nejvýznamnější mezi nimi možno považovat nejprve Alarda de Raadt, jenž musel pro hlásání radikálních chiliastických názorů opustit profesorskou stolici a již jmenovaný Johann WIlhelm Überfeld. K dalším členům patřili např. i kazatelé Charias a Erasmus Hoffmann, v jejichž domku nalezl Gichtel ponejprv roku 1668 útočiště. Většina jeho druhů, včetně Alarda de Raadt ho později zase ( a nejednou pro jeho tvrdohlavost) opustila. Jeho žáci sdíleli s Gichtelem jeho způsob života. Záměrně si nevydělávali, ale žili z milodarů, v celibátu, naplňujíce tak ideál "melchisedeksche Priestertum", kněžství , jež se samo obětuje po způsobu Kristově. Tito Gichtelovi Andělští, v Německu také nazývaní Holandští bratři se po Gichtelově smrti do jisté míry rozšířili. Velmi si ctili nauku svého mistra a neuznávajíce uzavřenost novozákonního kánonu přidružili dokonce jeho spisy k písmu. Zprávy o jejich působení máme z Hamburgu (Altony), Berlína, Magdeburgu a Nordhausenu.

Nezbývá mnoho prostoru pro zhodnocení Gichtelova díla a jeho názorů (ač jsme viděli, že Gichtel byl především praktickým mystikem a ne myslitelem), přesto se aspoň v krátkosti pokusíme nastínit, v čem se odlišuje od svého vzoru Jakoba Böhma. Především si Gichtel osvojil z Böhmova díla pouze určitý výsek, v prvé řadě jeho nauku o nebeské Sofii a prvním člověku a jeho pádu, jak jsme již nastínili. Přijímal rovněž za své Böhmovy tři principy, z jeho nauky o kvalitách (která silně oslovovala Böhmovy anglické následovníky) mu však zůstal jen zjednodušený protiklad vodní (ženské) a ohnivé (mužské) tinktury. Dále Gichtel provádí rozsáhlou redukci, při níž klade na roveň (splývají mu) tyto veličiny Böhmova výkladu

=1.Sofia

=2.Himmlische Jesus,

ale dále řadu rozmnožuje takto:

=3.Auge des Ungrundes, in welchem Gott sich erblickte

=4.das ewige WOrt

=5.das Verbum Fiat, durch welche alle dinge geschaffen waren

=6."Englische Licht-Welt", oder der heiligen Dreyheit Wohnung, und des H.Geistes Leiblichkeit

=7.das Bild Gottes im Menschen

=8.der verheisssene Weibessame

=9.Christi und unsere neue Menschlichkeit

=10."die Tincturen in in allen Geschöpfen und Gewachsen"

(Theos.Pr., IV, 2999)

Někdy je rovnítko jistě oprávněné a to tehdy, když jde i u Böhma o pojmenování téhož z různých aspektů; například vůči Bohu je možno Sofii charakterizovat jako 3 (Auge des Ungrundes)a také jako sídlo Trojice(6); při procesu stvoření naopak vystupuje jako božské Fiat (5) a v přírodě žije jako tinktury rostlin a zvířat (10), pro člověka je jeho zaslíbeným ženstvím (8) a andělským světem (6), ztělesněním Svatého Ducha. Celkově je však Gichtelovo zjednodušování přílišné. Gichtel ovšem sám bez obalu přiznával, že jeho myšlení se nemůže rovnat Böhmově hloubce. Jestliže něco Böhmovi (jehož spisy v pozdější době četl jako jediné vedle Bible) vytýkal, pak to, že málo proměnil svou theosofii v životní praxi: "Böhme hat wohl tief und gründlich philosophiert, aber keine Handgriffe gehabt; ihm sind die Zentra Liebe und Zorn aufgescholssen gewesen, deren Streit und Prozeß aber ist weit anders in den Metallen, als im Menschen.'[15]

Tím se dostáváme k dalšímu podstatnému zjednodušení Böhmovy nauky. Böhmovo filosofování se odvíjí od konstatování základního protikladů dvou principů v Bohu, principu lásky a hněvu, LIebe a Zorn. Pro Gichtela není v Bohu vůbec hněvu. Bůh je jen láska. Hněv nese v sobě jeho sluha ďábel a je jeho ztělesněním. Proto také pro ďábla nebude nikdy vykoupení - to Gichtel tvrdí, přestože odmítá uznat definitivnost pekla.

Gichtel si dále stěžuje, že Böhmovi jeho vazba na pozemskou Evu znemožnila dosíci v plnosti Sofie(ThPr. III,1941v.16). Pro Gichtela je také možné spojení se Sofií již za života, bezprostředně, jak to ostatně sám prožíval[16]. (U Böhma je tomu jinak: Hovoří o propůjčené ale opět odebrané koruně[17]; ovšem i Böhme si jinde[18] stěžuje, že se musíme s ženami vláčet až do smrti a musíme s nimi mít trpělivost po příkladu božím.)

Literatura

Benz, E.: Der vollkommene Mensch nach Jakob Boehme, Kohlhammer, Stuttgart 193

Böhme, Jacob: Die Urschriften, hrsg. W.Buddecke, Stuttgart, 1963-6

Geschichte des Pietismus (ed. Martin Brecht) I. Der Pietismus vom siebzehnten bis zum frühen achtzehnten Jahrhundert, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen, 1993

Harleß, Adolf von: J.G.Gichtel´s Leben und Irrthümer, in ders. Jacob Böhme und die Alchymisten, Leipzig, 1882

Nigg, Walter: Heimliche Weisheit. Mystisches Leben in der Evangelischen Christenheit, Artemis-Verlag, Zürich und Stuttgart, 1959

Ritschl, Albrecht: Geschichte des Pietismus in der reformierten Kirche, Adolph Marcus, Bonn, 1880

Tanner, Fritz: Die Ehe im Pietismus, Zwingli-Verlag, Zürich, 1952

Zaepernick G.: Johann Georg Gichtes und seiner Nachfolger Briefwechsel mit den Halleschen Pietisten,

[1] Theosophia practica, V, 3550

[2] Především Gichtelem samotným v jeho korespondenci, jež vyšla roku 1722 po souborným názvem Theosophia practica.

[3] Nesl titul Einladungstrieb zum herannahenden großen Abendmahle und Vorschlag zu einer christ-erbaulichen Jesus-Gesselschaft, behandelnd die Besserung des Christenthums und Bekehrung des Heidenthums, wohlmeinend an Tag gegeben durch Justinianum. Justinián bylo Welzovo křestní jméno. Z téhož roku se dochoval i další spis podobného obsahu, v nejasném vztahu k prvnímu: Kurzer Bericht, wie eine neue Gesselschaft unter den orthodoxen Christen Augsburgischen Bekentnisses errichtet werden könnte, mit einer christlichen Vermahnung an die Reformierten, die Lutheraner, welche die Bruderhand reichten, weder heimlich nach öffentlich zu verfolgen, viz Harleß, str.127 n. Tituly spisů jasně ukazují, že ani tendence k obecné mravní nápravě jim nebyla cizí.

[4] To, že přisuzované hereze mají se skutečnými názory, případně učením postiženého sotva co do činění, překvapí toho, kdo je obeznámen s polemickou literaturou reformačního a poreformačního období, velmi málo.

[5] Ve skutečnosti byla městská rada v Řezně ochotna zmírnit svůj tvrdý rozsudek a dokonce nabídla Gichtelovi méně významné místo syndika; podmínkou byla písemná suplika. Gichtel si vyžádal čas na rozmyšlenou, posléze však odmítl, neboť mu připadalo že položil ruku na pluh a neměl by se ohlížet zpět.

[6] Došlo k tomu takto: Breckling byl radikálním kritikem mravů, a apokalyptickým zvěstovatelem soudu, jak tomu bylo mezi spiritualisty toho času zvykem. To vedlo i zde nepochybně k určitému zhoršení vztahu v obci a Breckling byl obviněn z nemravnosti (sic!). Vzal si totiž do svého domu vizionářku Elisabeth Crouse, a aby se vyhnul případnému pohoršení se oženil s ní( To mu Gichtel nikdy nezapomněl.) Poté ho však pomluvila jeho služka, že ji, slibuje jí manželství, zneužil. Toho využila protistrana, jež v Zwolle u magistrátu původně neuspěla a udala ho u konsistoře v Amsterodamu. Ani to by nestačilo k sesazení, ale do vosího hnízda píchl (anonymním) listem na jeho obranu právě Gichtel. Až Gichtelovy dopisy způsobily tak nakonec jeho sesazení, jež však Breckling neuznal a obec se rozštěpila; faru musel 1668 vyklidit, ale až do 1672 sloužil dál ve svém domě. Pak odešel do Amsterodamu, kde se stal korektorem. Od 1690 žil z podpory anglického král páru a dostával důchod z penze saské vévodkyně Anny Sofie žijící v Haagu. Tyto pohnuté události způsobily rozchod a dlouholeté nepřátelství Brecklinga s Gichtelem (oba si měli ze své strany jistě co vyčítat). Gichtel nakonec Brecklingovi na smrtelném lůžku odpustil a měl vizi a smíření s ním.

[7] Gichtel tedy nebyl přesvědčen o neodvolatelnosti pekla a pekelných trestů, naopak o jeho konečnosti. (Na základě svého vzdělání v řečtině nebyl přesvědčen, že by příslušné výrazy - zřejmě hlavně aivwnioj - měly skutečně označovat věčnost.) Tím vrátil do hry starou dávno odmítnutou origenovskou myšlenku apokatastáze. Mnohem dále než Gichtel v této otázce však šli někteří radikální pietisté, především Johann Wilhelm Petersen (1649 - 1727) se svou manželkou Eleonorou Petersen (1644 - 1724), v Anglii pak hlava tzv. filadelfského kruhu Jane Leade (1623 - 1703).

[8] např. Vom wahrem Busse IX,I,1 (Bd 4), §40, §49nn

[9] Theosophia practica II, 299 §3: Adam war weder Mann noch Weib, sein Leib war cristallinisch, aus dem H. reinen Element, daraus die 4 Elementa geschaffen, so subtil als Christi Leib nach seiner Auferstehung gewesen, mit welchem Leib Er durch Steine, Wasser, Luft und Feuer unverletzt gehen, und alle Geschöpfe herrschen konnte.

[10] Theosophia Practica I, 18, §41: Er wolte nicht mehr mit der himmlischen Jungfrau sich vermehren, und in ihrem Gehorsam gehen, sondern, wie alle Thiere, ein Weiblein haben, und der irdischen Frucht und Lust im Leibe geniessen.

[11] Theosophia Practica IV, 1800

[12] např. Theosophia Practica I, 1304; I, 1949; VII, 1352 a mnoho dalších míst

[13] Kniha Zaepernick G.:Johann Georg Gichtes und seiner Nachfolger Briefwechsel mit den Halleschen Pietisten, pojednávající zevrubně o tomto působení mi zůstala bohužel nedostupná.

[14] Nebylo to pro něj vždy snadné, je totiž zajímavé, že nabídky k sňatku (od bohatých nevěst!), které se mu přímo hrnuly v jeho mládí, neustávaly ani nyní. A v jednom případě, jak poznamenává Nigg (str. 249), mu zřejmě dokonce příslušná bytost nebyla lhostejná, ba dokonce měl vizi, při níž mu byla vložena ruka do její. Pak ale bezohledně zcenzuroval tuto vizi jako svod a ďábelské mámení.

[15] Theosophia Practica V, 3332, podtrženo V.O.

[16] viz Theosophia practica VI, 1331, §10n

[17] viz cit. místo Vom wahrem Busse IX,I,1 (Bd 4), §49nn

[18] ve 3Princ II (Bd2) 20,65

Zpět na hlavní stranu blogu