Zpráva o polském tažení do Ruska + Dopis 191

Zdá se takřka nemožné psát pravdu o dalekém Rusku. Zprávy, které odtud přicházejí, jsou zmatené a nejedna z nich zní zcela neuvěřitelně. Přívrženci jednotlivých stran se pilně snaží a tak se šíří vzájemně si protiřečící fámy. Z Moskvy se nikdo neodváží poslat nic písemně, neboť všechny dopisy do ciziny jsou otevírány. Nikdo se ani potají neodváží zapsat nic z toho, co prožil, protože by mohl být odhalen. A kdo dnes sedá na výsluní moci,může být již zítra vystaven nejkrutějšímu pronásledování.

Přesto prý nebyl car Boris Godunov tak krutý, jak tvrdili bojaři, kteří ho dohnali k smrti. A také careviče Dimitrije nedal prý zavraždit, jak se povždy tvrdilo. Ten prý skonal přirozenou smrtí na padoucnici. Na druhé straně vlastní matka Dimitriova prý při setkání v Kremlu v slzách poznala ve falešném Dimitrijovi svého syna. A když byl tento falešný Dimitrij zabit, hned se objevil další nepravý Dimitrij, jehož pro změnu poznala jako svého manžela Dimitrojova choť. Ovšem mezitím tam stihli odpravit už i tohoto druhého lžiDimitrije i s jeho nepravou chotí.

Není divu, že se při pohledu na takové nepokoje v Ruské říši cítí její sousedé na koni a snaží se buď podpořit určitou stranu, nebo jednoduše sledovat vlastní cíle. Švédské vojsko obsadilo Novgorod a král Karel jednal o dosazení švédského prince na carský stolec. Pak nabídli někteří bojaři carskou korunu Vladislavovi, čtrnáctiletému synu polského krále Zikmunda III,. pokud přijme pravoslavnou víru. Ale Zikmund, jenž podporoval prvního i druhého Lžidimitrije se neštítil sám choutek na carskou korunu a na rekatolizaci celého Ruska. Vyslal silné vojsko, jež dobylo Moskvu. Knížete Šujského, jenž jako pouhý stín cara vládl v Kremlu pod jménem Vasilij IV., dal zavřít do jednoho polského kláštera. A když už nikdo nestál Polákům v cestě k carskému trůnu, vzbouřil moskevský patriarcha Hermogenes lid, aby nikdo neholdoval katolickému caru, ať se bude jmenovat Vladislav nebo Zikmund. Poláci protopopa ihned zatkli a zavřeli do Kremlu, kde hned nato zemřel. Ovšem to teprve lid rozlítilo. Povstalecké hordy zapálily Mosku, jež se proměnila ve výheň a popel. Poláci se utekli do Kremlu kde očekávali na pomoc krále Zikmunda. Ale to již požár vzpoury zachvátil celé Rusko. Jistý řezník z Nižního Novgorodu zorganizoval celou armádu a přidali se k němu ještě kníže Požarskij a kníže Trubeckoj. Vojenské schopnosti nahradil u těchto oddílů náboženský fanatismus a nespoutaná zášť vůči Polákům.

Král Zikmund nebyl schopen poslat Moskvě pomoc. Armáda v Kremlu, které velel generál Ziolkewski, celkem asi patnáct tisíc mužů, se živila krysami a lidským masem a vařila polévku z cenných pergamenů, než se konečně vzdala. Ziolkewski jí vyjednal volný odchod na 22. října. Zpáteční pochod však probíhal velice pomalu, neboť jeho postup brzdil ohromný trén s vozy s kořistí a ženami. K tomu přistoupily potíže s pící, neboť země již po léta pleněná trpěla všestrannou nouzí a Polákům pochopitelně nikdo nechtěl podat pomocnou ruku. Krom toho se okolo kolony začali rojit kozáci, kteří se sjednanými kapitulačními podmínkami neřídili a škodili Polákům, jak jen mohli, a přepadaly je lupičské hordy, jež odvlékaly jejich vozy.

Tak došlo k tomu, že Polská armáda ještě ani nedosáhla Smolenska, když propukla se vší neúprosnou sveřepostí zima. Kozácké přepady teď sice ustaly, ale postup v hlubokém sněhu byl o to obtížnější a živit vojsko dlouhým obléháním v Kremlu již po měsíce vyhladovělé, bylo takřka zcela nemožné. Když před nimi Smolensk zavřel brány a Poláci nebyli s to zmocnit se města násilím a vyprázdnit tamní sklady, byl jejich osud zpečetěn.

Vozy zůstaly vězet ve sněhu, poslední koně byli poraženi a pak se snesl na průvod naprosto vyčerpaných a nemocných postav pohřební rubáš. Lidská fantazie si nedokáže představit, jak strašlivě zde dokonalo kdysi tak pyšné vojsko. Těm několika, kteří se takřka zázrakem zachránili, zavřel děs ústa. Král Zikmund navíc zakázal mluvit o zkáze svého vojska, ale v polském národě se šíří nepokoj a strach z ruské odvety.

I Švédové se prý nakonec stáhli, soudíce zřejmě, že tuto ohromnou a velice záhadnou říši nelze beztrestně vyzvat na souboj, i když jeví známky slabosti. Říká se, že na carský stolec bude nyní povýšen patnáctiletý potomek bojarské rodiny Romanovců.

191. dopis

Inigo Jones, Londýn

Robertu Fluddovi v Leidenu

Milý Bobe, něco jsi propásl. Svatba mladého německého falckraběte s naší princeznou Alžbětou byla ovšem přeložena pro náhlé a zcela nečekané úmrtí prince Walesského. Málo by se hodilo, kdyby hned po smuteční slavnosti následovala svatba, navíc toto neštěstí těžce dolehlo i na budoucí novomanžele. The King's Men hráli před celým dvorem tragédie Williama Shakespeara, jež se falckraběti natolik zalíbily, že si přál shlédnout celé Shakespearovo dílo. Rovněž si přál básníka osobně poznat, ten se však nedal pohnout byť jenom na pár dní k návratu do Londýna ze Stradfordu, kam se toto léto odebral. Tak raději předstíral nemoc a falckrabě od své žádosti ustoupil.

Ale aby bylo dáno na zřejmost, že úmrtí neohrozí dohodnutou svatbu, rozhodl se král pro zásnuby 27. prosince v poněkud skromnějším vydání. Falckrabě, jemuž nabídli, aby vyhověli jeho čerstvé zálibě v divadle, provést nějaký kus od Bena Johnsona nebo od Marlowa, se rozhodl raději pro opakování Shakespearovy Bouře, což vypovídá o jeho dobrém vkusu. Tento zatím poslední Shakespearův kus na něj musel udělat silný dojem. Král volbu schválil, a vybídl mne, abych nešetřil všemožnými kouzly a proměnami, k nimž tato hra přímo vybízí. Nasadil jsem tedy velké množství strojů, abych vzbudil podiv  a do značné míry se to podařilo. Také jsem přidal malou mytologickou  scénu, kterou předvádějí  Ferdinandovi a Mirandě, při níž bohyně přejí manželskému páru blaho a požehnání. Nebylo těžké rozeznat  v této dvojici zamilovaných Fridricha s Alžbětou. To vše sklidilo  velký potlesk a i tebe by to jistě potěšilo.

Teď ale přijde překvapení. Následující den mě pozval falckrabě k sobě a na znamení díku mi předal zvláštní falcké vyznamenání. Ale nedosti na tom, bez okolků se mě zeptal, zdali se s ním, až bude po svatbě , nechci odebrat do Heidelberku, abych i tam dal dohromady divadelní společnost. Nejprve jsem nevěděl, co na to odpovědět, a utekl jsem se k rozpakům, že tam by se přeci muselo hrát německy a pro to neexistují vhodné divadelní kusy. Pak je tedy třeba přeložit Shakespeara, usmál se kníže, což mě poněkud ohromilo. Na to navázala dlouhá rozmluva o včerejším představení. Při tom vyšlo najevo, že veškerá má kouzla a divy udělaly na falckraběte pramalý dojem, chválil je spíše ironicky. O svévolně vložené scéně se vůbec nezmínil. Namísto toho položil některé pronikavé otázky stran významu Kalibana. Kněžna měla na něj názor, že je pouze směšný a trochu opovrženíhodný. Avšak falckrabě neschvaloval tuto postavu, protože je jednoduše nehezká a vše nehezké shledává urážlivým a znepokojivým.

Odpověděl jsem velmi směle, že je Kaliban ztělesněním zla, a že knížecí pár špatnost dosud nepoznal - ani ve hře, ani ve skutečnosti. Možná, odvětil princ, ještě méně příčinu zla. A pokračoval tím, že Kaliban byl původním pánem ostrova, kterého Prospero obral o jeho moc. Leč po celé té kouzelné šarádě zůstal zmoudřelý Kaliban na ostrově a opět se ujal své vlády. Co tím asi mohl Shakespeare mínit?

Směle jsem odpověděl, že ostrov představuje tuto zemi, již zprvu ovládal divoch bližší zvířeti nežli člověku. Avšak kouzelnou mocí ducha je zkrocen, naučí se rozlišovat dobré a zlé a získává schopnost vyjadřovat se řečí. Ale Kaliban, poučil mě kníže, činil dobré nebo aspoň užitečné věci pouze z donucení, jazyk používal k proklínání a jeho znalost dobrého a zlého ho nakonec natolik zavedla, že uctíval jako boha jednoho opilce. To je na tomto divochovi znepokojivé. Když jsem zděšeně zmlkl, zeptal se princ, proč zlámal Prospero svoji hůl, pomocí níž poroučel živlům, a do moře hodil svji kouzelnou knihu, jež obsahovala veškeré vědění i to, jak zaklínat duchy. A hned si sám sobě odpověděl - na mladého člověka velmi zvláštně: Poněvadž poznal  beznadějnost toho, když někdo chce kouzelnou mocí proměnit svět. Ale pak dodal s umanutostí dítěte, jemuž schovali oblíbenou hračku: "Já však bych si tuto knihu rád přečetl."

Avšak zdaž ona dvojice milenců - zkusil jsem se ho odvést od temných myšlenek - nezůstala jakožto útočiště pro důvěru a naději a jakoby zjevení z jiného světa zcela neposkvrněná a uchráněna před veškerým záludným a zlovolným okolním děním? Ano, rozpomněl se princ, a pak hráli o tucet království, jako by to bylo všechno. A teď si pomyslete, přisvědčil jsem  mu, že to vše byla jen hra, a Shakespearovými vlastními slovy jsem pokračoval: Naši herci byli duchové a rozplynuli se v nic, v čiré nic. Ale i zde měl princ poslední slovo, když citoval doslova:

And like the baseless fabric of this vision

The cloud-capp'd towers, the gorgeous palaces

The solemn temples, the graet glove itself

Yea, all which it inherit, shall dissolve

And like this unsubstantial pageant faded

Leave not a rack behind.