neberte mé dlouhé mlčení, prosím, jako znak pýchy z nabytého vysokého úřadu, jenž mi přinesl sice mnohou čest, avšak ještě více práce a slibů, co se týče mého platu. Ale v Praze, ba v celém Českém království není delší cesty, nežli od úst císařových ke komorníkovu měšci. V podstatě hladovím jako předtím, jenom s více poctami, což mi usnadňuje cestu k půjčkám a mám méně času o tom přemýšlet. K tomu je třeba připočíst, že práci, an niž jsem se velice těšil, mi velice ztěžuje Brahův zeť Tegnagel, jenž žárlivě střeží pověst svého mistra a chce mi zabránit předstoupit před veřejnost s vlastními výzkumy, například s bádáním o Marsu, jež jsem sepsal ve své Astronomia nova. A teď už zase se o Marsu všude hovoří díky Nově, s níž vytváří na obloze dosud nevídaný kvadrát, který si teď troufá vyložit každý, kdo v noci kradmo mrkne na hvězdy. Císař si přeje zvědět, co si má o této konstelaci myslit, zatímco já bych spíše musel sepsat celou knihu, abych vyvrátil všechno to, co bychom so o ní neměli myslet.
Vím, že mým soudům přikládají lidé veliký význam, a proto je nejsem schopen sdostatek obšírně vyložit a odůvodnit. Je potřeba se vystříhat všelikým půtkám, které jsou díky pevným stanoviskům velmi vyostřené. Snažím se každý možný výklad relativizovat a všechny pak převést na nejmenšího společného jmenovatele. V podstatě soudím, že jsem s Vámi jedné mysli, avšak rád bych měl tento svůj názor od Vás potvrzen. Tato konkrétní kostelace je natiolik neobvyklá, že se opakuje pouze zhruba jednou za osm set let. Pro jeden lidský život je to ohromná doba a a proto se rojí spekulace o tom, že se připravuje příchod nějaké vynikajicí osobnosti. To by ale znamenalo přihlížet letu orla očima žáby. Podle hvězdných hodin nemůže být osm set let víc jak pár sekund. Nejde tedy o všednost v každodenním smyslu, avšak v nebeském ano. Zlehčujeme nebeský řád, když ho jen tak beze všeho projikujeme do pozemského světa.
Ona Nova je jistě stálice. Vždy byla na svém místě, nyní ji však vidíme, možná proto, že přijala světlo od jiné hvězdy, nebo nějakým způsobem zdokonalila svou světelnou sílu. Je to tedy zcela přirozený děj, který byl možná vyvolán nebo podnícen konjukcí Jupitera se Saturnem.Tam nahoře totiž nic nefunguje náhodně, ale podle neměnných zákonů, jež jsou vzdáleny jakýmkoli lidským ohledům a vlivům. A právě vůči této lidské posedlosti - totiž číst ve hvězdách - jsou zcela lhostejné. Hvězdám na lidech nezáleží. A tím je zcela vyloučeno, že by z jejich chování nebo proměn jejich stavu bylo možno zcela jisté závěry.
Astrologie, která za nynějších dní opět vzkvétá, mi připadá jako výplod Choré lidské marnivosti. Každý soudí, že ono mohutné nebeské divadlo je tu kvůli němu. Každý myslí nejprve na sebe a až úplně nakonec na hvězdu. Považuji si proto svého povolání astronoma, jehož posedlost se, soudím, ubírá zcela jinými cestami. Mne tedy zajímá změřit vzdálenost k této nově, určit její hmotu, vyložit její blikání, popsat její postupně ubývající světelnost a sledovat její chování, až se od ní Saturn, Jupiter a Mars opět vzdálí. Tím se kochá můj matematický duch. To mám namísto toho, jen protože mě císař ustanovil za veřejného proroka, svědčit o pádu Turecké říše, což by se císaři velice líbilo, o příchodu vykupitele, jehož se císař děsí, o obrácení Ameriky, což je císaři lhostejno, nebo o obecném útěku z Evropy do Nového světa, což by císaře naplnilo sveřelým zadostiučiněním, beno jednoduše o posledním soudu, před nějž by mohl předstoupit v celé své císařské důstojnosti?
Opravdu: Kdykoli přemítám o krásném nebeském uspořádání a pokouším se ho probádat, zjišťuje při tom, jak jedno je s druhým tam skloubeno a jedno z druhého vyplývá, vždy mi je, jako bych četl nějaké božské poselství, ale ne napsané lidskými literami, ale vtištěné do samého světa jako je čára života vtištěna do lidské ruky. A to poselství zní: Člověče, usiluj ze vší své mysli pochopit všechna tato malá i veliká tajemství,. Ale tak, jako se chytí za rohy vůl nebo kozel za bradu. Toto pochopení znamená získat podíl na harmonii, kterou člověk neustále narušuje.
Dobře, když ta divuplná hvězda přinutí lidi jít do sebe. A dobře lidem, kteří se nemusejí ničeho obávat, až zazní polnice Posledního soudu, ať již to bude kdykoli. to, co chtěl Bůh lidem říci, zpřístupnil už před dávnem v kosmu. Žádná hvězda k tomu ani čárku nepřidá. Ach to neustálé čekání na zázrak! Přitom nám již bylo zjeveno vše, i když jsme z toho sotvaco správně poznali a ještě méně jsme toho naplnili.—
Zpráva
o nepravém carovi, jenž ponoukán Jezuity, se chystá dobýt Moskvu
Zprávy o podivuhodných událostech pozbývají na věrohodnosti tím více, čím déle meškají. U jednoho či druhého jejich fantazie ráda přikrášlí novinku, ať již díky gustu vypravěče nebo s předchozím úmyslem sklidit potlesk nebo docílit jiného záměru. O to více to platí, jde-li o země, jež stále halí tajemství, neboť se ostatním uzavírají, jak je tomu obzvláště v případě Ruska. Proto by slušelo důkladně přezkoumat zprávu, že údajně právoplatný car, jménem Dimitrij překročil před několika měsíci s vojskem u Kyjeva Dněpr, aby z moskevského trůnu svrhl údajného uzurpátora Borise Godunova. Navíc zpráva uvádí takové neuvěřitelné podrobnosti, že ji sdělujeme pouze s určitou výhradou.
Jisto je, že v Rusku za vlády Borise Godunova vládne povážlivá nespokojenost. Neúroda v posledních čtyřech letech vedla v mnohých částech země k hladomoru, který přičítají carovi k tíži. V lidu plném pověr se tak živí pochybnost o tom, zda Godunov vládne právem a z boží milosti. Je také jisté že polský král Zikmund je po ztrátě Švédska pod tlakem svých jezuitských poradců, kteří na něj mají veliký vliv, aby do lůna katolické víry přivedl Rusko. A protože nedávno uzavřel na dvacet let mír carem Borisem, hledaly se způsoby, jak tohoto cíle, jenž i papeži leží na srdci, dosáhnout bez války mezi Polskem a Ruskem, k níž se Zikmud po svém selhání ve Švédsku vůbec necítí hotov.
Myšlenka prostě vzkřísit posledního legitimní syna cara Ivana, Dimitrije, vypadá jako bláznovství. Onen Dimitrij se prý podle Godunova sám podřezal, pravděpodobnější ovšem je, že to učinil nějaký Godunovův věrný služebník. A nyní tomu má být tak, že Dimitrij unikl podivuhodným způsobem z Ugliče, kde ho tehdy drželi s matkou ve vyhnanství a objevil se v Polsku. Jakmile se pověst o tom rozšířil, požadoval car Boris vydání onoho podvodníka, jenž byl zběhlým mnichem. A nikdo nežli Boris Godunov si nemohl být jistější, že Dimitrij již není mezi živými.
To ale bylo odmítnuto. Místo toho se toho chvástavého padoucha ujal Sandoměřský vojvoda, pan Mniszek. S tichým souhlasem královského dvora rozšířili Jezuité zprávu, že neklamná tělesná znamení svědčí ve prospěch pravosti oné zázračné zprávy. Onen znovuoživený Dimitrij má totiž pravou ruku poněkud delší nežli levou a na čele poblíž pravého ucha má bradavici. Sice o pravém Dimitrijovi nikdo nic podobného neslyšel, ale postačilo to, aby to legitimovalo Dimitrije nepravého. A když se v Polsku pomocí zvědů ujistili , že v Rusku je tato legenda přijímána lidem s vírou, ba že nespokojenci spojují své naděje s návratem právoplatného cara Dimitrije, byly přípravy k provedené smělého plánu hotovy. Král Zikmund přijal na Krakovském hradě s velkou nádherou "Démetria, knížete Moskevského" a slavnostně mu přislíbil, že mu bude nápomocen ve znovuzískání trůnu.
Proto také poskytl král Zikmund Sandoměřskému vojvodovi volnost. Pan Mniszek, na jehož zemi se již počaly shromažďovat houfce dobrodruhů z Nemanic doufající ve snadnou kořist, uzavřel s Dimitrijem, v podstatě ošklivým, ale šikovným a sebejistým chlapíkem tajnou dohodu, která mu měla zajistit jeho výhody: Ad 1 - článek diktovaný Jezuity - car Dimitrij se zaváže, že se ruský národ odřekne pravoslavné víry a vrátí se do lůna všespasitelné katolické církve; ad 2 si má Dimitrij ihned po získání trůnu vzít za ženu Mniszkovu dceru Marinu; ad 3 nový car též panu Mniszkovi též neprodleně proplatí značné dlužné částky; ad 4 Marina dostane dědičným údělem území Velikého Novgorodu a Pskova; ad 5 země Smolenská a Severská připadnou panu Mniszkovi; ad 6 další území připadnou podle přání polskému králi. Tak si rozdělili kůži ruského medvěda, ještě než padl prvý výstřel.
Jakmile překročil Dimitrij se svým shromážděným vojskem Dněpr, pocítil příliv kozáků, kteří jsou vždy pro jakékoli válečné dobrodružství. Po cestě do Moskvy však utržil citelnou porážku a má se za to, že při svém útěku se chtěl neúspěšný pretendent vzdát svých nároků a někam zmizet. Mezitím se ovšem podvodníka ujali někteří bojaři využívající nespokojenosti lidu k vlastním plánům a přinutili ho hrát svou roli dále. Co vše z toho ještě vzejde , je v tento okamžik nejasné. Kdo nakonec přelstí koho v tomto válečném dobrodružství, nebo kdo bude oklamaným podvodníkem, nám ukáže až budoucnost.
Na pražském dvoře sledují tyto zprávy stísněně. Císař Rudolf totiž doufal, že přiměje cara Borise ke společné akci proti Turkům. Vyhlídka, že by nyní mělo Polsko, které pomoci proti Turkům odmítá, získat rozhodující vliv na Rusko, jistě hatí císařovi jeho plány. Ovšem na druhé straně císař nemůže vystupovat proti plánům na obrácení Ruska. Ovšem sjednocené katolické Polsko a Rusko by musel císař vnímat jako ohrožení.
Tak se dá také pochopit neobvyklá přízeň, jakou císař v posledních dnech zahrnuje perské poselstvo. Perský šach, který trpí v zemi katolické misionáře s blahovůlí přijal císařské zvláštní vyslance, kteří ho chtěli získat k úmluvě proti Turkům. Císař se domnívá že ve spolku s Persií a Ruskem bude moci zničit Tureckou říši. Proto dává perské vyslance v Praze bohatě hostit a poskytl jim několik nezvykle dlouhých audiencí. Když se pak Peršané na rozloučenou vrhli před císařským trůnem na kolena a jeden z nich vztáhl ruku aby políbil císařovu pravou nohu, propukl císař v smích. To bylo poprvé asi za deset let, co viděli císaře veřejně se smát.