Mýtus o Christianu Rosenkreuzovi

14. ledna v Tübingen

Nacházíme se opět v bibliotéce Christopha Besolda. Kromě něj a účastníků první rozmluvy - Davida Magira, Tobiáše Hessa a Daniele Möglinga, uvedl dnes Besold do kruhu mladé učence Wilhelma Bidembacha, Heinricha Wellinga a Johanna Valentina Andreae.  David Magirus s sebou přivedl dva Tübingenské studenty z Rakous, Abrahama  Hölzla a Tobiáše Lansia.

Po pozdravech a všeobecném ujištění, že všichni zachovají o všem vyřčeném naprosté mlčení, Sdělil Magirus, že naléhavé obavy, které nás mimo jiné podnítily k našemu poslednímu setkání, se nenaplnily - Šimon Studion je mimo nebezpečí. Má sice zakázáno cokoli psát a zdržet se veškerých projevů, nicméně požívá vévodské ochrany. Vévoda totiž přečetl rukopis jeho spisu "Naometria" s velkou dychtivostí; maje ho však za natolik nebezpečnou knihu, jež nesmí nikterak přijít do rukou jeho poddaným. Musí tedy nyní Šimon za svou bezpečnost platit mlčením.

Tím ovšem se problémy, jež vedly ke svolání tohoto kruhu, nikterak neumenšují, jen zvýrazňují. a že dva roky uplynuly do nového setkání není znakem nečinnosti nebo, nedejž Bůh, rezignace. Každý ze zúčastněných rozeslal množství listů a hovořil s mnohými lidmi. Nikomu nesešel z očí  vznešený cíl nezbytnosti vyvolat novou všeobecnou reformaci. Sice jsou si všichni toho vědomi, že cesta k ní jest dlouhá a obtížná a často i spletitá. Tu tedy platí cvičit se v rozvaze a trpělivosti.  Mezitím jest radno zvažovat rozličné možnosti , jak postupovat k vytčenému cíli. Dnešní schůzka však slouží k zvláštnímu účelu a je třeba se vystříhat ukvapených rozhodnutí.

Nato navázal Besold na bod z minulé rozpravy, při níž byla předložena otázka zakladatele nového náboženství. Při všech pochybách, které byly právem u této věci vyřčeny, není možno přehlédnout, jak naděje na nového vykupitele přitahují široké kruhy.  Když se právě nyní objevila nová hvězda, kterou nemá za nic jiného nežli zcela obvyklý astronomický úkaz, začaly vpravdě pršet spisy předpovídající příchod Eliáše a počátek blažené tisícileté říše. Lidé přeci stále chtějí, aby zázrak způsobil, co sami nejsou s to, nebo nechtějí vykonat. Na Eliáše je marné čekati.  Lépe je ujmout se nějakého předobrazu, někoho, kdo již chodil po této zemi. Avšak ne jako Boží syn, nebo Prorok, leč takového, jenž se spokojil s lidstvím.

Všem, kdo zde sedí by jistě bylo zadost vzíti kýmsi podobným Giordanu Brunovi, v jehož jménu uzavřeli tento spolek a v jehož duchu žijí a působí. Aby však tento duch byl zachován a rozmnožen, třeba zvolit jiné jméno, nezatížené již dopředu soudem a předsudky, jež žádného protivníka nevyprovokuje jen svým zvukem a poskytne potravu neurčitým touhám a neposkytne žádnou záminku k pronásledování. Toto jméno budiž: Christian Rosenkreuz.

Nato se Andreae a Bidembach chápavě pousmáli, čemu ostatní projevili podivení. Besold však, odmítnuv veškeré otázky a vyzval všechny, aby vyslechli příběh a udělil slovo jednomu z jeho "nejpřičinlivějších studentů", jak pravil, jenž právě summa cum laude dosáhl hodnosti magisterské.

1. KVĚTNA ROKU 1378 se v Praze narodil chlapec, jehož původ je zahalen temnotou. Byl žloutenkovitý, jakoby jej již v lůně matky, jež na mateřském loži skonala, halila zlatá tinktura. Soudilo se, že matku dlouho nepřečká a že smrt mu bude brzy milostiva. Velké pozdvižení, zmatení a tajemství zahalovalo toto zrození, jež se nikterak neumenšilo, když se chlapec překvapivě uzdravil. Mnohem později vyšlo najevo, že chlapec byl synem krásné Židovky a tudíž také v domě jejích rodičů, kde se vše snažili zatajit, nepřijal křest. Jeho otcem nebyl však nikdo menší, nežli císař: Karel IV. z lucemburského rodu, jenž o několik týdnů později  jako dvaašedesátiletý též na Pražském hradě zemřel a nebylo tedy již ruky, jež by v budoucnu levobočka ochraňovala.

Není známo, kde bezejmenný chlapec strávil první svá dětská léta. Nejspíše ho odvedli z města a jeho stopa se ztrácí. Jistě však se nedostal do netečných rukou, k někomu, kdy by nevěděl o jeho původu. Čtyřletého jej přivedli do Želivského premonstrátského kláštera, aby si, když mu již bylo vštípeno umění čisti a psáti v německém a českém jazyce, zdokonalil své vzdělání. Řeholníci, jen povšechně obeznámení s nebývalou vznešeností svého chráněnce a zavázáni mlčením, ho nazvali "filius christianus" a usilovali vychovat z něj dobrého křesťana. Dělal rychlé pokroky, naučil se latinsky , řecky a hebrejsky tak, že v deseti letech četl Bibli  v originále.

A tehdy počal svým vychovatelům kromě radosti působit i starost. Mládenec počal bez jakékoli všetečnosti nebo povýšenosti  velice jasně a bystrozrace rozmlouvat o biblických textech, jež se dle jeho úsudku v latině a řečtině velmi odlišovaly od původního znění. Jak má se člověk, usuzoval, odvolávat doslovně  na slova Písma, jestliže jsou zjevně nesprávná. A jak může člověk nadto tyto nepravosti zvěstovat jako boží slovo, když takto slova božích úst překrucuje. A ještě k tomu nevylučoval, že se tak děje nejen z neznalosti nebo neschopnosti, ale též se zlým úmyslem.

Řeholníci se hrozili takových řečí, avšak opat vyslechl chlapce s vážností. Církev boží byla tehdy v bědném stavu na kusy rozervána, majíc Urbana VI. papeže v Římě a vzdoropapeže Klementa VII. v Avignoně; stádo bylo vrženo v pochybnost, kterého pastýře následovat. A jestliže byla církev takto vydána napospas bojům a zápolení světské moci, oč mocněji by ji ohrozilo, kdy byly otřeseny i její duchovní základy, za něž platila Evangelia.

Opat neměl moci rozptýlit pochyby svého křesťanského synáčka, neboť je sdílel sám. Napomínal ho však, aby raději zanechal takto povážlivého srovnávacího zkoumání Bible a pokusil se vykázat jeho píli jiné cíle. Za odměnu mu přislíbil, obstojí-li při zkouškách, jež mu bude v klášteře vykonat, možnost vykonat pouť do Svaté země, aby v Jeruzalémě, na místě zjevení božího, dospěl k nejvyšší moudrosti.

Ještě šest let trvalo, nežli již nebylo, čeho by se filius christianus mohl v Želivě naučit a on opustil ústraní českých lesů. Poznal ve svém vědomí křehkost křesťanské víry, neboť v něm vyvolala neukojitelnou touhu po zkušenostech a vědění. Opat jej na rozloučenou opásal  pásem s vyšitým nápisem "per crucem ad rosam" jenž měl dvojí význam, a na cestu mu dal jako průvodce již zcestovalého bratra Cypriána.

Roku 1395 dorazili oba cestovatelé na ostrov Cyprus, jenž byl tehdy pod vládou Lusignanů velmi svobodnou zemí. Na Paphu měl filius christianus zážitek, jakoby kvůli němu  Afrodíté, bohyně lásky, poznovu vystupovala nově zrozená z mořské pěny. Zapomněl proto zcela na cíl své cesty a pohřížil se do opojení žádostí, jakoby touha tělesného poznání hleděla dohnat, oč ji doposud předčila touha po poznání ducha. Bratr Cyprianus se snažil marně odvrátit svého chráněnce od scestí, jež měl za jeho zhoubu a nakonec zemřel, ztrápen žalem, že nedokázal splnit své poslání. Tehdy pocítil Christianus vinu a překotně opustil ostrov, neboť přišel čas vystříhat se zlého v ženské lásce. Neodvážil se  bez pokání obrátit své lordy k Jeruzalému, pročež se vydal k Damašku.

Na úmrtním loži mu bratr Cyprián svěřil tajemství jeho původu, což ho uvrhlo v ještě větší bezradnosti. Sotvaže dorazil do Damašku, živého hlavního města mamlúcké říše, na smrt onemocněl. Nikomu není známo, jaké horečnaté obrazy ho provázely na jeho lůžku.  Musely se ho však hluboce dotknout, neboť na ně nikdy nezapomněl a dokázal si je v pozdějších letech v tiché kontemplaci opět vyvolat.  Po týdnech a měsících ho arabské lékařství vrátilo zpět životu. V domě lékaře Abú Hírama, jenž mu, jak později potvrdili služebníci sám vdechl ducha svého  života, se zcela uzdravil a z vděčnosti vůči svému dobrodinci mu začal pomáhat při návštěvách nemocných.  Stále více jím při tom otřásala krátkost lidské existence.  Díky svému jazykovému nadání se "Ibn Džaur", jak ho nazývali, brzy naučil arabsky a prohloubil dokonce lékařské umění svého učitele. 

Avšak čím déle se zabýval léčením Abú Hírama, tím zřetelněji poznával, že se jeho umění vztahuje stejným dílem na léčbu těla, ducha i duše.  Styk s Abú Híramem a s lidmi, které navštěvoval, nebo kteří za ním přicházeli , ho naučil číst v knize přírody, ve které toho nalezl mnohem více nežli ve spisech, jež studoval doposud.  Jeho neutuchající píle mu nakonec umožnila dosáhnout zcela umění Híramova, kterého právě povolali za osobního lékaře vezírova, takže mu s radostí přenechal svou živnost. Za několik let nato Ibn Džaurova proslulost přesáhla hranice Damašku, takže  hrdě nosil svou posměšnou přezdívku nevěřícího. Ovšem právě proto jej začali mimo veškerou snášenlivost, jež jinak vládla v mamlúcké říši v otázkách víry, vytrvale nutit přihlásit se k víře Koránu. A právě tehdy dorazila do Damašku zpráva, že mongolský chán Timur s obrovskou krutostí poplenil islámská království v Indii.

Ibn Džaur přečetl Korán a uznal jeho hodnotu. Nemohl mu však přiznat větší váhu nežli Bibli a naopak. Toužil ještě více a hlouběji bádat v knize přírody, z níž poznal teprve pár stránek. To, a  také obavy, že podlehne pokušení slávy, jež stále vzrůstala, ho přimělo ze dne na den opustit Damašek s několika bezcennými věcmi se připojit ke karavaně směřující do Arabské pouště.  Doufal, že dojde do bájného města, jež před ním jednou zmínil Abú Híram a kde se každoročně shromažďovali nejučenější a nejosvícenější mudrci celého Orientu k výměně zkušeností, aby dospěli k závěrům obecně platným pro celé lidstvo. Tak po dlouhém čase dospěl roku 1406 do Damkaru.

Sotva pár kroků učinil Ibn Džaur v úzkých uličkách tohoto města, jež se podobalo velkému , zvláštně poskládanému domu, když ho zatahal za rukáv jakýsi chlapec a s úsměvem mu naznačil, aby ho následoval. S podivem, nerozhodně ho následoval, nevěda , kam by jinam obrátil své kroky, a čekaje, že ho snad zavede někam, kdy by mu nabídli přístřeší.  Bez ohledu na chlapcovo kouzlo si nehodlal zvolit ten nejlepší ani ten nejhorší nocleh a proto byl velice udiven, když ho podkovovitou bránou zavedl do přenádherné zahrady, v níž tryskaly pro příchozího na první pohled nesčetné prameny. Ibn Džaur se nemohl vynadívat na zářivé květy, jejichž vůně opájela a na stříbrná jezírka s vodotrysky, jejichž bublání těšilo jeho sluch, takže ho musel chlapec mocně zatahat za rukáv, aby ho přiměl jíti dále. O chvíli později vstoupil Ibn Džaur do mramorového pavilonu, kde k němu hned přistoupil bělovlasý stařec a hbitě ho přivítal laskavými slovy a sdělil mu, že ho již čekal.

Zaražen tímto přivítáním - protože nikomu neřekl o svém náhlém rozhodnutí cestovat do Damkaru - se Ibn Džaur posadil po bok starci. Zůstal u něj po čtyři léta. Jeho hostitel jej zasvětil do tajemství čísel a magických čtverců; naučil jej zákonům geometrie a geografie, poučil ho o astronomii a hvězdopravectví. V tom všem nahlédl Ibn Džaur, když se mu takto otevřelo plné poznání, neměnnou harmonii, jež nemůže býti jinak nazvána nežli božskou. Zapomínal skoro, že v každodenním životě taková harmonie   málokdy nastává, zračíc se v něm jen jakoby zpovzdálí. Sám pro sebe se rozhodl, každý den s tomto zrcadle zkoumat sám sebe, ač se ještě neodvážil pomyslet na to, že by k tomu měl nabádat všechny lidi.

Konečně počal překládat do latiny staré spisy, jež mu jeho učitel přenechal ke studiu, pojav plán stvořil knihu světa Liber mundi, jež pojme vše, co lidé mohou zvědět o veškerenstvu.  Pochopil nekonečnost vesmíru a dokázal toto poznání snést. Nakonec se Ibn Džaur rozpomněl, že  hodlal vlastně v Damkaru navštívit  shromáždění nejslavnějších mudrců Orientu a zeptal se naň svého hostitele, jehož jméno bylo  Abú al-Biruní. Ten se usmálo tomu, že to Ibn Džaura napadlo až tak pozdě, avšak poznal v tom známku toho, že se po uspokojení z dosaženého poznání v srdci opět probudil nepokoj.  Poradil svému hostu, aby odcestoval do Alexandrie a s doporučeními ho  , vyrážejícího slova díků, srdečně propustil.

Roku 1410 dospěl Ibn Džaur do Alexandrie, kde se ho velmi dotkla zpráva přinesená námořníky - že totiž byl kurfiřty zvolen za císaře  Zikmund, legitimní syn Karla IV, mladší bratr Václava, jenž kraloval v Čechách. Když nyní viděl, jak se oba jeho nevlastní bratři  stali nejmocnějšími pány křesťanstva vyvstalo v něm, ve "filio christiano"  pokušení vrátit se a odvolávaje se na svůj původ se podílet na lesku Lucemburského rodu.  Přitahovala jej předavším Praha, jež se díky dobrotivé ruce jeho otce povznesla a rozkvetla ve "zlaté město".  Hodiny proseděl v přístavu, upíraje pohled za plachtami dokud se nerozplynuly na obzoru. Čím by mohl posloužit svým bratřím? A čím by si od něho nechali posloužit? Jistě mečem. Mohl by být krvavým vykonavatelem jejich vůle. Ale stále podezříván, že by z opojení vítězstvím mohl obrátit meč proti nim. Držet moc nad lidmi násilím? To nemůže přinést požehnání. I strašlivého Timura nakonec vzala smrt a jeho ohromná říše se rozpadla. Ibn Džaur nechal plachty rozplynout se na obzoru.

Ale přesto v něm probudil tento záchvat smysl pro dějiny. Zatoužil přečíst si životopis, který osobně sepsal jeho otec, protože ještě žádný německý císař něco podobného neučinil. Nedostal však to dílo a zahloubal se tedy do spisů Egypťana Ibn Haldúna, jenž zemřel teprve před nedávnem. v nich našel nejen neúplatný popis minulých událostí, bez jakýchkoli příkras nebo klamu, ale též snahu objasnit sled událostí a postihnout jejich zákonitost. Ibn Haldúna neoslepil vnější lesk dějin, namísto toho odhalil jejich vnitřní ustrojení a seřízení připomínající matematický hvězdný řád. Ponejprv soudil Ibn Džaur, že chápe , jak se dějiny odvíjejí v neustále stejných rytmech a podobně jako Země se stále otáčejí kolem a kolem.  I veškerý přirozený život se mu zjevil jako koloběh klíčení, rozkvétání zrání, vadnutí a odumírání. Později však od této představy, připomínající dávného hada Úrobora, kdy konec vždy navazuje na začátek, upustil, rozpoznav v dění tajemnou spirálu vzpínající se v kruzích vzhůru, neboť se příběhy neopakují, jsou si jen podobné jako by se v nich nekonečně proměňoval jeden a tentýž vzor.  Zůstalo mu sice skryto , kam tato spirála ústí, ale nahlédl smysl dějin v jejich těsném spojení se smyslem lidského života. Učinil z toho závěr, že o budoucnosti můžeme čerpat poznatky rozpomínáním.

Žádné jiné dějiny se netáhnou tak daleko do minulosti jako dějiny Egypta. Biblické příběhy připadaly Ibn Džaurovi proti nim jako malá epizoda. Již dlouho znal i jiné příběhy o vzniku světa, nežli onen židovský a tudíž i křesťanský. Detaily ho neznepokojovaly, držel se místo toho jejich jádra, v němž se všechny shodují, to jest, že dějiny lidstva se počaly velikým neštěstím a i nadále kráčejí od neštěstí k neštěstí. Takové poznání a neustále vědomí konečnosti lidského bytí by bylo nesnesitelné bez víry v nezničitelnost veškerého života, jaké čerpal z Egyptské knihy mrtvých. A protože v Alexandrii čekal na výroční shromáždění učených nadarmo, vydal se dál na cestu do Fezu.

Při pouti tam  ho přiměly písečné bouře zastavit se na delší čas v jedné oáze. Tam poznal podivuhodného muže, jenž se právě ubíral s karavanou opačným směrem. Jmenoval se Cong-kha-pa a byl z jednoho kláštera v Tibetu. Vyšlo najevo, že je narozen téhož roku jako Ibn Džaur. I jejich životní příběhy byly podivuhodně podobné. Jeden sice vyšel ze srdce Evropy, poháněn bez spočinutí z místa na místo, aby se tam opět vrátil, druhý pak z nitra Asie a opět se tam vracel, avšak v duchovním smyslu si byli tak blízko, že by si byli mohli vyměnit duši. Jejich duševní pochody byly tytéž, což dopomohlo Ibn Džaurovi, aby se naučil umění magie, již Cong-kha-pa ovládal jako nikdo na světě. Využívali každou chvilku, aby si vzájemně doplnili své znalosti, kde ještě vykazovaly nějaké mezery. Ibn Džaur využil své bohaté znalosti bylinkářství a Cong-kha-pa se mu odměnil hlubokým pohledem na svět zvířat. Když bouře ustaly, litovali, že se musí rozejít. Cong-kha-pa však nechtěl již na své cestě do Lhasy déle meškat, neboť tam hodlal započít s velkou reformou lamaismu. a podobný cíl se začínal rýsovat i před Ibn Džaurem.  Neboť k čemu jinam má sloužit všeliké vědění, když ne k proměně světa?

Roku 1415 dospěl Ibn Džaur do Fezu. A jako se často  člověk dozvídá o událostech překvapivě právě v ten okamžik, kdy se k němu upře jeho vnitřní smýšlení, tak se stalo i nyní, neboť se tam dozvěděl o mocném kvasu, v němž se zmítá západní křesťanstvo. Císař Zikmund svolal koncil do Kostnice, aby odstranil nešťastné vícehlavé papežství. Naděje lidu, který bažil po reformě církve v hlavě i v údech, však byly zklamány. Silné reformní hnutí vycházející z Čech se pokusili udupat tím, že upálili jeho mluvčího Jana Husa jako kacíře. Ibn Džaura hluboce rozrušilo, že věrolomnost jeho bratra, který přece zaručil Husovi volný průchod do Kostnice, ho nakonec vydala plamenům. Reforma křesťanstva již měla mučedníka dříve, nežli se dala do pohybu. Jak se asi povede Cong-kha-povi v Tibetu?

 A ve Fezu se konečně stal Ibn Džaur svědkem onoho shromáždění islámských učenců, jež se už dlouho byl snažil zažít. Jako nevěřícímu mu sice byl odepřen přístup do mešity, v níž se porady odbývaly, ale z osobních rozhovorů dokázal leccos vytušit a zavdalo mu to podnět k mnohým úvahám - především když srovnal kostnický koncil s oním shromážděním ve Fezu. Tam šlo nezakrytě o mocenský boj, jen zlehka krytý pláštíkem náboženské horlivosti, zde pak o růst duchovní moci spočívající v nezištném sdílení shromážděných pokladů vědění a daleko přesahující pozemské spory. Setkání s Cong-kha-pou se zde jakoby opakovalo, ale ve větším měřítku a na kompetentnější úrovni. Jeden z účastníků naznačil Ibn Džaurovi, že shromáždění je schopno vyvinout duchovní energii, jež dokáže život na Zemi proměnit. Tato energie se přímo dotýká sféry boží prozřetelnosti a proto se rozhoduje k činu teprve až je dotčena jejím impulsem.

Ale nyní se již Ibn Džaur nezdržoval déle v říši Muslimů, které mu v dětství označovali za ďábly. Vydal se do Cordóby, kde se kdysi mohl neomezeně rozvíjet a vzkvétat křesťanský, židovský i arabský duch. Tam sbíral pohozená semínka scholastiky, kabaly, alchymie. Avšak ta se již neprobudila k veřejnému životu před očima všech, přinášela plody jen  v tajnosti. Nakonec se Ibn Džaur odebral do Toleda, kde konečně přijal jméno Christian Rosenkreuz, jímž vyjádřil nejen tajemství své osoby, ale i své poslání.  Vyložil si totiž výrok, který mu dal na rozloučenou s sebou opat z Čech jako světelnou rosu (ros lucis=crucis) světového poznání, a také tak, že utrpením na kříži se teprve odkrývá rosa pravdy, která je uložena křesťanům jako cíl, který mají hledat a není jim vložena do kolébky. Vyvodil z toho, že každý učitel a mistr duchovního života musí být sám svým vykupitelem; Ježíš z Nazareta byl toho pouze příkladem.

Když jednou tuto myšlenku vyslovil před jedním vysoce postaveným duchovním, jehož si hodlal naklonit, pohrozil mu onen svatou inkvizicí a dal mu na srozuměnou, aby ihned opustil Toledo. Christian Rosenkreuz, jenž si dosud  nezvykl na španělskou intoleranci, si uvědomil svou nerozvážnost - vždyť Jana Husa odsoudili za mnohem menší odchylky od učení církve - a uprchl. Ve svých čtyřiceti letech táhl bez domova zeměmi  Evropy, jako by i jeho schvátil onen nevysvětlitelný tanec, který tehdy propukal všude po ulicích měst i vesnic. Jeho vznešené myšlenky narážely na zeď skutečnosti a vířily v kruhu stejně jako lidé kolem něj.

Zemi ale nestíhal jen tanec smrti. V Čechách se provalil hněv lidu a volal po pomstě za zabití Jan Husa. V Praze pronikli vzbouřenci na radnici a svrhli z okna věže radní i s písaři. Dvanáct lidí se roztříštilo kamení dlažby. A kdo byl ještě živý, toho dobíjeli halapartnami. Christian Rosenkreuz se zachvěl, když zjistil, že vzbouřence vedl uprchlý mnich Jan, jehož zvali Želivským podle kláštera odkud zběhl.  Má to snad být další popud, vedle těch jež mu již poskytlo setkání s Cong-kha-pou, případ Husův a věrolomnost jeho nevlastního bratra císaře Zikmunda? A což hned vzápětí nenásledovala jako další osudové poselství zpráva o smrti jeho nevlastního bratra, českého krále Václava, jenž se zalkl v bezmocné zlosti nad vzpourou - pokud ho ovšem neodstranili v nastalé panice jeho vlastní dvořané.

Jaký je to svět? Christian Rosenkreuz před ním prchal. Prchal tehdy, když táhly do Čech křesťanské křižácké hordy, aby vyplenily Adamity, Tábority, Utrakvisty a Husity, jako by byli ďábelštější a zhoubnější než sami Mamlúci a Turci. Křesťané se zabývali vyhlazováním myšlenek a lidí ještě nelítostněji, nežli ten nejkrvavější mongolský chán. Osm let bloudil zoufale světem. Patero křižáckých vojsk bylo mezitím v Čechách poraženo a vyhnáno ze země.  Císař Zikmund, který si přivlastnil českou korunu byl jí prohlášen za nehodna a zahrnut posměchem a spíláním. A čeho se Svatá říše Římská německého národa ještě více hrozila, nežli naplno se rozhořevšího kacířství - v Čechách plály plameny revoluce a ohnivé moře se hrozilo přelít přes jeho hranice. Svobodná republika Česká! Před tím se Evropa třásla.

Až do roku 1427 trvalo, nežli se Christian Rosenkreuz rozhodl někde usadit. Čítal nyní svého života sedmkrát sedm let a za své působiště si zvolil Norimberk. Město se právě vykoupilo z vlády purkrabích a vzkvétalo. Tam byl Christian Rosenkreuz sdostatek blízko své české vlasti, v níž stále zuřily boje, takže se mohl dovídat rychle veškeré noviny oněch převratných časů a přitom  i sdostatek daleko, aby do nich nebyl vtažen. To mu bylo upokojením, ale také ho to tížilo - cenil si totiž myšlenek, za které se tak udatně bili Češi, lekal se však toho, když pro ně má být tasen meč. Onoho Jana Želivského již mezitím odpravili, ale to nebylo to, co jej vyděsilo, ale pokusy potlačit duchovní převahu mocí a násilím, čímž se ovšem v bludném kruhu vyvolá vždy jen další násilí.

Dal si dle vlastního návrhu vystavět v Norimberku dům, jakému nebylo rovno, a pohřbil se v něm před světem. Především se v onen čas věnoval hudbě, jako by tím více bylo třeba prohloubit studium harmonie, čím více přibývalo před hradbami města chaosu. Divoké hordy husitů rovněž přitáhly až před město a to si muselo již napodruhé  vykoupit svou svobodu a bezpečnost měšťanů. Hohenzollern, který vedl vyjednávání navíc přislíbil toto: Norimberk se stane dějištěm  reformního koncilu, jenž ukončí sváry.  Ale papež tuto myšlenku zavrhl, císař slib popřel a Hohenzollernové jej porušili. Válka se nespoutaně šířila dále, nesouc s sebou už jen zmar, loupež a vraždu. Tehdy ke Christianu Rosenkreuzovi dorazili  tři bratři z Želivského premonstrátského kláštera a zpravili ho o  představitelích revolučního tábora, z nichž  Jan platil za nejradikálnějšího, Žižka za nejmocnějšího válečníka a Prokop za nejmoudřejšího. Ale Jana sprovodil ze světa meč katův, Žižku mor a Prokopa zahubí nesvár. Neboť neprozíraví, jako byl Jan, a slepí, jako byl Žižka, jakmile pominulo vnější ohrožení, vrhli se Čechové zmítající se mezi různými tvrzeními a fanaticky podporující vzájemně neslučitelné a popírající se  články víry, jeden na druhého, nacházejíce cestu k jednotě pouze v okamžicích nejvyšší nouze.

I přišlo Christianu Rosenkreuzovi, že je na čase, chopit se dřívějšího plánu na všeobecnou reformaci a založit tajné bratrstvo, jež by ji připravovalo. Vybral si k tomu ještě další uprchlíky z Čech, z těch kteří zaklepali na jeho dveře, takže  k sobě shromáždil sedm bratří. Pět let zapisovali do knihy vědění všechno pravdivé a obecně sdílené vědění lidstva. Poté si uložili krátkou a jednoduchou řeholi: 1. Zavázali se sloužit všem lidem bez rozdílu a bez nároku na odměnu v jejich tělesných a duševních potřebách. 2. Zavázali se vystupovat mezi lidmi nenápadně a nevyzradit nikomu tajemství řádu. 3. Zavázali se setkávat se každoročně v tutéž hodinu a na tomtéž místě a sdělovat si své zkušenosti a přijímat nové příkazy. 4. Zavázali se, že když budou cítit svůj konec, každý vyvolí a  zasvětí místo sebe svého nástupce. 5. Zavázali se, že bude jejich znamením - ovšem tajným - kříž s růžemi. 6. Zavázali se své bratrstvo udržovat v tajnosti za života Christiana Rosenkreuze a ještě 120 let po jeho smrti.

A když roku 1435 skončily po dvaceti letech husitské války všeobecným vyčerpáním a když se Čechy propadly do letargie, když zemřel král Zikmund a jím pro císařský trůn vymřel rod Lucemburků, když se svobodný stát zhroutil a lid  svou nabytou vládu vrátil do rukou kněží a knížat; když se již definitivně a na věky vnitřně rozpadla sice navenek násilím udržovaná jednota  křesťanské víry - tehdy vyšli bratři Christiana Rosenkreuze na svou pouť po všech zemích světa. Na Nový rok se vždy shromažďovali v Norimberku ve sklepení domu Christiana Rosenkreuze, jež nazvali "síní grálu", a skládali účty. Tak činili po sedmkrát sedm let.

Když se Christian Rosenkreuz chystal ve 106. roce svého života na smrt, viděl již zrát plody svého úsilí.  Rozhodl se rozmnožit počet členů bratrstva na sedmkrát sedm a nejhodnějšího mezi nimi zvolil za budoucího vůdce řádu. Na tajném místě si dal pod zemí zřídit hrobku, k níž vedly schodu. Vchod uzavírala mramorová deska s nápisem "Post CXX annos patebo". V ní pochovali bratři svého vůdce, když jeho duch opustil tělo jako stříbrný obláček ulétající pryč, což všichni bratři viděli. Místo neoznačovalo žádné znamení ani ozdoba. Bratři zakryli místo trávou, že by ani znalému nebylo snadno hrob najít. Tak skryli hrob Christiana Rosenkreuze před nepovolanými lépe, nežli byly ukryty sarkofágy faraónů.

To se událo roku 1485. A právě vloni, přesně na den a hodinu, jak předpovídal nápis - po objevení nové zázračné hvězdy, byl hrob otevřen! O bratrstvu a řádu Christiana Rosenkreuze za posledních 120 let nikdo nic neslyšel. Přesto byla jména všech bratří zapsána v knize, kterou nyní zanesli do hrobu. A skvěla se v ní přeslavná jména. Vskutku každý z bratří byl svítilnou ducha! Společně odsunuli mohutnou bronzovou desku ze žulového tesaného sarkofágu. A podle očekávání nalezli tělo Christiana Rosenkreuze neporušeno.  Vyzvedli je z hrobu a vynesli ven do hvězdné noci, kde se okamžitě rozpadlo na prach, a tak je svěřili větru. Z hrobu však odnesli  nejprve knihu vědění, neboť k ní chtěli připojit další svazky, a rozvinuli pergamen, který sám Christian Rosenkreuz držel v ruce.  A stálo v něm psáno, že nyní nastal čas všeobecné reformace světa. Na dalších 120 let budou bratří Christiana Rosenkreuze zproštěni vynuceného utajení a místo toho  budou mít za úkol veřejně vystupovat, mluvit, psát. a jednat. Též mají rozmnožit své řady, co jen to půjde a jen nepostačitelnost umění, vědění, neb mravů má být v tom zábranou. A též se nemají bratří zdráhat díky své duchovní převaze moc získat moc a vykonávat ji, avšak nemají tak činit k vlastnímu prospěchu anebo násilím. Jejich cílem budiž usilovat o takový světový řád, jenž vzejde z porady moudrých.  Každý národ na zemi má právo být zastoupen v této radě a mít tam svůj hlas, pokud jeho představitel skutečně ztělesňuje summu veškerého vědění svého národa. Této radě se musí podřídit každý papež, císař i kalif.  Její duchovní moc rovněž dokáže odolat jakékoli ozbrojené moci a jakémukoli násilí.  Až bude tento sbor vytvořen, nastane tisíciletá říše pokoje. "Tedy vzhůru, bratři", končil pergamen, "k práci pro záchranu Země!"

MAGIRUS: Summa cum laude.

WELLING: Mnoho toho přečetl.

BIDEMBACH: A mnoho toho pochopil.

HESS: Abychom začali od konce: Pochybuji, že tvá rada moudrých zachrání Zemi. Taková myšlenka mi přijde velmi odtažitá.

BESOLD: Ale není nová! Už Mikuláš Kusánský si přál sněm veškerých náboženství světa a hájil přesvědčení, že určitý počet mudrců ze všech náboženství by se měl dohodnout na věčném smíření mezi nimi, jež by se stalo základem obecného celosvětového míru.

MÖGLING: A už před dvěma sty lety to byl jen nádherný sen. Dnes se mi to jeví naprosto nepředstavitelné.

BIDEMBACH: Ale to přece nic nemění na tom, že je to myšlenka správná! Budiž třeba neuskutečnitelná, my přesto musíme usilovat o neuskutečnitelné, chceme-li vůbec něčeho dosáhnout.

MAGIRUS: Pomalu, pomalu. Christoph nám chtěl jen představit zakladatele nového náboženství nebo řádu a náš mladý přítel Andreae se toho úkolu zhostil s velikou představivostí a pílí. Přesvědčila nás však tato postava? Může působit přesvědčivě na ostatní?

HESS: Není mi zcela jasné, jakého náboženství je tento Rosenkreuz zakladatelem.

BESOLD: Však také to není nové náboženství. Je to něco, co překonává veškerá náboženství. Je to generální reformace a on je její ústřední postavou.

MÖGLING: To však tedy znamená, že nežli bude možno svolat onen sněm všech náboženství Mikuláše z Kusy, bude nutno překonat vzájemné rozpory uvnitř křesťanstva.

HÖLZEL: A tady je zakopaný pes. Odvoláváme se na Mikuláše z Kusy, ale také bychom mohli citovat Juliána Apostatu ze 4.století, který už tehdy prohlásil, že není zběsilejších a lidem nebezpečnějších bestií, nežli jsou křesťané ve vztahu  vůči svým bratřím ve víře. a na tom se dodnes nic nezměnilo. Husitské války jsou dobrý příklad, ale ani první ani poslední. Hus také nebyl prvním a Bruno posledním mučedníkem v odporu proti církvi, která udělal z křesťanů onu divou smečku.

MÖGLING: Mají se tedy  pro dobro křesťanstva veškeré církve zrušit?

HESS: Dobře by tomu tak bylo.

MAGIRUS: Ale nebylo by to možné bez násilí, jež Rosenkreuz výslovně odsuzuje.

HESS: Neboť bere Ježíše vážně a ne jen jako panáka a strašidlo.

MAGIRUS: Já jsem Rosenkreuzovu poslání rozuměl spíše tak, že činí církve nadbytečnými.

MÖGLING: Také ochromuje jejich bezbřehé násilí a světskou hrůzovládu.

BESOLD: Tím však nezasáhnete pouze církev. Církve využívají ramene světské moci a veřejně se k tomu přiznávají, ovšem i knížata používají autoritu církve k upevnění své moci. Stavíte-li se proti hrůzovládě církve, jste tím i proti vládě králů a císaře.

LANSIUS: Myslím, že i proto poukázal Andreae zcela vědomě i na český příklad. To mám za dobré. Kdo opravdu chce generální reformaci, musí chtít i převrat poměrů.

WELLING: To povede k nové selské válce.

MAGIRUS: Musí však každá převratná změna vést k válce? Toho se jistě Luther bál a hrozil. Avšak nepostačí provést duchovní převrat?

MÖGLING: To je jen sebeklam. Nemůžeme si myslet: Tak je to správně a pak pokrčit rameny a nechat vše na pokoji.

HESS: Ale právě můžeme. Velicí mužové myšlenky povětšinou vůbec sami nejednají a už vůbec se nestarají o následky a působení svých myšlenek. Kdo jsou mužové činu, ti pak se nestarají o myšlenky, jen skutek pro ně platí.

ANDREAE: Nevím, proč zde všichni hovoříte o novém převratu nebo revoluci. Což Christiánu Rosenkreuzovi nejde především o toleranci?

HESS: Jakoby myšlenka tolerance neznamenala převrat!

MÖGLING:  Církev, jaká nyní je,  se nikdy nespokojí s tím, nebude-li člověk proti ní; musí být pro ni.

HESS: A nikoli jen povrchním vyznáním a činy, ale také pevný ve víře a s předepsanými myšlenkami.

WELLING: Zda už budou i myšlenky řídit?

MÖGLING: Zpovědníci tak činí a inkvizice se o to pokouší.

BIDEMBACH: Tak vida, že převratná myšlenka se sama stává skutkem.

BESOLD: A ještě navíc by zde mělo být bratrstvo tyto myšlenky rozšiřující a sloužící jako jejich příklad.

WELLING: Bylo už tolik bratrstev, tajných spolků a sekt; a zmohly málo.

HESS: A Jezuité?

WELLING: Měl jsem takové na mysli, co se postavili proti církvi.

LANSIUS:  Ještě dnes uchovávají duchovní dědictví Jana Husa Čeští bratři. Císař je nechává s pokojem. Dokonce je jim příznivě nakloněn, i když to nedává příliš najevo.

BESOLD: Vraťmež se ku Christianu Rosenkreuzovi.  Je-li možno, aby toto jméno a tato myšlenka získaly takový věhlas jako jméno Lutherovo či Kalvínovo; nebo snad i Mohamedovo nebo Ježíšovo?

WELLING: Ježíšovo? To přece nemyslíte vážně?

BESOLD: Zeptejme se na to Andreaeho.

ANDREAE: Ježíš byl ukřižován ve věku 33 let. Co věděl o životě a o tomto světě? Někdy mi připadá, jakoby ani nebyl dospělým mužem, ale zůstal pacholetem. Zachoval si však nezaujatost a nevinnost, génia dětství. Raději bych odevzdal řízení svého osudu do rukou muže bystrého smyslu, jenž ve stálém střetávání s hádankou života a smrti dosáhl alespoň trojnásobného věku.

WELLING: Ježíš byl božím jednorozeným Synem!

MÖGLING: Nebyl jím nic méně ani více nežli kdokoli z nás. Táži se občas, zda Bůh vůbec na své syny pamatuje.

HÖLZEL: Nádherné! Tabula rasa! Toho třeba dosíci, aby lidé zcela zapomněli na vše, čemu doposud věřili. A aby začali opět myslet od začátku, bez předsudků a ve vzájemné tázavé náklonnosti.

BIDEMBACH: Duchovní potopa. A my stlučeme novou Noemovu archu.

HESS: A kdo to byl Noe? (Tu se počali všichni smát.)

MAGIRUS: Ponechme na chvíli Christiana Rosenkreuze stranou. Andreae zde vytvořil podivuhodné Mixtum compositum z Joachima da Fiore, Agrippy z Nettesheimu, Theophrasta von Hohenheim, Giordana Bruna a Šimona Studia. Ta postava má mnoho rysů, které osloví mnoho vnímavých lidí, kdo si dělají starosti o osud světa. Vhodně též zmínil jeho  původ z císařského rodu a spojil jej s objevením zázračné hvězdy. Jestliže chceme skutečně vytvořit zcela novou ústřední postavou generální reformace, lépe bychom to stěží udělali.  Pro mě je tenhle Christian Rosenkreuz symbolem esoterického křesťanství a myšlení otevřeného světu a nespoutaného dogmaty.  Ale, co je důležité, pomněte, že on sám nikdy nekázal ani veřejně nevystupoval. Nevznesl nárok na prorocký úřad jako Mohamed, ani nechtěl být reformátorem ve smyslu Lutherově a božím synem už vůbec ne.  Přebýval skrytě a shromažďoval vědění jako krystal v němž se zhmotňuje pravda, jako jakýsi strážce Grálu, jehož Andreae rovněž zmiňuje, ale ono mystérium dále nepopisuje. Myslím, že postačí ponechat Christiana Rosenkreuze takto v polostínu, nechť si jej každý vysvětlí pro sebe, jak mu bude vhodno. Rozhodujícím však budiž ono bratrstvo, na něž nás chce Andreae přetvořit. To má být činné a my se musíme rozhodnout, zda to tak chceme, a jakým způsobem chceme a můžeme působit.

HESS: Budeme se tedy v budoucnu namísto Giordanistů nazývat Rosikruciány?

MAGIRUS: Působilo by to rozhodně neškodněji. Ale to samo by bylo málo.

MAGIRUS: A jak by mělo vypadat to všeobecné poznávací znamení, o němž Andreae psal?

ANDREAE:  Ondřejský kříž v jehož čtyřech polích bude po růži.

BIDEMBACH: Andreaeho rodový znak! (Opět se všichni zasmáli.)

LANSIUS:  Myslím, že si již nemusíme lámat hlavu, co je třeba nyní učinit. Stále mluvíme o generální reformaci, kterou chceme provést bez generálů. Usilujeme tím o nemožné, abychom dosáhli možného, ale aniž bychom věděli, zde je ono možné skutečně žádoucí. Cítíme se bezmocně, bezradně a přesto nejhlouběji přesvědčeni o tom, že se něco musí stát. Soudíme, sníme o tom a doufáme, že nezůstaneme osamoceni. A skutečně všude narážíme na duchovní spřízněnce, i tam, kde s nimi nijak nepočítáme. Znám takové poměry, jaké panují zde, i odjinud - ze Štýrska, z Čech a z Moravy. A Hölzel vedl podobné rozpravy, jako je tato, také v Korutanech, v Bavorech a v Itálii. Devět nás zde sedí, a to je jistě málo. Ale ve skutečnosti je nás mnohem více. Bratrstvo již existuje a je větší a mocnější, než vůbec tušíme.  Musí si jen uvědomit samo sebe a svou sílu. Svěřme Andreaeho vyprávění tisku a uvidím, co z něho vzejde!

WELLING: Ne tak rychle! Je to potřeba ještě jednou celé větu po větě přezkoumat, abychom tam nenatropili chyby.

BIDEMBACH: K čemu ty okolky, což to neodpovídá celkově tomu , o čem jsme všichni přesvědčeni?

WELLING: Přesto bychom ale měli usilovat o to, abychom dosáhli co nejrozsáhlejší shody.  Já například mám pochybnost o tom, zda je moudré poukazovat na Rosenkreuzův císařský původ. Takové tvrzení by se možná dalo nějakými listinami či jinými důkazy vyvrátit. A tak by jeho postava pozbyla okamžitě veškerou věrohodnost.  Co sluší poetickému textu, nemusí být vždy to nejlepší v politickém manifestu.

BESOLD: Má pravdu. Vyhotovíme nejprve několik opisů a každý pak uplatní své připomínky. Můžete také další opisy postoupit důvěryhodným osobám z vašeho okruhu a podnítit je k tomu, aby vyjádřily svůj názor. Pak vypracujeme konečnou verzi, již dáme tisknout.

BIDEMBACH:  To ale bude trvat dlouho.

HESS: Určeme si tedy lhůtu.

MÖGLING: Můžeme se zachovat jako Andreaeho bratrstvo: napřesrok se setkáme v tentýž den opět zde a každý s sebou přinese své zkušenosti a předloží ostatním své výsledky.

ANDREAE: A to se tak dlouho nebude nic dít?

MÖGLING: Kdo říká, že mezitím složíme ruce v klín?

MAGIRUS: Shledal jsem v Christianu Rosenkreuzovi s úctou muže navýsost odevzdaného a obdařeného trpělivostí ; následujeme jeho příklad. Pracujme tedy nadále v tichostí, a tím usilovněji, když nám nyní Andreae ukázal směr, jak se můžeme v daný čas stát viditelnými. Vyčkejme této chvíle! A připravujme ji!

předchozí část:        andresius.pise.cz/347-dopis-97-zprava-o-nepravem-carovi.html

násedující část:      andresius.pise.cz/349-dopis-98-99.html