Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
v květnu
Milý příteli,
spisy se vrší na hromadu! Jako by naše Fama byla jarním deštíkem, po němž všude raší květy. Některé jsou velmi neobyčejné, některé šeredně páchnou a některé voní docela příjemně; tak či tak - ona plnost budí mohutný dojem. Čekali jsme něco takového? Snad. Co z toho vznikne? To nikdo neví. Jako knihkupec se mohu těšit na kvetoucí obchod. Jako Rosikrucián se ptám, nebylo-li by lépe i nadále působit vskrytu. Jednoho až zaskočí, kdo všechno se vydává za našeho bratra! Dilbaum podnikl leccos, aby nevznikala nedorozumění, ale marně. Zdá se mi, jako by nejrůznější duchové i ztřeštěnci jenjen čekali na naši výzvu, aby počali v celých zástupek proudit k růžovému kříži. To, co se z toho dá přinejlepším vyvodit, je všeobecná touha po reformaci, to jest po pokračování a dokončení reformace, čili po generální reformaci. Ale jak je možno tento tak mocně s na povrch deroucí proud směřovat k tomu nejlepšímu?
Chtěl bych ti předložit přehled nejrůznějších odpovědí. Úplně nejvíc listů, epištol a letáků, jež kolují, nepochází od korunovaných hlav ani od učenců, ale od zběhlých čtenářů, kteří nás považují za alchymisty, a baží po receptech, jak se dělá zlato, jak zaříkávat duchy, jak zázračně uzdravovat a také s podobným čarodějstvím sami přicházejí. Jedni se cítí zhloubi poctěni, že se Rosikruciáni snížili, aby pozvali další k účasti na svých dosud pečlivě skrývaných tajemstvích, jiní se mocně dožadují přijetí mezi nás, jako by sami byli již dávno přišli na kámen mudrců. Při čtení těchto listů mi připadá, jako bychom se byli v samém jádře dotkli stojatých vod pověry a rozjitřili je, takže nyní kypí a pění. Jakým způsobem je jim možno znovu postavit hráz?
A pak třeba čteme dojemné řádky jistého mladého šlechtice, který v nich popisuje celý svůj život a nepřeje si "nic usilovněji, nežli hovořit s pány bratry, naučit se od nich skrytému umění aby jimi mohl sloužit Bohu i bližním a s Vámi v plném poznání a moudrosti završit a dovést ku konci svůj život". Podepisuje se M.H. a jeho přítel J.J. mu v tom přizvukuje. Udává, že mu dal Famu přečíst jeho přítel lékař a že se k nim přidružil též jistý čestný politicus, jenž se také chce k řádu přidat. Tolik dobré vůle se probudilo k životu! Jaký máme zaujmout postoj vůči tak upřímné snaze?
Jiný medicus - páni lékaři se zdají být našimi nejpilnějšími čtenáři - soudí, že se Rosikruciáni ve věku Antikrista opět dovolávají samého Boha. Označuje se I.B.P. a věří, že náš "filosofický svazek", může být zpočátku vyhrazen jen nemnohým. To považuji za moudré, ale je poměrně hodně těch, kteří by k takovému kruhu chtěli patřit.
Dopisy bývají zpravidla podepsány iniciálami, aby to odesilateli zaručilo anonymitu. Jistě jsou si všichni dobře vědomi nebezpečnosti bratrstva i jeho možného ohrožení. A když se občas - jako se náhodou podařilo mně na základě informace od jednoho tiskaře - podaří dešifrovat zkratku - v mém případě G.A.D. jakožto Gotthardus Artusius Dantiscanus - bývá i toto jméno pseudonymem. Překvapilo mě, že se nejen mnoho pisatelů uchází o přijetí do řádu, nebo přinejmenším usiluje o kontakt s ním, ale že se jejich skoro stejné množství přímo jako rosikruciáni označuje a vydává za členy bratrstva. Zjevně nikdo nepochybuje o existenciFraternitatis rosae crucis. Někteří se odvolávají na nebeská zjevení, jež vystoupení takového bratrstva již dlouho ohlašovala, jiní považuji rosikruciány za posly Eliáše Artisty a dodávají jim odvahy, aby započali s generální reformací umění a věd.
Ze všeho vysvítá, že záměr generální reformace berou všichni seriózní pisatelé vážně. Andreaeho záměr zironizovat Famu připojeným Boccaliniho textem vyšel zcela naprázdno. Lidé onu satiru vůbec nepochopili, ale selhání antických mudrců při pokusech o nápravu tohoto světa přijali spíše jako popud k tomu se tohoto nutného úkolu konečně zhostit. I apel na jednotlivce k jejich osobní proměně, jak ji chápe Andreae, došel jen nemnohým. Na druhé straně vyznívají všechny dosud shromážděné hlasy silně protipapežsky. Mnohé vítají bratrstvo jakožto mocného protivníka Jezuitů a už jen proto do něj chtějí vstoupit.
Nejvíce se mne dotýkají četná osobní vyznání svědčící o niterné důvěře v cíle a možnosti bratrstva. Vůči těmto lidem se cítím téměř jako podvodník. Otevírají široký a hluboký vhled do nouze naší doby. Od nás se čeká, že ji dokážeme změnit, ale přitom jsme v ní až po uši a skoro bezmocní. U vědomí takových nároků by člověk snadno klesl na mysli. Ale právě to už nemůžeme - nesmíme.—
Časy jsou zlé, jen co je pravda. A kdo by nenaslouchal tomu, jenž slibuje lepší příští? Někdo takový ovšem nesmí nosit jména jako Maier nebo Schulze. To by mohl své pitomosti do světa vytrubovat každý. Ani takový Ezechiel Meth by nemohl ostatní jen tak opíjet rohlíkem. Pojmenoval se tedy "Veliký kníže Michael". V Německu není o veliká knížata teď právě nouze. Ale žádné z nich neodpovídá tolik lidovému gustu. Proto k němu z Drážďan a Lipska a dalších míst horního Saska proudí lid v davech.
Začne obvykle silnými slovy proti "šejdířským loupežníkům, šibeničníkům, kapsářům, taškářům a odřezávač měšců, vydřiduchům, smrdutým lichvářům, blábolilům, břichopasům a jiným hanebným ptáčkům" a lid mu hlasitě přizvukuje. Vždyť opravdu je mince všude stále horší, chudí chudnou a bohatí bohatnou, nemluvě o nenasytné hamižnosti duchovní i světské vrchnosti. A "Veliký kníže Michael" pak všechny ujistí že každý může, ba musí ještě za života zažít na vlastním těle radost věčného života, neboť jinak by nebylo zmrtvýchvstání a věčného života duše. A basta. Ale podle kněžského naučení se mají všichni ubozí hříšníci srdnatě smířit s nejistotou tohoto pozemského slzavého údolí, pročež jim mluví o slastech věčné blaženosti. To všechno však "Velký kníže Michael" prohlašuje za klam a mam. Když označil i luterský křest a přijímání za kouzelnický trik, vykázali ho ze země, čímž z toho vlastně vyvázl bez následků. Mohli si v klidu odvést své stádečko do bezpečí a ve skrytu se s ním těšit z radostí věčného života, zatímco jeho opuštěná obec se musí protentokrát spokojit opět jen s nadějí na onen svět.
V Norimberku způsobil poprask jistý Philipp Ziegler, když se nazval "Origenem z boží milosti, vyvoleným a korunovaným králem Jeruzaléma, Šíla, Josefa a Davida, bratrem růžového kříže, nejvyšším a nepřemožitelným žezlem krále na Siónu". Vůči takovému majestátu, před nímž bledne i "Veliký kníže Michael" nemohl zůstat lid netečný. Ale museli vyslechnout tvrdá slova, neboť "Origenes z boží milosti" vidí veškeré lidstvo ponořeno do žumpy hříchů, z níž je může vysvobodit jedině generální reformace v hlavě i údech. Pokud se ji nepodaří provést ještě nyní , na poslední chvíli, musí křesťanstvo upadnout nevyhnutelně do strašných válek a nalézt v nich záhubu. Origenes se nabídl, že když ho budou lidé následovat, obnoví původní Kristovo království, obrátí křesťany a sjednotí je s Židy a pohany. O tom však nechtěla městská rada v Norimberku ani slyšet a naznačila Zieglerovi, aby si hledal své stoupence jinde. Vůči tomu se vzbouřil avšak odtáhl, když mu pohrozili, že v mu v nejhorším ukáží , kde nechal tesař díru. Tak se stáhl do Fürthu, kde nalezl spoustu přívrženců.
Kdyby se někdo divil, že takové řeči nevedou rovnou na hranici, měl by si uvědomit, že se to v současnosti natolik hemží proroky, že by na ně brzy nestačilo dříví. Navíc se všude rojí takoví, co se prohlašují za rosikruciány a zázračně uzdravují právě tak jako náš Pán a Spasitel. A protože bezradní lidé dávno už nevěří tomu, co slyší z kazatelny, rádi se utíkají k prorokům, ať jsou staří nebo noví, praví nebo falešní. A vrchnost se chová do jisté míry shovívavě, neboť proroci odvádějí pozornost lidí od jejich každodenní mizérie. A co kdyby navíc na jejich slovech i něco bylo?—
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část: andresius.pise.cz/...