andresius
OMNIA SPONTE FLUANT, ABSIT VIOLENTIA REBUS
(Jan Ámos Komenský)
Religione sum COR - Catholicus, Orthodoxus et Reformatus (Abraham von Franckenberg)
TIBI DIXIT COR MEUM, EXQUISIVIT TE FACIES MEA; FACIEM TUAM, DOMINE, REQUIRAM! (Ž27,2)
Odchylné a heretické proudy v reformaci (ukázka)
13. duben 2011 | 22.11 |
Na rozdíl od zvířat vybavených pudy, které jim umožňují na určitý typ situací reagovat vždy stejně a neměnně, jsou od nepaměti lidské způsoby jednání rozmanité a lidské myšlení ještě pestřejší. Ani v rámci církve tomu nebylo a není a zřejmě ani nemůže být jinak. Ve všech obdobích církevních dějin se vyskytovaly názory a postoje odchylné od převažujících a centrálních. V období společenský střetů a bouří se tedy dá očekávat názorová pestrost ještě větší než obvykle. Tím více překvapí čtenáře libovolné příručky dějin filosofie nebo dogmatu, že 16.století v nich vypadá téměř nudně a unyle. Kromě základního sporu o ospravedlnění a k němu později přidruženému sporu o predestinaci, sporu o povahu svátostí a několika přidružených témat, například o očistec a postavení svatých se více méně nic neděje. Navíc i u těchto sporů se theologové pouze rozdělují na příslušná protikladná stanoviska a pozice podle příslušné strany konfliktu, jejíž jsou zastánci a vlastní stanoviska k tématu příliš nerozvíjejí[1] Tak nabýváme dojmu, že významných odchylných proudů nebylo.
Takový pohled je ovšem jen částečně pravdivý. Na jednu stranu je třeba si uvědomit, že za prvé reformace nevznikla z popudů primárně theologických , ale církevně praktických a to, oč se vedla reformační pře vlastně nejsou témata příliš theologická: velmi speciální otázka způsobu ospravedlnění a spásy člověka, případně antropologicky obohacená o problém jeho svobodné vůle; a pak už jen témata jako odpustky, manželství kněží, přípustnost/nepřípustnost nejrůznějších forem náboženského života (posty, zpověď, mše, obrazy atd.) Avšak ani pohled, že by nebylo jednotlivců a proudů silněji se odchylujících od hlavní načrtnuté linie konfliktu, není správný. Většinou se shrnují pod označení radikální reformace/reformátoři (v počátcích reformace - zhruba do selské války, případně až po münsterskou komunu) a záhy o nich dobové prameny hovoří jako o (novo)křtěncích (Täufer, Wiedertäufer, Anabaptistae, Werdedopern...). Jakkoli i u křtěnců převažují neteologické motivy jejich disentu (zde ovšem spíše sociální a revoluční povahy) různorodost nauk a rozsah popíraných dosavadních pravd je nesporně větší. Hnutí křtěnců prožívá svůj dramatický vrchol ve 30. letech 16.stol, kdy se těmto radikálům podaří zhruba na rok (únor 1534 - červen 1535) se zmocnit vlády i v bohatém biskupském městě (Hochstift) Münsteru. Po násilné pacifikaci pak působí novokřtěnecké proudy v podzemí a diferencují se. Některé se stávají základnou budoucích sociniánů.
V této a různých jiných podobách pak přežívají v druhé polovině šestnáctého století. kdy se ovšem náboženskopolitická scenérie výrazně mění. V táboře oficiální reformace (od r. 1555 díky Augšpurskému náboženskému smíru v říši legálním) dochází k prudkým sporům o otázky, které bychom dnes těžko mohli označit jinak, nežli jako podřadné a též k mocnému nástupu švýcarské kalvínské reformace, jakož i k mnohým posunům v náboženské mapě způsobeným přestupem jednotlivých knížat k té či oné náboženské straně. Neoficiálně neustále sílí proud mystického spiritualismu, který vedle jiných inspirátorů níže zmíněných, obdržel svůj hlavní impuls k rozvoji od podivuhodné postavy lékaře a mystika Theophrasta Bombasta von Hohenheim, zvaného u všech svých žáků Paracelsem. Ten pak vrcholí těsně před třicetiletou válkou ve velkých manifestech bratrstva růžového kříže na jedné straně, na druhé straně ve spisech Jakoba Böhma.
V následujícím se pokusíme zběžně načrtnout linie vycházející z těchto tří stadií a uvést některé význačnější postavy a jejich učení.
Andreas Karlstadt von Bodenstein (1480?-1541) studoval v Erfurtu a Kolíně , pak v letech 1505-1522 ve Wittenbergu, kde roku 1510 dosáhl doktorské promoce. Byl přesvědčený tomista, stal se i děkanem theologické fakulty, kazatelem a proboštem u Všech svatých. Doprovázel Luthera na disputaci do Lipska roku 1519 a po jeho "zmizení" na hrad Wartburg se stal ohniskem reformačního dění ve Wittenbergu. Roku 1521 na Hod Boží vánoční slavil první protestantské bohoslužby - mše byla latinsky, ale bez ornátu a bez pozdvihování. Už předtím, během roku 1521, však teoreticky odůvodňoval a požadoval německou bohoslužbu a přijímání podobojí. Takto pak slavil bohoslužby na nový rok 1522. Rovněž podporoval mladé radikály (studenty a tovaryše) při jejich útocích na kostely a odstraňování obrazů..
Po návratu Lutherově byl však jako příliš radikální odsunut do ústraní. Když Luther navrátil latinskou mši – podobojí a s pozdvihováním, a pouze s drobnými úpravami, Karlstadt odešel do Orlamünde. Rovněž se s Lutherem rozešel v eucharistické teologii - popíral , že by eucharistie vůbec byla znamením nebo symbolem pro Krista. V Orlamünde Karlstadt odložil veškerá roucha i univerzitní insignie a přestal křtít děti. Byl vypovězen ze Saska a v červnu 1524 odešel do Basileje. Ovšem když se cestou tam zastavil v Rothenburgu, dostal se tím přímo do centra selského povstání. Karlstadt tam o velikonocích proslovil plamenné kázání proti svátosti oltářní, když se však snažil mírnit rozvášněné davy táhnoucí na biskupské město Würzburg, stal se sám nežádoucím, a to pro obě strany, konzervativní i radikální, a byl zanedlouho z města definitivně vypovězen. V Basileji pak vydal roku 1524 velmi významných sedm traktátů týkajících se eucharistického sporu. Dospěl v nich, opíraje se především o Mk 14,23-24, kde slova o víně coby krvi následují až po pití z kalicha, k názoru, že tzv. slova ustanovení se nevztahují na přítomný chléb a víno, ale na nadcházející Kristovu oběť na kříži. Tím poskytl motiv k dlouhodobému a hlubokému sporu uvnitř reformačního tábora. Zatímco totiž Zwingli přijal Karlstadtovo stanovisko víceméně za své[2], Luther je odmítl. Později však Karlstadt ze svých radikálních stanovisek slevil a naopak podpořil Luthera v jeho názoru na očistec a osud duší mezi smrtí a vzkříšením. Zemřel nakonec jako profesor na univerzitě v Basileji roku 1541.
Thomas Müntzer (nar. okolo 1490) dospěl pravděpodobně již na svém místě zpovědníka cisterciáků v Beuditzu vlivem četby starých církevních autorů, Jáchyma da Fiore a porýnských mystiků, k hlubokým pochybnostem a k pocitu vlastního vyvolení k nápravě církve. Vlastního impulsu se mu ovšem dostalo až na faře v Zwickau setkáním s chiliastickým prorokem Nikolausem Storchem a jeho skupinou tzv. "Zwickauer Propheten". Z Zwickau odešel nejprve do Allstedtu, pak do Čech, 1521 vydal svou slavnou pražskou výzvu.[3] Církev považuje Müntzer za zkaženou od doby vymření apoštolů a jejich přímých žáků. V církvi přestal rozhodovat lid, ale vládnou v ní učenci. Čím se církev může obrodit, je jedině živé slovo boží. To však není zapsáno v bibli, ale děje se neustále a přichází z Božích úst. Živému slovu je třeba dát přednost i před biblí. Müntzer upozorňoval například na to, že starozákonní proroci vždy říkali: "Tak praví Pán, nikoli tak pravil"
Müntzer má však i svou mystickou stránku. Byla mu blízká středověká mystika, především ta jež se soustřeďovala na trpícího Ježíše (Passionsmystik). V připodobnění se k trpícímu Kristu viděl cestu pro celou církev. Takové pojetí církve ovšem radikalitu jeho pohledu ještě spíše vyostřovalo. Veden těmito idejemi se Müntzer nakonec s plným vědomím postavil do čela selské vzpoury a s ní vytrpěl porážku i smrt.
Novokřtěnci až na několik málo výjimek postrádali mezi svými vůdci vzdělané osobnosti. Poněkud intelektuálnější zaměření se snad dá předpokládat u novokřtěnců v italských, kde však bylo hnutí záhy zcela potlačeno Byli hnutím theologicko-praktickým, často sociální a revoluční povahy Proto u nich nepřekvapí velká různorodost nauk Jakkoli vykazovali odchylnost učení jak od katolické tak od reformačních církví v mnoha bodech, jejich rozlišovacím znakem se stalo odmítání křtu dětí. Křest je možno přijmout pouze v dospělém věku po vědomém vyznání víry v Krista. Křest udělený v dětství považovali za neplatný. Proto všichni jejich příslušníci (pokud k tomu měli dostatek odvahy - za takový čin totiž stále ještě v 16. století platný a užívaný Justiniánův zákoník stanovil bez výhrady trest smrti) přijímali při svém přihlášení se k tomuto duchovnímu proudu nový křest. Počátky hnutí se dají vystopovat v oblasti dnešního Švýcarska . Roku 1525 byla otázka křtu dětí na přetřesu v Zürichu. Zwingli se tehdy zastal v otázce křtu bez výhrady dosavadní praxe a oponující radikální strana pod vedením Konrada Grebela se zorganizovala v první novokřtěnecká společenství. Z tohoto kruhu vzešel i Balthasar Hubmaier. Ten přivedl první kroužky novokřtěnců na Moravu do Mikulova. Ale ani relativně tolerantní moravské prostředí ho neuchránilo před pronásledováním. Roku 1528 byl ve Vídni upálen a jeho manželka utopena v Dunaji.
Novokřtěnci usilovali zpočátku o církevní organizaci a jistou jednotu učení. Svědčí o tom synoda ve Schleitheimu poblíž Schaffhausen na horním Rýně, kde se sešli roku 1527 jejich představitelé a přijali 7 základních článků. Ty hovoří o křtu (má být udělován toliko dospělým), o oddělení od světa (tím se míní římská i veškeré protestantské státní církve - světská moc nemá do věcí víry vůbec zasahovat a stejně tak křesťané nemají usilovat o světskou moc, proto rovněž nejtěžším trestem v církvi může být exkomunikace; tak a jedině tak mají také být potrestáni ti, kdo upadnou do hříchu a odmítají nápravu) a o přísaze (křesťané nemají přísahat). Tvůrcem těchto článků je pravděpodobně Michael Sattler, původně benediktinský mnich, který pak působil s Denckem a Haetzerem ve Štrasburku a byl roku 1529 upálen v Rothenburgu ob den Tauber. Jednota a pokojný vývoj však křtěncům nebyly dopřány - neustálá perzekuce je hnala z místa na místo a rozptylovala do odlehlých koutů říše. Význačnější komunity se utvořily v Tyrolích, v severním Německu a Holandsku, a na Moravě.
Asi nejvýznačnější osobností mezi novokřtěnci byl Hans Denck. Byl vzdělán v klasických jazycích (studoval v Ingolstadtu) a Oecolampad ho doporučil za rektora svatoseebaldské školy v Norimberku. Pro své radikální názory byl však místa zbaven a vyhnán. Přes St.Gallen dospěl nakonec do Augsburgu, kde teprve přijal druhý křest. Augsburg byl v té tobě, vedle Štrasburku, nejvýznamnějším střediskem novokřtěneckého hnutí. Tam také Denck z Augsburgu zamířil a byl tam Bucerem[4] vyzván k veřejné debatě, jež skončila v jeho neprospěch a den před vánočními svátky i vypovězením z města. Poté prožil dva plodné roky ve Wormsu, kde rovněž žila početná novokřtěnecká komunita. Tam také společně s Ludwigem Haetzerem dokončil překlad starozákonních prorockých spisů. Avšak po konverzi dvou tamních luteránských kazatelů k novokřtěnectví musel na zásah falckraběte i Worms opustit Ve Wormsu tehdy došlo i k popravám novokřtěnců.[5] Na několik posledních měsíců jeho života mu nakonec poskytl útulek Oecolampad v Basileji.
Denck je představitelem mystického novokřtěnectví: Bůh se nám zjevuje ve Vnitřním Slově; to může být ve shodě s Písmy, ale není jim podřízeno. V náboženské zkušenosti pokračuje kontinuálně boží zjevení a bez něj ani není možno řádně rozumět Písmu. Lidská vůle je svobodná. V každém člověku je jiskřička boží lásky, byť téměř vyhaslá. Probouzí se životem v lásce, jenž je napodobováním života Kristova. Nejlépe tento postoj vystihuje pozoruhodná Denckova věta: Es ist nicht genug, daß Gott in dir ist, du mußt auch in Gott sein. Kristus zemřel za všechny lidi a tak všechny svou láskou osvítil, ač všichni jeho lásku nepřijímají. V budoucnu budou však spaseni všichni lidé.
Denckovi nebylo cizí myšlení v protikladech a snad se tak stal i inspirátorem Franckova spisu Paradoxa. Diskuse s odpůrci vedl v skromnosti a velmi kultivovaně, bez obvyklého spílání protivníkům, ke kterému se uchylovali šmahem všichni reformátoři i jejich odpůrci. Jako si odmítal dělat z Písma modlu, tak odmítal také vzájemné šermování různými citáty; nabádal účastníky sporů , aby přemýšleli nejen o svých oblíbených místech, ale rovněž o těch, která uvádějí ve sporu jejich protivníci. Tento jeho postoj je však dialektický jen zčásti; Denck věřil, že při takovém střetu von Gegenschriften, jak nazýval paradoxy, se vždy jedno mínění prokáže jako lepší a zahrne do sebe názor opačný, jako věčnost obejme a pohltí časné.
Podobný itinerář jako u Dencka nacházíme i u dalšího představitele hnutí Ludwiga Haetzera. Haetzer vyšel pravděpodobně z valdenských kruhů a proto byl pro účast v původní curyšské komunitě novokřtěnců již predisponován. Dále vedla jeho cesta přes Augsburg a Štrasburk do Wormsu (s mezičasem v Basileji u Oecolampada). Do Štrasburku přišel před Denckem, byl však po jeho příchodu zastíněn jeho věhlasem. To mu však umožnilo setrvat tam déle, ještě po Denckově vypuzení. O jejich společné práci na překladu Písma ve Wormsu jsme se již zmínili. Denck ukončil svou životní pouť v Kostnici roku 1529. Byl tam usvědčen ze sexuálních deliktů a popraven. Haetzer byl radikálnější než Denck, zavrhoval mj. učení o smírčí oběti Kristově a o věčném zavržení. Rovněž popíral trojnost božských osob, čímž ho můžeme jmenovat prvním antitrinitářem.
Melchior Hofmann se přidružil k hnutí novokřtěnců až ve Štrasburku roku 1529. Pocházel ze Schwäbisch Hallu a měl tehdy už za sebou úspěšnou kariéru obchodníka a dokonce jakéhosi Lutherova vyslance na dánském dvoře a v Rusku. Do Štrasburku odešel pro neshodu s Lutherem ohledně pojetí svátosti. Byl typem lidového kazatele par excellence. Sám se považoval za Eliáše a hlasatele konce časů[6] a podařilo se mu vzbudit mocné hnutí, jež se rovněž podílelo na nechvalně známé Münsterské komuně. Avšak ještě než k tomuto vyhrocenému vývoji událostí došlo, byl roku 1533 městskou radou ve Štrasburku jat a vsazen do žaláře na doživotí.[7] Jeho úlohu pak pro Münsterskou komunu převzal další "prorok" Jan Matthys.
Hnutí křtěnců prožívá svůj dramatický vrchol ve 30. letech 16.stol, kdy se těmto radikálům pod vedením dalšího "proroka" Jana Bockelsona, zvaného Jan z Leydenu, podaří zhruba na rok (únor 1534 - červen 1535) zmocnit se vlády i v bohatém biskupském městě (Hochstift) Münsteru. Münsterská epizoda, ač navýsost poutavá svým dramatickým průběhem a zajímavá pro historiky i sociology náboženství, sama nic nového v theologické oblasti nepřinesla: Pochybnosti a příklon k Zwingliánskému výkladu večeře páně (duchovní vůdce Münsterských novokřtěnců, kazatel Berd Rothmann ji vysluhoval nikoli z hostiemi, ale s chlebovými plackami), posléze přijetí druhého křtu, to vše tu již bylo. V Münsteru bylo vše navíc spojeno s vypjatým eschatologismem a opakovanými předpověďmi konce světa, před nímž je ještě nutno vytvořit říši spravedlivých, "nový Jeruzalém" právě v Münsteru. Následovalo vyhánění nejen katolíků, ale posléze i luteránů z města, násilné potlačování veškerého disentu a vláda teroru. Nakonec téměř dvouletý odpor proti obléhání města Münsterkým biskupem, k němuž se nakonec připojily oddíly veškerých okolních (katolických i protestantských) knížat, dobytí města, tvrdá perzekuce a popravy.
Po násilné pacifikaci města a tvrdých represáliích s ní spojených pak působí novokřtěnecké proudy především v Nizozemsku a diferencují se. Menno Simmonsshromáždil rozptýlené skupinky anabaptistů v Holandsku. Roku 1554 pak přesídlil se svou skupinou do Holštýnska. V oblasti nauky nepřinášejí mennonité nic nového. Charakteristickým rysem hnutí se však stává - zřejmě v reakci na krvavou münsterskou lázeň - vypjatý a radikální pacifismus.
Jiné skupiny původních novokřtěnců se stávají základnou budoucích antitrinitářů. K těm patří například Adam Pastor. Pro své radikální názory na Trojiční a inkarnační učení (božství Kristovo spočívá v Otcově slově, moudrosti, vůli, moci a působení v něm; Svatý Duch není oddělenou bytostí, pouze božím dechem, inspirací) byl společenstvím mennonitských novokřtěnců exkomunikován. Část novokřtěneckého společenství, především v Kleve, ho následovala. Zemřel v Emdenu roku 1552.
Poslední zajímavou osobností mezi novokřtěnci/anabaptisty 15.století je David Joris(téžGeorg). Joris se totiž nevzdal původní radikality novokřtěneckého hnutí. Pocházel z Flander a mládí strávil v Delftu. Roku 1534 se stal melchioritským kazatelem. Po pádu Münsteru okolo sebe rovněž shromáždil malou komunu silně extaticky a vizionářsky zaměřenou, která v něm viděla nového Krista. Jejich učení bylo rovněž antitrinitární. Byli tvrdě pronásledováni, několik desítek jich bylo popraveno, také Jorisova vlastní matka takto přišla o život. Joris sám často měnil identitu a vzhled, až v tomto umění dospěl takřka k mistrovství. Majetek, jenž pro něj shromažďovali jeho přívrženci mu nakonec umožnil usadit se pod přijatým jménem Johannes von Bruckv Basileji. kde nabyl i městských práv, proslul štědrostí k chudým a hojným navštěvováním (protestantských) bohoslužeb. Přitom však udržoval písemný styk se svými přívrženci v Nizozemí, kteří mu zachovali věrnost. Zemřel v Basileji roku 1556, předtím však ještě stihl pod svým (pravým) jménem vydat spisek proti Servetovu upálení. Jeho identita byla odhalena až dva roky po jeho smrti, načež následovala okázalá exhumace a spálení jeho ostatků na hranici. Část jeho rodiny a rozsáhlého služebnictva pak emigrovala zpět do Flander, část však po odpřisáhnutí bludů svého pána zůstala pokojně žít v Basileji.
Michael Servet je podivuhodnou osobností po mnoha stránkách dosud nedoceněnou. V popředí pozornosti bývá totiž především jeho násilná smrt, jež vzbouřila mysle i city současníků a po mnoho let zůstávala hrozivým stínem nad švýcarskou reformací a jeho nauka o Trojici, jež se stala její příčinou, a na druhém místě pak objev, který publikoval nesporně jako první, a který zřejmě on sám nepovažoval za nic samo o sobě významného a který v jeho očích měl spíše sloužit na podporu jeho antropologických a pneumatologických spekulací, objev malého krevního oběhu. Nezhodnoceny zůstávají jeho filosofické a spirituální postoje blízké renesančnímu novoplatonismu.
Michael Servet pocházel z Aragonu. Země Pyrenejského poloostrova zažily na počátku 16. století krátký, ale mocný závan svobodného renesančního ducha. Svůj vliv tu měl a velké popularity nabyl především Erasmus Rotterdamský a v zárodcích potlačená nesmělá španělská reformace (Juan de Valdés) má svůj inspirační zdroj především v něm. Servet, narozený pravděpodobně roku 1511, do tohoto prostředí vrůstal už jako mladík, kdy ve funkci jakéhosi sekretáře doprovázel Juana de Quintanu, františkána a dvorního kazatele Karla V. V jeho průvodu se patrně také účastnil proslulé císařské korunovace v Bologni roku 1529. Zároveň, ještě před tímto datem, máme o Servetovi záznamy v matrikách Toulousské university. Cesta Karla V. vedla z Bologne na neméně slavný říšský sněm v Augsburgu roku 1530 a je velmi pravděpodobné, že právě tam poznal Servet většinu vůdčích osobností reformace, kteří tam byli přítomni.[8] Jisté je nicméně, že již o několik měsíců později ho nacházíme ve společnosti reformátorů (Oecolampadově) v Basileji a zřejmě již tam formuloval své myšlenky, jež od té doby nadále budily neustálé pohoršení a odpor, neboť byly fakticky popřením stávajícího trojičního dogmatu. Proto také došlo mezi ním a i relativně umírněným Oecolampadem záhy k roztržce. Ta podnítila Serveta, aby obhájil své názory písemně a tak vznikly jeho dvě ranná díla: De Trinitatis Erroribus libri septem a o něco později, jako apologie, jež měla první knihu představit v ortodoxnějším světle a měla být (ač vlastně jím nebyla) i svým způsobem odvoláním a revizí knihy první, Dialogum de Trinitate libri duo. Právě z těchto dvou dochovaných theologických děl čerpali pozdější Servetovi příznivci i odpůrci své poznání o jeho názorech, zatímco jeho zralé dílo Christianismi Restitutio, bylo po svorném zásahu katolické inkvizice a reformátorké cenzury ve svém téměř kompletním nákladu spáleno, takže se do dnešního dne uchovaly na celém světě pouze 4 výtisky této knihy. Podle toho, co se nám dochovalo, nebylo Servetovo učení o Trojici zdaleka tak radikální, jak jsme viděli u některých novokřtěnců: Ježíš byl vskutku synem božím a Bohem, byť jeho božství je odlišné povahy než Otcovo. Duch svatý není osobou, ale božskou silou působící v lidech. Je vlastně jen jedno božství, jež se odlišně projevuje v Otci, v Synu i v Duchu. Jestliže bychom tedy měli takovéto učení nějak klasifikovat, asi nejspíše se nám k tomu hodí starý termín modalismus. Jako učení byl oblíbený zvláště na Pyrenejském poloostrově a ještě v Karolínské době tam byl jednou z diskutovaných možností trojiční theologie.
Rozruch okolo Servetových tisků ovšem záhy utichl a to proto, že jejich původce zmizel ze světa. Pokud si na něj někdo z reformátorů vzpomněl, soudil, že hnije (nebo už shnil) v nějaké žalářní kobce[9] Proto nás musí zajímat mladý učenec jménem Michael Villanovanus, nebo, ve francouzské podobě Michel de Villeneuve, který se právě toho roku objevil ve Francii, nejprve v Lyonu. Přijal práci korektora v tiskárně bratří Melchiora a Kaspara Trechsela. Mezi knihami, jež prošly jeho rukama je nové reprezentativní vydání Ptolemaia (v podstatě atlasu a zeměpisné příručky v jednom) a latinská bible v překladu dominikánského humanisty Sante Pagniniho. Svůj Lyonský pobyt přerušuje načas pobytem na Pařížské universitě, kde je předmětem jeho zájmu hlavně medicína: získá si dokonce vedle sice přece slavnějšího kolegy Vesalia nemalou pověst jako dissector, čili anatom. Pro své lékařské umění byl Michel de Villeneuve v Lyonu velmi vážen a byl volán často do paláce arcibiskupova i do domu mnoha vážených měšťanů. Z tohoto období pocházejí od něž i dvě lékařská pojednání: jedno o syrupech, druhé je apologií astrologických postupů v medicíně.[10] Z Lyonu přesidluje nakrátko do Charlieu a pak, na výslovné přání arcibiskupovo, jenž si přál mít svého oblíbeného lékaře nablízku, do Vienne. V srdci tohoto katolického arcibiskupského lékaře a učeného korektora nepokojné krve[11] však sídlily myšlenky a plány na dalekosáhlou reformu církve, především jejího učení, věru ne nepodobné těm, které jsme viděli u mladíka Serveta. Tomu se je i není co divit: neboť zajisté byl Michel de Villeneuve a Michael (Miguel) Servet touž osobou, avšak který muž zralých let, zakusiv pronásledování a nepřízeň světa pro své ideály, je raději nepoodloží na chvíli, a pak ještě, a zase, až zjistí, že je snad výhodnější a i světu a slávě a věhlasu mnohem prospěšnější, když o nich pomlčí navždy?
Mezitím nastoupila nová generace reformátorů. Ve Švýcarsku a francouzské oblasti ji reprezentoval především ambiciózní muž brilantního intelektu a právnického vzdělání, Jan Kalvín. Jeho spisy dospěly, pochopitelně zcela neveřejnou cestou, také do Vienne[12]. A Servet se přes svého prostředníka , a pravděpodobně POD SVÝM PRAVÝM JMÉNEM, jež mezitím upadlo v zapomění a jež nikdo nespojoval s jeho novou identitou arcibiskupského lékaře ve Vienne, obrátil právě na něho s třemi otázkami, jež podle všeho měly být výzvou k diskusi: 1.Zdali ukřižovaný člověk Ježíš, je Synem Božím; 2. O království božím, zda je v lidech, jak se do něj vstupuje, a o znovuzrození; 3. Za jakým účelem byl ustanoven křest a večeře Páně a zdali se mají obě (tj. hlavně křest) přijímatve víře. (Tedy a fortiori zda jej mohou přijímat děti.) Kalvín se příliš neměl k odpovědi a reagoval až na další Servetův list doplněný ještě o další otázky, a to v podstatě odmítavě: tím, že ho odkázal na svou Instituci, a dialog ukončil. Avšak mýlili bychom se, kdybychom předpokládali, že Kalvín nevěnoval tomuto podnětu pozornost. Současně s odpovědí Servetovi napsal dochovaný dopis Farelovi[13], jímž ho informoval o Servetově korespondenci a v němž mimo jiné píše, že pokud by to bylo v jeho moci, nevyvázl by Servet životem.
Servet následovně poslal Kalvínovi na 30 dlouhých dopisů, v nichž rozpoznáváme náčrt a úvod jeho dalšího osudového díla Christianismi Restitutio.[14] Všechny zůstaly bez odpovědi, ale pečlivě uloženy v Kalvínových rukou jako kompromitující materiál čekající na den, kdy měly splnit podlý záměr. Servet dokončil své magnum opus začátkem roku 1552. Avšak najít tiskárnu, v níž by bylo možno bezpečně vytisknout tak radikální dílo, nebylo snadné. Servet nakonec zadal tisk Guillaumu Guéroultovi, a to vlastním nákladem, bez nároku na korektora. Dílo mělo být tištěno na opuštěném místě, od svátku sv.Michala do ledna 1553. Po vytištění patřičných stránek byl rukopis okamžitě ničen. Dílo samo je poměrně málo známo, v novodobé edici vůbec nevyšlo Proto se zde musíme omezit na tento výčet témat, autor tohoto článku však věří, že se mu v budoucnu poštěstí zabývat se jím též podrobněji.
Kromě trinitární látky, jak byla představena v ranných Servetových spisech se dílo zabývá i otázkami milosti, křtu a večeře páně, polemizuje s Melanchtonovými Loci Communes a obsahuje dlouhé pasáže o království Antikrista a jeho šedesáti (sic!) znacích. V učení o Bohu nezapře především vliv areopagitických spisů a novoplatónské spekulace: Bůh je nepochopitelný, neviditelný, nedotknutelný, nevýslovný atd. Známost o něm nabýváme skrze jeho Slovo a skrze stvořený svět. Bůh naplňuje vše, dokonce i peklo; nestvořil nic, co by nebylo schopno spojení s ním. Je všepodstatou a obsahuje v sobě podstatu/ bytí všech ostatních věcí. Tak se může projevit jako oheň, kámen, květ i ratolest, jako cokoli. V páté knize Restituce, kde pojednává o Svatém Duchu osvětluje toto sdílení příkladem z lidského těla: Božský Duch má v těle svůj protějšek - lidského ducha a ten, dle učení písma (např. Gn 9,3; Lv 17,11 aj.) sídlí v krvi. Životní (oživený) duch tak vzniká v srdci, "ale ne tak, jak se obecně soudí, průchodem skrze srdeční přepážku, ale podivuhodným způsobem oklikou z pravé komory přes plíce", kde se stýká a komunikuje s velkým božím Duchem. To je ono slavné místo, ona první zmínka o malém krevním oběhu. Není to jediný případ v dějinách lidského poznání, kdy byli lidé k objevu skutečností a vztahů ve fyzickém světě přivedeni intuicí skutečností duchovních.[15] Servet se dále velmi silně vyhraňuje proti křtění dětí, považuje ho za jeden z hlavních pramenů zla v církvi, neboť takový křest nemůže zprostředkovat skutečné znovuzrození, ale jen mechanicky přičleňuje k tělu církve.
Jakkoli obsah Servetova Restitutio zůstal povšechně z větší části neznám a dodnes není knihou snadno dostupnou, důsledky její publikace jsou známy velmi dobře. Kniha, nebo možná jen její část, ač byla většina nákladu určena k prodeji na jarním knižním trhu ve Frankfurtu, se dostala do rukou ženevského protestanta Guillauma de Trie, jenž žil v těsných vztazích s Kalvínem, a ten neprodleně denuncoval jejího autora svým katolickým příbuzným žijícím v Lyonu a odhalil jim Servetovu dvojí identitu. Inkvizice zareagovala okamžitě a Servetův dům byl prohledán, avšak nenašlo se nic podezřelého. Prostřednictvím onoho katolického příbuzného Guillaume de Trie, požádal tedy inkvizitor, dominikán Matthieu de Ory, o další materiály. (V původním listu byla jedna jediná stránka z knihy.) Na to nedošla z Ženevy kniha, ale přes dvacet rukopisných stránek silně kacířské povahy, jež de Trie získal od Kalvína - nic jiného než nám známou Servetovu korespondenci. Kdo byl inspirátorem této denunciační akce, zdali de Trie či zdali Kalvín sám, se už nikdo nedozví, ale sám fakt, že Kalvín poskytl bez váhání kompromitující materiál poslaný mu v důvěrnosti a jeho další vystupování při pozdějším Servetově soudu v Ženevě, nevrhá na jeho charakter nejlepší světlo.
Nyní už inkvizice měla dost důkazů, aby promptně (a diskrétně) Serveta zatkla. Byl vyslýchán lehce a držen ve vězení, jež nebylo příliš tvrdé. Vědom si však závažnosti své kauzy, Servet nezaváhal a již po druhém výslechu z vězení uprchl. Nevíme, kam se hodlal uchýlit, možná do Itálie, možná do některé východoevropské země, kde záležitosti víry nebyly pojímány s takovou přísností a kde nejeden velmi nezávislý duch nalezl nakonec své útočiště. Faktem je pouze to, že asi čtyři měsíce po svém útěku z inkvizičního vězení ve Vienne byl rozpoznán v Ženevě, okamžitě zatčen a z ženevského vězení - mimochodem bývalého biskupského paláce - již vyšel až na svou poslední cestu na hranici. Jeho životní podmínky tam byly bídné, mnohem horší nežli ve vězení ve Vienne a jeho obhajoba zoufalá. Ač se hájil mimo jiné tím, že nehodlal šířit v Ženevě své názory, že Ženevou pouze projížděl a měl již najatu loď, aby jej dopravila na druhý břeh jezera a nemůže být tedy obviňován s rozsévání nesvornosti a šíření nepokojů, nebylo mu to nic platné. Nedostal ani obhájce o nějž, jako "cizinec neznalý zákonů města" žádal. Vše bylo marné. Městská rada jej , poté co si byla vyžádala dobrozdání o Servetově kacířství a jeho nebezpečnosti od čtyřech ostatních švýcarských měst (Zürich, Basilej, Bern a Schaffhausen) odsoudila k smrti na hranici a 27.října 1553 byl upálen. Kniha, kterou Servet hodlal oslovit široké vrstvy vzdělanců a kvůli které podstoupil tak hroznou smrt se na svět prakticky nedostala. Kromě několika exemplářů, které rozeslal zřejmě Servet sám svým (tajným) přátelům byl celý náklad (1000 výtisků) na zásah inkvizice a za spolupráce knihkupců, včetně protestantských, v Lyonu, Frankfurtu a Ženevě zničen
Je s podivem, že přes masivní a nevybíravé potlačení Serveta a jeho názorů, jehož se podjal především protestantský svět za přizvukování katolických inkvizitorů, nalezl Servet své následovníky. Je téměř symbolické, že jeden z budoucích sympatizantů dorazil do Ženevy právě den po Servetově popravě.[16]. Mnozí z pochybovačů, kterým nedávalo spát dogma o Trojici a dříve či později formulovali své více či méně odchylné názory, pocházeli ze severní Itálie. Tam jednak existovalo, než bylo inkvizicí rozdrceno, nezanedbatelné novokřtěnecké hnutí, jednak však sám duch italského humanismu vybízel k zpytavým, volně a směle kladeným otázkám. Četní takto volně smýšlející Italové proto prchali pře inkvizicí do Švýcarska, především do kantonu Grisons(Graubünden), jenž tehdy byl nezávislou republikou, a posléze do Ženevy, Basileje i jiných švýcarských měst. Kanton Grisons je latinský, hovoří se v něm několika nářečími, blízkými italštině a tudíž i veškeré tamní protestantské komunity byly italské a měly italské kazatele. Záhy však začaly vznikat díky těmto italským emigrantům italské sbory i ve švýcarských městech na sever od Alp, především v Ženevě. Cesta, jíž se tito nezávislí duchové mnohdy ocitali na okraji protestantského světa se dá docela dobře schematicky popsat: Po emigraci z Itálie následuje nejprve nadšené přivítání a přátelské vztahy s reformátory. (Jako magnet přitahující pozornost těchto nových konvertitů zde sloužil především Kalvín). Pak následuje čilý písemný styk s jedním či více reformátory, při němž klade X mnoho nejrůznějších otázek, jež jsou nejprve trpělivě vysvětlovány, posléze se však tazatel stává obtížným a reformátor s ním styk přerušuje. Někdy se obrací takovýto odmítnutý liberál na dalšího reformátora a proces se opakuje.
Italští emigranti se navíc těmito nejrůznějšími "všetečnými" otázkami nezabývali pouze každý sám na svou pěst, ale v italských sborech se o nich čile diskutovalo. A to právě způsobilo zásah reformátorů. Kalvín vyzval k veřejné diskusi, ale zároveň přinesl k podpisu vyznání víry, jež měl každý člen ženevského italského sboru podepsat. Přes mnohé protesty se Italové, až na šest osob, podrobili. Mezi šesti nepoddajnými byli dva z budoucích exponentů antitrinitářství: Giorgio Biandrata a Gianpaolo Alciati. Byli vypovězeni a odešli nejprve do Zürichu, ale vzápětí se odebrali do Polska, kde se stali zakladateli nové antitrinitářské církve. Po tomto incidentu už Kalvín neponechal nic náhodě, ale nasadil do sboru své informátory a provokatéry. Tak uvízl v jeho sítích další sympatizant liberálního hnutí, Giovanni Valentino Gentile, jehož však čekal osud mnohem krutější.
Následujícím krokem po odhalení heretických tendencí bylo vyzvat dotyčného, aby předložil písemné vyznání víry a to se pak stalo předmětem zkoumání a dalších diskusí. Pouze v jednom případě, a nebylo to v Ženevě, ale v Basileji u Bullingera v případě Laelia Socina, to nevedlo k dalšímu kroku, jímž už byla přímá perzekuce: u cizinců vyhnání z města, u občanů vyhoštění nebo i uvěznění. Laelius Socinus byl prominentní italský emigrant, který sjezdil skoro celý protestantský svět[17] a byl v přátelských stycích s Kalvínem, Melanchtonem , Castelliem a s mnoha dalšími, s nimiž rovněž vedl obšírné písemné diskuse. K jeho obvinění z hereze došlo na podnět Bezův, k němuž se připojili i italští kazatelé z Churu (Gallicius), Ženevy (Martenengo) a Tübingen (Vergerio). Socinus, poučen zřejmě sdostatek tímto incidentem, se pak stáhl zcela do ústraní. Přesídlil do Zürichu, kde se k němu připojil jeho bratr a synovec Faustus, kteří oba museli za sílícího pronásledování uprchnout z Itálie. Tam roku 1562 zemřel, ovšem bohatá knihovna , již za svých cest nashromáždil a zbohatil vlastními rukopisy, našla své využití, jak ještě uvidíme.
I Gentile byl vyzván k písemnému vyznání. Dopustil se v něm té kardinální chyby, že se bránil protiútokem: Kalvín učí místo trojici kvaternitě. Gentile byl odsouzen k smrti a život mu zachránil pouze vlivný přímluvce. Musel však podstoupit po středověkém způsobu veřejné pokání. Po něm však uprchl z Ženevy do Lyonu, kde vydal polemickou knihu Antidota zaměřenou především proti Kalvínově Instituci a následně do Polska. Po vypovězení cizozemských protestantů z Polska byl ovšem nucen se vrátit. Byl zatčen a po marných pokusech přesvědčit ho byl v Bernu sťat. Gentileho učení je zajímavé proto, že zastává existenci tří různých věčných duchů v jediném božství, z nichž druzí dva jsou odvozeni od prvního a podřízeni mu.
Dalším spolehlivým způsobem, jak na sebe upoutat pozornost a podezření a dostat se do problémů, byla jakákoli pochvalná zmínka o Servetovi. Takový osud potkal i osoby spojené s reformací a jejími spory jen velmi volně, například Catarinu Coppa z Ferrary, která se vydala do Švýcarska hledat svého uprchlého syna. Ta se měla dopustit výroku o tom, že Servet zemřel jako Kristův mučedník a nechvalně se vyjádřila o Kalvínově úsudku i o tamní italské církvi. Byla odsouzena městskou radou k veřejnému odvolání a vypovězení z města pod ztrátou hrdla. Solidarizaci se Servetem vyčítali i Socinovi, jenž tehdy právě dlel u Castellia v Basileji. Nejmarkantněji si však tímto způsobem omočil Matteo Gribaldi.
Gribaldi nebyl exulantem a nebyl příslušníkem ženevského italského sboru. Pocházel z Turína, z rodu, jehož příslušníci se po generace věnovali právnickému povolání, a jejich vzoru sledoval i on. Roku 1548 se stal profesorem v Padově. Díky sňatku získal zároveň malé panství ve Farges ležícím na západ od Ženevy, ale již v kantonu Bern, a toto panství vždy pravidelně v létě navštěvoval. Roku 1553 se při své zpáteční cestě zastavil v Ženevě a dozvěděv se o Servetově případu, vyjádřil podivení nad tím, že někdo může být odsouzen na smrt pro své názory, a byl, nejspíše proti své vůli, vtažen do debaty o Trojici a o božství Kristovu. Ta zřejmě vzbudila jeho zájem, neboť v ní pokračoval při své následující návštěvě, prostudovav si za svého zimního pobytu v Padově Servetovo De Trinitatis erroribus, jež od té doby nadále vysoce cenil. Nyní už ani Kalvín nemohl odmítnout nabídku k diskusi, jak to učinil před rokem.[18] Když však odmítl před zahájením diskuse Gribaldimu podat ruku, uslyšel od něj jen Adieu, messieurs, s nímž Gribaldi opustil místnost. Kalvín se nato pokusil zavést proti němu vyšetřování a uvěznit ho, ale městská rada jej nakonec jako cizince propustila.
Gribaldi se však toho roku už nemínil vrátit do Padovy; půda v Itálii se stávala pro nezávislé myslitele čím dál nejistější, ale přijal pozvání na universitu v Tübingen. Cestou se zastavil u Bullingera v Curychu, který ho varoval před šířením heretických názorů. Od té doby rozesílal Gribaldi na všechny strany vyznání víry, v nichž se hlásil k apoštolskému i nikájskému vyznání víry: Jedno zanechal u Bullingera, jiné poslal Martenengovi, pastoru italského sboru do Ženevy, jiné složil před Würtemberským vévodou Kryštofem. Vidíme, že u Gribaldiho běžely události v poněkud opačném sledu, než obvykle. Kalvín ovšem také nelenil. Ještě před Gribaldiho příchodem do Tübingen tam dorazil Kalvínův list varující před ním. Do zad nakonec Gribaldimu vpadli i přátelé Vergerio a Bullinger a denuncovali ho u vévody Kryštofa. Ten nakonec nařídil slyšení před plným univerzitním senátem, kde byl Gribaldi tázán, zda přijímá také Athanasianum. K otázce se měl vyjádřit ve lhůtě tří týdnů, Během nich však rezignoval na svou stolici a uchýlil se do Farges. Mýlil se však, pokud doufal v klidný život. Ani ne za měsíc byl zatčen a odveden soudu do Bernu. Hrozilo mu upálení, nakonec byl však vypovězen a byl mu zabaven majetek. Gribaldi odešel na univerzitu do Grenoblu, ale i tam se dostal do sporů. Zřejmě mu nakonec byl povolen návrat do Fargues, neboť tam roku 1564 zemřel na mor. Tak bylo heterodoxní antitrinitární myšlení ve Švýcarsku, až na drobné tajné kroužky a jednotlivce dobře střežící své pravé smýšlení, prakticky potlačeno.
K rozvoji antitrinitárního hnutí mělo však záhy dojít v jedné z tehdy největších zemí Evropy, v Polsku. Bylo k tomu dobře disponováno svým velmi liberálním občanským zřízením, jež - přes dost silnou a dobře zorganizovanou katolickou hierarchii v zemi - umožňovalo každému drobnému šlechtici být na svých statcích prakticky neomezeným pánem a hostit či vydržovat na nich, koho uzná za vhodné. Tak se mohli v Polsku bez překážek usazovat čeští bratři[19] a rozvíjet i další reformační konfese, především reformovaná. Roku 1570 se spojili čeští bratři s reformovanými a nečetnými luteránskými obcemi v jednotnou reformační církev. Polští studenti z řad především šlechtických synů také hojně navštěvovali západní Evropu (především univerzity v Basileji, Marburku, Tübingen a Wittenbergu a též později založenou akademii v Altdorfu) i Itálii. Pravděpodobně prvním, kdo hlásal v Polsku antitrinitární (o nerovnosti Syna a Otce; Syn je stvořený - ovšem z podstaty Otcovy; Duch Svatý není Bohem) a zároveň novokřtěnecké názory, byl Petr Gonesius, který byl pravděpodobně posluchačem Gribaldiovým v Padově. Podařilo se mu nakonec shromáždit malou obec a ke konci života vydal spisky Doctrina pura et clara; O Synu Bożym; O Trzech, to iest, o Bogu, o Synu iego, y o Duchu S. przeciwko Troycy Sabellianskiej; O ponurzaniu Chrystyanskym. Roku 1558 pak přibyl do Polska Biandrata. Ač Kalvín bombardoval představitele polské církve listy, v nichž ho nazýval zrůdou, získal si Biandrata velkou důvěru superintendenta Lismanina i mnohých dalších urozených členů církve. Liberální směr nabyl v polské reformované církvi velké vážnosti - dogma o Trojici bylo prohlášeno nakonec za lidské ustanovení, jehož se netřeba držet, což vedlo nakonec, po mnoha hořkých půtkách, roku 1565 až k rozštěpení církve. Ovšem už roku 1564 se orthodoxním kalvinistům - za podpory kardinála Hosia, neboť ten soudil, že nemůže být pro církev nic lepšího, nežli když se kacíři potírají sami mezi sebou -podařilo prosadit vypovězení cizích kazatelů liberálního křídla ze země. Biandrata, jenž se mezitím stal velmi váženým osobním lékařem královny, odešel do Transylvánie, kde mohl nerušeně pokračovat v budování unitářské církve. Antitrinitární křídlo polských reformovaných, jež se nadále nazývalo Menší církví, prošlo ještě mnoha doktrinálními spory a turbulencemi, především v otázce, zdali má být Kristus vůbec ctěn, když není Bohem. Rovněž otázka legálnosti násilí a toho, zda křesťané mohou zastávat úřady spojené se státní mocí (vojenská služba, soudce) hýbala polskými antitrináři.
Vrcholu svého rozvoje dosáhla antitrinitární církev v Polsku příchodem Fausta Socina, synovce Laelia Socina, jenž zdědil a dobře využil jeho bohatou knihovnu. Faustus Socinus[20] byl podobně jako Gribaldi z rodiny, jejíž členové působili po generace jako renomovaní právníci. On sám se však nedal touto cestou. Působil nejprve v Lyonu a na dvoře Cosima Meidcejského ve Florencii, kde také sepsal velmi uznávanou a například Gropiem i katolickými autory hojně citovanou příručku De Sacrae Scripturae Auctoritate. Pozdvižení ovšem vzbudil jeho spis De Jesu Christo Servatore, jenž vznikl roku 1578 v Basileji a v němž se jednoznačně postavil proti Anselmově satisfakčnímu učení a přijal stanovisko v podstatě pelagiánské - Kristus nám ukázal cestu, jak dosíci věčné spásy. Téhož roku pozval Socina Biandrata do Transylvánie, aby se pokusil odvrátit biskupa tamní, jím založené antitrinitářské církve Ferencze Dávida od jeho radikálních názorů. (Dávid patřil k těm, kteří odmítali vzdávat Kristu poctu. Podobné radikální názory rozšířil v Transylvánii pravděpodobně Jakob Palailogos.[21]) Socinus se do Transylvánie skutečně vydal, Dávida se mu přesvědčit nepodařilo, ale po své cestě se zastavil v Krakově, kde se mu dostalo tak vřelého přijetí, že se tam roku 1580 usadil a v Polsku strávil zbývajících 25 let svého života. Byl od svého příchodu uznáván za intelektuálního a duchovního vůdce antitrinitářů, ačkoli je otázkou, zdali byl vůbec kdy plně připuštěn do jejich společenství a ke stolu Páně, neboť se odmítal podrobit novému křtu, jenž byl v polské antitrinitářské církvi v té době požadován.[22] I v této otázce jsou jeho názory navýsost zajímavé: Byl názoru, že Kristus ani apoštolové křest jako závazné ustanovení nepředepsali. Byl ho ochoten ještě tak připustit jako iniciační rituál pro nekřesťany, když přestupují ke křesťanství, ale nehodlal aplikací křtu na již pokřtěných dospělých dráždit ty, kteří by jinak mohli mít k Menší církvi sympatie. V jeho odmítání (nového) křtu se tedy pojily důvody zásadní s církevně-praktickými. Přesto nabyl v polské antitrinitární církvi vlivu srovnatelného s Kalvínovým vlivem na reformované obce nebo Melanchtonovým na luterské. Po jeho smrti pak jeho žáci (možná na základě jeho nedokončeného díla Christianae Religionis Institutio) sestavil pro další učení a vývoj socinianismu směrodatný tzv. Rakovský katechismus[23]. Rakov (Raków) bylo nově založené město v Mazovských bažinách, jež vzniklo jako vlastní unitářská kolonie, tiskárna a gymnázium už roku 1569. Plnilo tedy pro polské antitrinitáře podobnou úlohu útočiště a intelektuálního centra jakou měly pro České bratry Ivančice a později Kralice. Vedle Rakovského katechismu tam spatřila zhruba ve stejné době světlo světa i díla podobného obsahu napsaná německými příslušníky Rakovské církve (kteří se současně spolupodíleli i na sestavování Rakovského katechismu) Chr. Ostorodtem[24]a J. Völkelem[25]. Kolonie zanikla pod tlakem rekatolizace až roku 1638.
Jaká je tedy podoba sociniánského (antitrinitárního) učení, do níž vyspělo po všech vylíčených peripetiích?
Cestou ke spáse je (dle Jan 17,3) poznání Boha a Krista. Bůh je jediný a je Otcem Ježíše Krista. Ježíš Kristus je lidským synem božím, počatým svatým duchem a nese trojí úřad: prorocký, kněžský a královský. Jako prorok ozřejmil lidem boží vůli a doplnil její zjevení ve Starém zákoně. Má být ctěn jako prostředník tohoto zjevení a úcta vzdávaná jemu je vlastně úctou vzdávanou Bohu. To však neplatí o Marii a svatých. Své úřady kněžský a královský vykonává Kristus v nebi, kde jednak vládne po boží pravici, jednak se za nás jako kněz přimlouvá. Jeho smrt neměla smírčí charakter, neboť Bůh odpouští lidem sám ze své podstaty (jakékoli učení o predestinaci je zvrhlé). Duch není osobou, ale božskou silou v lidských srdcích. Večeře Páně je připomínkou Kristovy smrti a jedinou svátostí. Křest je jen vnějším znakem při uznání Krista za Pána a při vstupu do společenství křesťanů.
Z těchto článků je nejnovější a nejpřekvapivější zavrhování křtu, který ještě u novokřtěnců hrál tak velikou úlohu. Další novum vyspělého sociniánství však spočívá ne v obsahu, ale v metodě. Rozhodující instancí pro interpretaci Písma a tím tedy i pro stanovení boží vůle není totiž církev ani Svatý Duch, ale lidský rozum. Člověk je přitom tvor konečný a ryze pozemský, nezná božské věci a své porozumění Písmům nemůže zakládat na žádné vnitřní podobnosti s Bohem, na žádném verbum insitum, ale - pouze na zjevení, tedy na předání toho, co je vůči němu transcendentní. Kdo v tomto ranném racionalismu tuší bludný kruh mezi Písmem a rozumem, tuší správně: Pravdivost a normativnost Písma je zaručena jeho božskou sankcí o níž se dozvídáme opět pouze ze zjevení a o jeho pravdivosti rozhoduje týž rozum, který jím má být osvícen. Později socinianismus rozliší skutečnosti supra rationem, k nimž patří například biblické zázraky, od záležitostí contra rationem, jako jsou například nauka o Trojici, zadostiučinění, transsubstanciaci, ubikvitě, jež je třeba vždy a všude odmítat.
Caspar Schwenckfeld se narodil roku 1489 a od roku 1516 zastával úřad rádce slezského knížete Fridricha II. Lehnického. Lutherovu reformaci přijal s nadšením. Chápal ji však jako cestu vnitřního osvícení svatým duchem, na níž již není třeba jakýchkoli pevných forem, ani bohoslužby , ani dogmat , ani kostelů. Pro tyto své radikální názory, především pro popírání významu Večeře Páně, byl nakonec roku 1528 svého úřadu zbaven, avšak to již měl četné následovníky, především mezi drobnou slezskou šlechtou, ale i mezi drobnými lidmi na jejich statcích, kde se Schwenckfeldovo učení drželo v takovýchto "debatních kroužcích" poměrně dlouho. Pravděpodobně mnozí z pozdějších následovníků Jakoba Böhma pocházeli z těchto kruhů.
Schwenckfeld vedl - zřejmě v dobrém úmyslu přesvědčit jej o oprávněnosti svých názorů - úpornou písemnou polemiku právě s Lutherem a v jejím rámci povstala většina jeho spisů[26], které nakonec v roce 1564, ovšem až po jeho smrti, vyšly i tiskem. V neposlední řadě vytýká Lutherovi (podobně jako Erasmus) jeho tezi o nesvobodné vůli člověka. V luteránském odmítání skutků vidí návod k lenošení. Hříšnost člověka nepojímal tak fatálně jako Luther[27] a zcela cizí mu bylo pojetí spásy jako iustitiae imputatae. Cílem člověka je pro něj stát se zpodobením Boha (gottförmig sein). K tomu však dříve musí přijmout podobu Kristovu (christförmig sein). Oproti této cestě hluboké proměny vidí v Lutherově lidovém kázání nebezpečnou povrchnost. Mluví o "innerliche, Göttliche, geistliche, himmlische Wort", jež se liší od slova služebné litery. V tomto smyslu zakládal Schwenckfeld obce ne nepodobné prvokřesťankým a později , po svém vypuzení ze Slezska, byl misijně činný ve Švábsku, Alsasku a v Porýní.
Sebastian Franck patřil k vzdělané vrstvě humanistů. Jeho jméno se vyskytuje v registrech university v Ingolstadtu a Heidelbergu, mnoho cestoval a působil v různých německých městech.- Norimberk, Štrasburk, Esslingen, Ulm, Basilej, Augsburg. Nejpodnětnější byla pro něj zřejmě bohatá a duchovně svobodná atmosféra tehdejšího Štrasburku, kde vedle reformátorů Bucera a Capita, působili i katoličtí humanisté, různé novokřtěnecké proudy a stále ještě přetrvávala tradice Taulerovské mystiky. Zde se také nakrátko sešel s Schwenckfeldem.
Franck šel ve své kritice stávající církve dále než Schwenckfeld. Bible mu bylo pouhou historickou (byť i takto cennou) knihou a měl pochybnost i o nauce o Trojici. Nepřítelem mu byla veškerá světská i duchovní moc. Kristus působí pouze uvnitř člověka jako jeho osobní spasitel, jenž jej vede ke spáse, neustanovil žádné církevní ani světské orgány. Podobně i Bůh působí jen v přírodě
Franck nazval svou hlavní knihu Paradoxa. V ní se vyslovuje mimo jiné pro toleranci mezi náboženskými směry a proudy, neboť veškerá lidská zbožnost není určena pro Boha , který ji sám v sobě nepotřebuje, ale jen sami lidé z ní mají užitek.
Krátce budiž zmíněna ještě značně extravagantní osobnost Paula Lautensacka. Pocházel z biskupského Bambergu a až do reformace byl tam varhaníkem v městském kostele (tzv. Obere Pfarre) Připojil se k reformačnímu hnutí a přesídlil roku 1528 do Norimberka. Tam vydal knihu obrazů a výkladů k Apokalypse[28], jež byla natolik podivná, že byla úřady zakázána a její autor byl roku 1542 vypovězen. Později mu však byl o dovoleno vrátit se a zemřel ve funkci svatoseebaldského varhaníka roku 1558. Jeho symbolické výklady měly později význam především pro Benedikta Biedermanna.
- viz samostatný článek