Na první advent

Dnes je první neděle adventní,začátek církevního roku. Křesťané počínají svůj rok jaksi poznenáhlu, přípravou na cosi velikého, co má teprve nastat. Velí jim tak dlouhá tradice. Začínají ho střízlivě, "ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti".

Světu oproti tomu začínají "vánoce": tři a půl týdne horečného shánění oslazeného cajdáky z reproduktorů. Svět bude mít nový rok zhruba za měsíc: slaví ho petardami a blitím po ulicích, protože jim tak velí konvence – k nějakému datu se účetní knihy musejí uzavírat. A přes veškerý halas, přes množství zvučných slov, která budou pronesena o tom, co všechno musí následující rok změnit, se bude svět ubírat svými starými cestami, neboť jiné nezná: Křičet něco o nějakých "reformách" je ovšemže jen politický folklór a něco médiím k přežvykování.

Málokdy se  vnitřně svou víru prožívající křesťané dostávají do tak příkrého protikladu vůči světu jako právě v této adventní době. Křesťané musí žít ve světě (někdy se mi chce dodat "bohužel"), také proto, že jsou solí země a mají na světě úkol. Často to ovšemže vypadá tak, že si svět představuje, že budou křesťané po něm uklízet jeho blitky; a křesťané to opravdu dělají. Ale to není celý jejich úkol. Tišit bláznivé křeče nepoučitelného světa odvěkou moudrostí je jen jedna jeho část. Ta druhá, větší znamená již nyní, tiše a střízlivě, bez vědomí světa připravovat cosi veliké. U skutečně velikých věcí bývá ten problém, že si jich většinou nevšimneme; asi jako mravenec, který vylezl pocestnému na nohu těžko pochopí, s čím seto tu právě setkal. A tak nás vynoření se nějaké ohromné skutečnosti často zastihne nepřipravené; uvědomíme si ji až v okamžik, kdy stojíme bezprostředně před ní, jakoby šlo o horu v mlze. Boží království je takovou skutečností. Přijde skutečně než se nadějeme

Václav Ondráček