andresius: Ve dvojím smyslu cítím potřebu odpovědi:
Za prvé nějak tak předpokládám, že KAŽDÝ člověk je osobností; u některých lidí, pravda, síla jejich osobnosti vyzařuje daleko za její hranice, takže se do okruhu jejího vlivu dostávají i mnozí další. Ale to neznamená, že ostatní osobnostmi nejsou.
Možná bychom tedy spíše mohli rozlišovat mezi lidmi zcela samostatně orientovanými a těmi, kteří spoléhají ve svém životě stále aspoň do jisté míry na cizí vedení. Ale i když takto lidi rozdělím, nejeví se mi možnost být "sveden" vlastním já nikterak větší nežli být "sveden" špatnými vlivy okolí, například totalitní, nebo jinou škodlivou ideologií: Kolik jen bylo naprosto nevědomých přisluhovačů nacismu! Jestliže má prostota někoho před tímto uchránit, musí to být radikální prostota třeba takového vídeňského řezníka Bockerera ze stejnojmenného dramatu, nebo - českým podmínkám blíže - takového Josefa Švejka.
O "svatosti" jsem mluvil pouze jako exeget, netroufám si o ní hovořit z "praktického hlediska"; pokud bych se ale měl odvážit vlastního soudu v této věci, soudil bych opravdu, že cesta svatosti je cestou odloučenosti. A to i v moderní urbánní společnosti: tam nabývá většinou podoby jakési "vnitřní emigrace".
andresius